Z knihy Evangelium pro dnešek od autorů RNDr. Daniela Dudy, PhD. a Jiřího Moskaly, ThD., PhD.
Existuje-li laskavý a důvěryhodný Bůh, jak jej mohu poznat?
Přemýšliví lidé touží
mít zodpovězeny tři základní otázky, které souvisejí s jejich bytím a s
existencí Boha – odkud jsem přišel, proč jsem zde, a kam jdu. Lidé jsou přitahováni
tím, co je přesahuje, všelijakými neznámými a tajuplnými skutečnostmi.
Chtějí poznat záhady
života, různé neznámé. Existuje něco víc než to, na co se dá sáhnout, co se dá
změřit nebo co můžeme vypočítat? Je někdo vyšší neznámý nad námi? Co je to ono
„neznámé“? Je to neosobní kosmická síla nebo strašná inteligence, která
diktátorsky řídí vesmír, anebo je to osobní laskavý Bůh? Lidé si kladou tyto otázky
a ptají se: Je nad námi někdo? Kdo to je? Existuje Bůh? Jestliže ano, jaký
vlastně je?
1.
Boží existence
Chci-li nebo mám-li
někoho poznat, pak musím především vědět, zda ona bytost je, zda existuje.
Existuje Bůh? Můžeme to dokázat?
Argumenty pro a proti
Boží existenci nikam nevedou, protože Boha nelze ani dokázat, ani vyvrátit.
Jako křesťané v Boha věříme a svědčíme o něm. Smíme ukázat, že naše víra je
založena na rozumných důvodech, i když nestojí na exaktních, vědecky
opakovatelných důkazech.
Dnešní doba je
charakteristická kladením důrazu na vědecké myšlení. Lidé jsou přesvědčeni tím, co je
možno dokázat. To není špatné. Je však třeba si uvědomit, že je-li Bůh skutečně Bohem,
nemůže se stát předmětem vědeckého bádání. Nelze jej takovýmto způsobem
testovat, zkoumat či poznat.
V průběhu dějin lidé
přišli s různými argumenty ve prospěch Boží existence. Známé jsou zvláště
čtyři filozofické „důkazy“ Boží existence, které však ve skutečnosti nejsou
schopny Boha dokázat. Proti každému tomuto filozofickému tvrzení je totiž možno
postavit protiargumenty. Naše víra v Boží existenci stojí na Božím sebezjevení,
jehož obsah je v souladu s úsudkem zdravého rozumu, a na ochotě toto Boží
zjevení přijmout. Je třeba pamatovat na to, že v Boha věříme ne proto, že nám
ho někdo dokázal, ale protože jsme se s ním osobně setkali.
Jako první „důkaz“ Boží existence se uvádí
důkaz ontologický. Podle něho je již samotný pojem „bůh“
důkazem, že Bůh musí existovat. Bůh je bytost, nad niž již nic vyššího nelze
vymyslet. Kdyby takováto nejvyšší a nejdokonalejší bytost neexistovala,
nedokázali bychom si ji vůbec představit ani vymyslet. Existence musí být součástí
takovéto dokonalé a nutné bytosti, to znamená, že taková bytost ve skutečnosti existuje.
Problémem této argumentace je např. skutečnost, že z existence pojmu nelze
usuzovat na existenci předmětů (pojmy jako vodník, skřítek, mořská víla apod.
vůbec neodkazují na skutečné bytosti). Je zde reálné nebezpečí, že si člověk
vymyslí nějaký pojem, protože ho potřebuje (tak vznikli různí bůžkové). Naše představy
nemusí mít někdy nic společného s reálným světem.
Druhým „důkazem“ je důkaz kosmologický. Tento argument je
postaven na předpokladu, že každý následek má svou příčinu. Nelze si představit,
že by stůl vznikl sám od sebe bez
práce stolaře, nebo že by se Národní divadlo postavilo samo bez přičinění architekta,
stavbyvedoucího a dělníků. Stejně nemožné je představit si, že by naše země
nebo vesmír vznikly samy od sebe, aniž by za tím vším stál nějaký první hybatel
nebo prvotní příčina.
Úskalím této filozofické
argumentace je zastavení řetězce příčinnosti na samém začátku, kdy už se
neptáme po prvotní příčině Boha, prvního hybatele či prapříčiny. Vše musí mít svou příčinu,
avšak Bůh ji nemá, protože jako duchovní bytost stojí nad casem a prostorem.
