Úvod
Hudba patří k nejcitlivějším tématům v životě církve.
Nejen proto, že působí na emoce, ale proto, že se dotýká samotné podoby
bohoslužby, misie i identity společenství. Právě v oblasti hudby se velmi
snadno střetává upřímná touha po svatosti s lidským strachem ze změny – a někdy
i s potřebou mít věci pod kontrolou.
Tento článek vznikl jako reakce na opakující se
ultrakonzervativní výklady duchovní hudby, které se v církevním prostředí
objevují již desítky let a které se – často bez hlubší odborné i teologické
reflexe – navzájem opisují a posilují. Tyto tzv. varovné spisy bývají
prezentovány jako prorocké světlo, ve skutečnosti však často stojí na
zjednodušeních, selektivních citacích a na směšování odborných, kulturních a
duchovních rovin.
Cílem tohoto textu není obhajoba bezbřehé modernizace, ani popření skutečných duchovních rizik. Jeho cílem je uvést věci na pravou míru, odmítnout ideologické extrémy a vrátit diskusi o hudbě na půdu pravdy, rozlišování a odpovědnosti.
Bible a hudba: co skutečně říká – a co jí bývá podsouváno
Bible nikde nehovoří o „duchovním rytmu“, „správné
duchovní harmonii“ ani o „božské melodice“. Nenajdeme v ní seznam
povolených a zakázaných hudebních prostředků. Tento fakt je doložitelný a
nelze jej obejít žádnou poctivou exegesí.
Zároveň je historicky doloženo, že Židé používali světské
(populární) melodie své doby, na které byly dodatečně kladeny náboženské texty.
Stejně tak v průběhu dějin sakrální hudba opakovaně přejímala výrazové
prostředky hudby světské, ať už lidové nebo umělé.
To samo o sobě neznamená, že „všechno je dovoleno“. Znamená to však, že pokusy definovat duchovní hudbu pomocí technických parametrů jsou nebiblické.
Historické omyly při vymezování duchovní hudby
Dějiny církve poskytují řadu varovných příkladů, kam
může vést snaha technicky vymezit, co je a není duchovní hudba.
Na Tridentském koncilu se řešilo, které intervaly jsou
božské a které ďábelské. V 18. století byly v katolické církvi zakazovány
bubny, žesťové nástroje, pikola či cembalo s argumentem, že jsou „poskvrněné
hříchem“, protože se používají v divadle. Kalvín v Ženevě povolil pouze určité
délky not a jednohlasý zpěv.
Tyto příklady dnes působí úsměvně, ale princip je stále stejný: snaha nahradit duchovní rozlišování technickými pravidly.
Hudba a kultura: nezbytné rozlišení
Vnímání hudby není primárně teologický problém, ale kulturní
a společenský. Hudba je součástí symbolického světa určité doby. To, co jedna
generace považuje za slavnostní a důstojné, může jiné znít cize nebo dokonce
rušivě.
Kdybychom pustili apoštolům J. S. Bacha, považovali by jej
pravděpodobně za neobvyklý. Stejně tak hudba, kterou Izraelité používali k
oslavě Hospodina, by dnešnímu posluchači mohla znít jako „orientální randál“. To
však nic nevypovídá o její duchovní hodnotě.
Otázka nezní, zda je hudba stará nebo nová, ale zda je srozumitelná a pravdivá v daném kulturním kontextu.
Mýtus duchovně neutrální hudby a mýtus univerzálně
démonické hudby
Ultrakonzervativní extrémy často tvrdí, že moderní hudba je
sama o sobě duchovně závadná. Jiní naopak tvrdí, že hudba je zcela neutrální a
rozhodující je pouze text a úmysl interpreta.
Obě pozice jsou zjednodušené.
Hudba je nástroj, který může být použit k dobrému i ke
zlému – podobně jako řeč. Sama o sobě nenese morální hodnotu, ale není ani
duchovně bezvýznamná. Některé extrémní styly, které jsou postaveny téměř
výhradně na monotónním rytmu, vysoké hlasitosti a absenci melodiky a textu
(např. techno), skutečně nejsou vhodné pro oblast duchovní hudby. To však
neplatí pro moderní hudbu jako celek.
Vedle destruktivní hudby existuje kvalitní moderní hudba, která se vyznačuje vyváženým užitím rytmu, melodiky, srozumitelným textem, přiměřenou hlasitostí a kultivovaným přednesem.
Rytmus, extáze a tělesná reakce: bez ideologie
Jedním z nejčastějších argumentů varovných spisů je tvrzení,
že moderní hudba má nutně extatický, erotický či démonický účinek. Takové
paušalizace jsou neudržitelné.
Extáze není sama o sobě negativní jev. Označuje hluboké
citové a duševní soustředění, které může vznikat i při modlitbě nebo
intenzivním duchovním prožitku. Erotický účinek není dán rytmem, ale především
textem a kontextem. Bible sama obsahuje erotickou poezii (Píseň písní).
Ano, existují hudební formy, které při kombinaci silného rytmu, opakování a vysoké hlasitosti mohou oslabit kritické vnímání. To však neplatí plošně pro rockovou či moderní hudbu, ale pro některé extrémní žánry.
Ellen G. Whiteová a hudba: před čím skutečně varuje
Ellen G. Whiteová nikdy nevaruje před konkrétními rytmy ani nástroji.
Varuje před hudbou, která:
– slouží pouze zábavě,
– strhává pozornost na interprety,
– nahrazuje osobní zbožnost,
– je nekultivovaná, hlučná a chaotická,
– je spojena s přehnaným entuziasmem a tělesným vzrušením, které je mylně
vydáváno za působení Ducha svatého.
Její důraz je duchovní a pastorační, nikoli technický.
