1. Úvod – Počátek duchovní cesty a povolání
Na začátku mé duchovní cesty byl hluboký křestní zážitek a silná misijní horlivost. Četl jsem spisy Ellen Whiteové o sanatoriích a cítil jsem Boží povolání k tomuto dílu. Začal jsem studovat na Teologickém semináři s vizí služby, která by spojovala tělesné i duchovní uzdravování.
„Pán mi ukázal, že sanatoria mají být zřízena jako Jeho nástroje k záchraně nemocných a pod Božím vedením mají sloužit jako místa uzdravení a obrácení v době konce.“
(E. G. White – viz Testimonies for the Church, sv. 7, s. 62; Special Testimonies, Series B, č. 11, s. 5–6)
„ Prorockými dary nepohrdejte.” (1 Tesalonickým 5, 20)
V té době jsem poznal svou budoucí manželku. Byla velmi inteligentní, vzdělaná a energická. Evangelického vyznání, vnučka faráře. Začali jsme spolu chodit. Musím však s pokorou přiznat, že jsem se tehdy dostatečně neradil s Bohem. Vlastně jsem od něj nečekal jasnou odpověď.
Stačila mi tehdy modlitba takřka nevěřícího kamaráda: „Dej nám, Bože, oběma nějaké manželky.“
Poprvé jsem ji zahlédl na skupince evangelické mládeže. Hned jsme si padli do oka. V průběhu našeho vztahu jsme spolu hodně diskutovali o teologii – o stvoření, o sobotě, o pravé církvi. Snažil jsem se ji přivést k tomu, čemu jsem věřil. Zdálo se mi, že je to jen otázka času.
Začala chodit na naši skupinku, přijala sobotu a nechala se pokřtít. Ale duchovní jednota tam chyběla – hlubší pochopení a přijetí pravdy, jak jí rozumím podle Písma a Ducha proroctví, se neprojevilo. Přesto jsem se rozhodl vstoupit do manželství. Můj tehdejší pastor (liberální orientace) mě přesvědčil, že duchovní jednota není až tak důležitá.
„Jediný důvod, proč by měl člověk v dnešní době vstupovat do manželství, je ten, že je zcela jisté, že spolu budou lépe sloužit Bohu než každý sám.“
(E. G. White, Adventist Home, s. 71)
„Předpokládat, že po sňatku se partner změní, je nebezpečný omyl. Mnozí se stali obětí tohoto sebeklamu a navždy ztratili štěstí svého života.“
(E. G. White, Adventistický domov, str. 63)
Po devatenácti letech mohu říci, že to byla tragická chyba. Duchovní jednota se nikdy nenaplnila. A nejen to – mé povolání ke službě, vize o sanatoriu, kterou jsem nesl v srdci už od dob semináře, se zcela rozplynula.
Život v Praze, její orientace na kariéru a touha po uznání ve světě mě duchovně paralyzovaly. Moje víra slábla, osobní misie vázla. A s odstupem vidím, že celé manželství bylo pastí – důmyslnou náhradou, kterou mi satan podsunul, když jsem nedbal Božího vedení.
„Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života – není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho žádost, ale kdo činí vůli Boží, zůstává na věky.“ (1J 2,16–17)
„Nikdy nevstupujte do manželství s někým, kdo není obrácen. Takové spojení není Bohem schválené.“
(E. G. White, Adventistický domov, str. 63)
Bára byla velmi dominantní, perfekcionistická a manipulativní. Postupně mě ovládla, a to zvlášť bolestivě, když jsme měli děti. Jako zdravotně postižený člověk s následky po borelióze (chronické bolesti, kognitivní problémy) jsem byl snadný terč. Místo podpory jsem čelil odmítání, křiku, kontrole a neúctě.
Děti vnímaly, že otec nemá v rodině autoritu, což vedlo k oslabení mého vlivu na jejich výchovu.
„Muži, které si Bůh povolal jako hlavy rodiny, by měli být ctěni, ne opovrhováni. Když je jejich autorita systematicky podkopávána, rodinný řád se rozpadá.“
(E. G. White, Evangelism, s. 342)
Moje manželka také nikdy neprojevila hlubší zájem o misijní práci a duchovní službu, nerozuměla mému povolání a nepodporovala ho. Ačkoli vedla ve sboru skupinku zpěvu a založila dívčí sdílecí skupinku, celkově postrádala skutečného misijního ducha.
„Kdo nemá misijního ducha, nebude spasen.“
(E. G. White, Christian Service, s. 92)
Zároveň se v průběhu manželství výrazně zhoršil i můj zdravotní stav. Doma jsme nedodržovali adventistický životní styl. Věřím, že kdybych už od začátku pracoval pro sanatorium, jak jsem byl Bohem veden, mohl bych být dnes zdravý.
Nakonec mě po devatenácti letech opustila – podala žádost o rozvod.
„Ti, kdo vstoupili do manželství, aniž by zvážili Boží vůli, často zjišťují, že jejich život je břemenem. Mnozí trpí celý život.“ (E. G. White, Svědectví pro církev, sv. 5, str. 122)
Díky tomu, že jsem se po mnoho let věnoval péči o naše děti, mohla moje žena dokončit doktorát a později i získat docenturu. Dnes však, v době rozvodu, tvrdí, že jsem o děti nikdy samostatně nepečoval, a dokonce požaduje, abych s nimi neměl vůbec žádný styk.
