Stáhnout ve formátu PDF
Víra tedy znamená vztah lásky, důvěry a přátelství k Bohu jako k Osobě, kterou známe. Čím lépe ho známe, tím lepší jsou naše vztahy.
Jednoho dne se malý chlapec vracel autobusem domu ze shromáždění. Byl teplý letní den, a tak okna v autobuse byla otevřená. Chlapec si nesl domu biblický verš. Na kartičce, kterou dostal od učitelky, bylo napsáno: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22)
Náhle však zavanul průvan a jeho kartička vyletěla otevřeným oknem ven. Chlapec začal volat: „Zastavte autobus! Moje víra v Boha vyletěla ven oknem!“ Co je to víra? Asi uznáte, že skutečná víra nemůže vyletět ven oknem.
1. Nesprávné představy o víře
O víře se v náboženských kruzích hodně mluví. Členové křesťanských církví se rádi označují za „věřící“. Navzdory velkému množství informací o víře mají mnozí o ní značně zkreslené představy.
Víra je víc než názor, mínění nebo intelektuální pohled na věc. Mnozí lidé dnes tvrdí: „Já také věřím. Jsem přesvědčený, že někde v nekonečném vesmíru někdo musí být. Nemohlo to všechno vzniknout jen tak náhodou.“ To však není víra, to je názor, určité mínění nebo pohled na věc. Bible nás upozorňuje, že podobnou „víru“ mají i démoni, ale v Božích ocích nemá tato žádnou hodnotu (Jk 2,19).
Víra je víc než přesvědčení. Jistý školák jednou řekl: „Věřit znamená být přesvědčen o něčem, o čem víte, že to tak není.“ Mnozí lidé si myslí, že budou-li o něčem velmi silně přesvědčeni, pak se to určitě stane. Ale znamená to, že když něčemu věřím, že to tak je, že to tak i bude? Jsem-li přesvědčen, že na Měsíci je teď člověk, znamená to, že tam skutečně je? Samozřejmě ne, protože to neodpovídá faktům. Jistě, někdo by mohl namítnout, že kdybych skutečně věřil, tak by tam byl. Ale to je manipulování myslí, a ne víra. Je zarážející, kolik křesťanu si myslí, že vyslyšení jejich modliteb záleží na tom, jak dokáží zmanipulovat svou mysl. Musíme rozlišovat mezi pověrou a vírou. Pověra je založena na určitých představách (např. černá kočka, pátek 13.), víra na důvodech, faktech.
Víra je víc než příslušnost k církvi nebo nějakému církevnímu společenství.
Když se dnes lidé ptají: „Jaké je on (ona) víry?“ často tím myslí na určité vyznání víry nebo příslušnost k církvi. Ale víra je víc než jen intelektuální souhlas s nějakým krédem nebo formální příslušnost k církevnímu společenství. (L 13,25-30)
Mezi vírou a poznáním je vztah přímé úměry. Za bývalého režimu nás ve škole učili, že víra je vlastně pro ty, kdo nepoužívají svůj rozum. Čím je člověk rozumnější, tím méně víry má, případně ji nepotřebuje, úplně se bez ní obejde. Naopak, víra, náboženství, to je jen pro staré babičky, které toho moc nevědí, stojí nad hrobem, a proto mají strach z budoucnosti. Je zajímavé, že mnoho lidí si myslí, že mezi vírou a poznáním je vztah nepřímé závislosti. Čím vetší poznání, tím menší víra a naopak.
Věřit podle nich znamená „vypnout“ logické myšlení a soudnost. Jenže ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Čím vetší poznání, čím lépe někoho znám, tím víc mu důvěřuji. (Samozřejmě, za předpokladu, že je to člověk důvěryhodný. Existují i lidé, které, čím líp znáte, tím méně jim důvěřujete; ale to je jiná kapitola.) Skutečné poznání vede k víře, důvěře. (V řečtině neexistují dvě slova pro vyjádření víry a důvěry; pistis vyjadřuje obojí.)
2. Co je víra
Všeobecně je víra schopnost, kterou má každý člověk. Schopnost důvěřovat druhým je nám vlastní, každodenně ji používáme, i když je pravdou, že do značné míry závisí na výchově v našem dětství a na vztazích v něm vytvořených. Když nastupujeme do autobusu, důvěřujeme, že nás řidič doveze na místo určení. Když nám dají v lékárně léky, neděláme doma jejich analytický rozbor, abychom zjistili, zda jsme nedostali jed. Bez schopnosti věřit by lidé nemohli na tomto světě existovat.
