Není pochyb o tom, že od dob Luthera prošlo křesťanství obrovskými změnami. Velmi výrazně se osvobodilo od staletí poznamenaných falešnými učeními a pověrami, které evangelium zdeformovaly.
Přestože reformační hnutí výrazně ovlivňovalo dění ve světě, v průběhu let toto postupně ustalo. V některých oblastech se pokrok zastavil a nahradil ho chladný formalizmus. Na jiných místech se lidé přiklonili zpět k Římu.
Dnes, v době ekumenizmu a pluralizmu, vybledly mnohé pravdy, které kdysi reformaci rozněcovaly a za které byli lidé ochotni i umírat. Dnes jsou jen jakýmsi nejasným oparem na pozadí kanonády zpochybňování jejich významu, které se snaží smazat zásadní rozdíly, jež se nepodařilo vyřešit během reformace ani dnes.
Proroctví zaznívající v knihách Daniel (7,23–25 a 8,9–12) a Zjevení (kapitoly 13 a 14) spolu s úžasnou zprávou o spasení jedině vírou, jak ji nacházíme v Listu Římanům, ukazují, proč se musí Bohu věrní a oddaní křesťané tak pevně držet pravd, které za cenu velkých obětí bránili naši protestantští předchůdci.
Jako Adventisté sedmého dne uznáváme princip Sola Scriptura (jedině Písmo). Proto tak rozhodně odmítáme všechny pokusy přivést křesťany zpět do náruče Říma a předreformační teologie. Písmo nás vede přesně opačným směrem (Zj 18,4). Tímto směrem postupujeme, když světu hlásáme věčné evangelium (Zj 14,6). Je to stejné věčné evangelium, které před pěti sty lety inspirovalo Martina Luthera.
Vedou všechny cesty k Bohu?
Od nepaměti lidé z hluboké vnitřní potřeby hledají způsob, jak se přiblížit k Bohu a také si ho naklonit. Vzniká tak celá řada různých názorů a návodů, nejednou i protichůdných. Jak se ve všem zorientovat, jak se k tomu postavit?
Být vždy tolerantní?
Pruský král Bedřich Veliký, omrzen konfesijními spory ve svém okolí, ustanovil: “Všechna náboženství musí být tolerována, státní správa však musí dohlížet, aby jedno neškodilo druhému, protože každý musí být spasen podle své vlastní „fazóny“”. Za toleranci můžeme být vděční. Ale za blahosklonnou ironií pruského monarchy se skrývalo osvícenské přezírání všeho náboženství jako lidského výmyslu. Je-li hudba věcí vkusu, ať si každý muzicíruje podle svého stylu. A jsou-li náboženství vymyšlena lidmi, proč by si nevybral každý takové, které mu “sedne”?
Hlavně v něco věřit?
Jenže otázka spasení není záležitostí módy, je záležitostí pravdy. Říci: “Věř, čemu chceš, jen když něčemu věříš,” je stejné jako radit nemocnému: “Ber jakýkoli lék, který ti někdo doporučí, hlavní věcí je vůbec něco užívat!” Tomu bychom se jistě právem bránili. Také nejíme všechny houby, na které narazíme v lese. Víme přece, že některé jsou jedovaté a mohou nás usmrtit. Není jedno, co člověk jí a pije. Mělo by snad být jedno, čemu věří a čím sytí svou duši?
Cesta jako cesta?
Hinduisté přirovnávají své božstvo k vrcholu hory, jehož možno dosáhnout z kterékoli strany. Různá náboženství jsou prý jen rozmanité cesty ke stejnému cíli.
Odpovím: přijít k Bohu je jako přijít domů, a domov máme jen jeden. Nevede k němu jakákoli cesta. Naopak - většina se od něho vzdaluje. Ani loď nemůže zvolit libovolný kurz, aby dojela do mateřského přístavu. Astronauti, vracející se z Měsíce, museli přesně dodržet stanovený směr, jinak by se nevrátili živí na zem a zahynuli by na bludné pouti vesmírem. Je jen jeden správný směr, který vede k životu. Ostatní, a jejich počet je neomezený, vedou do zahynutí.
Lidské cesty
Různá náboženství, které si lidstvo vytvořilo, jistě obsahují moudré myšlenky a ušlechtilé životní zásady. Jsou především projevem prastaré touhy po Bohu, která je do člověka vložena jako dědičné vybavení. Všechna náboženství chtějí odpovědět na otázku: proč jsme na světě a komu patříme? Že si tuto otázku lidé vždy znovu kladou, naznačuje, že má smysl. Neznamená to však, že všechny odpovědi jsou stejně platné a správné. Početní příklad má také jen jedno správné řešení, ostatní jsou chybná. Ale řešení přesto existuje!
Jediná Boží cesta!
Naším problémem je jak se dostat k Bohu a smířit se s ním. Vždyť nás od něho odděluje hřích, naše vina, neposlušnost a touha řídit si svůj život jen podle svého. V dějinných náboženských útvarech lidé podstupovali nesmírné námahy, oběti a sebezapření jen aby se dostali k Bohu. Ujištění o Boží milosti však přesto neměli.
Byl jsem svědkem, jak česká paní položila otázku křesťanovi ze Srí Lanky: “Proč jste přijal křesťanství, když u vás máte tak ušlechtilé náboženství - budhismus?” Bratr, který byl dobře obeznámen s náboženstvími Asie, odpověděl: “Jako hříšník jsem v situaci člověka, který upadl do hluboké jámy a nemůže z ní ven. Zakladatelé náboženství - Budha, Konfucius, Mohamed mi radí: příčin se, mravně se povznes, použij svého rozumu, snad se z toho dostaneš. Ale to právě nedokážu! Přichází Kristus a nese kříž. Podává mi jej a praví: “Toho se uchop a já tě vysvobodím! Poslechl jsem a jsem zachráněn”.
Ježíš - jediná cesta!
Křesťan ovšem nebude příslušníky jiných náboženství přezírat, bude s nimi vážně hovořit. Přece však platí, co řekl Ježíš Kristus: “Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne” (Bible, Janovo evagelium 14, 6). Žádný z oněch velkých myslitelů nemohl o sobě říci jako On, že je bytostně za jedno s Bohem - nebeským Otcem.
Žádný z nich nevstal z mrtvých. Jsou na světě hroby Buddhy, Mohameda i zakladatelů ostatních náboženství. Hrob s Ježíšovým tělem však neexistuje, zůstal prázdný.
Jen Ježíš je živý! Vstal z mrtvých! Náboženství mají své horlivé, ano i fanatické stoupence. Ale ty, kteří se radují z jistoty spasení a z ujištění, že jsou Božími dětmi, má jenom křesťanství. To proto, že Boží mocí ke spáse je pouze poselství Kříže, evangelium Ježíše Krista. (Bible, 1. Korintským 1, 18)
Kterou cestou ses vydal ty? Víš, kam vede? Možná, že právě stojíš na křižovatce. Dnes ještě není pozdě vyjít správným směrem!
“Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas nezatvrzujte svá srdce!” (Bible, List Židům, kap. 3, verš 7b až 8a)
Autor: Cyril Horák, Brněnská
tisková misie
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)