Téma výkladových (exegetických) metod Písma je v tvorbě křesťanské věrouky stěžejní. Je základem, na který navazují všechny ostatní kategorie dogmatiky (nauka o Bohu, o člověku, o hříchu, o spasení, o církvi, o posledních událostech atd.). Proto ideová základna vystavěná v otázce inspirace Bible tolik rozhoduje o podobě našeho křesťanství. Vyjádřeno jinými slovy, jádro věrouky toho kterého společenství spočívá v celkovém přístupu k Písmu a v nástrojích, kterými Bibli vykládá.
Křesťané hlavních proudů sice svorně věří, že autorem Bible je Bůh, neshodují se však v tom, nakolik (do jaké míry) je Bůh autorem Bible. Podívejme se proto společně na stručný přehled a zhodnocení nejrozšířenějších výkladových metod a podrobněji na srovnání historicko-kritické metody používané římskokatolickou církví a většinou soudobých protestantských církví, a historicko-biblické metody používané zejména Církví adventistů sedmého dne – nejrozšířenější jednotnou protestantskou církví v dějinách.
(Více o tom, kdo jsou Adventisté, viz můj článek na matej4212.blogspot.com/2020/04/kdo-jsou-adventiste-sedmeho-dne.html)
1) Teorie doslovné interpretace
(Ne)vykladač odkazuje na izolovanou pasáž textu, aniž by bral v úvahu historický odstup (dobový kontext) dvaceti až pětatřiceti století od sepsání Bible. Nebere se v úvahu použití literárních žánrů (literární kontext), např. podobenství se vykládají jako alegorie apod. Text se aplikuje přímo bez hledání původního významu a konverze tohoto významu pro odlišnou situaci a dobu (kontextualizace).
Problém: Dochází k selektivnímu nakládání s textem, které ústí v totální konstrukci (správné určení historického kontextu a literárního druhu textu je podmínkou k pochopení záměru a poselství autora!).
2) Metoda vlivu na čtenáře
V Písmu se rozeznává pouze duchovní sdělení, avšak objektivní realita nikoliv. Význam je subjektivně platný, avšak objektivně irelevantní.
Problém: Jde o extrémní subjektivismus zcela bezzubý pro použití v praktickém životě. Tuto výkladovou teorii rozhodně není možné považovat za seriózní výkladovou techniku, natož za cestu k proniknutí do hlubšího významu biblického textu.
3) Historicko-kritická metoda
Historicko-kritická metoda vychází z teorie dynamické inspirace. Podle této teorie je Bible inspirovaná různou měrou (někde více, někde méně, příp. vůbec). Historicko-kritická metoda sice správně rozeznává historický odstup moderního čtenáře a používá vědeckých metod, při rozboru textu však používá mnoha nadbytečných disciplín.
Problém: Výklad biblického textu se implicitně odkazuje na mimobiblickou autoritu v podobě církevní dogmatiky nebo úsudku jednotlivce. Při výkladu je popíráno vnitřní svědectví o věrohodnosti Bible, neboť historicko-kritická metoda klidně připouští, že biblický text napsal někdo jiný, někde jinde a za jiných okolností, než jak sama Bible uvádí; dále ho údajně někdo další přepsal a redakčně upravil, neboť sledoval jiný cíl. Problémem je také v mnoha případech prostá nevíra v možnost zázraků (nadpřirozených Božích skutků), např. proroctví je třeba antedatovat (je označeno jako „vaticinium ex eventu“ – proroctví zapsané až dodatečně po svém naplnění), neboť budoucnost přece znát nelze. Také evangelia se zbavují domnělých mýtů, protože moderní čtenář už přece v anděly a zázraky nevěří.
SHRNUTÍ: Všechna výše zmíněná pojetí inspirace, včetně svých neuvedených odnoží, mají – jakkoli se tváří protichůdně – podobné dopady: nalezení jiných než původních významů (alegorický, dogmatický, subjektivní…), odkazování se na mimobiblickou autoritu (tradici, církev, vědecké hypotézy a interpretace), selektivitu při nakládání s textem, nebo úplné popření jeho objektivního významu.
4) V opozici vůči těmto pojetím stojí historicko-biblická (gramatická) metoda výkladu
Tato metoda odráží plenárně-verbální pojetí výkladu Písma, které spočívá v tom, že Bibli je nutné chápat doslovně, s výjimkou zvláštních literárních forem, jako je např. poezie, podobenství, alegorie či prorocká symbolika.