Bůh nám dal schopnost důvěřovat na základě faktu a zkušeností. Proto i ve vztahu k němu a Bibli nechce po nás nic jiného, než abychom se přesvědčili na základě vlastních zkušeností, poznání faktu a zaujali čestný postoj k tomu, co nám nabízí. Mnozí lidé však tvrdí, že oni věřit nemohou, i když se o to pokoušejí. To je ale velmi nepřesný výrok. Otázkou není, zda člověk je schopný věřit, ale komu věří. Každý člověk je schopný věřit. Bůh dává každému člověku přicházejícímu na svět „míru“ víry. Kdyby Bůh dal schopnost věřit jen někomu, pak by bylo nespravedlivé, že požaduje víru jako podmínku spasení od všech (Mk 16,16; 2 Pt 3,9). Protože schopnost věřit mají všichni, důležité je ptát se, jak tuto schopnost používáme a kdo je objektem naší víry. V biblické víře nejde o vztah k něčemu, ale o osobní vztah k Někomu. Když řeknu: „Věřím, že Jan má černé vlasy,“ jde vlastně o nepřesné použití pojmu „víra“. Tato „víra“ je zaměřená na nějakou „věc“, předmět, o kterém potřebuji víc informací. Toto použití slova „víra“ spíše vyjadřuje určitou pochybnost, něco, o čem nejsem zcela přesvědčen, čím si nejsem úplně jist. Naopak vyjádření: „Věřím v Janovo přátelství“ odhaluje vztah důvěry. Tato „víra“ je zaměřena na osobu a je výsledkem mého kladného vztahu k danému člověku. V biblickém chápání je víra vždy zaměřena na osobu.
Víra je vztah s Bohem, do kterého vstupuji na základě poznání. Ve známé a často citované biblické definici víry ze Žd 11,1 se ríká, že „víra je hypostasis“. Hypostasis je řecké slovo, které se překládá jako „podstata“. Jenže tento překlad pochopení toho, co víra ve skutečnosti je, moc nepomáhá.
Když na začátku našeho století archeologové dělali vykopávky v Egyptě, našli mnoho dokumentu, na kterých byl nápis „hypostasis“. Při čtení těchto starých manuskriptu zjistili, že jsou to vlastně záznamy o obchodních dohodách, prodeji a koupi majetku apod. Od té doby víme, že apoštol nám vlastně říká, že víra je smluvní vztah s Bohem. Bůh nám toho chce hodně nabídnout, ale ví, že nejprve se nám musí představit, jinak mu nebudeme důvěřovat. A tak Bůh dělá všechno pro to, aby se nám zjevil, představil, abychom ho poznali (J 17,3).
Z Ozeáše 6,6.7 vysvítá, že milovat Boha (význam hebr. slova chesed je „smluvní láska, milost“) znamená poznat ho a poznat znamená milovat ho. V biblickém smyslu poznat někoho znamená mít k němu úzký vztah lásky, důvěry a přátelství (Gn 4,1; Mt 7,23).
Odkud pochází taková víra nebo důvěra? „Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.“ (R 10,17) Víra je sice Boží dar (R 12,3), ale to ještě není spásná víra. Opravdová (spásná) víra pochází ze čtení Božího slova (naslouchání mu). (ČEP tam nemá slyšení ani Boží slovo.) Boží slovo tedy hraje nezastupitelnou úlohu v procesu budování víry. O tuto víru je nutné zápasit (Ju 3). Nesmíme ztratit ze zřetele toto napětí: Na tom, že věřím, nemám žádnou zásluhu, protože víra je Boží dar každému. Za to, že nevěřím, jsem zodpovědný, protože víra je ze slyšení (čtení) Božího slova a je nutné o ni zápasit.
Jestliže Boha neznáme tak, jak se nám zjevuje v Bibli, náš vztah k němu je pak víc pověrou než vírou. Správná víra v Boha tedy nebude „skokem do tmy“, jak někteří víru označují. Bůh nás ve tmě nenechal ani nás nepovzbuzuje k tomu, abychom riskovali. Naopak, varuje nás před tím, abychom důvěřovali tomu, koho dobře neznáme. Víra je krokem do náruče milujícího Boha.
Víra tedy znamená vztah lásky, důvěry a přátelství k Bohu jako k Osobě, kterou známe. Čím lépe ho známe, tím lepší jsou naše vztahy.
3. Důsledky víry
Jak ale poznám, zda mám takový vztah, zda mám správnou víru? O této otázce se hodně diskutovalo už v raném křesťanství, v době reformace a diskutuje se až dodnes.
