Římskokatolická a adventistická hermeneutika - srovnání dvou nejrozšířenějších přístupů k výkladu a aplikaci Písma

(Výtah z diplomové práce Mgr. Aleše Kociána, BTh.)

Stáhnout ve formátu PDF

Tento článek srovnává dva výkladové přístupy Písma svatého (Bible) u dvou nejrozšířenějších  jednotných církví na světě - Církve římsko-katolické a Církve adventistů sedmého dne (více o tom, kdo jsou adventisté s.d. viz můj článek na matej4212.blogspot.com/2020/04/kdo-jsou-adventiste-sedmeho-dne.html). Římsko-katolická církev používá vedle aplikace autority učitelského úřadu a mimo biblické tradice při výkladu Písma především historicko-kritickou výkladovou metodu a to oficiálně od roku 1943. Adventisté oproti tomu od svého vzniku (r. 1863) používají k výkladu a aplikaci Písma pouze historicko-biblickou metodu, která je spojením historicko-gramatického hermeneutického přístupu a literární metody.

Podívejme se nejprve samostatně na srovnání historicko-kritické a historicko-biblické výkladové metody. Autorem studie, z níž pochází následující tabulkový přehled, je adventistický teolog Richard M. DAVIDSON ¹, vedoucí katedry Starého zákona na adventistické Andrewsově univerzitě. Závěry své studie ² představil na setkání s katolickými teology v Ženevě 2003 ³. Toto setkání inicioval tehdejší biskup, později kardinál Walter Kasper, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů a mons. John Radano ze stejné instituce. S ohledem na výše zmíněný účel, pro jaký byl text zpracován, a sice pro prezentaci před představiteli římskokatolické církve, nemůže být podezříván ze zaujatosti.

V této prezentaci byla historicko-biblická metoda představena jako nástroj bez možných nebezpečí, s vcelku dokonalými prostředky. Naopak historicko-kritická metoda se ukázala jako jednoznačně v defenzivě, což je patrné z následujícího přehledu.

Historicko-kritická metoda	Historicko-biblická metoda
A. DEFINICE: Snaha ověřit pravdivost a pochopit význam biblických údajů na základě principů a metod sekulární historické vědy.	A. DEFINICE: Snaha porozumět biblickým údajům pomocí metodologických forem, které vycházejí ze samotného Písma.
B. CÍL: Poskytnout správný význam Písmu, které je vyjádřením záměrů lidského autora, jak mu rozuměli jeho současníci.	B. CÍL: Dosáhnout správného pochopení smyslu Písma, které Bůh zamýšlel komunikovat, ať je lidští autoři nebo jejich současníci plně pochopili nebo nikoliv.
C. ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY:	C. ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY:
1. Sekulární norma: Principy a postupy sekulárních historických věd ustavují externí normy a vhodné metody k hodnocení pravdivosti a výkladu smyslu biblických údajů.	1. Sola Scriptura: Autorita a jednota Písma jsou takové, že se Písmo stává konečnou autoritou svého obsahu a metod interpretace. (Iz 8,20)

