Výtah z knihy Poslední události od Ellen G. Whiteové
V době počátků adventního hnutí se William Miller a jeho spolupracovníci snažili, aby formální věřící přijali pravou naději církve a poznali, že potřebují křesťanství plněji prožívat. V té době bylo možno pozorovat nápadnou změnu ve většině církví ve Spojených státech. Po mnoho let se církve pomalu ale jistě stále více přizpůsobovaly světským způsobům a zvyklostem, proto se v nich projevil úpadek opravdového duchovního života. Na jednom shromáždění presbyteriánské církve ve Philadelphii prohlásil pan Barnes, pastor jednoho z největších sborů ve městě a autor známého komentáře k Bibli, že "působí jako duchovní už dvacet let a s výjimkou posledního případu dosud nezažil slavnost večeře Páně, při které by nebyl do církve přijat větší či menší počet nových členů. Nyní se však neprojevuje žádné probouzení, žádné obrácení, není vidět, že by věřící rostli v milosti, nikdo nepřichází do mé pracovny, aby se mnou mluvil o svém spasení. S růstem podnikání, se stoupajícími vyhlídkami na rozkvět obchodu a průmyslu jde ruku v ruce i růst zájmu o tento svět. Tak je tomu ve všech církvích." Existují dílčí výjimky, není jich však dost na to, aby změnily všeobecnou situaci. V církvích všeobecně nepůsobí probuzenecký vliv. Téměř všechno zachvátila hrozivě hluboká duchovní otupělost. Když sledujeme, jak málo lidí se skutečně obrací k Bohu, a pozorujeme bezpříkladnou nevázanost a zatvrzelost hříšníků, musíme mimoděk zvolat: Přestal snad Bůh být milostivý? Zavřely se snad už dveře milosti?"
Příčiny takového stavu musíme vždy hledat také v samotné církvi. Nápadný příklad této pravdy můžeme sledovat v dějinách Židů v době Ježíše Krista. Protože se zabývali pouze záležitostmi tohoto světa a zapomínali na Boha a jeho slovo, zatemnilo se jejich chápání a jejich srdce se zaměřila jen na svět a smyslnost. Satanovým záměrům vyhovuje, když lidé zachovávají náboženské formy, jen když jim chybí opravdová živá zbožnost. Členové církve věnují svůj zájem a své síly záležitostem tohoto světa a hříšníci se ještě více zatvrdí ve svém odporu vůči Bohu. Poselství prvního anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které oznamuje příchod Božího soudu a vyzývá lidi, aby vzdávali úctu a poctu Bohu, mělo oddělit pravý Boží lid od zhoubného vlivu světa a probudit ho, aby poznal svůj zesvětštělý a odpadlý stav. Kdyby členové církví přijali Boží poselství, pokořili se před Pánem a upřímně se snažili se připravit, aby mohli obstát v Boží přítomnosti, projevil by se mezi nimi Boží Duch a Boží moc. Církev by znovu dospěla k jednotě víry a lásky, v jaké byla za dnů apoštolů, kdy věřící "byli jedné mysli a jednoho srdce" a "s odvahou mluvili Boží slovo", kdy "Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse" (Sk 4,32.31; 2,47). Církve však většinou poselství nepřijaly. Jejich duchovní, kteří jako první měli poznat znamení příchodu Ježíše Krista, nerozpoznali pravdu ani z proroctví ani ze znamení doby. Protože jejich srdce naplnily světské tužby a ambice, ochladla jejich láska k Bohu a víra v jeho slovo. Poselství, které Bůh poslal, aby vyzkoušel a očistil církev, jasně ukázalo, kolik lidí miluje spíše tento svět než Krista. Odmítnutím poselství prvního anděla zavrhli prostředky, které jim Bůh dal pro jejich nápravu. Nepřijali posla, který mohl napravit bludy, jež je odloučily od Boha, a ještě více usilovali o přízeň světa. To byla příčina zesvětštění, odpadlictví a duchovní smrti v církvích v roce 1844.
Z čeho pramení takové odpadlictví? Aby získali nové členy, nevyžadovali dodržování vznešených křesťanských zásad. Následkem toho proudila do církve "pohanská krev a přinášela s sebou pohanské zvyky, názory a modly" (Gavazzi, Lectures, str. 278). Tak přicházely formálně do církve velké zástupy lidí. Byli to však křesťané jen navenek. Platili obratné kazatele, aby lidi zaujali a pobavili. Kázání se nesmělo dotýkat rozšířených hříchů, ale muselo znít uším posluchačů příjemně a chlácholivě. Církev se nepozorovaně podrobila duchu doby a přizpůsobila bohoslužebné formy moderním požadavkům.
