(z knihy Velký spor věků od Ellen G. Whiteové)
Mnozí náboženští učitelé tvrdí, že Kristus svou smrtí zrušil zákon a že od té doby lidé nemusí plnit požadavky zákona. Jiní pokládají zákon za těžké břemeno a jako protiklad závaznosti zákona vyzdvihují svobodu evangelia. Proroci a apoštolové však posuzovali svatý Boží zákon úplně jinak. David prohlásil: "Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji." (Ž 119,45) Apoštol Jakub, který psal po Kristově smrti, nazývá Desatero "královským zákonem" a "dokonalým zákonem svobody" (Jk 2,8; 1,25). A Jan, více než půl století po ukřižování, vyslovuje požehnání těm, "kdo jednají podle jeho přikázání a mají přístup ke stromu života i do bran města" (Zj 22,14).
Tvrzení, že Kristus svou smrtí zrušil zákon svého Otce, postrádá jakýkoli základ. Kdyby bylo možné zákon změnit nebo zrušit, pak BY KRISTUS NEMUSEL ZEMŘÍT, aby zachránil člověka od trestu za hřích. Kristova smrt zdaleka neruší zákon, naopak DOKAZUJE, ŽE ZÁKON JE NEZMĚNITELNÝ. Boží Syn přišel, aby "vyvýšil a zvelebil zákon" (Iz 42,21). Prohlásil: "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon... Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona." (Mt 5,17.18) Sám o sobě Pán Ježíš řekl: "Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru." (Ž 40,8)
Boží zákon je ve své podstatě nezměnitelný. Je zjevením vůle a charakteru Zákonodárce. Bůh je láska a jeho zákon je láska. Dvě velké zásady zákona jsou láska k Bohu a láska k člověku. "Láska je naplněním zákona." (Ř 13,10) Boží charakter je spravedlnost a pravda, to je také podstata Božího zákona. Žalmista napsal "Tvůj Zákon je pravda... Všechna tvá přikázání jsou spravedlivá." (Ž 119,142.172) A apoštol Pavel prohlásil: "Zákon je tedy svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré." (Ř 7,12) Zákon, který je VÝRAZEM BOŽÍHO MYŠLENÍ A BOŽÍ VŮLE, MUSÍ BÝT právě tak TRVALÝ jako Zákonodárce.
Profesor Edwards A. Park (19. stol.) vyjmenovává nebezpečí, která v současné době ohrožují církve, a výstižně píše: "Jedním zdrojem nebezpečí je to, že se z kazatelen nezdůrazňuje Boží zákon. V dřívějších dobách bývala kazatelna ozvěnou hlasu svědomí... Naši nejskvělejší kazatelé dávali svým kázáním jedinečnou vznešenost tím, že po vzoru Mistra vyzvedali Boží zákon, jeho přikázání a jeho varování. Opakovali dvě velké zásady, totiž že zákon je projevem Boží dokonalosti a ČLOVĚK, KTERÝ NEMILUJE ZÁKON, NEMILUJE ANI EVANGELIUM, protože zákon - stejně jako evangelium - je zrcadlem, které odráží Boží povahu. Toto nebezpečí vede k dalšímu, totiž k podceňování závažnosti hříchu, jeho rozšíření a zhoubnosti. Význam neposlušnosti zákona je přímo úměrný důležitosti zákona.
OBRÁCENÍ A POSVĚCENÍ
Obrácení a posvěcení smiřuje lidi s Bohem TÍM, ŽE JE VEDE K SOULADU SE ZÁSADAMI BOŽÍHO ZÁKONA. Na počátku žil člověk stvořený k Božímu obrazu v dokonalém souladu s Božím charakterem a zákonem. Zásady spravedlnosti byly vepsány v jeho srdci. Hřích však člověka odcizil Stvořiteli. Pak už člověk Boží obraz nenesl. "Tělesné smýšlení (soustředění na sebe) je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu." (Ř 8,7) Vždyť "Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna," aby se člověk mohl smířit s Bohem. Zásluhou Ježíše Krista můžeme být znovu přivedeni v soulad se svým Stvořitelem. "To je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem." (Žd 8, 10). Lidské srdce musí proměnit Boží milost, člověk musí přijmout nový život od Boha. Tato změna je znovuzrození, bez něhož - jak řekl Pán Ježíš - nikdo "nemůže spatřit Boží království" (Žd 12, 14).
