Řadu let jsem považoval evangelizační přednášky za jediný a nejlepší způsob misie. Sám jsem na takové přednášky v ČR přivedl několik lidí a jednu evangelizační sérii (19 témat) jsem sám přednášel (viz foto).
To ovšem bylo v Indonésii v rámci misijní cesty absolventů teologického semináře. Tato zkušenost byla úžasná. Sbory, kde jsme přednášeli, byly přeplněné lidmi, pravděpodobně i neadventisty. Mnoho lidí se po našich přednáškách nechalo po(pře)křtít. JENŽE... Naše a jejich kultura je velmi odlišná. Postmoderní lidé dle mých zkušeností už na přednášky moc nechodí. A když přijdou, většinou je to neosloví anebo osloví pouze krátkodobě. Rozhodně je to dnes, až na výjimky, bez promyšlené návazné péče nepřivede k Ježíšovu následování spojenému s nutnou hlubší proměnou (Mk 8, 34).
V roce 2012 jsem byl jako zaměstnanec církve v týmu, který organizoval evangelizaci v Severní Praze (Bohnicích). Ačkoli jsme se hodně modlili a upřímně snažili, výsledek byl velmi žalostný. Na přednášky chodili z 99% jen adventisté. Jinak byl sál poloprázdný. Nakonec jen 2 lidi projevili zájem o nějaké návazné studium a i ty jsem osobně podezříval, že už dříve měli s adventisty něco do činění. A tahle evangelizace stála církev (nás) tři čtvrtě milionu. Tolik prostředků a úsilí a přitom tak malý efekt! Byl jsem z toho tehdy hodně zklamaný a přemýšlel, kde jsme udělali chybu. Jedním důvodem bylo, že vedení církve v průběhu projektu ze dne na den odvolalo hlavního lídra projektu Martina Dlouhého, neboť velmi necitlivě (nepastoračně) reagovalo na jeho určité dílčí morální selhání ve finanční oblasti.
Druhý důvod byl závažnější. Jsem dodnes přesvědčený, že jsme zcela nevhodně reagovali na současné potřeby postmoderního člověka. Ten totiž nepotřebuje pouze informace (těmi je zahlcen), ale autentickou vztahovou integraci (začlenění) do společenství. Potřebné věroučné informace musí přijít (víra je ze slyšení Božího slova), nestojí však při oslovování lidí na počátku. Lidé dnes, více než kdykoli v minulosti, potřebují nejprve zažít otevřenou náruč bezpodmínečného přijetí, opravdový a trvalý zájmem o člověka a nalézt prostor ke sdílení svých radostí a starostí ve skupině lidí, mezi kterými se mohou otevřít.
A nejen nekřesťané, ale i my již věřící toto zoufale potřebujeme, abychom mohli osobnostně a duchovně růst, správně rozvíjet své duchovní dary a smysluplně sloužit. Tohle dobře pochopil už Wesley, proto se metodismus stal největším duchovním hnutím své doby (PS. pro E. Whiteovou byla účast v malé skupince samozřejmá - své první vidění dostala právě na dívčí skupince). Dnes primát v tomto vztahovém přístupu k evangelizaci přebrala (vedle Indie) Čínská církev, kde se lidé (samozřejmě také vlivem represe) ilegálně scházejí v malých skupinách po domácnostech.
Přitom v církvi nejde o nic nového. Už Pán Ježíš měl svou skupinu dvanácti a pak nejbližších tří učedníků, které vzal s sebou na horu proměnění. Raná církev se scházela po domácnostech, kde se v malých skupinách lidé modlili, sdíleli, vzájemně posilovali, vyznávali si hříchy a studovali Písmo. Západní křesťanství (včetně adventismu) se dnes zúžilo na jednotýdenní, formální setkávání nad obřady, s povrchními vztahy mezi členy a často zakrnělým duchovním životem. Lidé dnes hodne ví (a mnozí mají dokonce i ty správné informace), ale chybí jim prostor pro "nácvik" učednictví a proměnu (integrování poznaných pravd do života).
