Moje nejtěžší cesta (z agnostika křesťanem)




Prožil jsem velmi bujará léta, byl jsem mezi svými spolužáky populární, hrál jsem v kapele, často jsme chodili pít po hospodách a vraceli se až ráno. Měl jsem kolem sebe stále spoustu holek, partu, školu jsem zvládal - nic mi zdánlivě nechybělo. Uvnitř jsem však byl sobecký, domýšlivý člověk zakládající si na vlastní důležitosti. Namlouval jsem si, že v životě Boha nepotřebuji. Byl jsem sám sobě bohem. Sám jsem chtěl určovat, co je dobré a co zlé.

Vnitřní zápas…

Pán Bůh se mě v mém životě snažil několikrát oslovit. Nejvýrazněji si jeho volání uvědomuji z doby mého studia na střední škole, kdy jsem měl několik inspirujících rozhovorů s křesťanskými misionáři o Ježíši Kristu. Poslali mi zdarma Nový zákon a já si z něj občas četl. Po četbě jsem pokaždé cítil silné nutkání k rozhodnutí, abych svůj život změnil a odevzdal Ježíši Kristu. Já se ale změnit nechtěl! Vyhovovalo mi, jak jsem žil. „A navíc“, říkal jsem si pokaždé, „Existuje Bůh vůbec?“. Tento můj vnitřní zápas s hlasem svědomí, do něhož Bůh promlouval, trval několik let.


Bezmocný…

Když mi bylo 20 let, skončil jsem na ARO v desetidenním kómatu. Od té doby se můj zdravotní stav pomalu, ale jistě zhoršoval. Nevěděl jsem, co mi je. Žádný lékař mi nedokázal pomoci. Trpěl jsem každodenními příznaky kognitivních  dysfunkcí spojených s chronickými bolestmi hlavy a poruchou spánku. Potíže provázela znatelná redukce mentální výkonnosti a „stažení ze společnosti“ kvůli neschopnosti udržet tempo v komunikaci. V důsledku toho se přidaly také deprese. Ztratil jsem většinu přátel a klesl úplně na dno. Musel jsem přerušit studium na vysoké škole, protože jsem se nedokázal kvůli své nemoci soustředit na učení. 

Čekalo mě 5 let utrpení způsobené bolestmi a izolací. Moje komunikační schopnosti, kterými jsem si dříve vydobýval své místo ve společnosti, byly ty tam. Najednou jsem byl na vše úplně sám, bez pomoci. Měl jsem chuť se vším skoncovat a v silných depresích jsem poprvé v životě připustil i možnost vzít si život.

Sebevražda…

Ve stejné době jsem ale prožil zvláštní událost. Na Branické skále v Praze jsem se stal neplánovaně svědkem pokusu o sebevraždu kluka v mém věku, který se dlouho utápěl v drogách a kterého v ten den navíc opustila holka. Díky mně nakonec neskočil. Ani nevím, odkud se ve mně vzala ta síla, ale po vyčerpávajícím rozhovoru, kdy on stál na okraji skály pevně rozhodnutý zemřít, se mi tohoto mladého kluka podařilo přesvědčit, že stojí za to dál žít a nevzdávat se. Po návratu domů jsem si uvědomil, že načasování proběhlé události prostě nemohlo být náhodné, že musí existovat nějaká vyšší inteligence, která toto setkání pro nás zprostředkovala. 

Matrix - následuj bílého králíčka

Další událost prostě také nemohla být náhodná. Brzy poté jsem byl pozván na tehdy celorepublikově promítaný film Ježíš, s podtitulem Znáš ho? Pozvala mě na něj moje sestra. Film, který byl natočený věrně podle historických událostí zaznamenaných v bibli, mě velmi oslovil. I český dodatek na konci filmu. Bylo jím svědectví třech Čechů, kteří žili bez Boha a přijali Krista. Co ale bylo fascinující! Následující den jsem při cestování pražskou hromadnou dopravou, v tramvaji, na peróně a pak na ulici postupně potkal všechny tři osoby, které vyprávěli svůj příběh v dodatku filmu. Věřím, že to byla Boží reakce na mé rozhodnutí z předchozího večera hledat další odpovědi. Pokud bych potkal jen jednoho z nich, snad by se to dalo považovat za náhodu. Jaká však byla pravděpodobnost, že bezprostředně po shlédnutí filmu a na různých místech Prahy potkám v tentýž den po jednom hned všechny tři?

Bod zlomu…

Tyto a další podobné události odstartovaly mé hlubší přemýšlení o existenci a podstatě Boha a o víře. Do té doby jsem věřil jen sám v sebe, vlivné známé a odborníky, na které jsem spoléhal, že mi v nouzi pomohou. Ale mé iluze, přátelé i lékaři v realitě mého života selhali. A právě to mě přinutilo se v životě zastavit a začít Boha opravdově hledat. Už jsem neměl co ztratit. Už mi bylo i jedno, že se tím shodím před lidmi, kteří mě respektovali jen jako ateistu. 

Mnozí říkají, že věřit v Boha je pouze berličkou pro slabé. Já ale zjistil, že je to právě naopak. Moje rozhodnutí - jít „proti proudu“ většinové nevěřící společnosti, „podívat se do očí“ svatému Bohu a chtít se změnit - to vše vyžadovalo velikou odvahu.  

Začal jsem opět číst Bibli, tentokrát s otevřeným postojem k jejímu poselství, a prožíval neuvěřitelné zkušenosti s Božím přijetím a jeho odpověďmi na mé první upřímné modlitby. Bůh se mi dával úžasným způsobem poznat, přičemž mě definitivně ujistil o tom, že: 1) skutečně existuje, 2) je Bohem osobním (chce se mnou navázat vztah) a 3) Bohem dobrým (jedná v můj prospěch). Najednou mi došlo, že po takovém Bohu jsem vždycky podvědomě toužil. On jediný mě mohl z mého zoufalství vysvobodit a dát mému životu hlubší smysl!  

Moje rozhovory s Bohem a čtení Bible mi současně umožnily nahlédnout skutečný morální a duchovní stav lidstva. Na základě tohoto uvědomění a přiznání si vlastní zkaženosti jsem osobně přijal zástupnou smrt Ježíše Krista na kříži jako Boží řešení umožňující smíření a odpuštění mých hříchů.

Nadšení…

Byl jsem nalezením Boha a přijetím jeho úžasného daru v Ježíši Kristu tak nadšený, že jsem se chtěl ve všem řídit Boží vůlí. Rozhodl jsem se, že se chci změnit. Četl jsem Bibli, hledal jsem křesťanské společenství, kde bych se mohl zapojit. Nechal jsem se pokřtít a začal se vzdělávat na Teologickém semináři nejrozšířenější jednotné protestantské církve na světě - Církve Adventistů sedmého dne*. Zde jsem vystudoval bakalářský pastoračně-sociální obor. Toužil jsem zvěst o Ježíši Kristu sdělovat lidem okolo sebe, a to i lidem na okraji společnosti. Ubytoval jsem u sebe na tři čtvrtě roku bezdomovce. A dělal jsem spoustu dalších věcí. A stejnou touhu zachraňovat lidi pro Boží království mám i dnes.

Moje nemoc se nakonec ukázala jako nevyléčitelná. Lékaři zjistili, že jde o trvalé poškození centrální nervové soustavy v důsledku prodělaných neuroinfekcí (encefalitida, borelióza). Mými každodenními příznaky (od roku 2000) jsou neuropatická bolest, porucha spánku, kognitivní dysfunkce a opakující se deprese. To značně omezuje moje možnosti uplatnění na trhu práce a ztěžuje plnění mých životních rolí (jako manžela a otce dvou dětí a v komunikaci obecně).

Pán Bůh, který se stal mým nejlepším přítelem a průvodcem, mi však pro každý den dává novou sílu a pomáhá mi můj život navzdory značným limitům důstojně a smysluplně zvládat. A jednou, věřím, mě i úplně uzdraví. A když ne v tomto životě, tak po vzkříšení z mrtvých v přicházejícím Ježíšově království jistě!

„Bůh užil bolesti jako léku k vaší nápravě. Utrpení způsobené Bohem vede člověka ke změně postoje a tím i k záchraně...“ Bible, 2. Korintským 7, 10

„Až dosud jsem o tobě věděl jenom z doslechu, ale teď jsem tě spatřil na vlastní oči.“ Bible, kniha Job 42, 5

Určitě i ty prožíváš spoustu těžkých věcí… Budu rád, když mi napíšeš. Rád ti zdarma pošlu svoji knížku o Bohu, kterou jsem napsal. Moje adresa je matej4212(zavináč)lotech.cz… 


* Více v mém článku „Kdo jsou Adventisté sedmého dne“ na matej4212.blogspot.com/2020/04/kdo-jsou-adventiste-sedmeho-dne.html



„Za jeho poselství se rozhodně nestydím. Vždyť ono může zachránit každého, kdo mu uvěří; nejen člověka zbožného, ale i toho, kdo žil dosud bez Boha. On sám v něm oznamuje, jak se postaral o to, abychom před ním obstáli. Nežádá od nás nic jiného než bezpodmínečnou důvěru. Vždyť již prorok Abakuk napsal: "Kdo Bohu důvěřuje, obstojí před ním a bude žít." 