2. Princip kritiky (metodologické): autonomní lidský badatel klade otázky a ze svého pohledu hodnotí specifická prohlášení Bible.		2. Bible jako konečná autorita nepodléhá principům kritiky: biblické údaje jsou přijímány jako danost a jejich pravdivost, dostatečnost, věrohodnost a srozumitelnost se neověřují vnějšími normami.
3. Princip analogie: dnešní prožitek je kritériem hodnocení pravděpodobnosti toho, jak se měly odehrát biblické události, poněvadž všechny události jsou v principu podobné.		3. Respektem k působivým principům analogie uznat jedinečnou aktivitu Boží jak ji popisuje Bible a jak se projevila při sestavení Písma. (2 Pt 1,19-21)
4. Princip korelace (nebo příčinnosti): uzavřený systém příčiny a následku neposkytuje žádný prostor pro nadpřirozené působení Boha v dějinách.		4. Respektem principu vzájemného působení (nebo přirozené zákonitosti příčiny a následku) uznat božské zásahy v dějinách světa tak, jak je popisuje Bible. (Žd 1,1-2)
5. Nejednota Písma kvůli tomu, že do jejích prorockých výroků vstupovalo mnoho autorů nebo redaktorů; Písmo tudíž nelze porovnávat s Písmem (textové důkazy), aby se prokázalo jednotné učení Bible.		5. Jednota Písma, protože všechny lidské autory řídil jeden božský autor; proto k odhalení biblických nauk je možné vzájemně porovnávat výroky Písma. (Lk 24,27; 1 K 2,13)
6. Časová nebo kulturní podmíněnost Písma; za vytvořením Písma stojí historický kontext.		6. Nadčasový charakter Písma: Bůh skrze proroky promlouvá ke specifické kultuře, a přesto poselství překračuje kulturní pozadí jako nadčasová pravda. (J 10,35)
7. Bible obsahuje Boží slovo. Je nutné odlišit a oddělit lidské a božské prvky; Bible obsahuje Boží slovo, ale není Božím slovem.		7. Božské a lidské prvky v Písmu není možné odlišit ani rozdělit: Bible je Boží slovo. (2 Tm 3,16-17)
D. ZÁKLADNÍ HERMENEUTICKÉ METODY:		D. ZÁKLADNÍ HERMENEUTICKÉ METODY:
1. Doslovná (zdrojová) kritika: Snaha hypoteticky rekonstruovat a pochopit proces literárního vývoje, který vedl k vytvoření současné formy textu, založený na předpokladu životních podmínek komunity, která text vytvořila (častokrát v protikladu specifických výroků Bible o svém původu a původu zdrojů).		1. Literární analýza: Zkoumání literárních charakteristik biblických materiálů v jejich kanonické formě, přijímá jednotu těchto celků Písma tak, jak je Písmo představuje a přijímá jako danost specifické výroky Písma ohledně původu a podstaty biblických materiálů.
2. Kritika formy: Snaha vytvořit hypotetickou rekonstrukci procesů předliterárního (ústního) vývoje různých literárních forem, založenou na předpokladu, že biblický materiál měl prehistorii jako běžná lidová literatura a jako lidová literatura vznikl na základě tradic, které se zformovaly podle zákonitostí odpovídajících vývoji lidových tradic.		2. Analýza formy: Snaha popsat a klasifikovat různé typy literatury, která se nachází v (kanonické formě) Písma a přijímá jako danost hodnotu životních okolností každé formy tak, jak naznačují biblické údaje.
3. Redakční kritika: Snaha objevit a popsat životní okolnosti, sociologické a teologické motivy, které určily základ, podle něhož redaktor vybíral, upravoval, rekonstruoval, editoval, měnil či přidával tradiční materiál, aby vyjádřil to, co bude vhodné v nových životních okolnostech podle nových teologických zájmů; předpokládá, že každý redaktor má jedinečnou teologii a životní světonázor, který se liší (a může stát i v protikladu) vůči svému zdroji a dalším redaktorům.		3. Teologická analýza biblických knih: Studium zvláštních teologických důrazů každého pisatele Bible (podle jeho myšlenkového nastavení a kapacity porozumět), jak je možné je chápat ze širšího kontextu jednoty celého Písma. Tato jednota dovoluje, aby Bible byla vykladačem sama sebe a aby různé teologické důrazy byly mezi sebou vzájemně v souladu.
4. Historie tradic: Snaha vysledovat historii dřívějších tradic od jednoho stádia k druhému, jak se ústně předávaly jednou generací k druhé, až do konečné psané formy; založená na předpokladu, že každá generace tento materiál změnila svou interpretací.		4. Diachronická (tematická) analýza: Snaha vysledovat vývoj různých témat a motivů v chronologickém sledu (v Bibli v její kanonické podobě); která vychází z postoje Písma, že Bůh přidával (progresivně) zjevení pozdějším generacím, které však je v plném souladu s předchozím zjevením.
5. Kritika kánonu: Pokus rekonstruovat životní okolnosti (sociologické a teologické vlivy) v synagoze a v rané křesťanské církvi, které určily současný výběr a obsah biblického kánonu; předpokládá, že kanonizační proces dokáže člověk vysvětlit.		5. Historie kánonu: Zkoumání procesu kanonizace Písma vycházející z předpokladu, že kritéria kanonizování vycházejí z biblických materiálů inspirovaných Bohem a že Duch svatý vedl židovské a křesťanské komunity, aby rozpoznaly tyto kanonické knihy, které zachovali svědkové starozákonních proroků a novozákonní apoštolové.