Je pravda, že řetězec příčin a následku se musí někde zastavit.
To uznávají nakonec i
odpůrci tohoto důkazu (viz např. tvrzení o věčnosti hmoty nebo hypotézu o velkém
tresku). Tento argument tedy lze použít, avšak rozumně a opatrně.
Třetí argument je argument teleologický. Je postaven na
myšlence, že všude ve vesmíru a v přírodě
okolo sebe pozorujeme rád a účel. Pozorujeme-li například motýla, orchidej,
lidský mozek nebo nebe plné hvězd, jsme uchváceni jejich tvarem, harmonií barev,
velkolepostí, účelností a krásou a přemýšlíme, že za tím vším musí stát nějaká nejvyšší
inteligence nebo jedinečný architekt. Tento důkaz je velmi závažný, avšak ve světě,
kde panuje zlo, nemá všechno svou logiku, účel, smysl a rád.
Čtvrtým „důkazem“ je důkaz mravní. Immanuel Kant prohlásil: „Dvě
věci, čím více o nich přemýšlím,
mě naplňují úžasem: hvězdnaté nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Svědomí
a mravnost odlišují člověka od zvířat. Lidé touží po „nejvyšším dobru“, po
spravedlnosti. Přejí si, aby zvítězilo dobro nad zlem. Tato vnitřní touha
ukazuje, že musí existovat nějaký nezávislý zdroj lidské mravnosti – Bůh jakožto
mravní bytost. Tento argument je komplikován tím, že hřích poskvrnil svědomí a
způsobil, že se člověk stal hříšníkem. Mravnost člověka je ovlivňována
prostředím, v němž žije, výchovou, vzděláním a jeho vlastními prožitky.
Na obhajobu Boží
existence se kromě výše uvedených důvodu uvádějí různé vhodné i méně vhodné
argumenty z oblasti přírodovědy, jako například druhý termo dynamický zákon, zákon
entropie, zákonitosti platící ve fyzice, astronomii, biologii a podobně. Jen ten, kdo
je v této oblasti doma, je muže dobře použít.
Jestliže věříme v Boží
existenci, nemusíme se za to stydět. Vždyť i mnozí vědci, držitelé Nobelovy
ceny a světoznámí odborníci, jako například Mikuláš Koperník, Johannes Kepler,
Blaise Pascal, Isaac Newton, Allessandro Volta, André Marie Ampcre, Louis
Pasteur, Thomas Alva Edison, Alexis Carrel, Albert Einstein a mnozí další, věřili
a věří v Boha.
2. Jak poznat Boha
I když my si klademe
otázky po Bohu, ve skutečnosti je to on, kdo se nám představuje. Ne my hledáme Boha, ale
on hledá nás. To, co o něm víme, nevíme proto, že bychom na to sami přišli,
ale protože on se nám zjevil. Bůh naše vedení nekonečně převyšuje, proto ho
nemůžeme plně pochopit (Dt 29,29). Boha známe jen do té míry, do jaké se nám dává
poznat.
Máme k dispozici dva zdroje,
z nichž se můžeme dovědět něco o Bohu. Prvním z nich je kniha přírody,
která o Bohu muže jen něco naznačit (R 1,19-20). Druhým je Písmo svaté, které
nám dává věrohodné poznání o Bohu, člověku a světě.
Bůh nedal dvě cesty
spásy – jednu přes přírodu (R 2,14-16) a druhou prostřednictvím Bible. Jedná se o jeden
proces. Pozorováním přírody však můžeme Boha jen tušit, můžeme vidět
jeho stopy, které záměrně za sebou zanechává (Ž 19,1-3; Sk 17,28; Mt 6,25-30).
Plné zjevení Boha dostáváme jen prostřednictvím Bible. V přírodě není například
nikde nic napsáno o osobě Ježíše Krista, o jeho díle, o jeho druhém příchodu,
apod. Jedinečnou zvěst Písma nemůže nic nahradit nebo zastoupit. Pouze z tohoto
speciálního zjevení se dovídáme, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého
jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale mel život věčný“ (J
3,16).
K pravému poznání Boha
vede jen jedna cesta, nikoli cest několik, jako třeba cit, intuice, svědomí,
zkušenost, dějiny, rozum, zjevení atd. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus (J 14,6),
kterého můžeme poznat pouze prostřednictvím Božího slova – Bible. Proto se Biblí
jako takovou budeme zabývat v příští lekci.