Můj příběh "naživo" - v rozhovoru na akci Anděl 2009


Rozhovor se mnou na téma Bolest jako Boží nástroj na křesťanském Rádiu 7 (rok 2021):

Bolest jako boží nástroj [audio, 32 minut] 



Podobné články na tomto blogu:

1) Proč můžete důvěřovat Bibli

2) Proč chodím na bohoslužby v sobotu: 

3) Podobu našeho křesťanství určuje náš přístup k Písmu




MÉDIA:

1) Životní příběhy, které změnily můj pohled na Boha

2) Přednášky, které změnili můj pohled na svět

3) Filmy (dokumenty), které změnili můj pohled na život

Proč můžete důvěřovat Bibli

Někteří lidé říkají, že Bible není spolehlivá, a jejich názory jsou všeobecně přijímány. Mnozí dnešní lidé proto odmítají to, co říká Bible, jako nedůvěryhodné.

Naproti tomu to, co řekl Ježíš v modlitbě k Bohu, naši důvěru podporuje: „Tvé slovo je pravda.“ A Bible sama o sobě prohlašuje, že je inspirována Bohem. (Jan 17, 17; 2. Timoteovi 3, 16).

Co si o tom myslíte? Je zdravý základ pro důvěru v Bibli? Nebo existuje skutečný důkaz, že Bible není spolehlivá, popírá sama sebe a jsou v ní rozpory?

POPÍRÁ SAMA SEBE?

Někteří lidé sice možná tvrdí, že Bible sama sebe popírá, ale dokázal vám to někdy někdo? Nikdy jsme neobdrželi důkaz, který by při prozkoumání obstál. Je pravda, že v některých biblických zprávách se jakoby objevují nesrovnalosti. Problém však obvykle tkví v nedostatku poznání podrobností a poměrů té doby.

Někteří lidé například zaměřují svou pozornost na to, co pokládají za nesrovnalost v Bibli a ptají se: ‚Kde získal Kain svou manželku?‘ Lidé se domnívají, že Kain a Abel byli jediné děti Adama a Evy. Tato domněnka je však založena na neporozumění tomu, co Bible říká. Bible vysvětluje, že Adam „se stal otcem synů a dcer“. (1. Mojžíšova 5, 4) Kain se tedy oženil s některou ze svých sester anebo snad s neteří.

Kritikové často hledají právě rozpory, a tak třeba prohlašují: „Biblický pisatel Matouš říká, že jeden důstojník přišel k Ježíšovi, aby ho požádal o laskavost, zatímco Lukáš říká, že k němu vyslal zástupce, aby ho o to požádali. Která zpráva je správná?“ (Matouš 8, 6; Lukáš 7, 2, 3) Je to ale skutečně rozpor?

Jestliže lidé připisují nějakou činnost nebo práci člověku, který je za ni odpovědný, rozumná osoba to nepovažuje za nesrovnalost. Považujete například za omylnou tu zprávu, která říká, že primátor postavil silnici, i když ve skutečnosti stavbu silnice prováděli inženýři a dělníci? Samozřejmě, že ne! Podobně není v rozporu to, že důstojník požádal Ježíše, jak to říká Matouš, s tím, že žádost byla předložena prostřednictvím nějakých zástupců, jak to píše Lukáš.

Když je známo více podrobností, zdánlivé nesrovnalosti v Bibli se rozplynou.

DĚJINY A VĚDA

Historická přesnost Bible byla kdysi značně zpochybněna. Kritikové například pochybovali o existenci takových biblických postav jak jsou asyrský král Sargon, Baltazar (Daniel) z Babylóna a římský místodržitel Pilát Pontský. S rozkvětem  moderní archeologie však objevy ověřily jednu biblickou zprávu za druhou. Historik Moše Pearlman napsal: „Skeptikové, kteří pochybovali o hodnověrnosti i historických částí Starého Zákona, začali náhle své názory upravovat.“

Máme-li důvěřovat Bibli, musí být také přesná v otázkách vědy. Je to tak? Není to tak dávno, co vědci v rozporu s Biblí tvrdili, že vesmír neměl žádný počátek. Astronom Robert Jastrow však poukázal na novější informace, které to popírají, když vysvětlil: „Nyní vidíme, jak astronomický důkaz vede k biblickému názoru na původ světa. Podrobnosti se sice liší, ale podstatné součásti zprávy astronomů a biblické zprávy z 1. Mojžíšovy jsou stejné.“

Lidé měnili názory na tvar Země. The World Book Encyclopedia vysvětluje: „Objevné plavby dokázaly, že svět je kulatý a ne plochý, jak si to myslela většina lidí.“ Bible měla již dávno pravdu! Více než 2 000 let před těmito plavbami vyjádřila Bible u Izajáše 40, 22: „Je Jeden, který bydlí nad kruhem Země,“ nebo jak uvádějí jiné překlady koulí Země (hebrejsky Douay), okrouhlou Zemí (hebrejsky Moffat).

Čím více se lidé dozvídají o Bibli, tím více mají důkazů, že jí mohou důvěřovat. Někdejší ředitel Britského muzea, Sir Frederik Kenyon, napsal: „Výsledky, jichž jsme dosáhli, potvrzují, co tvrdila již víra - že vzrůst poznání nemůže Bibli uškodit, pouze jí prospět.“

PŘEDPOVÍDÁ BUDOUCNOST

Můžeme však skutečně důvěřovat biblickým předpovědím vyřčených o budoucnosti, k nimž patří i její zaslíbení „spravedlivých nových nebes a nové země“? (2. Petrova 3, 13; Zjevení 21, 3-4) Ano! Mnohá proroctví, jež byla pronesena dokonce staletí předem, se splnila v přesných podrobnostech!

Bible například předpověděla vyvrácení mocného Babylóna téměř 200 let před tím, než se to stalo. A byli to skutečně Médové, k nimž se přidali Peršané, kteří byli v proroctví jmenováni jako dobyvatelé. A přestože se perský král Cýrus ještě nenarodil, Bible předpověděla, že on bude mít v dobývání hlavní slovo. Také přesně popsala, že ochranné vody Babylóna, řeka Eufrat, při tom budou vysušeny a brány nebudou zavřeny. (Jeremijáš 50, 38; Izajáš 13, 17-19; 44, 27-45).

Tyto přesně stanovené podrobnosti se splnily, jak o tom podal zprávu historik Hérodotos. Dále Bible předpověděla, že se Babylón nakonec stane místem „neobydlených trosek“. A to se opravdu stalo. Až dodnes je Babylón pouze opuštěnou kupou kamení. (Izajáš 13, 20-22; Jeremijáš 51, 37; 41-43) A v Bibli je plno dalších fascinujících proroctví, která měla a mají i dnes svá pozoruhodná splnění (více viz můj článek „Biblická proroctví a vývoj světových dějin“ na matej4212.blogspot.com/2020/03/proroctvi.html).

Co předpovídá Bible o nynějším světovém systému věcí? Říká: „V posledních dnech nastanou těžké chvíle. Lidé budou sobečtí, chtiví peněz, chlubiví, pyšní, neposlušní rodičů, nevděční, bohaprázdní, bezcitní, nesmířliví, pomlouvační, nevázaní, hrubí, k dobrému neteční, zrádní, drzí, nadutí a milovníci rozkoše víc než milovníci Boha. Budou sice navenek ukazovat zbožnost, ale ve skutečnosti nebude po její síle u nich ani stopy.“ (2. Timoteova 3, 1-5)

Zcela jistě vidíme, že se to nyní splňuje! Bible však také předpovídá o posledních dnech: „Povstane národ proti národu a království proti království a bude nedostatek potravin.“ Kromě toho „budou velká zemětřesení a na jednom místě za druhým mory“. (Matouš 24, 7; Lukáš 21, 11)

Opravdu, dnes probíhá splňování biblických proroctví! A jak to tedy bude se splněním takových zaslíbení, jako například: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy“, a „překovají své meče v radlice…, ani se již nebudou učit válce“? (Žalm 37, 29; Izajáš 2, 4)

Někteří možná řeknou: ‚Je to příliš pěkné, aby to byla pravda.‘ Ve skutečnosti však nemáme důvod pochybovat o ničem, co zaslíbil Stvořitel. Můžeme jeho Slovu důvěřovat! (Titovi 1, 2) Když budete zkoumat další důkazy, budete o tom stále více přesvědčeni.


PŘÍLOHA: Starozákonní proroctví o Kristu a jejich naplnění v Novém zákoně

V Bibli je asi 60 proroctví Starého zákona, jež byla naplněna v Kristu v Novém zákoně. Odhaduje se, že dvacet devět z těchto proroctví týkajících se Mesiáše bylo napsáno mnoha různými autory v průběhu minimálně pěti století — a naplněno během 24 hodin Kristova života. 