Praktické srovnání obou výkladových přístupů 

V praktické části své studie uvádí autor diplomové práce srovnání obou hermeneutických přístupů (včetně dalších principů, které církve při výkladu nebo aplikaci Písma používají) na tématu bohoslužebného dne, který má pro obě církve zásadní význam. Ukazuje na konkrétní příčiny a souvislosti, které vedou k tomu, že každá z církví ve zkoumaném tématu dne odpočinku aplikuje původní texty Písma svatého jiným způsobem. Uvádím je zde formou přehledu a exkurzu, který vysvětluje historické souvislosti.

A) Souhrn některých hermeneutických principů, které církev adventistů sedmého dne používá k obhajobě soboty jako Božího dne odpočinku (na základě historicko-biblické výkladové metody) ⁴

1) Princip Bible pouze Bible (sola scriptura) jako jediného autoritativního zdroje zjevené pravdy

Tento princip vyjadřuje, že otázka autority Božího slova je nadřazena všem dalším otázkám v církvi.

2) Princip doslovného (literárního) významu sedmého dne jako doslovné soboty

Verše z první kapitoly Genesis dle přístupu Církve adventistů nejsou etiologickým mýtem, ale pečlivě formulovaným literárním útvarem. Základním důvodem, proč Církev adventistů aplikuje literární výklad na první tři kapitoly Genesis je skutečnost, že autoři Nového zákona berou úvodní perikopu Písma doslovně. V Novém zákoně nacházíme 60 přímých odkazů na prvních 11 kapitol Genesis (např. o potopě Mt 24, 36-39; o Adamovi, „který byl od Boha“ Lk 3, 38) a 103 nepřímých odvolávek. Novozákonní autoři brali knihu Genesis doslovně, považovali ji (dle vzoru Ježíše Krista) za historický záznam.

Adventisté věří, že Bůh skutečně podle popisu Písma stvořil svět za 7 doslovných dnů o 24 hodinách, řádově před tisíciletími. Literární (doslovný) výklad je zavazuje, aby všechny tematické části tohoto historického záznamu brali stejně závazně:

- božský původ člověka učiněného k Božímu obrazu

- ustanovení prvního manželství a jeho požehnání

- doslovné stvoření světa a člověka v 7 dnech

- Boží oddělení sedmého dne (soboty) k bohoslužebnému odpočinku

- Boží specifické požehnání a posvěcení vyslovené při oddělení soboty během stvoření a později potvrzené vyhlášením Desatera na Sinaji

- satanské pokušení a s ním související pád člověka do hříchu a jeho vyhnání z rajské zahrady

- ztráta nesmrtelnosti v důsledku hříchu

- božské zaslíbení budoucího příchodu Mesiáše a vykoupení člověka

3) Literárně-gramatický princip v hledání významu výrazu „šabat“

Význam hebrejského výrazu „šabat“ je spíše „odpočinutí“ než určení dne v týdnu. Tato činnost je od Hospodinova vyznavače nejen očekávána, ale je mu přímo Hospodinem přikazována (Dt 5,12)

Jelikož výraz „šabat“ v sobě implicitně zahrnuje oba významy – „odpočinek“ a také „sobotu“ jako určení dne v týdnu, ekumeničtí překladatelé zvolili termín „den odpočinku“. Tím však potlačili druhý implicitní význam soboty.

4) Princip Kristova porozumění (kristocentrický princip) tématu a příklad Ježíše Krista a apoštolů v rané křesťanské církvi

Ježíš dal svým následovníkům „příklad“ (2 Pt 2,21), vedl své učedníky k zachovávání soboty a sám se prohlásil za „Pána soboty“ (Mk 2,27). Na druhou stranu je pravda, že se snažil náboženský život (včetně pojetí soboty) očistit od nadbytečných (lidmi ustanovených) požadavků, které neprospívaly, ale lidi naopak zatěžovaly. Ježíš nikdy neporušuje svatost sobotního dne. Dává mu však ze své autority vysvětlení.