Problém konspiračního myšlení v oblasti hudby
Zvláštní kapitolou jsou výklady, které spojují moderní hudbu
s ilumináty, zednáři, jezuity či globálním okultním plánem. Tyto
interpretace nejsou podloženy ani Písmem, ani spisy Ellen G. Whiteové.
Jak výstižně poznamenává Ellen Whiteová:
„Někteří křesťané příliš přemýšlejí a hovoří o satanově moci… Satan má radost, když zveličujeme jeho moc. Hovořme tedy o Ježíši a oslavujme jeho moc a lásku.“ (DA 490)
Přehnané zaměření na satana nevede k bdělosti, ale ke strachu a duchovní deformaci.
Oficiální stanovisko Církve adventistů sedmého dne
Usnesení Generální konference jasně ukazují posun od
zákazů konkrétních žánrů k principům rozlišování. Důraz je kladen na
kvalitu, vyváženost, soulad textu a hudby, důstojnost a odmítnutí principu
„účel světí prostředky“.
Církev tímto potvrzuje linii, kterou zastávala již Ellen G. Whiteová.
Závěr
Ultrakonzervativní extrémy v oblasti hudby nejsou
projevem větší svatosti, ale často projevem strachu, kulturní nejistoty a
potřeby jednoduchých odpovědí. Skutečné duchovní rozlišování je náročnější –
vyžaduje znalost, pokoru i odpovědnost.
Pokud chceme oslovit lidi dnešní doby evangeliem, musíme jim
rozumět a mluvit jejich jazykem. To neznamená přizpůsobit se světu, ale rozlišovat
pravdu od ideologie.
Bůh není formalista. Vidí do srdce. Hudba má sloužit tomuto setkání – nikoli strachu, ani ideologii.
Dodatek: K tzv. varovným spisům o hudbě
V adventistickém i širším křesťanském prostředí se již
desítky let šíří tzv. varovné spisy o hudbě. Často mají podobnou strukturu,
používají totožné argumenty a mnohdy se navzájem opisují bez kritického
ověřování zdrojů. Přesto bývají prezentovány jako prorocké odhalení skrytého
nebezpečí.
Problém těchto spisů nespočívá v tom, že by upozorňovaly
na neexistující rizika. Problém spočívá v jejich metodě.
Za prvé, často obsahují odborné chyby a zjednodušení v
oblasti hudební teorie, psychologie i kulturologie. Technické pojmy jsou
používány vágně nebo chybně, což vede k falešným závěrům.
Za druhé, pracují s nevyváženou hermeneutikou.
Izolované biblické texty či výroky Ellen G. Whiteové jsou vytrženy z kontextu a
používány jako univerzální klíč k odsouzení celých hudebních směrů. Přitom sama
Ellen Whiteová výslovně varuje před tímto způsobem zacházení s pravdou:
„Nesmíme používat jednotlivé výroky Písma tak, aby podporovaly naše předem
vytvořené názory.“ (Ev 256)
Za třetí, varovné spisy často směšují duchovní rovinu s
kulturní a historickou. To, co je ve skutečnosti otázkou vkusu, generační
zkušenosti nebo sociální změny, je vydáváno za přímé působení satana.
Za čtvrté, tyto texty mají silný emocionální náboj.
Pracují se strachem, šokujícími tvrzeními a obrazy duchovní hrozby. Výsledkem
však nebývá hlubší zbožnost, ale napětí, rozdělení a duchovní nejistota.
Bible přitom dává jasné vodítko: „Všechno zkoumejte,
dobrého se držte“ (1Te 5,21). Zkoumání znamená kritické myšlení, nikoli
nekritické přijímání textů, které se pouze tváří duchovně.
Ellen G. Whiteová opakovaně zdůrazňuje, že pravé probuzení nevede k chaosu, strachu a senzacionalismu, ale k pokoře, sebekázni a jasnému myšlení: „Bůh není Bohem zmatku, nýbrž pokoje“ (1K 14,33).
Je proto na místě říci otevřeně: ultrakonzervativní varovné spisy nejsou projevem větší věrnosti, ale často známkou nejistoty a nedostatku rozlišování. Skutečná ochrana církve neleží v zákazech a ideologiích, ale v pevném zakotvení v Písmu, v prorockém duchu a v odpovědném používání rozumu, který nám Bůh dal.
Přílohy:
1) Obhajoba
moderní hudby v církvi - soupis argumentů. Rozšířený přehled argumentů a
protiargumentů k tématu duchovní hudby, se zvláštním zaměřením na analýzu a
kritiku varovných spisů o moderní hudbě. Text jde do větších detailů, než je
možné v hlavním článku.
https://matej4212.blogspot.com/2014/11/otevrit-ve-formatu-pdf-obhajoba-moderni.html
2) Seminář Hudba v bohoslužbě (záznam z 9.
Teologické konference pořádané Církví adventistů Sedmého dne)
https://www.youtube.com/playlist?list=PL4S0bRwpg3SvN8BePA8a5cfyYy9jPRDyd
Stažení audio záznamu (v MP3 formátu) ze semináře:
https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3UnBJSHVJdDlGLVU/view?usp=sharing (po otevření okna klikněte nahoře na ikonu "stáhnout")
3) Aleš Zástěra - Křesťané a hudba (výtah z četby)
http://matej4212.blogspot.com/2014/11/ales-zastera-krestane-hudba-vytah-z.html
4) Ukázka českých chval v kvalitní
populární interpretaci
http://www.youtube.com/playlist?list=PLBTKK1r1wHwZN0U7byMJZXtcR2BE5szUY
https://drive.google.com/open?id=1_pBT-x3A5TKQfbu9QKxDh-X01zmIaS-6