Takto se člověku „odvděčí“ satan, když se snaží vymanit z jeho vlivu. Proto vím, že je lepší vůbec nevstupovat do takového svazku a raději hned poslechnout rady Ducha proroctví, než se nechat ovlivnit lidmi, kteří zpochybňují pravdu a milují svět.
„Milovníci rozkoší spíše než milovníci Boha, kteří mají zdání zbožnosti, ale její moc popírají. Od takových se odvrať.“ (2 Tim 3,4–5)
„Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ (Mt 16,26)
4. Duchovní následky a ztráta povolání
Když se dívám zpět, je mi jasné, že jsem nečekal na Boha. Měl jsem trpělivě důvěřovat, že pro mě má připravenou ženu podle Jeho vůle. Četl jsem tehdy varovná slova Ellen Whiteové o manželství, ale bral jsem je na lehkou váhu. A to byl můj hřích.
Zanedbal jsem volání ke službě – měl jsem jít hned po semináři do práce pro sanatorium. Udělal jsem to až o 15 let později. Tím jsem okradl nejen Boha, ale i sám sebe o léta požehnané služby.
„Mnozí promarnili příležitost konat dílo, ke kterému je Bůh povolal, protože jim jiná pouta svázala ruce i srdce.“
(E. G. White, Evangelizace, str. 34)
Marně jsem apeloval, abychom se přestěhovali z Prahy.
„Není ani jedna rodina ze sta, která by prospívala duchovně, že žije ve městě. Brzy v nich nastane takový zmatek, že ti, kdo budou chtít utéct, už nebudou moci. Proto nás Pán volá, abychom již nyní činili přípravy k odchodu do klidnějších míst, vzdálených od nepokojů a zmatku měst.“
(E. G. White, Country Living, s. 13; 5MR 130; Adventist Home, s. 137)
Zůstat ve městě znamenalo ztratit směr. Pražské prostředí, spojení s kariérními ambicemi mé ženy a vzdálení se věrnému společenství víry nás duchovně oslabily.
„Dnes už není čas budovat kariéru v běžném zaměstnání – je čas zapojit se plně do Božího díla.“
(E. G. White, Country Living, s. 13; Christian Service, s. 10; Messages to Young People, s. 145)
„Každý člen adventistické církve by se měl chopit zdravotně-misijní práce.“
(E. G. White, Testimonies for the Church, sv. 7, s. 62)
V adventismu dnes existují různé proudy – konzervativní, středový, progresivní. Ale mohou mít všechny pravdu?
Některé proudy popírají jasné biblické učení, podporují evoluci, relativizují sobotu, snižují autoritu Ducha proroctví, podporují ekumenismus. To není pravda z nebe, to je hlas Babylona. Bůh má jen jeden hlas, ne mnoho protichůdných.
Moje manželka v průběhu let zastávala a přejímala většinu těchto názorů – a to zásadně ovlivnilo směřování naší rodiny.
„To jsou ti, kdo věrně zachovávají Boží přikázání, drží se víry Ježíše Krista a nesou jeho svědectví, neboť svědectví Ježíšovo je duch proroctví.“
(Zjevení 12,17; 14,12; 19,10)
„Klaňte se tomu, který učinil nebe, zemi, moře i prameny vod... Kdo se klaní šelmě a jejímu obrazu a přijímá její znamení, ten bude pít z vína Božího hněvu, nalitého neředěného do kalicha jeho rozhořčení.“
(Zjevení 14,7.9–10)
Moje manželka se nikdy zcela nevymanila z duchovního Babylonu – a její nejlepší přítelkyně byly těžce pod vlivem jeho ducha. Místo toho, aby se radila s věřícími v pravdě, byla vyučena odpadlými kazateli z naší církve a přejímala liberální názory jak z řad naší církve, tak ze své vlastní evangelické rodiny.
To všechno nás táhlo dál a dál od přítomné pravdy.
„Nepůjdeš s davem za špatnostmi.“
(Exodus 23,2)
„Spojení s těmi, kdo nejsou v pravdě posvěceni, oslabuje víru a zatlačuje Boží hlas.“
(E. G. White, Messages to Young People, s. 439)
Mnoho toho lituji – ale čas vzít zpět nemohu. Co ale mohu, je sdílet své svědectví jako varování ostatním:
Nikdy nevstupujte do manželství bez jasného Božího vedení a duchovní jednoty.
„Satan se snaží vést muže a ženy, aby se spojili bez ohledu na Boží vůli. Mnoho nešťastných manželství je důsledkem toho, že lidé ignorují Boží rady a jednají podle svých citů nebo žádostí.“ (E. G. White, Letters to Young Lovers, s. 24)
Mladí přátelé, modlete se, čtěte Písmo i spisy Ducha proroctví. Nedělejte kompromisy v otázkách víry a manželství. A když máte pochybnosti – počkejte. Bůh vás nepovede ke zkáze, ale k životu.
„Modlitba, upřímná touha poznat Boží vůli, studium Božího slova a naslouchání Duchu svatému – to jsou kroky, kterými se člověk připravuje k moudrému výběru partnera.“
(E. G. White, Dopisy mladým milencům, str. 19)
Odkazy:
Ellen Whiteová – o výběru životního partnera
Prorocká identita Církve adventistů sedmého dne