Sobotu zachovávali s Kristem i učedníci, a zpočátku i raná křesťanská církev (Sk 13,14; Sk 13,42-44; Sk 16,13; Sk 17,2). Výjimku ve svěcení soboty zaznamenal Lukáš v knize Skutků 20,7-12, kdy se věřící sešli k lámání chleba „prvního dne týdne“ – tedy v neděli. Text říká, že to bylo proto, že Pavel „chtěl na druhý den odcestovat“ (v. 7). Věřící se tudíž mohli sejít už v sobotu, a „protažení“ bohoslužby v sobotu večer „do půlnoci“ se podle židovského chápání po západu slunce považovalo už za vstup do neděle. Druhou možností je, že se skutečně sešli v neděli proto, že Pavel druhý den musel odcestovat. Toto ojedinělé setkání v čas mimo sobotu však není důkazem, že se novozákonní církev pravidelně setkávala k bohoslužbám v neděli.

V Novém zákoně se nikde nenachází explicitní Kristův pokyn, že by církev měla namísto soboty světit neděli. Historický kontext ukazuje, že církev začala neděli světit pozvolna. Stalo se tak spíše na základě vnějších vlivů a tlaků pohanství (potřeba odlišit se od židovských věřících) než na základě teologických důvodů vycházejících zevnitř církve.

5) Princip analogie

Pokud Boží požehnání a posvěcení dalo takovou vážnost manželství, pak stejné Boží požehnání dává stejnou vážnost Božímu dni odpočinku, a jeho porušování je stejně závažným hříchem jako např. cizoložství.

Čtvrté přikázání (počítáno podle pravoslavného a protestantského číslování) tvoří pomyslný svorník mezi oběma skupinami vztahů, mezi Bohem a lidmi. A mají-li všechna přikázání Desatera stejnou vážnost a závaznost, pak nelze žádné z nich zrušit nebo změnit (Mt 5,17-18; Jk 2,8-11).

6) Princip typu - předobrazu

Tento princip dává sobotnímu odpočinku také předobrazný význam ukazující na věčné vykoupení (Židům 4)

7) Princip integrace historických souvislostí

Např. sobotní implikace příběhu sbírání many ještě před vydáním Desatera na Sinaji; význam soboty v duchovních probuzeních Izraele; sobota v dějinách apoštolské církve, historické příčiny změny soboty na neděli, kontinuita kalendářního týdne (viz můj článek Všechno, co jsem potřeboval znát k rozhodnutí zachovávat sobotu, jsem se dočetl na WIKIPEDII) apod.

8) Princip aplikace biblického proroctví z Daniela (kapitoly 7-8) a Zjevení (kapitola 13)

Více k tomuto bodu viz mé články: 1) Danielovo proroctví o zastavení každodenní oběti a 2) Důvody neslučitelnosti katolické teologie a praxe s biblickým křesťanstvím (oddíl PROROCKÝ VHLED).

Shrnutí: Církev adventistů vychází v obou částech sobotního přikázání (svatost Božího dne odpočinku spolu se způsobem jeho zachovávání a jeho určení v pořadí dnů v týdnu) důsledně pouze z principu Bible pouze Bible (sola scriptura) jako jediného autoritativního zdroje zjevené pravdy. Na základě výše uvedených hermeneutických principů a na základě výkladu proroctví církev adventistů věří, že sobota je dodnes „znamením“ sounáležitosti s Bohem a že důležitou součástí duchovní obnovy před druhým příchodem Ježíše Krista bude i návrat k biblickému dni odpočinku.

  

B) Souhrn hlavních hermeneutických metod a aplikačních principů, které církev římskokatolická používá k obhajobě neděle jako dne odpočinku a přesunu zachovávání tohoto dne ze soboty na neděli

1) Historicko-kritická výkladová metoda

Historicko-kritická metoda v přístupu k první pasáži Gen 2,1-3 umožňuje mýtickou interpretací příběhu o stvoření a tím i daleko volnější interpretaci a aplikaci dílčích závěrů, které se týkají dne odpočinku. 