Posvěcení, jak mu dnes rozumí křesťanský svět, je naprosto cizí biblickému náboženství. Přináší sebe povyšování a pohrdání Božím zákonem. Obhájci tohoto pojetí učí, že posvěcení je dílo okamžiku a člověk dosahuje svatosti jen vírou. "Jen věř," říkají, "a dostaneš Boží požehnání." Mají za to, že člověk nemusí pro získání posvěcení vynaložit žádné další úsilí. Popírají závaznost Božího zákona a tvrdí, že jsou osvobozeni od povinnosti zachovávat přikázání. Může však být člověk svatý a žít v souladu s Boží vůlí a povahou, aniž by se ztotožnil se zásadami, které jsou projevem Boží povahy i vůle a ukazují, co se Bohu líbí?
Nesprávné chápání povahy, trvalé platnosti a závaznosti Božího zákona vede k mylným názorům na obrácení a posvěcení a působí úpadek zbožnosti v církvích. Ze zvyku podceňovat Boží zákon a spravedlnost, z rozsahu a zhoubnosti lidské neposlušnosti člověk snadno dojde ke zvyku NEDOCEŇOVAT BOŽÍ MILOST, která přináší odpuštění hříchu." Tím evangelium ztrácí v myslích lidí cenu a význam, a tito lidé jsou zakrátko ochotni vlastně dát Bibli stranou.
SOBOTA A BOJ PROTI NÍ
Když se lidé začali zajímat o sobotu, oblíbení kazatelé převraceli Boží slovo a vykládali je tak, aby uklidnili všechny, kdo se o tuto otázku zajímali. Lidé, kteří sami nestudovali Písmo, se spokojili s názory, které odpovídaly jejich přáním.
Protože neměli důkazy z Bible, argumentovali někteří lidé s neúnavnou tvrdošíjností - a přitom zapomínali, že stejné argumenty použili kdysi jiní odpůrci proti Kristu a jeho apoštolům: "Proč nauku o sobotě nepřijali naši velikáni? Jen málo lidí věří tomu, čemu věříte vy. Není přece možné, abyste vy měli pravdu a všichni učenci světa, aby se mýlili." Všechny podobné argumenty vyvrací Písmo a poznání, jak Pán jednal ve všech dobách se svým lidem.
Proti požadavku zachovávat sobotu stavěli mnozí lidé velmi přízemní námitky. Říkali: "Vždycky jsme zachovávali neděli, naši otcové ji světili a mnozí dobří a zbožní lidé zesnuli v pokoji a jistotě - i když světili neděli. Jestliže měli pravdu, máme ji i my. Zachováváním soboty bychom se odlišili od světa a neměli bychom pak na něj vliv. Co zmůže malá skupinka lidí, kteří světí sedmý den týdne - sobotu - proti celému světu, který zachovává neděli? Podobnými argumenty se kdysi pokoušeli Židé ospravedlnit své odmítnutí Ježíše Krista. Bůh přijímal jejich otce na základě přinášených obětí, proč by jejich děti nemohly dosáhnout spasení stejným způsobem? Podobně v době Luthera namítali zastánci papežství, že praví křesťané zesnuli v katolické víře, a proto katolické náboženství stačí ke spasení. Takové argumenty jsou účinnou překážkou jakéhokoli pokroku v náboženských otázkách.
ADVENTISTÉ V KNIZE ZJEVENÍ
Pravdy, o nichž mluví kniha Zjevení ve 14. kapitole v souvislosti s "věčným evangeliem", budou charakteristickým rysem Kristovy církve v době před jeho příchodem. Výsledkem hlásání poselství tří andělů je: "Vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši." (Zj 14,12) Apoštol Jan viděl bezprostředně po ohlášení tohoto poselství přicházet Syna člověka ve slávě, aby sklidil žeň země.
Když věřící, kteří přijali učení o svatyni a o neměnnosti Božího zákona, poznali krásu a soulad soustavy poznaných pravd, naplnily je radost a úžas. Přáli si, aby to, co považovali za drahocenné, POZNALI VŠICHNI KŘESŤANÉ, A PEVNĚ VĚŘILI, ŽE TO RADOSTNĚ PŘIJMOU. Avšak pravdy, které nesouhlasily s tím, co svět uznával, mnoho údajných následovníků Ježíše Krista nepřijalo. Poslušnost čtvrtého přikázání vyžadovala oběť, před kterou většina lidí ustoupila.