Dělicí čára mezi věřícími a bezbožnými vybledla do jakéhosi polostínu a horlivci na obou stranách se snažili smazat všechny rozdíly mezi jejich způsobem života a zábavy. Přibývalo lidí, kteří chtěli získat požehnání, aniž by přijali nějaké povinnosti." I dnes Kristova církev nesprávným spojováním s nevěřícím světem opouští Boží směrnice správného života a přijímá škodlivé - i když často zdánlivě správné - zvyky nekřesťanské společnosti. Používá při tom argumenty a dospívá k názorům, které jsou cizí Božímu zjevení a neslučitelné s růstem v milosti. Dnešní křesťané - ať patří k jakékoli církvi - milují svět, přizpůsobují se mu, usilují o osobní pohodlí a touží po tom, aby měli úctu a vážnost. Pán je povolal, aby trpěli s Kristem, oni se však hroutí, už když slyší urážku. Odpadlictví, odpadlictví, odpadlictví je vytesáno nad vchodem do každého kostela. Kdyby si to uvědomovali, kdyby to cítili, byla by ještě naděje, ale běda, oni jen volají: Jsme bohatí, máme všeho dost a nic nepotřebujeme.
Přátelství se světem znehodnocuje víru věřících a na druhé straně má zhoubný vliv na svět, protože šíří učení, které odporuje jasným výrokům Písma. Když věrní učitelé vykládají Boží slovo, povstávají vzdělanci a kazatelé, kteří tvrdí, že rozumějí Písmu, a označují správné učení za kacířství, a odrazují tak lidi, kteří hledají pravdu. Kdyby svět nebyl beznadějně opilý vínem Babylona, pravdy Božího slova by přesvědčily a přivedly k obrácení mnoho lidí. Křesťanská věrouka se však jeví tak zmatená a rozporná, že lidé nevědí, čemu mají vlastně věřit. Vina za to, že svět se neobrací k Bohu, spočívá na církvích. Snaha přizpůsobit se světu a lhostejnosti k aktuálním pravdám pro naši dobu stále vládne a získává další půdu v protestantských církvích ve všech zemích. Bible varuje, že před příchodem Pána Ježíše bude satan konat "kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydá do moci klamu, aby uvěřili lži." (2Te 2,9-11). Teprve až nastane takový stav a až se křesťanské církve plně spojí se světem, bude pád Babylona úplný. Církve k tomu spějí, ale proroctví z knihy Zjevení 14,8 se naplní teprve v budoucnosti.
I když v církvích, které jsou znázorněny Babylónem, vládne duchovní temnota a odcizení od Boha, žije v nich stále ještě většina pravých Kristových následovníků. Mnozí z nich ještě neslyšeli zvláštní pravdy pro tuto dobu. Mnoho z nich není spokojeno se svým stavem a touží po hlubším poznání. Marně hledají podobu Ježíše Krista v církvích, ke kterým patří. Přijde doba, kdy lidé, kteří milují Boha nade všechno, nebudou moci zůstat pospolu s lidmi, kteří "budou mít raději rozkoš než Boha; budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat" (2 Tm 3,4.5). Tehdy Boží lid, který bude ještě stále v Babylónu, bude vyzván, aby se od těchto církví oddělil. Bude to poslední poselství pro tento svět a svůj úkol splní.
Bůh v době náboženského probuzení v roce 1844 dal mimořádné požehnání, které se projevilo obrácením hříšníků a oživením duchovního života mezi křesťany. Pod vlivem moci Ducha Svatého studovali s úctou k Bohu bibli, aby poznali pravdu a opravdově usilovali o čistotu srdce a života. Hnutí se přehnalo zemí jako přílivová vlna. Šířilo se od města k městu, od vesnice k vesnici, i na samoty, až plně vyburcovalo čekající lid. Podobalo se obdobím pokory a návratu k Pánu, která přicházela ve starém Izraeli, když je Bůh káral ústy svých proroků. Projevovalo se opravdovým zpytováním srdce, vyznáním hříchů a odmítnutím světa. Zápasící lidé se toužili připravit na setkání s Pánem, vytrvale se modlili a bezvýhradně se odevzdávali Bohu. Lidé přestali milovat věci tohoto světa, odstranili spory a nepřátelství; vyznávali své nepravosti, kořili se před Bohem a opravdově ho prosili o odpuštění a milost. Probuzení provázela síla, která si lidi podmaňovala. Věřící byli vzájemně těsně spjati, hodně se modlili spolu a jeden za druhého.Ovoce adventního hnutí - duch pokory a zpytování srdce, zřeknutí se světa a změny života - dokazovalo, že je to dílo Boží.
