Historicko-kritická metoda
|
Historicko-biblická metoda
|
A. DEFINICE: Snaha ověřit pravdivost a pochopit význam biblických údajů na základě principů a metod sekulární historické vědy.
|
A. DEFINICE: Snaha porozumět biblickým údajům pomocí metodologických forem, které vycházejí ze samotného Písma.
|
B. CÍL: Poskytnout správný význam Písmu, které je vyjádřením záměrů lidského autora, jak mu rozuměli jeho současníci.
|
B. CÍL: Dosáhnout správného pochopení smyslu Písma, které Bůh zamýšlel komunikovat, ať je lidští autoři nebo jejich současníci plně pochopili nebo nikoliv.
|
C. ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY:
| |
1. Sekulární norma: Principy a postupy sekulárních historických věd ustavují externí normy a vhodné metody k hodnocení pravdivosti a výkladu smyslu biblických údajů.
|
1. Sola Scriptura: Autorita a jednota Písma jsou takové, že se Písmo stává konečnou autoritou svého obsahu a metod interpretace. (Iz 8,20)
|
2. Princip kritiky (metodologické): autonomní lidský badatel klade otázky a ze svého pohledu hodnotí specifická prohlášení Bible.
|
2. Bible jako konečná autorita nepodléhá principům kritiky: biblické údaje jsou přijímány jako danost a jejich pravdivost, dostatečnost, věrohodnost a srozumitelnost se neověřují vnějšími normami.
| |
3. Princip analogie: dnešní prožitek je kritériem hodnocení pravděpodobnosti toho, jak se měly odehrát biblické události, poněvadž všechny události jsou v principu podobné.
|
3. Respektem k působivým principům analogie uznat jedinečnou aktivitu Boží jak ji popisuje Bible a jak se projevila při sestavení Písma. (2 Pt 1,19-21)
| |
4. Princip korelace (nebo příčinnosti): uzavřený systém příčiny a následku neposkytuje žádný prostor pro nadpřirozené působení Boha v dějinách.
|
4. Respektem principu vzájemného působení (nebo přirozené zákonitosti příčiny a následku) uznat božské zásahy v dějinách světa tak, jak je popisuje Bible. (Žd 1,1-2)
| |
5. Nejednota Písma kvůli tomu, že do jejích prorockých výroků vstupovalo mnoho autorů nebo redaktorů; Písmo tudíž nelze porovnávat s Písmem (textové důkazy), aby se prokázalo jednotné učení Bible.
|
5. Jednota Písma, protože všechny lidské autory řídil jeden božský autor; proto k odhalení biblických nauk je možné vzájemně porovnávat výroky Písma. (Lk 24,27; 1 K 2,13)
| |
6. Časová nebo kulturní podmíněnost Písma; za vytvořením Písma stojí historický kontext.
|
6. Nadčasový charakter Písma: Bůh skrze proroky promlouvá ke specifické kultuře, a přesto poselství překračuje kulturní pozadí jako nadčasová pravda. (J 10,35)
| |
7. Bible obsahuje Boží slovo. Je nutné odlišit a oddělit lidské a božské prvky; Bible obsahuje Boží slovo, ale není Božím slovem.
|
7. Božské a lidské prvky v Písmu není možné odlišit ani rozdělit: Bible je Boží slovo. (2 Tm 3,16-17)
| |
D. ZÁKLADNÍ HERMENEUTICKÉ METODY:
|
D. ZÁKLADNÍ HERMENEUTICKÉ METODY:
| |
1. Doslovná (zdrojová) kritika: Snaha hypoteticky rekonstruovat a pochopit proces literárního vývoje, který vedl k vytvoření současné formy textu, založený na předpokladu životních podmínek komunity, která text vytvořila (častokrát v protikladu specifických výroků Bible o svém původu a původu zdrojů).
|
1. Literární analýza: Zkoumání literárních charakteristik biblických materiálů v jejich kanonické formě, přijímá jednotu těchto celků Písma tak, jak je Písmo představuje a přijímá jako danost specifické výroky Písma ohledně původu a podstaty biblických materiálů.
| |
2. Kritika formy: Snaha vytvořit hypotetickou rekonstrukci procesů předliterárního (ústního) vývoje různých literárních forem, založenou na předpokladu, že biblický materiál měl prehistorii jako běžná lidová literatura a jako lidová literatura vznikl na základě tradic, které se zformovaly podle zákonitostí odpovídajících vývoji lidových tradic.
|
2. Analýza formy: Snaha popsat a klasifikovat různé typy literatury, která se nachází v (kanonické formě) Písma a přijímá jako danost hodnotu životních okolností každé formy tak, jak naznačují biblické údaje.
| |
3. Redakční kritika: Snaha objevit a popsat životní okolnosti, sociologické a teologické motivy, které určily základ, podle něhož redaktor vybíral, upravoval, rekonstruoval, editoval, měnil či přidával tradiční materiál, aby vyjádřil to, co bude vhodné v nových životních okolnostech podle nových teologických zájmů; předpokládá, že každý redaktor má jedinečnou teologii a životní světonázor, který se liší (a může stát i v protikladu) vůči svému zdroji a dalším redaktorům.
|
3. Teologická analýza biblických knih: Studium zvláštních teologických důrazů každého pisatele Bible (podle jeho myšlenkového nastavení a kapacity porozumět), jak je možné je chápat ze širšího kontextu jednoty celého Písma. Tato jednota dovoluje, aby Bible byla vykladačem sama sebe a aby různé teologické důrazy byly mezi sebou vzájemně v souladu.
| |
4. Historie tradic: Snaha vysledovat historii dřívějších tradic od jednoho stádia k druhému, jak se ústně předávaly jednou generací k druhé, až do konečné psané formy; založená na předpokladu, že každá generace tento materiál změnila svou interpretací.
|
4. Diachronická (tematická) analýza: Snaha vysledovat vývoj různých témat a motivů v chronologickém sledu (v Bibli v její kanonické podobě); která vychází z postoje Písma, že Bůh přidával (progresivně) zjevení pozdějším generacím, které však je v plném souladu s předchozím zjevením.
| |
5. Kritika kánonu: Pokus rekonstruovat životní okolnosti (sociologické a teologické vlivy) v synagoze a v rané křesťanské církvi, které určily současný výběr a obsah biblického kánonu; předpokládá, že kanonizační proces dokáže člověk vysvětlit.
|
5. Historie kánonu: Zkoumání procesu kanonizace Písma vycházející z předpokladu, že kritéria kanonizování vycházejí z biblických materiálů inspirovaných Bohem a že Duch svatý vedl židovské a křesťanské komunity, aby rozpoznaly tyto kanonické knihy, které zachovali svědkové starozákonních proroků a novozákonní apoštolové.
| |