Podívejme se alespoň na některá proroctví či starozákonní texty, které nacházejí své osvětlení v Novém zákoně.



Někteří se domnívají, že se tyto starozákonní texty nebo proroctví vyplnily na Ježíši náhodou nebo shodou okolností. Podle teorie pravděpodobnosti je šance, že by se na jakékoli jedné lidské bytosti až do současnosti naplnila tato proroctví (včetně proroctví o ukřižování), pouze jedna ku stu trilionům.

Ve Starém zákoně je více než 300 odkazů na Mesiáše, které byly napsány v průběhu 1500 let. Někteří skeptici se zdráhají použít tato proroctví jako potvrzení Ježíšova mesiášství, protože se domnívají, že byla napsána za dob Ježíše, nebo dokonce až po něm. Podle konzervativních učenců však byly poslední knihy Starého zákona napsány kolem roku 450 př. Kr. Méně konzervativnější učenci se přiklánějí k pozdějšímu datu, ale ne pozdějšímu, než byl rok 250 př. Kr., protože řecký překlad Starého zákona byl dokončen během vlády Ptolemaia Filadelfa (285-246 př. Kr.). To je historicky podložený fakt, který dokazuje, že rozpětí mezi předpověďmi Starého zákona a jejich naplněním v Kristu činí minimálně 250 let.


DALŠÍ PŘÍLOHY: 

1) Dokument o nejčtenější knize světa (ČT2)





2) Z blogu Vlastimila Fursta - A co když je to pravda?


3) Tomáš Novotný - O Bibli: vznik, dobové pozadí, exegeze


4) Archeologie a Bible - přednáška Prof. Waltera Veitha

1. část [50 minut]: 

2. část [51 minut]:

Proč chodím na bohoslužby v sobotu?


Mnozí lidé považují mou účast na sobotních bohoslužbách za odklon od nedělní křesťanské tradice. Diví se, jak mohu být tak zmatený, že chodím na bohoslužby ve „špatný den“. Proč jsme si vlastně já a desítky milionů mně podobných vybrali sobotu místo neděle? Uvažuj nad následujícími třemi důvody, které tě možná překvapí. 

Důvod první – Boží slovo. 

Chodím na bohoslužby v  sobotu, protože je to napsáno v  Bibli. O pravidelných nedělních shromážděních se však v Bibli nepíše. I když Bůh vítá uctívání každý den, sedmý den oddělil jako zvláštní den odpočinku. Tento den se jmenuje šabat a odpovídá sobotě. Byl lidstvu dán už při stvoření, asi 2 000 let před existencí židovského národa (Genesis 2,1.3). Ježíš řekl: „Sobota byla učiněna pro člověka.“ – tedy nejen pro Židy (Marek 2,27). 

Aby Bůh jednoznačně odlišil tento sedmý den od ostatních šesti, udělal při stvoření záměrně tři následující činnosti: Odpočinul od veškeré práce, požehnal a posvětil právě sobotu – sedmý den (Genesis 2,2.3). To je velmi důležité. 

Za prvé – potřebujeme odpočinek od práce a čas přemýšlet. Bůh nás takto nastavil. Proto se rozhodl první sobotu v historii lidstva strávit s lidmi, které stvořil, a prožít s nimi zvláštní čas. Za druhé – Bůh dal do sedmého dne duchovní požehnání, které nedal do ostatních šesti dnů. A za třetí – Bůh ohraničil těchto 24 hodin a označil je jako den, který je oddělený pro budování vztahu s Ním. 

Pokud se podíváme na všechny verše v  Bibli o sobotě, objevíme úžasné věci: veškerý Boží lid ve starém zákoně si užíval jejího požehnání – a to byli i lidé před Abrahamem – tedy nejen Židé (Genesis 11,26). Ježíš ctil sobotu tím, že ji zachovával každý týden (Lukáš 4,16), i učedníci ji zachovávali (Skutky 18,4,11; 16,13). Sobota bude zachovávána v nebi a na nové zemi (Izajáš 66,22.23). Bible popisuje neměnný sedmidenní cyklus od stvoření světa až po novou zemi. 

Takže proč většina křesťanských církví světí neděli? Odpověď zní – tradice. Když se podíváš do Bible, nikde nenajdeš zmínku o tom, že by Bůh přesunul „den odpočinku“ ze soboty na neděli. Jediná snaha o změnu Božího zákona, která je v Bibli popsána, je způsobena chytrým útokem na církev, který měl přijít z jejího středu. (Daniel 7,25) 

Tato změna přišla dlouho poté, co zemřeli první učedníci. Historie zaznamenává, že od třetího do čtvrtého století někteří křesťané v  Římě a na jiných místech, kde církev dělala kompromisy, aby unikla pronásledování, zachovávali neděli, kterou v té době slavily pohanské národy jako den jejich božstva – slunce (anglicky Sunday, německy Sonntag – „Den slunce“). Církev v Římě tak rychle rostla, protože se k ní přidávali tito pohané, a zároveň postupně získávala větší světskou moc, jelikož každý úředník se v té době musel hlásit ke křesťanství, aby mohl vykonávat svoje povolání. Vzniklo tak státní náboženství řízené římskokatolickou církví, které oficiálně posvětilo zachovávání neděle namísto soboty. Je dnes historickým faktem, že autorita římskokatolické církve a její tradice stojí nad prostým učením Písma. 

Důvod druhý – láska. 

Zachovávání soboty není zákonictví. Ježíš řekl: „Jestliže mě milujete, zachovávejte má přikázání.“ (Jan 14,15). Jelikož je sobota biblickým dnem pro týdenní bohoslužbu, pak také čtvrté přikázání nikdy nebylo změněno Bohem – ale pouze lidmi. A protože ji zachovával i sám Ježíš, světím ji z lásky k němu. 

Existuje mnoho důvodů, proč miluji a poslouchám Ježíše. Dva hlavní důvody jsou ty, že On je můj Stvořitel a Spasitel (Jan 1,1–3; Titovi 2,14). Ježíš stvořil zemi v  šesti dnech a sedmého dne odpočinul. Sobota je oficiální Boží památník či „znamení“ mezi Ním a Jeho lidem, že On je náš Stvořitel (Exodus 31,17). V době před Ježíšovým návratem na tuto zem Bůh všechny lidi vyzývá: „pokloňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod“ (Zjevení 14,6.7). Pokaždé, když „pamatuji na sobotní den, že mi má být svatý“, uctívám svého Stvořitele jako toho, kdo mě stvořil a drží můj život ve svých rukou (Exodus 20,8–11). 

Nejenže Ježíš lidstvo stvořil, On nás také osvobozuje od hříchu. Sobota je zvláštní znamení jeho spásy: „Dal jsem jim také své soboty, aby se staly znamením mezi mnou a jimi, aby poznali, že já Hospodin je posvěcuji“ (Ezechiel 20,12). To, že jednou týdně přestaneme dělat svou světskou práci, nám také připomíná, že si žádnou prací nemůžeme zasloužit naše věčné spasení – je to Boží dar a my jsme na Bohu zcela závislí (Židům 4,4–10). Neboť jestliže nedokážu jeden den v týdnu důvěřovat Bohu, že se postará o mé pozemské živobytí, jak mohu opravdu říct, že Mu budu věřit po celý věčný život? 

Každá sobota mi připomíná lásku, kterou nám Ježíš dal prostřednictvím stvoření a vykoupení. Stejně jako slavíme výročí, abychom si připomněli a obnovili svou lásku k  našim nejbližším, tak nám má i sedmý den, sobota, připomínat Boží lásku a naši úplnou závislost na Bohu v tomto životě – i v tom příštím. 

Důvod třetí – zkušenost. 

Sobotu zachovávám také proto, že jsem odpověděl na Ježíšovo pozvání, abych zkusil a přesvědčil se, jestli je Jeho slovo pravdivé. Bůh nás často vyzývá, abychom Ho vyzkoušeli. Jedna taková situace je v knize Malachiáš, 3. kapitole, kde nás Bůh vyzývá, abychom mu odevzdali desetinu z  našich příjmů. Těm, kteří toto přijmou, zaslibuje svoje požehnání. 

Sobota také obsahuje výzvu. Bůh nás zve, abychom mu odevzdali sedminu našeho času. Jestliže to uděláme, slibuje, že nám požehná. „Jestliže odvrátíš svou nohu od pošlapávání soboty…, a nazveš sobotu rozkošnou a svatý den Hospodinův ctihodným…, potom budeš mít rozkoš v Hospodinu“ (Izajáš 58,13.14). Každý týden zažívám toto sobotní požehnání. 

Odpočinutí v  sobotu mě fyzicky, duševně, společensky a duchovně obnovuje. Zbavuje mě stresu ze životních starostí. Užívám si ničím nepřerušované chvíle s  rodinou a přáteli, které udržuje naše vztahy živé. Uctívání Boha společně s ostatními věřícími mě posiluje. Studiem Bible a účastí na kázáních v sobotu získávám nové poznatky a inspiraci. 