Historicko-biblická metoda:
- přijímá Písmo jako Bohem inspirované v každém slově a v každé části stejně
- přijímá, že Bůh je autorem celé Bible
- přihlíží k vnitřnímu svědectví Bible
- používá metodických forem, které vycházejí přímo ze samotného Písma (např. princip Písmo se vykládá zase Písmem)
- přihlíží k literárnímu kontextu a rozeznává různé žánry (typologické struktury)
- přihlíží k historickému kontextu (autorství knih, doba jejich vzniku, historické pozadí) i kulturnímu kontextu (jazyk)
- vylučuje alegorizaci (přepracování nealegorického příběhu do podoby alegorie)
- subjektivismus je nemožný (původní význam je jeden, tudíž objektivní)
- neproblematizuje záznamy o zázracích ani sporná místa
Závěr:
Historicko-biblická metoda (na rozdíl od teorie mechanického diktátu a teorie doslovné interpretace) rozeznává literární a historické faktory vzniku a na rozdíl od dynamického pojetí (historicko-kritická metoda) přiznává stejnou úroveň inspirace celému Písmu. Konstrukční výklady ukazují jen Boha vykonstruovaného (díky subjektivním výkladům, kde bohem je úsudek člověka). V historicko-biblickém přístupu (plenárně-verbálním pojetí) nabývá Bible obou přítomných podstat: Boží i lidské.
Exkurz: Srovnání historicko-kritické a historicko-biblické metody na vybraných příkladech
1) Starý zákon
Historicko-kritická metoda dělí Pentateuch (pět knih Mojžíšových) podle rozdílnosti v užívání Božího jména na jahvistický a elohistický pramen, Deuteronomium považuje za zbožný podvrh z doby králů, některé části knih Exodus, Leviticus a Numeri označuje jako kněžský dodatek z pozdějšího babylónského zajetí apod.
Historicko-biblická metoda se ptá: „O co jednodušší je uznat, že různé ústní tradice zařadil do Pentateuchu sám Mojžíš?“ Historicko-biblická metoda netvrdí, že Mojžíš zažil potopu a že zapsal zprávu o vlastní smrti. Mohl však během svého života jako sjednotitel Izraele sesbírat dostupné tradice a pověřit písaře, aby po jeho smrti knihu uzavřel. Archeologické nálezy navíc o tom, že by byl Pentateuch antedatován, nesvědčí.
Historicko-biblická metoda odmítá jakkoli dlouhá období „teistické evoluce“ (na rozdíl od historicko-kritické metody, která od svého vzniku stojí na evolučním paradigmatu) nebo tvrzení o mýtickém původu některých pasáží (zejm. v knize Genesis). Historicko-kritická metoda pokládá Genesis 1 a 2 za protikladné popisy stvoření, historicko-biblická metoda se dívá na Genesis 2 jako na rozšíření a další vysvětlení Genesis 1, 26-27. Dle druhého přístupu Genesis 1 přináší celkový pohled, zatímco Genesis 2 líčí proces stvoření podrobněji.
2) Nový zákon
Historicko-kritická metoda se odkazuje na jakési nedochované praevangelium (tzv. pramen Q), aby vysvětlila selektivitu evangelistů v zaznamenávání evangelijních událostí a jejich rozdílné podání.
Historicko-biblická metoda se při horizontálním (synoptickém) čtení ohlíží spíše na evangelistovu osobnost, jeho posluchače a jeho záměr. Nepředpokládá, že by měly být záznamy doslovně shodné a ve stejném chronologickém pořadí.
Podrobný tabulkový přehled srovnání obou výkladových metod viz matej4212.blogspot.com/2020/04/tabulkovy-prehled_25.html
PŘÍLOHY:
1) Tabulkový přehled srovnání historicko-kritické a historicko-biblické výkladové metody
https://matej4212.blogspot.com/2020/04/tabulkovy-prehled_25.html
2) Katolická a adventistická hermeneutika - srovnání dvou nejrozšířenějších přístupů k výkladu a aplikaci Písma
https://matej4212.blogspot.com/2015/06/katolicka-adventisticka-hermeneutika_20.html
3) Brožura o vzniku, formální stránce, dobovém pozadí a exegezi Bible - doc. Tomáš Novotný
https://drive.google.com/open?id=1QXpxq2vX9iXmtVPZ0SGfvXtCp-pmru3P
4) Dokument ČT "Bible, nejčtenější kniha světa"