Kázání vyslechnuté na bohoslužbě je pro mnohé jediným podnětem pro duchovní růst. Přitom z psychologických výzkumů vyplývá, že si z něj lidé nepamatují více než 5%. A kolik z nich uvedou do praxe? S přednáškami je to stejné. Naproti tomu ze studia Bible (ideálně induktivního tj. založeného na otázkách a společném hledání v Písmu) - v malé skupině, kde k textu probíhá živý rozhovor nad jeho aplikací do praxe - si lidé pamatují až 50%.
Samozřejmě užitek z kázání a přednášek může člověk zvýšit např. jejich opětovným přehráním z audiozáznamu. Také platí, že kázání i biblické přednášky mají v církvi své nezastupitelné místo (já osobně velmi rád pravidelně čerpám z poslechu záznamů z biblických týdnů). To, co zde ale chci zdůraznit je, že stejně tak nezastupitelné místo v církvi - zvláště v době postmoderního myšlení - má koncepční práce s malými skupinami.
Když jsem uvěřil, byl jsem vyučován v malé adventistické skupince. Omezení této skupiny bylo v tom, že šlo o skupinu typu mentor a žáci. Byla to biblická hodina (vlastně přednáška). To určitě samo o sobě není nic špatného, ale dnes se ví, že jde o málo atraktivní a misijně málo efektivní model katecheze (křesťanského vyučování). Navíc v tomto modelu výuky většinou není podporován dostatečný prostor pro hlubší skupinové sdílení a společné modlitby. Další problém je, že bývá zcela závislá na kazateli.
Skupinka, na kterou chodím nyní je zcela rovnostářská. Ačkoli v ní s námi je jeden kazatel (máme 5 členů), o vedení skupiny se spravedlivě střídáme. Tím rozvíjíme svá obdarování. Vést ji není příliš obtížné, facilitace (moderování) skupiny je "nízkoprahové". Naše skupina vychází z materiálů, kde je i trochu obecně křesťanské věrouky, ale hlavně jsou zde témata týkající se praktické teologie a osobní spirituality. Dalsi podstatné je rozdělení času: 1/3 času se sdílíme, 1/3 modlíme a 1/3 diskutujeme nad otázkami dle doma nastudovaného textu (podobně jako je tomu v sobotní škole). A jelikož jde o skupinu pro muže ve středním věku, naše studium aktuálně zahrnuje témata jako např.: jak chodit s Bohem, manželství a výchova dětí, sex a morální čistota, práce a hospodaření s penězi, těžké časy a naplnění života.
Bára chodí na dvě skupinky, obě pro matky s dětmi. Já i ona jsme si je žel museli najít mimo naši církev, protože v našem sboru (a obecně mezi mladými adventisty v Praze) není v této oblasti téměř žádná nabídka a žel ani poptávka :-(. Naše církev s učednickými skupinkami obecně moc nepracuje. Je to dáno tradicí a také určitou izolací od metod (byť progresivních a osvědčených) používaných v jiných církevních kruzích.
Přijde mi to škoda, protože osobně vidím, jaký proměňující, podpůrný a multiplikační efekt má vztahová evangelizace založená na malých skupinách. Přitom nejde pouze o rozšiřování počtu učedníků, ale zejména o jejich kvalitativní růst (v učednictví, následování, překonávání duchovních / osobních / manželských krizí, připravenosti ke službě, ve zralosti apod.).
V době mého studia na semináři přijel do Sázavy adventistický pastor br. Simpson z Manchesteru (GB). Velmi mě oslovilo, když vyprávěl o svém příběhu, jak byl po svém studiu přiřazen na sbor o velikosti našeho Smíchovského sboru. Silně vnímal, jak zde byli lidé i jejich vztahy povrchní a bohoslužba formální. Jak jim i přes velké množství organizovaných programů chyběla hlubší spiritualita a autentické vztahy. Jeho první kázání bylo na text o údolí suchých kostí.
V průběhu následujících let ho Bůh vedl k oživení sboru skrze malé skupiny. On sám se vedle kázání a pastorace zabýval zejména výchovou jejich vedoucích. Nyní je tento "buňkový" sbor velmi dynamickým, živým útvarem. Každý den v týdnu se ve sboru (a po domácnostech) koná několik různých skupinek s "komplexní náplní" zaměřených dle pohlaví, rodinného stavu, životních rolí, věku, potřeb apod. V nich lidé studují Písmo, modlí se, sdílí, osobně se poznávají a učí se jeden druhého milovat. Postupně překonali mnohé neužitečné formy a mrtvé tradice (organizačně šli dokonce tak daleko, že se jednotlivé skupinky střídají ve vedení sobotních bohoslužeb a že se schází - kvůli hojnější účasti lidí z okolní komunity - v sobotu večer, zpívají aktuální písně a svou autenticitou oslovují lidi žijící v okolní komunitě.