Pozn. Zde je třeba zmínit, že historicko-kritická metoda je v Římsko-katolické církvi používána jako metoda nutná a nepostradatelná, ale nikoliv jako jediná nebo výlučná.

2) Princip autority učitelského úřadu biskupů ve spojení s římským biskupem (papežem).

Autoritu biskupského úřadu církev odvozuje z exegeze a aplikace textu Mt 16,15-19 (námitky vůči této interpretaci uvádím ve 2 bodě svého článku Důvody neslučitelnosti katolické teologie a praxe s biblickým křesťanstvím)

Jednotliví biskupové nemají výsadu neomylnosti (tu má podle Římsko-katolické církve pouze papež). Přesto však, jak tvrdí, hlásají neomylně Kristovu nauku, shodnou-li se na jedné nauce jako definitivně závazné. Věřící jsou následně povinni k těmto výrokům (pokud se týkají věci víry a mravů) vnitřně přilnout náboženskou poslušností.⁵

3) Vliv ústní tradice

Legitimita změny v otázce dne odpočinku je odůvodňována na základě skutečnosti, že raná církev poměrně brzy změnila zachovávání soboty za první den týdne (závazně pro všechny věřící od roku 364).

C) Citáty autorit Římsko-katolické církve týkající se přesunu zachovávaného dne ze soboty na neděli

Dokument Jana Pavla II. DIES DOMINI (dny Páně) nedává žádný prostor biblickému zdůvodnění, proč a jak byla biblická sobota změněna na křesťanskou neděli. Spíše konstatuje danost neděle.

Celá řada odpovědných autorit katolické církve stejně jako řada historických dokumentů přiznává, že samotná Bible neobsahuje explicitní Boží pokyn ke změně soboty na neděli. Následující jsou tři příklady za mnohé.

Jezuita SCOTT: „V Bibli nenajdeme slovo neděle. Je v ní uvedena sobota, ale sobota značí neděli. V Bibli není nikde uvedeno, že by bohoslužba měla být změněna ze soboty na neděli.“ ⁶

Reverend LAUX napsal: „Pokud bychom brali v úvahu pouze Bibli, měli bychom stále zachovávat biblickou sobotu.“ ⁷

Redemptorista KELLY dokonce poukazuje na mylné chápání některých teologů, když ve své disertaci na katolické Americké univerzitě napsal: „Dnes všeobecně platí, že Bůh prostě dal své církvi moc, aby změnila jakýkoli den nebo dny, které považuje za vhodné jako Svaté dny. Církev vybrala Neděli, první den týdne, a v průběhu času k ní přidala další a další dny.“ ⁸

Církev katolická v mnoha oficiálních vyhlášeních a také v dokumentech 2. vatikánského koncilu otevřeně přiznává, že svěcení neděle se děje z jejího rozhodnutí:

„Církvi Boží se zalíbilo, aby náboženské svěcení sobotního dne přenesla na ´den Páně´.“ ⁹

D) Argumenty Římsko-katolické církve pro zachovávání neděle jako dne odpočinku

KATECHISMUS v textu o Dni Páně ¹⁰ konstatuje, že nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Starého zákona a že ačkoli se neděle jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. Katechismus poté stručně zmiňuje několik důvodů pro svěcení neděle:

1) Ježíš vstal z mrtvých prvního dne v týdnu (Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1).

2) Jako první den týdne připomíná den Kristova vzkříšení první stvoření.

3) Jako osmý den, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním.

4) V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje neděle duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť kult zákona připravoval na Kristovo tajemství a to, co se v něm konalo, bylo předobrazem nějakého rysu, vztahujícího se na Krista.

Ve skutečnosti se shrnuté důvody objevovaly již v době rané církve, ve které probíhaly různé změny a zápasy popsané v dále uvedeném exkurzu.

