Výňatek z posledního proslovu br. R. Piersona jako předsedy GK z 16. 10. 1978
1. Prvotní hnutí (někdy nazývané také sekta) je vedena nadšeným vůdcem, který protestuje proti stávajícímu stavu církve, většinou proti sekularismu (zesvětštění) a formalismu. Většina stoupenců hnutí jsou chudí lidé, protože pro bohaté je v hnutí mnoho existenčních rizik. Hnutí má svá pevná kréda, nadšené členy, kteří prožili své obrácení na základě osobního rozhodnutí a ví, komu uvěřili. Hnutí má jen velmi málo majetku nebo žádný, většinou nevlastní žádné budovy, nemá žádné instituce ani styky do vlivných světských pozic. Příslušníci hnutí věrně respektují biblická pravidla života a bedlivě se jimi řídí. Kazatelé jsou většinou nadšení laici, kteří jsou však ochotni se pokorně učit od starších průkopníků. Současná společnost má na příslušníky hnutí jen velmi malý vliv. Hnutí je často veřejností kritizováno, perzekuováno nebo i pronásledováno, přesto však velmi rychle početně roste.
2. Ve druhé generaci hnutí začíná dobře prosperovat, pronásledování mizí, nastává potřeba opatřit hnutí dobrým managementem, vytváří se organizovaná společnost, která k dobré prosperitě potřebuje stále více majetku, zvláště budov. Management se neobejde bez financí a plánování. Začíná být vidět tzv. hmotné požehnání, majetek se množí. Druhou generaci průkopníků tvoří ti, kteří odmalička vyrůstali v náboženském prostředí, svou víru nezískávají na základě osobního obrácení, ale spíše na základě rozumového rozhodnutí. Nemusí čelit překážkám jako jejich rodiče, jejich obrácení není založeno na osobním vztahu, není jim zcela jasné, čemu věří. Vedení klade větší důraz na vzdělání kazatelů než na jejich vnitřní proměnu. Nová generace kazatelů opomíjí (či pohrdá) řídit se radami starých průkopníků a laiků.
3. Ve třetí generaci hnutí se již plně rozvíjí institucionalizmus, preferuje se vnější prosperita a reprezentativnost. Zakládají se nové instituce, dbá se na styk s veřejností, později se zřizuje funkce tiskového mluvčího. V popředí zájmu je materiální prosperita, reprezentovaná stále větším nemovitým majetkem. Přestává se dbát na respektování biblických principů života členů, objevuje se lhostejnost k vylučování těch, kteří se zřekli svého biblického přesvědčení a tzv. papírových členů. Misijní iniciativa slábne, osobní svědectví a vyznání víry se vytrácí. Členové navazují styky s ostatními církvemi, vůdcové mají větší zájem o veřejnou propagaci a publicitu než o misijní práci typu člověk k člověku. Zásada oddělení se od „světa“ začíná prožívat velkou krizi. Mladí lidé si hledají své životní partnery z jiných církví nebo dokonce z řad ateistů a způsobem života se stále méně odlišují od „světa“.
4. Ve čtvrté generaci se již jen rozvíjí započatý vývoj. Jelikož se upouští od některých zásad a používají se nástroje hromadné evangelizace, počet členů se neustále zvyšuje. K tomu je potřeba stále silnější administrativní aparát, ale těch, kteří pracují „v terénu“, je stále méně. Úspěšně se organizují velké sjezdy, pracuje se na velkých církevních projektech. Ve vedení církve i ve sborech se objevuje nový fenomén, tzv. touha po uznání světa a ve světě. Stále více příslušníků církve pracuje ve vysokých funkcích státní správy a podnikatelské sféry. Svět stále více proniká do církve. Vznikají další instituce, školy, univerzity, nemocnice, pořádají se odborné semináře, vydávají se odborné publikace, zavádí se modernizace metod.
5. Církev se stále více orientuje na principy managementu běžné v současné společnosti, má stále větší zájem o kulturu, umění, architekturu, světovou literaturu atd. Církev prohlašuje, že nemůže být netečná k současným trendům ve společnosti, a proto se k nim přibližuje až tak blízko, že se jimi nechává ideově ovlivňovat. Bohoslužby jsou stále více formální a bez moci. Členové sborů stále více splývají se světem a církev začíná dostávat podporu od státu. Tak se může z hnutí stát to, co si nepřejeme – státem podporovaná církev.
Může se to stát nám? Anebo se to už děje? Co udělat, aby CASD zůstala hnutím?
Bůh nereaguje na vnější pózy, na veřejné projevy. Ty se mnoha lidem líbí, ale nejdůležitější je naše touha po Bohu a jeho pravdě. Záleží na tom, co řekneme Pánu Ježíši, až přijdeme domů a zavřeme se ve své komůrce; to pak ovlivní také další dějiny našeho sboru.
1 Janova 2, 15-1:
„Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“
Jakub 4, 4-5:
„Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Či myslíte, že nadarmo je psáno: 'Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil'?
Joel 1, 13-14:
„Kněží, opásejte se k naříkání, kvílejte, uložte půst, svolejte shromáždění, shromážděte starší, všechny obyvatele země, do domu Hospodina, svého Boha a úpějte k Hospodinu.“.
Leviticus 10, 3:
„Aby mne všichni Izraelci mohli skutečně ctít, musí především kněží respektovat mou svatost“
1 Korintským 3, 18-21:
"Nežijte v sebeklamu. Kdo si o sobě myslí, že všechno umí vysvětlit rozumem, jak se to dnes požaduje, ten má nejvíc zapotřebí stát se pro svět „pošetilcem". Jen to je cesta k opravdové moudrosti. Všechno vědění, jímž se svět pyšní, je v Božích očích směšné. Ať si tedy nikdo nezakládá na lidech."
Galatským 6, 7-10:
„A nemylte se: s Bohem nejsou žerty. Co zasejete, to taky sklidíte. Kdo staví na svých vlastních schopnostech, spěje do záhuby, protože myslí jenom na sebe. Kdo však jedná tak, jak chce Bůh, sklidí od něj věčný život. Proto vytrvejme v dobré setbě; jen ten, kdo vydrží, dočká se sklizně.“