Víra bez skutku je mrtvá, neužitečná (Jk 2,17.20). Je jisté, že Bůh od nás očekává jak víru, tak i skutky (Ef 2,8-10). Kolik skutků ale musím mít a jaké? Je pravdou, jak se často tvrdí, že víra a skutky jsou jako dvě vesla na lodi, kterými musím veslovat, abych se dostal do nebe? Není právě toto snaha zachránit se vlastním úsilím? Vždyť zaměří-li se moje pozornost na skutky a začnu svou víru měřit svým výkonem, už jsem padl do pasti skutkařství! Není možné, abychom se tu pouštěli do exegetických nebo teologických vysvětlení všech těchto problému.
O Abrahamovi je napsáno, že „byl nazván »přítelem Božím«“ (Jk 2,23). Správná víra tedy udělá ze mě Božího přítele. To znamená, že chci budovat správný vztah s Bohem, jsem ochotný naslouchat tomu, co mi Bůh říká, přijmout to, co mi nabízí.
Bůh ode mě neočekává 100% výkonnost – on ví, že to není v tomto hříchem porušeném světě možné. Očekává však ode mě100% ochotu naslouchat, nechat se vést.
Abraham nebyl nazván „otcem věřících“ proto, že podal nejlepší výkon, ale proto, že měl ochotu naslouchat, nechat se vést. Byl ochotný udělat krok vpřed, když mu Bůh něco nabídl, někam ho volal. Jeho výkon měl své problémy, ale když ho Bůh volá z Kaldejského Uru, protože mu nabízí něco lepšího, Abraham s důvěrou jde. Mít správnou víru znamená mít takový vztah, který je možné čestně klasifikovat jako vztah přátelství. Přítele se neptám, jak moc mu můžu lhát, jak moc ho můžu podvádět, aby náš vztah byl ještě stále v pořádku. Když řekneme, že Bůh od nás očekává poslušnost, dokonce stoprocentní poslušnost, nemyslíme tím stoprocentní výkon, ale stoprocentní ochotu naslouchat (poslušnost řecky = hypoakue, tj. připravenost naslouchat. Taková víra znamená, že jsem připravený slyšet, co mi Bůh chce říct, jít cestou, kterou mě chce vést, udělat krok dopředu, ke kterému mě vybízí, poslechnout to, co mi radí v Písmu svatém.
II. Výkladové poznámky
Jk 2,14-26 (porovnej R 4,1-25): Jestliže věříme, že Boží slovo je inspirované, pak není možné stavět Jakuba proti Pavlovi. Oni si neprotiřečí, ale mluví o dvou různých věcech. Jakub neporovnává víru a skutky jako prostředek přístupu k Bohu, ale mluví o pravé víře a mrtvé víře. Jakub nepopírá to, že člověk je ospravedlněn vírou, ale to, že pouhé vyznání víry stačí na ospravedlnění.
Dobré skutky jsou nerozlučně spojeny s vírou. Jestliže tedy skutky neexistují, pak je víra mrtvá, neužitečná (v. 17.20). Víru a skutky je třeba rozlišovat (kvůli správnému chápání ospravedlnění a posvěcení), ale není možné víru a skutky rozdělovat, protože v praxi jsou vždy spolu. Více se budeme touto tematikou zabývat v následující lekci o ospravedlnění skrze víru.
III. Praktický důsledek
Žádá Bůh od nás moc? On ví, že naše schopnost vyprodukovat vnější výkon muže být slabá, ale očekává, že v rámci vztahu nebudeme podvádět, ale budeme ochotni naslouchat. V listu Židům (11. kapitola) uvádí galerii „hrdinu“ víry. Jsou tam uvedeni lidé jako Rachab, Gedeon, Barák, Samson, Jefte, David a jiní. Ti všichni měli mnohé problémy ve svém životě, zápasili s mnohými slabostmi, ale byli to lidé, kteří Bohu důvěřovali a byli ochotni slyšet jeho hlas. Proto jsou zaznamenaní v Žd 11 pro naše povzbuzení. Jestliže oni mohli mít takovýto vztah, můžeme ho mít i my. Takový vztah měli nejen „hrdinové“ víry, takový vztah mel i lotr na kříži. Není divu, že když se žalárník zeptal: „Páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“, Pavel na jeho otázku odpověděl: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen...“ (Sk 16,30.31)
Slovo víra vyjadřuje vztah k Bohu, který je vztahem důvěry, lásky a hlubokého obdivu. Na základě dostatečných důvodů, které nám Bůh zjevuje, je člověk ochotný věřit tomu, co Bůh říká, přijmout to, co Bůh nabízí, a konat bez výhrad, co nám Bůh přikazuje, a to teď i v budoucnosti. Každý, kdo má takovou víru, bude určitě spasen, protože Bůh spasí všechny, kdo mu důvěřují. „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen...“
Z katechetických materiálů Prof. ThDr. Daniela Dudy a Prof. Thdr. Jiřího Moskaly