E) Historický exkurz k příčině změny dne odpočinku ze soboty na neděli

BACCHIOCCHI (první nekatolický student Gregoriánské univerzity v Římě) popsal ve své disertaci Od soboty k neděli ¹¹ následující důvody:

1) Pohanští vládcové nerozlišovali mezi Židy a křesťany a pronásledovali je stejně kvůli charakteristickým židovským svátkům, jakými byla Pascha a svěcení soboty. Tyto okolnosti vedly křesťany k tomu, aby si vytvořili novou identitu, která by nejen odrážela negativní postoj k Židům, ale která by také nahradila charakteristické židovské náboženské obyčeje novými.

2) Římský biskup využil své autority k prosazení římských velikonoc a později také nového dne, který pohanští obyvatelé Říma slavili jako den pocty bohu Slunce. Odmítání židovské soboty a dalších svátků nejen degradovalo sobotu, ale nutně vedlo k přijetí nového dne. Tyto změny dne bohoslužby probíhaly po dlouhou dobu a byly postupné. Křesťanská církev neprošla nějakou formální, nýbrž postupnou a téměř neuvědomovanou změnou dne bohoslužby.

Postupně se objevily tři důvody ke změně soboty na neděli.

1) Den slunce je oslavou dne stvoření světla.

2) Křesťané zachovávají den Slunce, protože v tento den vstal Kristus z mrtvých. Podle Barnabáše a Justina je to až druhotný důvod, protože prvním důvodem bylo uctívání boha Slunce „křesťany“, kteří neobrácení vstupovali do církve. Řím postupně ovládlo soukromé i veřejné uctívání boha Slunce - soukromě kultem Sol Invictus Mithra a veřejně kultem Sol Invictus Elagabal.

3) Křesťané slaví den Slunce, protože jako „osmý den“ v sobě skrývá určité mystérium, které neobsahuje sedmý den. (obřízka byla prováděna osmý den, osm lidí zachráněných při potopě…)

Svěcení neděle namísto dřívější soboty bylo oficiálně vyhlášeno v roce 364 na koncilu v Laodiceji.

Následující je citát z tohoto vyhlášení:

„Křesťané by se neměli přizpůsobovat Židům a nepracovat v sobotu, ale tento den by měli pracovat. Měli by věnovat zvláštní pozornost dni Páně a jako křesťané by – pokud možno – neměli v tento den pracovat. Pokud se však budou přizpůsobovat Židům, budou odloučeni (anathema) od Krista.“

Shrnutí:

V první části aplikace desatera přikázání (které se týká svatosti dne odpočinku a způsobu jeho zachovávání) vychází Římsko-katolická církev důsledně z Bible - přijímá obsah přikázání o dni odpočinku. Ve druhé části přikázání, tedy v určení dne v týdnu, aplikuje kombinaci více hermeneutických metod – ústní tradici, historicko-kritickou výkladovou metodu a autoritu učitelského úřadu. Dominantním a určujícím principem v předmětu změny soboty na neděli však zůstává uplatnění autority biskupského a učitelského úřadu církve, který akceptoval změny, které v této oblasti proběhly v prvních staletích. Římsko-katolická církev se ve své argumentaci neopírá o biblické argumenty – o kterých konstatuje, že nemají opodstatňující význam.

Poznámka:

Je nutné poznamenat na adresu protestantských církví, světících neděli:

Pokud hlavní důvody změny zachovávání soboty na neděli spočívají v hermeneutických nástrojích, které katolické církvi umožnily autoritativní rozhodnutí o změně dne odpočinku na neděli, pak protestanté, kteří také zachovávají neděli a přitom tvrdí, že se opírají pouze o Bibli, k tomu nemají žádný legitimní důvod (viz můj článek Proč mnozí křesťané nezachovávají biblickou sobotu?).