Sobota mi každý týden dává důvod k  tomu, abych zanechal veškerých světských povinností. Jelikož je to Boží příkaz, nezůstává zde žádný prostor ke kompromisům – například kvůli projektu v  práci, který se nestíhá, či kvůli kterékoliv jiné věci, která může přijít. Toto ochraňuje sobotní odpočinek, aby se z  něj nestalo jen něco dobrého, k čemu se jednou v  budoucnu dostanu. Je to Boží příkaz, proto nehledám způsoby, jak ho obejít, ale s radostí nechávám svoje povinnosti a starosti šesti dnům. V sobotu pak mám den odpočinku, tak jak říká Bůh. 

Zjistil jsem, že Ježíšova slova jsou pravdivá – udělal sobotu pro člověka (Marek 2,28). To znamená, že sobota není jen tak něco, co pro nás Bůh dělá, ale je to něco nádherného. V  této uspěchané době, ve které žijeme, si vážím všech dobrých požehnání, která mohu prožívat díky tomu, že nám ve své laskavosti Bůh daroval sobotu. 

Rozumím tomu, že se moje účast   na bohoslužbách v sobotu může zdát zvláštní. Ale teď už víš, že to dělám proto, že jsem se rozhodl následovat učení Bible, miluji Ježíše jako svého Stvořitele a Zachránce a objevil jsem sobotní Boží požehnání, které mi to přináší. Také můžeš zažívat tuto úžasnou zkušenost. Pokud bys rád věděl, jak na to, nebo chceš získat více informací, můžeš mi napsat na adresu uvedenou vpravo nahoře.

Stáhnout ve formátu PDF

PŘÍLOHY:

Sobota - památník ráje (ThMgr. Radomír Jonczy)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3YXpQRHNwZ2VwU0k/view?usp=sharing

Vedou všechny cesty k Bohu?


Od nepaměti lidé z hluboké vnitřní potřeby hledají způsob, jak se přiblížit k Bohu a také si ho naklonit. Vzniká tak celá řada různých názorů a návodů, nejednou i protichůdných. Jak se ve všem zorientovat, jak se k tomu postavit?


Být vždy tolerantní?


Pruský král Bedřich Veliký, omrzen konfesijními spory ve svém okolí, ustanovil: “Všechna náboženství musí být tolerována, státní správa však musí dohlížet, aby jedno neškodilo druhému, protože každý musí být spasen podle své vlastní „fazóny“”. Za toleranci můžeme být vděční. Ale za blahosklonnou ironií pruského monarchy se skrývalo osvícenské přezírání všeho náboženství jako lidského výmyslu. Je-li hudba věcí vkusu, ať si každý muzicíruje podle svého stylu. A jsou-li náboženství vymyšlena lidmi, proč by si nevybral každý takové, které mu “sedne”?


Hlavně v něco věřit?


Jenže otázka spasení není záležitostí módy, je záležitostí pravdy. Říci: “Věř, čemu chceš, jen když něčemu věříš,” je stejné jako radit nemocnému: “Ber jakýkoli lék, který ti někdo doporučí, hlavní věcí je vůbec něco užívat!” Tomu bychom se jistě právem bránili. Také nejíme všechny houby, na které narazíme v lese. Víme přece, že některé jsou jedovaté a mohou nás usmrtit. Není jedno, co člověk jí a pije. Mělo by snad být jedno, čemu věří a čím sytí svou duši?


Cesta jako cesta?


Hinduisté přirovnávají své božstvo k vrcholu hory, jehož možno dosáhnout z kterékoli strany. Různá náboženství jsou prý jen rozmanité cesty ke stejnému cíli.


Odpovím: přijít k Bohu je jako přijít domů, a domov máme jen jeden. Nevede k němu jakákoli cesta. Naopak - většina se od něho vzdaluje. Ani loď nemůže zvolit libovolný kurz, aby dojela do mateřského přístavu. Astronauti, vracející se z Měsíce, museli přesně dodržet stanovený směr, jinak by se nevrátili živí na zem a zahynuli by na bludné pouti vesmírem. Je jen jeden správný směr, který vede k životu. Ostatní, a jejich počet je neomezený, vedou do zahynutí.


Lidské cesty


Různá náboženství, které si lidstvo vytvořilo, jistě obsahují moudré myšlenky a ušlechtilé životní zásady. Jsou především projevem prastaré touhy po Bohu, která je do člověka vložena jako dědičné vybavení. Všechna náboženství chtějí odpovědět na otázku: proč jsme na světě a komu patříme? Že si tuto otázku lidé vždy znovu kladou, naznačuje, že má smysl. Neznamená to však, že všechny odpovědi jsou stejně platné a správné. Početní příklad má také jen jedno správné řešení, ostatní jsou chybná. Ale řešení přesto existuje!


Jediná Boží cesta!


Naším problémem je jak se dostat k Bohu a smířit se s ním. Vždyť nás od něho odděluje hřích, naše vina, neposlušnost a touha řídit si svůj život jen podle svého. V dějinných náboženských útvarech lidé podstupovali nesmírné námahy, oběti a sebezapření jen aby se dostali k Bohu. Ujištění o Boží milosti však přesto neměli.

Byl jsem svědkem, jak česká paní položila otázku křesťanovi ze Srí Lanky: “Proč jste přijal křesťanství, když u vás máte tak ušlechtilé náboženství - budhismus?” Bratr, který byl dobře obeznámen s náboženstvími Asie, odpověděl: “Jako hříšník jsem v situaci člověka, který upadl do hluboké jámy a nemůže z ní ven. Zakladatelé náboženství - Budha, Konfucius, Mohamed mi radí: příčin se, mravně se povznes, použij svého rozumu, snad se z toho dostaneš. Ale to právě nedokážu! Přichází Kristus a nese kříž. Podává mi jej a praví: “Toho se uchop a já tě vysvobodím! Poslechl jsem a jsem zachráněn”.

Ježíš - jediná cesta!


Křesťan ovšem nebude příslušníky jiných náboženství přezírat, bude s nimi vážně hovořit. Přece však platí, co řekl Ježíš Kristus: “Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne” (Bible, Janovo evagelium 14, 6). Žádný z oněch velkých myslitelů nemohl o sobě říci jako On, že je bytostně za jedno s Bohem - nebeským Otcem.


Žádný z nich nevstal z mrtvých. Jsou na světě hroby Buddhy, Mohameda i zakladatelů ostatních náboženství. Hrob s Ježíšovým tělem však neexistuje, zůstal prázdný.


Jen Ježíš je živý! Vstal z mrtvých! Náboženství mají své horlivé, ano i fanatické stoupence. Ale ty, kteří se radují z jistoty spasení a z ujištění, že jsou Božími dětmi, má jenom křesťanství. To proto, že Boží mocí ke spáse je pouze poselství Kříže, evangelium Ježíše Krista. (Bible, 1. Korintským 1, 18)


Kterou cestou ses vydal ty? Víš, kam vede? Možná, že právě stojíš na křižovatce. Dnes ještě není pozdě vyjít správným směrem!


“Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas nezatvrzujte svá srdce!” (Bible, List Židům, kap. 3, verš 7b až 8a)


Autor: Cyril Horák, Brněnská tisková misie

Proč na Ježíši záleží

Nedávno jsem objevil knihu Christophera Hitchense s překvapujícím názvem Bůh není veliký. Kniha odráží pohled stále většího počtu lidí. Tvrdí se v ní, že náboženství je zhoubnou iluzí a představy o Bohu jsou destruktivní. S pokrokem v psychologii a společenských vědách chápeme hodně z lidského chování, což jsme dříve neznali. Někteří považují pojem hříchu za zastaralý, dokonce nebezpečný koncept. Mnozí se diví, že v takovém světě na Ježíši stále záleží. Ať už si myslíte o křesťanech cokoli, svět bez Ježíše by se vám asi nelíbil. Jeho život a učení způsobily revoluci v tom, jak myslíme. O jaké myšlenky šlo?

Zlaté pravidlo 

Začneme zlatým pravidlem: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (Matouš 7,12). Je pravda, že řada kultur vyjadřovala variace tohoto principu již před Ježíšem, ale v negativní podobě – tím, co dnes mnozí nazývají „stříbrné pravidlo“: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Vyjádření tohoto principu v pozitivní podobě se nám může zdát jako samozřejmé, ale po tisíce let to nikdo takto neřekl. Tento jednoduchý posun důrazu mění svět. Negativní forma prostě zakazuje, abyste způsobili bolest nebo nepříjemnosti ostatním. Ale zlaté pravidlo vyžaduje kladnou povinnost, totiž aktivně hledat radost a prospěch druhých. Důsledky život podle zlatého pravidla daleko přesahují, co kdy bylo řečeno. 