3. Jaký je Bůh
Poznat někoho znamená
poznat, jaký je. To poznám z toho, jaké má vlastnosti a charakter, jak se
projevuje, jak se chová, jak jedná, co dělá.
Celá naše existence
závisí na správném poznání Boha (J 17,3). Nejde přitom jen o intelektuální,
„technické“ poznání Boha, ale o poznání existencionální, bytostné, praktické, o poznání na
základě zkušenosti. Je rozdíl, jestliže někoho znám jen zevnějšku, jestliže
vím, jak je vysoký, kolik váží, jak vypadá, jakou má barvu očí a vlasu, nebo jestli
jej znám na základě osobních rozhovoru, zkušeností a společných zážitku.
Bůh se nám dává poznat
ve svém slově jako dobrý, laskavý, spravedlivý a důvěryhodný Bůh. Není to jen
jakási neosobní kosmická síla, ale osoba. Osoba, která miluje (1 J 4,16),
rozumí člověku, respektuje jeho svobodu a individualitu, jedná s ním s úctou,
pečuje o něj. Tato výjimečná bytost odpouští, řeší problém viny a zla, mění
člověka, pomáhá mu, dává sílu k novému životu. Nenávidí zlo, hřích, sobectví,
faleš, zradu, nevěru, přetvářku a podobně.
Bůh se nám v Bibli představuje
ve třech rozdílných osobách – jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý (Mt 28,19;
2 K 13,13). Ti tři jsou jedno v podstatě, úmyslu, záměrech, ve vztahu k člověku a v
cílech, které sledují (J 10,30). Mají však rozdílné funkce. Bůh Otec je ten, který
vše řídí a spravuje. Je svrchovaným vládcem celého vesmíru (Da 7,9.10; 1 Tm 1,17).
Bůh Syn je
prostředníkem stvoření (J 1,1-3) a vykoupení (Sk 4,12), vykonává soud (J 5,22) a vykonává
úlohu prostředníka (1 Tm 2,5). Ježíš přišel na naši zem a stal se jedním z nás. Přijal na
sebe lidství, avšak nepřestal přitom být Bohem. A proto na této jedinečné postavě
Ježíše Krista, na jeho životě a díle nejlépe poznáváme, kdo je a jaký je Bůh (J
1,18; 14,9). V něm je krásný Boží charakter plně odhalen.
Bůh Duch svatý oživuje,
usvědčuje, usměrňuje a vede člověka (J 16,7-11; Za 4,6). Je to on, kdo věřícímu
pomáhá, aby byl zakotven v pravdě a žil v Kristu, a dává mu sílu k novému životu
praktického křesťanství (J 16,13; 14,26; Ef 4,30). Někoho poznat znamená
jej milovat. Bůh nás vyzývá k osobnímu, bytostnému poznání na základě
vlastní zkušenosti (Ž 34,9; 1 J 4,19).
II. Výkladové poznámky
Je třeba si uvědomit,
že po pádu do hříchu je kniha přírody dost necitelná, protože hřích přírodu porušil a
poničil. Rovněž člověk už neumí v důsledku svého hříchu správně vykládat řeč přírody
a odhalit Boží charakter v tomto díle. Bez osvícení Duchem svatým je Boží
zjevení v přírodě okolo nás nesrozumitelné, protiřečí si a zavádí.
Dnes v přírodě totiž
nevidíme jen krásná, tichá zákoutí, kde létají ptáci, na hladině jezera se odráží les a
v pozadí se rozprostírají nádherné hory, ale setkáváme se i se záplavami,
uragány, suchem, lesními požáry, zemětřeseními a sopečnou činností, což nic
nevypovídá o laskavém, pečujícím Bohu. Jen věřící člověk vidí v přírodě Boží
dílo. Jen víra odhaluje laskavého Boha Stvořitele.