Arcibiskup z Baltimoru SMITH v tomto ohledu napsal:

„Kdyby se protestanté důsledně řídili Biblí, pak by museli Boha uctívat v sobotu. Svěcením neděle se ve skutečnosti řídí zákonem katolické církve.“ ¹²

ZÁVĚR:

Zásadním činitelem ovlivňujícím teologická stanoviska církví a jejich praktickou aplikaci jsou přijaté a aplikované hermeneutické principy. Církev adventistů důsledně aplikuje historicko-biblický výklad stěžejních biblických pasáží. Církev římskokatolická uplatňuje princip autority učitelského úřadu, jehož posouzení podléhá výklad Písma. To má za následek, že každá z těchto dvou církví ve zkoumaném tématu dne odpočinku aplikuje původní text Písma svatého jiným způsobem. Rozdílné hermeneutické a aplikační metody Písma, používané oběma studovanými církvemi, je v průběhu času vedly k odlišnému chápání různých biblických skutečností (jako například stvoření v sedmi doslovných dnech vs. teistická evoluce; sobota vs. neděle; stav člověka po smrti – smrtelnost vs. nesmrtelnost duše; křest dětí vs. křest dospělých; zpověď vs. vyznávání hříchů přímo Bohu; Marie jako prostřednice vykoupení vs. Marie jako matka Ježíše Krista, která sama potřebuje spásu a čeká na vzkříšení; autorita Písma vs. autorita Písma spojená s tradicí a autoritou koncilů; výklady prorockých pasáží z knih Daniela a Zjevení apod.).

Přílohy:

1) Celé znění studie: 

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3ZGxRbUREWWI3NTg/view?usp=sharing

2) Podobu našeho křesťanství určuje náš přístup k Písmu - přehled nejrozšířenějších výkladových metod a důsledků jejich používání:

https://matej4212.blogspot.com/2015/06/podobu-naseho-krestanstvi-urcuje-nas.html

3) Historicizmus - Biblická výkladová metoda používaná Církví adventistů sedmého dne

https://matej4212.blogspot.com/2017/04/historicizmus.html

---

Použité zdroje:

1) Odkaz na bibliografii tohoto autora: Andrews University [online]. Berrien Springs, MI: Index of Davidson Bibliography [cit. 21. března 2011]. Dostupné na WWW: http://www.andrews.edu/~davidson/bibliography.html

2) DAVIDSON, R. M. Interpreting Scripture According to the Scriptures: Toward an Understanding of Seventh-day Adventist Hermeneutics. Biblical Research Institute [online]. Silver Spring, MD: Documents Catholics [cit. 25. března 2011]. Dostupné na WWW: http://biblicalresearch.gc.adventist.org/documents/interp%20scripture%20davidson.pdf

3) Stručné pojednání o tomto setkání viz: RODRIGUES, A. M., Conversations between Adventist and Catholics. Biblical Research Institute [online]. Silver Spring, MD: Documents Catholics [cit. 25. března 2011]. Dostupné na WWW: http://biblicalresearch.gc.adventist.org/conversations%20with%20catholics/Catholic%20Conversation.pdf

4) NEUFELD, D. F. Biblical Interpretation in the Advent Movement. In: HYDE, G. M. A Symposium On Biblical Hermeneutics. Washington D. C.: Review and Herald Publishing Association, 1974, s. 117-119

5) Lumen Gentium, LG 25. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995, s. 60-61.

6) SCOTT, M. J. Things Catholic Are Asked About. New York, NY: Kennedy & Sons, 1927, s. 136.

7) LAUX, J. A Course in Religion for Catholic High Schools and Academies. Vol. 1. New York, NY: Benziger Brothers, 1936, s. 51.

8) KELLY, V. J. Forbidden Sunday and Feast-Day Occupations: An Historical Synopsis and Theological Commentary. Washington D. C.: The Catholic University in America Press, 1943. The Catholic University of America, Studies in Sacred Theology, No. 70. Disertační práce, s. 2.

9) Catechismus of the Council of Trent, part. 3., chap. 4., s. 345. In Bible Readings for the Home. London: Review and Herald Publishing Association, 1963, s. 323.

10) Katechismus katolické církve. Praha: Zvon, 1995, s. 535.

11) BACCHIOCCHI, S. From Sabbath To Sunday. Rome, The Pontifical Geregorian University Press, 1977, s. 63.

12) The American Catholic Quarterly Review, January, 1883. s. 152. In Bible Readings for the Home. London: Review and Herald Publishing Association, 1963, s. 328.