Několikrát do roka pořádají v přilehlém parku happening s koncertem a grilováním. Na ten pak zvou své známé, a přirozeným způsobem je buď pozvou na další "mostové aktivity" svých skupin příp. ty, kdo jsou již připraveni, rovnou pozvou do "interního" duchovního společenství své skupiny. Tím dochází k přirozené vztahové integraci, kdy nový člověk postupně (a většinou trvale) zapadne do sboru, neboť zde objeví opravdové přátele, silnou skupinovou podporu a v neposlední řadě duchovní společenství.
Oproti tomu v klasickém sboru bez skupinek (anebo tam, kde jsou skupinky jen jakousi určitou nadstavbou) se nový člověk rychle ztrácí (než často úplně odejde). Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč noví lidé do církve nepřichází ačkoli se za to tak často modlíme? Dnes věřím, že je to zejména kvůli tomu, že jim nemáme co nabídnout. Proto je Bůh neposílá. Přitom se může kázat pravověrně (a já věřím, že se káže). Jestliže ale není Boží slovo spojeno s činem (a společenství s hlubokými autentickými vztahy je aplikací Božího slova), není to pro lidi v našem okolí atraktivní (většinou to předem vycítí). Církev se pak stává určitým ghetem bez živého spojení s Ježíšem, neboť vlastně odděluje evangelizaci od křesťanské výchovy. Proto by nám jako církvi mělo v prvé řadě záležet na duchovním prohloubení spirituality členů, než na početním růstu nově příchozích. O množstevní růst - v případě zlepšení kvality - se postará sám Bůh (Sk 2, 47).
Napadá mě proto, zda bychom nechtěli místo pořádání dalších neplodných evangelizačních přednášek raději vyzkoušet práci s malými skupinami zaměřenými na prohlubování učednictví? Pro mnohé by to mohla být nová, obohacující zkušenost. Například v době sobotní školy. Pouze by se pro zájemce trochu změnila struktura skupiny. Dál by studovali úkoly SŠ, ale kromě toho: 1) by se scházeli stále ve stejné konstelaci s uzavřeným počtem členů (ideál k hlubšímu sdílení je 4-6 osob), 2) by se oddělil dostatečný prostor ke sdílení a k modlitbám, 3) o vedení skupiny by se členové střídali (v tak malém počtu může vést téměř každý), 4) hrozba zneužití důvěrných informací by se vyřešila vzájemným neformálním závazkem (tzv. učednickou smlouvou) uzavřenou mezi členy skupiny již na začátku scházení, 5) skupina by si mezi sebou vybrala vedoucího (kvůli jeho zaškolení do metodiky efektivní facilitace a příp. vytvoření zpětné vazby mezi skupinou a kazatelem/výborem).
Níže přikládám k tématu pár odkazů:
1) Praktická ukázka práce se skupinou (ze semináře o učednictví, který jsem před lety v Praze pořádal): https://www.youtube.com/watch?v=Lb78Gx7kodA
2) Svědectví evangelikálního pastora o tom, jak prožil zklamání z nezájmu lidí o klasické vyučování věrouky (biblických hodin) a jak nalezl smysl v koordinování učednických skupin pro muže: https://youtu.be/NjjX8BC5Bpw
3) Článek na mém blogu s názvem "Buňkové sbory, utopie či Boží ideál?". Na konci článku najdete odkaz na svědectví zmíněného adventistického kazatele z Manchesteru: http://matej4212.blogspot.cz/2014/12/bunkove-sbory-utopie-ci-bozi-ideal.html
4) Článek na mém blogu s názvem "Přirozený růst církve"
http://matej4212.blogspot.com/2017/04/prirozeny-rust-cirkve.html
5) Mistrův plán zvěstování evangelia
http://matej4212.blogspot.cz/2017/04/mistruv-plan-zvestovani-evangelia.html