Ježíš použil tento princip ve svém příběh o dobrém Samařanovi. V té době Židé nahlíželi na Samařany s pohrdáním a šli dokonce tak daleko, že je považovali za nečisté a duchovně poskvrněné. Samařan jedná podle zlatého pravidla a zachraňuje Žida, který byl přepaden zločinci. Dělá pro tohoto nešťastného člověka to, co by si sám přál, aby za podobných okolností udělal někdo pro něj. Samařan ve skutečnosti nemohl doufat, že mu Žid pomůže, kdyby byl nemocný nebo zraněný. Ale na tom nezáleží. Zlaté pravidlo ukládá každému z nás povinnost prokazovat dobro druhým, dokonce i těm, kteří nás nenávidí. Ve svém Kázání na hoře Ježíš tuto myšlenku ještě dále rozvedl: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kteří vás pronásledují“ (Matouš 5,44).

Rasové předsudky 

Skutečnost, že hlavní, a navíc kladnou postavou je v tomto příběhu Samařan, ukazuje, jak Ježíš ve svém životě a učení radikálně pozměnil způsob nazírání a hodnocení věcí kolem sebe. Tím, že ilustroval zlaté pravidlo tímto pří-během, vedl Židy, aby viděli v nenáviděných Samařanech své bližní, kteří si zaslouží jejich respekt. Pokud Židé ve dnech Ježíšových někoho nenáviděli víc než Samařany, pak to byli příslušníci okupační římské armády. A přesto, když římský setník žádal o uzdravení svého služebníka, Ježíš nejen toho muže uzdravil, ale pochválil příkladnou víru vojáka a prohlásil, že je větší než všech ostatních v Izraeli (Matouš 8,10). Zlaté pravidlo cílí na kořeny rasových předsudků a vybízí nás, abychom viděli člověka, vůči němuž máme předsudek, jako sami sebe. 

Status žen 

Také Ježíšův vztah k ženám stál na nových základech. Ježíš se k nim choval s neobvyklým respektem. Když k němu skupina mužů přivedla ženu přistiženou při cizoložství (Jan 8,1–11) a chtěli ji veřejně zostudit, Ježíš místo toho, aby ji odsoudil, konfrontoval tyto muže s jejich vlastním chováním a do-sáhl toho, že se potichu vytratili z místa. Poté, co Marie pomazala Ježíšovy nohy vzácným olejem, byla obviněna, že plýtvá penězi, které mohly být vynaloženy na chudé. Ale Ježíš se jí zastal. V obou případech Ježíšovo chování mohlo být považováno za skandální. V závěru všech čtyř evangelií je zpráva o tom, že Ježíš dal Marii Magdalské výsadu, aby ohlásila jeho vzkříšení ostatním učedníkům. Kvůli tomu je někdy nazývána „apoštolem apoštolů“. Tyto epizody ukazují na povýšení postavení žen, které pro lidi tehdejší doby bylo překvapující. 

Otroctví

Často slyšíme kritiky křesťanství poukazovat na to, že Bible nikde výslovně neodsuzuje otroctví, a dokonce jej spíše schvaluje. Odsoudit otroctví bylo tehdypovažováno za protistátní čin – římská říše byla závislá na otrocké práci – a rovněž by vyznívalo jako něco absurdního. Lidé tehdy brali otroctví jako něco, co existovalo odpradávna. Již v Enúma Eliš, starověkém babylonském mýtu o stvoření, se říká, že Marduk vytvořil lidské bytosti jako otroky bohů. Podle lidí ve starověku bylo otroctví vetkáno do samotné struktury reality, podobně jako například gravitace. Přesto Ježíšův život a učení přinášely myšlenky, které podrývaly otroctví a vedly k jeho pozdějšímu zrušení. Když se Ježíš identifikoval „s tím nejmenším z nich“, určitě do toho patřili i otroci. Ježíšův přístup pak krásně vyjádřil apoštol Pavel: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Galatským 3,28). Pavel rovněž naléhal na svého přítele, aby přijal svého uprchlého otroka Onezima zpět: „Už ne jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka; jako milovaného bratra“ (Filemonovi 1,16). Lidé se mění pomalu, zvlášť pokud se to týká něčeho, co považují za nezbytné pro svou prosperitu, a lidské srdce může být velmi tvrdé. Ale z dlouhodobého pohledu otroctví prostě nemohlo přežít tváří v tvář učení Ježíše a Pavla. 

Péče o nemocné a potřebné

Dnes považujeme za samozřejmé, že máme povinnost pomoci těm, kteří měli méně štěstí než my. Ale ve starověku byli chudí a nemocní považováni za oběti božského hněvu a nikdo nebyl ochoten jim pomoci, aby na sebe nesvolal boží hněv. Dokonce i učedníci, v jejichž židovském náboženství je pevně zakotvena povinnost péče o potřebné, byli ovlivněni soudobým myšlením. Ježíš změnil jejich myšlení. Učil je, že když někdo z nich dá najíst hladovým, dá vodu žíznivému, oděv potřebným nebo navštíví někoho ve vězení, je to totéž, jako by to učinil pro něj – pro samotného Ježíše (Matouš 25,40). 

Oddělení státu a církve

Ve starověkých kulturách byly politika a náboženství nerozlučně propojeny. Faraoni se prohlašoval za syny boha Rea, egyptského boha slunce. Rovně římští císařové o sobě prohlašovali, že jsou bohové. A tak mohli farizeové nachystat Ježíši léčku: Zeptali se ho, zda mají platit daně, nebo ne. Pokud řekl „Ano“, obvinili by ho, že uctívá Caesara a zneucťuje hebrejského Boha. Kdyby řekl „Ne“, obvinili by jej ze vzpoury proti Římu. Ale Ježíš odpověděl zásadou, která navždy oddělila sféru náboženství a politiky, církve a státu. Poznamenal, že mince, které byly použity k placení daní, nesou obraz císaře, a pak řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Matouš 22,21). Farizeové byli překvapeni. Evidentně nikoho předtím nenapadlo, že požadavky, potřeby a autorita církve a státu mohou být různé, že se mohou od sebe navzájem odlišovat, že vztah k vlasti a zbožnost nejsou totožné. Odmítat rasové předsudky, pozvednout postavení žen, rušit otroctví, pomáhat těm, kteří jsou v nouzi, oddělení státu a církve… Mnohdy máme za to, že jsou to relativně nedávno dosažené výdobytky moderní civilizace. Přesto jsou zakořeněny v Ježíšově životě a učení. Nemusíte na něj myslet jako na božskou bytost, abyste poznali vliv jeho učení. Ale co když je skutečně Božím Synem, jak tvrdil? 

Bůh lásky

Lidé dnes často říkají: „Nemohu věřit v Boha, který…“ A pak se zmíní o něčem krutém nebo nespravedlivém. Ježíš však neustále učil, že Bůh je milující a dobrotivý. Bible uvádí, že Ježíš je zjevením Boha (Jan 1,14), že vidět Ježíše znamená vidět, kým Bůh je a co dělá (Jan 14, 9). Ježíšův život a učení odhalují Boha, který je láska (1. list Janův 4,8), Boha, který trpí za nás (Izajáš 53,4–6) a pláče spolu s námi (Jan 11,35). Ježíš přijal a zakusil smrt, aby ji porazil a umožnil nám získat věčný život. Přesně to vyjádřila Ellen Whiteová: „S Kristem bylo naloženo tak, jak jsme si zasloužili my. A to proto, aby s námi mohlo být nakládáno tak, jak si za-sloužil On. Byl odsouzen za naše hříchy, na kterých neměl žádný podíl, abychom my mohli být ospravedlněni jeho spravedlností, na které nemáme žádnou zásluhu. Podstoupil smrt, která měla stihnout nás, abychom získal život, který patřil jemu.“ 

Pořád ještě kolem sebe vidíme utrpení, krutost a korupci. Náboženští lidé páchají strašlivé zločiny ve jménu svého náboženství. Stále existují místa, kde jsou běžné rasové předsudky, kde jsou ženy považovány za součást majetku, kde je otroctví, kde se církev a stát dohodnou a znásilňují svědomí lidí, kde jsou lidé v nouzi spíše předmětem pohrdání než pomoci. Avšak život a učení Ježíše nás činí citlivými vůči tomuto zlu a mění naše postoje a chování. Zlo není nezbytnou součástí tohoto světa. Už toto uvědomění samo o sobě představuje obrovský pokrok v lidském myšlení. Možná jste zjistili, že je obtížné se proti němu vymezit, a to jak v soukromém životě, tak ve společnosti. Ježíš je však připraven nám v našem zápase proti zlu pomoci. On slíbil, že jednoho dne všechno zlo skončí. Ježíš zvítězil nad smrtí, nejhorším zlem ze všech, a slibuje nám věčný život v zemi, kde zlo již nebude. A proto na Ježíši, dnes více než kdy jindy, záleží.
Autor: Ed Dickerson


PŘÍLOHA:

Více než tesař - Josh McDowell (vypráví Alfréd Strejček):

  • Existují důkazy pro Ježíšovo zmrtvýchvstání?
  • Byla Bible v průběhu staletí překroucena?
  • Záleží na tom vůbec?
https://www.youtube.com/watch?v=ASDy303AzFA

Devět důvodů proč věřit, že Kristus vstal z mrtvých

Kolem nás je plno různých náboženství, přičemž všechna o sobě tvrdí, že jsou tou správnou cestou. Jak máme ale vědět, čemu věřit? Jak vědět, koho máme následovat? Tento článek předkládá deset bodů a svědectví, jež ukazují, jak rozumné je následovat Krista. Při zkoumání a ověřování těchto argumentů totiž zjistíme, že jsou nanejvýš důvěryhodné.