Používat text Ř 1,19-20
k vysvětlení toho, jak budou pohané spaseni, je proti kontextu celé první
kapitoly listu Římanům. Apoštol Pavel v R 1 neukazuje, jak jsou pohané spaseni,
ale na to, jak jsou odsouzeni. Boží hněv se zjevuje, protože lidé se ve své
bezbožnosti rozhodli ignorovat Boha – jeho moc a božství, které mohli hned od
stvoření světa na základě přemýšlení poznat, a místo toho se obrátili k
náhražkám. Jestliže jsou lidé souzeni, jsou bez výmluvy a nesou za to svou
vlastní odpovědnost. V R 2,14-16 Pavel popisuje život některých pohanu, kteří i
presto, že neznali Mojžíšův zákon, žili správně. Připouští, že i pohané mohou
být spaseni. Ne však na základě toho, že mají v srdci zákon (Pavel vůbec neřekl,
že zákon je vložen do jejich srdcí, ale že pohané sami od sebe dělají to, co
zákon žádá), nebo proto, že dělají dobré skutky (skutky zákona), ale protože
dovolili Kristovu Duchu, aby v nich dělal dílo, které se pak projevilo v jejich
životě oněmi skutky, které jsou v souladu s Božím zákonem. Ani pohané
nebudou ospravedlněni na základě svých skutku, ale budou souzeni podle
evangelia (R 2,16). Každý člověk bude souzen podle světla, které mu bylo dáno.
Pavel nemluví o svědomí jako o Božím hlasu v člověku, ale hovoří o něm ve
smyslu morální zodpovědnosti. Jen svědomí očištěné Boží milostí muže být
používáno Bohem k správnému usměrnění (1 Pt 3,21; Žd 9,14). Svědomí, skutky
zákona a příroda nejsou cestami k spáse. Jedinou cestou k spáse je Kristus (Sk 4,12).
Při této vyučovací
hodině nejde o to, abychom zevrubně a filozoficky pojednali o problémech s naším
chápáním Boží osoby (jako např. všudypřítomnost, vševědoucnost, všemohoucnost a
trojjedinost). Jde o to ukázat lidem krásu jeho charakteru takovým způsobem,
aby je Boží osobnost přitahovala a aby zatoužili mít s ním vlastní
zkušenosti.
III. Praktický důsledek
Na našem poznání Boha
velmi záleží. Ve skutečnosti na tom v našem životě všechno závisí a odtud se
odvíjí. To, jaký mám obraz o Bohu, podstatně ovlivňuje mou představu o životě.
Budu-li mít představu o
Bohu jako o tyranu nebo jako o tom, kdo je někde strašně daleko nebo jako o
bytosti, které jsou lidé lhostejní, pak budu mít tendenci, abych se také tak choval a
jednal. Budu-li si myslet, že jsem produktem přírody a že Bůh neexistuje, budu na
život pohlížet jako na náhodu a budu se domnívat, že si s ním mohu dělat, co chci.
Tím moje vědomí zodpovědnosti bude značně oslabeno. Budu-li však vidět před
sebou laskavého, dobrého, respektujícího a odpouštějícího Boha, pak také můj život
bude životem lásky, porozumění, trpělivosti, péče, úcty a důvěry. Podle
toho, jakou mají rodiče, učitelé, kazatelé, duchovní a politikové představu o Bohu,
jednají a vychovávají děti a mládež, podle toho vedou lidi. Náš pohled na Boha má dopad
na mezilidské vztahy, protože tak, jak chápeme jeho jednání s lidmi, tak i my
budeme jednat se svými bližními. Jestliže si myslím, že Bůh muže použít všechny
prostředky k dosažení svých cílů, dokonce i manipulaci, budu i já ve vztahu k lidem
používat jakékoli prostředky a manipulovat jimi. Naopak, když pozoruji, s jakou
úctou a pozorností jedná Pán Bůh, jakou svobodu a důstojnost dopřává druhým, vede mě
to k tomu, abych podobně jednal i já. Kdykoliv se dovídáme něco o Bohu,
dovídáme se zároveň i něco o člověku.
Znát Boha, vedet, kdo
je a jaký je, potřebuji proto, abych mu mohl plně, bezmezně a za všech okolností
důvěřovat. Jen tak jej mohu vždy respektovat, to je milovat a radostně poslouchat.
Jestliže člověka obohacuje
styk s významnými osobnostmi, pak poznání Boha, pěstování společenství
s tím, který je nejvyšším dobrem a opravdovou láskou, muže být pro nás jen tím
nejkrásnějším obohacením.
Praktický postup jak se setkat a smířit s Bohem popisuji ve svém článku Poznat Boha - ale jak?
***
Praktický postup jak se setkat a smířit s Bohem popisuji ve svém článku Poznat Boha - ale jak?