1) Kristus zemřel při veřejné popravě

Během židovského svátku pesach pohnal rozvášněný dav Ježíše až před římský soud. Ježíš byl předveden před Piláta, prefekta provincie Judea, kde jej náboženští vůdci obvinili, že se vydává za krále Židů. Dav si žádal jeho smrt. Ježíš byl zbit, zbičován a odsouzen k veřejné popravě. Byl ukřižován mezi dvěma zločinci, na jednom návrší za Jeruzalémem. Nedaleko umírajícího Ježíše stáli jeho zdrcení přátelé i jeho největší nepřátelé. Nadcházela židovská sobota, a proto byli na místo posláni římští vojáci, aby popravu uspíšili – aby dvěma zločincům zlámali nohy. Ale Ježíšovi nohy nezlámali, protože ze své zkušenosti poznali, že je již mrtev. Pro jistotu mu ale ještě do boku vrazili kopí. Nyní spolehlivě věděli, že už je po všem.

2) Hrob zabezpečil státní úředník

Následujícího dne se náboženští vůdci opět setkali s Pilátem. Řekli mu, co o sobě Ježíš tvrdil – že po třech dnech vstane z mrtvých. Pilát chtěl zajistit, aby učedníci nemohli lidi mystifikovat nějakým vymyšleným vzkříšením, a proto nechal hrob zajistit úřední římskou pečetí, což muselo být dostatečným varováním i pro případné vykradače hrobů. A k hrobu nechal postavit vojenskou stráž. Pokud by se snad někdo chtěl dostat k Ježíšovu tělu, musel by překonat tuto stráž, což by jistě nebylo nijak snadné. A krom toho měli vojáci na stráži více než dobrý důvod k nejvyšší bdělosti ve službě – pokud by během hlídky zaspali, čekal je za to trest smrti.

3) Hrob střežila stráž, a přesto byl nakonec prázdný

Ráno po sobotě šly některé z Ježíšových následovnic k hrobu, aby zde pomazaly jeho tělo. Po příchodu je však čekalo překvapení. Obří kámen byl odvalen stranou od vchodu do hrobu a Ježíšovo tělo bylo pryč. Zpráva se rychle šířila a k hrobu spěchali dva učedníci. Hrob našli prázdný, zůstaly v něm pouze látky, do nichž bylo tělo předtím zavinuto. Vojáci ze stráže mezitím odešli do Jeruzaléma, aby židovským představeným tvrdili, že omdleli, když spatřili nějakou nadpřirozenou bytost, která odvalila kámen od vchodu do hrobu. A když se probrali, byl hrob již prázdný. Představení dali strážným velký obnos peněz, aby lživě vypovídali, že učedníci ukradli Ježíšovo tělo, zatímco stráž spala. Strážné zároveň ujistili, že se za ně přimluví u prefekta, který se jistě dozví, že tělo zmizelo.

4) Mnozí viděli Krista živého

Kolem roku 55 n. l. napsal apoštol Pavel, že vzkříšený Kristus se ukázal Petrovi, potom dvanácti apoštolům, poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou (v této době byla většina z nich dosud naživu), Jakubovi i samotnému Pavlovi. (1. Korintským 15,5–8) Takovým vyjádřením umožnil kritikům, aby si vše sami ověřili. A kromě toho, záznam dějin Kristových následovníků v Novém zákoně začíná potvrzením, že Ježíš „jim také po svém utrpení mnoha důkazy prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a říkal jim o Božím království“. (Skutky 1,3)

5) Vzkříšení Kristovy apoštoly naprosto změnilo

Když jeden z nejbližších společníků Ježíše zradil, ostatní apoštolové utekli, aby si zachránili život. Odvahu ztratil i Petr, když Ježíše zapřel, přičemž ještě nedlouho předtím tvrdil, že je s to za svého učitele i zemřít. Ale u apoštolů nastala obrovská změna. Již za několik dnů stáli tváří tvář před těmi, kdo ukřižovali jejich vůdce. A nyní s naprosto nezlomným duchem. Nebylo možné nijak zastavit jejich odhodlání obětovat vše za svého Spasitele a Pána. I když byli uvězněni a bylo jim vyhrožováno a zakazováno mluvit ve jménu Ježíše, apoštolové odpověděli židovským představitelům: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ (Skutky 5,29) Byli zmrskáni za to, že neuposlechli příkaz židovské velerady. Apoštolové, kteří byli předtím tak bázliví, nyní „nepřestávali učit a zvěstovat Krista Ježíše“.(Skutky 5,42)

6) Svědkové vzkříšení byli ochotni za své svědectví zemřít

Dějiny jsou plné mučedníků. Za víru zemřel bezpočet mužů a žen. Z uvedeného důvodu tedy není tak významné poukazovat na skutečnost, že první učedníci byli ochotní za svou víru trpět a zemřít. Mnozí lidé jsou sice ochotní zemřít za svou pravdu, ale jen málokdo je ochoten zemřít za lež, a to je velmi důležité. Tato skutečnost je zásadní, protože Kristovi učedníci neumírali za hlubokou víru, v níž se mohli třeba i nějak mýlit. Umírali za to, že tvrdili, že viděli Ježíše živého, že jej viděli po vzkříšení. Umírali za to, že tvrdili, že Ježíš Kristus nejen zemřel za jejich hříchy, ale že tělesně vstal z mrtvých, aby jasně prokázal, že se naprosto liší ode všech ostatních duchovních vůdců, kteří kdy žili.

7) Vzkříšení bylo sice překvapivé, ale bylo jasně předpovězeno

Učedníci byli zaskočeni. Očekávali, že jejich Mesiáš obnoví království Izraele. Natolik se upřeli k příchodu mesiášského politického království, že ani neočekávali události, které byly tak zásadní pro spásu jejich duše. Určitě se domnívali, že Kristus mluvil pouze symbolickou řečí, když jim opakoval, jak musí jít do Jeruzaléma, kde zemře a bude vzkříšen z mrtvých. Byli příliš zvyklí na jeho řeč v podobenstvích, a tyto zřejmé skutečnosti pochopili, teprve když bylo po všem. Přitom zároveň přehlédli Izajášovo proroctví o trpícím služebníkovi, který ponese hříchy Izraele a bude veden jako beránek na porážku, než Bůh „prodlouží [jeho] dny“. (Izajáš 53,10)

8) Vzkříšení bylo vyvrcholením Kristova života plného zázraků

Když Ježíš visel na římském kříži, musel snášet výsměchy davu. Pomáhal ostatním, ale dokáže pomoci sám sobě? To už všem zázrakům odzvonilo? Vypadalo to jako neočekávaný konec, pokud jde o někoho, kdo svou veřejnou službu začal tím, že vodu proměnil ve víno. Během tří let své služby Ježíš kráčel po vodě, uzdravoval nemocné, otevíral oči slepých a uši hluchých, uvolňoval jazyk němých, napravoval končetiny chromých, vyháněl démony, utišil prudkou bouři a křísil mrtvé. Kladl otázky, na něž mudrci neměli žádnou odpověď. Hluboké pravdy učil pomocí jednoduchých přirovnání. A pokrytce konfrontoval slovy, jež obnažovala jejich přetvářku. Jestliže to vše byla pravda, mělo by nás překvapovat, že poslední slovo nakonec neměli Kristovi nepřátelé?

9) Vzkříšení odpovídá zážitku těch, kdo v Krista věří

Apoštol Pavel napsal, „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá.“ (Římanům 8,11) Právě to zažil sám Pavel, protože vzkříšený Kristus zcela změnil jeho srdce. Totéž prožívají lidé po celém světě, kteří „zemřeli“ svému starému způsobu života, aby Kristus mohl žít svým životem skrze ně. Taková duchovní moc se ale neprojevuje u těch, kdo se pokoušejí pouze nějak přidat víru v Krista ke svému starému způsobu života. Projevuje se pouze u těch, kdo jsou ochotní „zemřít“ svému starému způsobu života, aby ve svém novém životě dali místo Kristově vládě. Je zjevná pouze u těch, kdo reagují na tyto nádherné
doklady o Ježíšově vzkříšení tím, že Krista uznávají a přijímají ho jako svého Pána.
NEJSI SÁM, pokud dosud nejsi upřímně přesvědčen, že Kristus vstal z mrtvých. Ale měj na mysli, že Ježíš zaslíbil Boží pomoc všem těm, kdo stojí o vztah s Bohem.
Řekl: „Bude-li někdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe.“ (Jan 7,17)
Jestliže ale vidíš, jak je víra ve vzkříšení rozumná, měj na mysli následující skutečnosti, Bible říká, že Kristus zemřel, aby zaplatil za naše hříchy; a ti, kdo srdcem věří, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budou spaseni. (Římanům 10,9–10) Spása, kterou Kristus nabízí, není odměnou za nějaké úsilí, ale je to dar pro všechny, kdo v něho vkládají svou důvěru. Chceš-li přijmout Boží dar odpuštění a věčný život, můžeš se modlit například následovně:
„Bože, vím, že jsem hříšník. Vím, že se sám nemohu zachránit. Věřím, že Ježíš zemřel na kříži za mé hříchy. Věřím, že vstal z mrtvých a že žije svým životem skrze všechny, kdo v něj věří. Nyní jej přijímám jako svého Spasitele. Přijímám tvou nabídku odpuštění a věčného života. Děkuji ti, Otče. Takto se modlím ve jménu Ježíše Krista. Amen.“
Modli se k Bohu, aby tě vedl do církve, která věrně vyučuje podle Bible a která v duchu lásky vede další ke Kristu.

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže převzaty z "Českého studijního překladu". Další překlady: B21 – "Bible, překlad 21. století"; ČEP – "Český ekumenický překlad".

Čtyři projevy hříchu (audiozáznam)

Přednášky ThDr. Daniela Dudy rozdělující hříchy jmenované v Ježíšově kázání na hoře do následujících čtyřech oblastí:

1. Rozmrzelost a hněv


2. Úzkostlivost a dělání si starostí


3. Nadřazenost

část 1 (60 minut)
část 2 (45 minut)


4. Žádostivost

Jak mohu poznat Boha



Z knihy Evangelium pro dnešek od autorů RNDr. Daniela Dudy, PhD. a Jiřího Moskaly, ThD., PhD.


Existuje-li laskavý a důvěryhodný Bůh, jak jej mohu poznat?


Přemýšliví lidé touží mít zodpovězeny tři základní otázky, které souvisejí s jejich bytím a s existencí Boha – odkud jsem přišel, proč jsem zde, a kam jdu. Lidé jsou přitahováni tím, co je přesahuje, všelijakými neznámými a tajuplnými skutečnostmi.

Chtějí poznat záhady života, různé neznámé. Existuje něco víc než to, na co se dá sáhnout, co se dá změřit nebo co můžeme vypočítat? Je někdo vyšší neznámý nad námi? Co je to ono „neznámé“? Je to neosobní kosmická síla nebo strašná inteligence, která diktátorsky řídí vesmír, anebo je to osobní laskavý Bůh? Lidé si kladou tyto otázky a ptají se: Je nad námi někdo? Kdo to je? Existuje Bůh? Jestliže ano, jaký vlastně je?

1.    Boží existence

Chci-li nebo mám-li někoho poznat, pak musím především vědět, zda ona bytost je, zda existuje. Existuje Bůh? Můžeme to dokázat?

Argumenty pro a proti Boží existenci nikam nevedou, protože Boha nelze ani dokázat, ani vyvrátit. Jako křesťané v Boha věříme a svědčíme o něm. Smíme ukázat, že naše víra je založena na rozumných důvodech, i když nestojí na exaktních, vědecky opakovatelných důkazech.

Dnešní doba je charakteristická kladením důrazu na vědecké myšlení. Lidé jsou přesvědčeni tím, co je možno dokázat. To není špatné. Je však třeba si uvědomit, že je-li Bůh skutečně Bohem, nemůže se stát předmětem vědeckého bádání. Nelze jej takovýmto způsobem testovat, zkoumat či poznat.

V průběhu dějin lidé přišli s různými argumenty ve prospěch Boží existence. Známé jsou zvláště čtyři filozofické „důkazy“ Boží existence, které však ve skutečnosti nejsou schopny Boha dokázat. Proti každému tomuto filozofickému tvrzení je totiž možno postavit protiargumenty. Naše víra v Boží existenci stojí na Božím sebezjevení, jehož obsah je v souladu s úsudkem zdravého rozumu, a na ochotě toto Boží zjevení přijmout. Je třeba pamatovat na to, že v Boha věříme ne proto, že nám ho někdo dokázal, ale protože jsme se s ním osobně setkali.

Jako první „důkaz“ Boží existence se uvádí důkaz ontologický. Podle něho je již samotný pojem „bůh“ důkazem, že Bůh musí existovat. Bůh je bytost, nad niž již nic vyššího nelze vymyslet. Kdyby takováto nejvyšší a nejdokonalejší bytost neexistovala, nedokázali bychom si ji vůbec představit ani vymyslet. Existence musí být součástí takovéto dokonalé a nutné bytosti, to znamená, že taková bytost ve skutečnosti existuje. Problémem této argumentace je např. skutečnost, že z existence pojmu nelze usuzovat na existenci předmětů (pojmy jako vodník, skřítek, mořská víla apod. vůbec neodkazují na skutečné bytosti). Je zde reálné nebezpečí, že si člověk vymyslí nějaký pojem, protože ho potřebuje (tak vznikli různí bůžkové). Naše představy nemusí mít někdy nic společného s reálným světem.

Druhým „důkazem“ je důkaz kosmologický. Tento argument je postaven na předpokladu, že každý následek má svou příčinu. Nelze si představit, že by stůl vznikl sám od sebe bez práce stolaře, nebo že by se Národní divadlo postavilo samo bez přičinění architekta, stavbyvedoucího a dělníků. Stejně nemožné je představit si, že by naše země nebo vesmír vznikly samy od sebe, aniž by za tím vším stál nějaký první hybatel nebo prvotní příčina.

Úskalím této filozofické argumentace je zastavení řetězce příčinnosti na samém začátku, kdy už se neptáme po prvotní příčině Boha, prvního hybatele či prapříčiny. Vše musí mít svou příčinu, avšak Bůh ji nemá, protože jako duchovní bytost stojí nad casem a prostorem. Je pravda, že řetězec příčin a následku se musí někde zastavit.

To uznávají nakonec i odpůrci tohoto důkazu (viz např. tvrzení o věčnosti hmoty nebo hypotézu o velkém tresku). Tento argument tedy lze použít, avšak rozumně a opatrně.

Třetí argument je argument teleologický. Je postaven na myšlence, že všude ve vesmíru a v přírodě okolo sebe pozorujeme rád a účel. Pozorujeme-li například motýla, orchidej, lidský mozek nebo nebe plné hvězd, jsme uchváceni jejich tvarem, harmonií barev, velkolepostí, účelností a krásou a přemýšlíme, že za tím vším musí stát nějaká nejvyšší inteligence nebo jedinečný architekt. Tento důkaz je velmi závažný, avšak ve světě, kde panuje zlo, nemá všechno svou logiku, účel, smysl a rád.

Čtvrtým „důkazem“ je důkaz mravní. Immanuel Kant prohlásil: „Dvě věci, čím více o nich přemýšlím, mě naplňují úžasem: hvězdnaté nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Svědomí a mravnost odlišují člověka od zvířat. Lidé touží po „nejvyšším dobru“, po spravedlnosti. Přejí si, aby zvítězilo dobro nad zlem. Tato vnitřní touha ukazuje, že musí existovat nějaký nezávislý zdroj lidské mravnosti – Bůh jakožto mravní bytost. Tento argument je komplikován tím, že hřích poskvrnil svědomí a způsobil, že se člověk stal hříšníkem. Mravnost člověka je ovlivňována prostředím, v němž žije, výchovou, vzděláním a jeho vlastními prožitky.

Na obhajobu Boží existence se kromě výše uvedených důvodu uvádějí různé vhodné i méně vhodné argumenty z oblasti přírodovědy, jako například druhý termo dynamický zákon, zákon entropie, zákonitosti platící ve fyzice, astronomii, biologii a podobně. Jen ten, kdo je v této oblasti doma, je muže dobře použít.

Jestliže věříme v Boží existenci, nemusíme se za to stydět. Vždyť i mnozí vědci, držitelé Nobelovy ceny a světoznámí odborníci, jako například Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Blaise Pascal, Isaac Newton, Allessandro Volta, André Marie Ampcre, Louis Pasteur, Thomas Alva Edison, Alexis Carrel, Albert Einstein a mnozí další, věřili a věří v Boha.


2. Jak poznat Boha

I když my si klademe otázky po Bohu, ve skutečnosti je to on, kdo se nám představuje. Ne my hledáme Boha, ale on hledá nás. To, co o něm víme, nevíme proto, že bychom na to sami přišli, ale protože on se nám zjevil. Bůh naše vedení nekonečně převyšuje, proto ho nemůžeme plně pochopit (Dt 29,29). Boha známe jen do té míry, do jaké se nám dává poznat.

Máme k dispozici dva zdroje, z nichž se můžeme dovědět něco o Bohu. Prvním z nich je kniha přírody, která o Bohu muže jen něco naznačit (R 1,19-20). Druhým je Písmo svaté, které nám dává věrohodné poznání o Bohu, člověku a světě.

Bůh nedal dvě cesty spásy – jednu přes přírodu (R 2,14-16) a druhou prostřednictvím Bible. Jedná se o jeden proces. Pozorováním přírody však můžeme Boha jen tušit, můžeme vidět jeho stopy, které záměrně za sebou zanechává (Ž 19,1-3; Sk 17,28; Mt 6,25-30). Plné zjevení Boha dostáváme jen prostřednictvím Bible. V přírodě není například nikde nic napsáno o osobě Ježíše Krista, o jeho díle, o jeho druhém příchodu, apod. Jedinečnou zvěst Písma nemůže nic nahradit nebo zastoupit. Pouze z tohoto speciálního zjevení se dovídáme, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale mel život věčný“ (J 3,16).

K pravému poznání Boha vede jen jedna cesta, nikoli cest několik, jako třeba cit, intuice, svědomí, zkušenost, dějiny, rozum, zjevení atd. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus (J 14,6), kterého můžeme poznat pouze prostřednictvím Božího slova – Bible. Proto se Biblí jako takovou budeme zabývat v příští lekci.

3. Jaký je Bůh

Poznat někoho znamená poznat, jaký je. To poznám z toho, jaké má vlastnosti a charakter, jak se projevuje, jak se chová, jak jedná, co dělá.

Celá naše existence závisí na správném poznání Boha (J 17,3). Nejde přitom jen o intelektuální, „technické“ poznání Boha, ale o poznání existencionální, bytostné, praktické, o poznání na základě zkušenosti. Je rozdíl, jestliže někoho znám jen zevnějšku, jestliže vím, jak je vysoký, kolik váží, jak vypadá, jakou má barvu očí a vlasu, nebo jestli jej znám na základě osobních rozhovoru, zkušeností a společných zážitku.

Bůh se nám dává poznat ve svém slově jako dobrý, laskavý, spravedlivý a důvěryhodný Bůh. Není to jen jakási neosobní kosmická síla, ale osoba. Osoba, která miluje (1 J 4,16), rozumí člověku, respektuje jeho svobodu a individualitu, jedná s ním s úctou, pečuje o něj. Tato výjimečná bytost odpouští, řeší problém viny a zla, mění člověka, pomáhá mu, dává sílu k novému životu. Nenávidí zlo, hřích, sobectví, faleš, zradu, nevěru, přetvářku a podobně.

Bůh se nám v Bibli představuje ve třech rozdílných osobách – jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý (Mt 28,19; 2 K 13,13). Ti tři jsou jedno v podstatě, úmyslu, záměrech, ve vztahu k člověku a v cílech, které sledují (J 10,30). Mají však rozdílné funkce. Bůh Otec je ten, který vše řídí a spravuje. Je svrchovaným vládcem celého vesmíru (Da 7,9.10; 1 Tm 1,17).

Bůh Syn je prostředníkem stvoření (J 1,1-3) a vykoupení (Sk 4,12), vykonává soud (J 5,22) a vykonává úlohu prostředníka (1 Tm 2,5). Ježíš přišel na naši zem a stal se jedním z nás. Přijal na sebe lidství, avšak nepřestal přitom být Bohem. A proto na této jedinečné postavě Ježíše Krista, na jeho životě a díle nejlépe poznáváme, kdo je a jaký je Bůh (J 1,18; 14,9). V něm je krásný Boží charakter plně odhalen.

Bůh Duch svatý oživuje, usvědčuje, usměrňuje a vede člověka (J 16,7-11; Za 4,6). Je to on, kdo věřícímu pomáhá, aby byl zakotven v pravdě a žil v Kristu, a dává mu sílu k novému životu praktického křesťanství (J 16,13; 14,26; Ef 4,30). Někoho poznat znamená jej milovat. Bůh nás vyzývá k osobnímu, bytostnému poznání na základě vlastní zkušenosti (Ž 34,9; 1 J 4,19).


II. Výkladové poznámky

Je třeba si uvědomit, že po pádu do hříchu je kniha přírody dost necitelná, protože hřích přírodu porušil a poničil. Rovněž člověk už neumí v důsledku svého hříchu správně vykládat řeč přírody a odhalit Boží charakter v tomto díle. Bez osvícení Duchem svatým je Boží zjevení v přírodě okolo nás nesrozumitelné, protiřečí si a zavádí.

Dnes v přírodě totiž nevidíme jen krásná, tichá zákoutí, kde létají ptáci, na hladině jezera se odráží les a v pozadí se rozprostírají nádherné hory, ale setkáváme se i se záplavami, uragány, suchem, lesními požáry, zemětřeseními a sopečnou činností, což nic nevypovídá o laskavém, pečujícím Bohu. Jen věřící člověk vidí v přírodě Boží dílo. Jen víra odhaluje laskavého Boha Stvořitele.

Používat text Ř 1,19-20 k vysvětlení toho, jak budou pohané spaseni, je proti kontextu celé první kapitoly listu Římanům. Apoštol Pavel v R 1 neukazuje, jak jsou pohané spaseni, ale na to, jak jsou odsouzeni. Boží hněv se zjevuje, protože lidé se ve své bezbožnosti rozhodli ignorovat Boha – jeho moc a božství, které mohli hned od stvoření světa na základě přemýšlení poznat, a místo toho se obrátili k náhražkám. Jestliže jsou lidé souzeni, jsou bez výmluvy a nesou za to svou vlastní odpovědnost. V R 2,14-16 Pavel popisuje život některých pohanu, kteří i presto, že neznali Mojžíšův zákon, žili správně. Připouští, že i pohané mohou být spaseni. Ne však na základě toho, že mají v srdci zákon (Pavel vůbec neřekl, že zákon je vložen do jejich srdcí, ale že pohané sami od sebe dělají to, co zákon žádá), nebo proto, že dělají dobré skutky (skutky zákona), ale protože dovolili Kristovu Duchu, aby v nich dělal dílo, které se pak projevilo v jejich životě oněmi skutky, které jsou v souladu s Božím zákonem. Ani pohané nebudou ospravedlněni na základě svých skutku, ale budou souzeni podle evangelia (R 2,16). Každý člověk bude souzen podle světla, které mu bylo dáno. Pavel nemluví o svědomí jako o Božím hlasu v člověku, ale hovoří o něm ve smyslu morální zodpovědnosti. Jen svědomí očištěné Boží milostí muže být používáno Bohem k správnému usměrnění (1 Pt 3,21; Žd 9,14). Svědomí, skutky zákona a příroda nejsou cestami k spáse. Jedinou cestou k spáse je Kristus (Sk 4,12).

Při této vyučovací hodině nejde o to, abychom zevrubně a filozoficky pojednali o problémech s naším chápáním Boží osoby (jako např. všudypřítomnost, vševědoucnost, všemohoucnost a trojjedinost). Jde o to ukázat lidem krásu jeho charakteru takovým způsobem, aby je Boží osobnost přitahovala a aby zatoužili mít s ním vlastní zkušenosti.


III. Praktický důsledek

Na našem poznání Boha velmi záleží. Ve skutečnosti na tom v našem životě všechno závisí a odtud se odvíjí. To, jaký mám obraz o Bohu, podstatně ovlivňuje mou představu o životě.

Budu-li mít představu o Bohu jako o tyranu nebo jako o tom, kdo je někde strašně daleko nebo jako o bytosti, které jsou lidé lhostejní, pak budu mít tendenci, abych se také tak choval a jednal. Budu-li si myslet, že jsem produktem přírody a že Bůh neexistuje, budu na život pohlížet jako na náhodu a budu se domnívat, že si s ním mohu dělat, co chci. Tím moje vědomí zodpovědnosti bude značně oslabeno. Budu-li však vidět před sebou laskavého, dobrého, respektujícího a odpouštějícího Boha, pak také můj život bude životem lásky, porozumění, trpělivosti, péče, úcty a důvěry. Podle toho, jakou mají rodiče, učitelé, kazatelé, duchovní a politikové představu o Bohu, jednají a vychovávají děti a mládež, podle toho vedou lidi. Náš pohled na Boha má dopad na mezilidské vztahy, protože tak, jak chápeme jeho jednání s lidmi, tak i my budeme jednat se svými bližními. Jestliže si myslím, že Bůh muže použít všechny prostředky k dosažení svých cílů, dokonce i manipulaci, budu i já ve vztahu k lidem používat jakékoli prostředky a manipulovat jimi. Naopak, když pozoruji, s jakou úctou a pozorností jedná Pán Bůh, jakou svobodu a důstojnost dopřává druhým, vede mě to k tomu, abych podobně jednal i já. Kdykoliv se dovídáme něco o Bohu, dovídáme se zároveň i něco o člověku.

Znát Boha, vedet, kdo je a jaký je, potřebuji proto, abych mu mohl plně, bezmezně a za všech okolností důvěřovat. Jen tak jej mohu vždy respektovat, to je milovat a radostně poslouchat.

Jestliže člověka obohacuje styk s významnými osobnostmi, pak poznání Boha, pěstování společenství s tím, který je nejvyšším dobrem a opravdovou láskou, muže být pro nás jen tím nejkrásnějším obohacením. 


***

Praktický postup jak se setkat a smířit s Bohem popisuji ve svém článku Poznat Boha - ale jak?