Matouš 23, 24-30 (ČEP):
Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo klas, tu ukázal se i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: 'Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal ten plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' Sluhové mu řeknou: 'Máme jít a plevel vytrhat?' On však odpoví: 'Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek ke spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly. "
KONTEXT
Podobenství o plevelu v pšenici je zařazeno do souboru sedmi podobenství, která Matouš shrnuje v celek 13. kapitoly.
V pozadí podobenství o pšenici a pleveli zřetelně slyšíme otázku, jak je možné, že i ve sboru, v církvi existuje zlo. Odpověď nám pomůže pochopit, srovnáme-li kázeňsko-pastorační problémy rané církve se sektářskou praxí tehdejších pospolitostí farizejské a kumránské. Ty usilovaly o to, zlo ze svého středu radikálně vymítit a vybudovat společenství dokonalých. To známe z dějin Římsko-katolické církve, ale také i z některých našich sborů, že?
Jestliže někteří horlivci chtěli tuto praxi imitovat v církvi, lze podobenství chápat jako jednoznačný protest proti jejich počínání. Proti fanatickému purismu (z angl. pure = čistý) zdůrazňuje tato perikopa lidskou naprostou nezpůsobilost soudit. Sboru se zakazuje jakýkoliv pokus strhovat na sebe roli posledního, nejvyššího soudce; soud si vyhradil Hospodin sám.
Podobenství se snaží vypořádat s tím, co jeho pisatel (Matouš) považoval za nemístné či dokonce trestuhodné chování. Konkrétní problém byl v tom, jak má „skupina uvnitř“ tj. ti pravověrní jednat.
JEDNOTLIVÉ OSOBY A JEJICH ROLE
Hospodář, Ženci
Nepřítel (ďábel). Zajímavé je na jeho roli v tomto podobenství, že nedělá pravý opak toho, co Bůh, nýbrž po svém jej napodobuje (tam, kde Bůh rozsévá, také on přichází se svou setbou). Snaží se zamíchat mezi dobro a aspoň z počátku být k nerozeznání.
Zbývající rolí, ve které se čtenář teprve může najít, jsou služebníci. Oni se přece hlásí k „našemu“ hospodáři, ale především: oni kladou otázky, které si nad pomíchaným polem tohoto světa klademe i my, oni navrhují řešení, které bychom rádi našli i my. Ale právě tato role jako by byla na nás jakožto čtenáře „pastí“. Naláká nás, abychom se poznali v otázkách služebníků (a pokud možno i v jejich věrnosti dobru), pozve nás, abychom spolu se služebníky horlivě přitakali očistnému nadšení: ano, je třeba, abychom plevel vytrhali. Vzápětí však dostaneme spolu se služebníky „přes prsty“. Ano, plevel bude oddělen od zrna, ale ne teď. A až to jednou přijde, tak ne my, třídit nebudou „služebníci“, ale jiní ženci – andělé. To je hlavní výpověď tohoto podobenství.
APLIKACE (TŘI ÚSTŘEDÍ MYŠLENKY)
Myšlenka 1:
Při posledním soudu andělé oddělí dobré od zlých. V dnešní církvi jsou praví i falešní křesťané. Měli bychom však být při svých soudech opatrní, protože konečné oddělení provede sám Kristus. Začneš-li soudit, můžeš poškodit i dobré „rostliny“. Hleď, abys sám přijímal dobré rostliny a jednal podle toho, protože je to mnohem důležitější než posuzování druhých.
Myšlenka 2:
Mladé výhonky pšenice a plevele zmíněné v podobenství jsou si velmi podobné a těžko se od sebe rozeznají. Rozdíl je výrazně patrný, až když pšenice dozraje a je připravena ke sklizni. Plevel (= ten kdo odmítá evangelium zcela či jej nepřijímá v plné šíři) a pšenice (kdo žije v souladu s evangeliem) musí v tomto světě (církvi) žít spolu.
Myšlenka 3:
Těm, kdo Boží nabídku odmítají, dopřává Bůh na čas život, stejně jako rolník nechává na čas růst plevel na svém poli. Při žni však plevel zlikviduje. Boží sklizeň (soud) veškerého lidstva se blíží. Připravme se tedy: nechme růst svou víru a buďme upřímní!
SHRNUTÍ
V církvi doby Matouše i v církvi dnes vždy byli a jsou vedle opravdových věřících také lidé, u nichž žádné projevy svatosti (tj. pravého obrácení) nejsou patrné. Proto se sluhové ptají svého hospodáře: Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Jak to, že tam, kde jsi zasel dobré semeno – neboť to se kázáním evangelia děje - se objeví i ti, kteří svým životem nijak nedosvědčují, že Boží slovo slyšeli a uvěřili?
Tak tomu v církvi je a bude až do skonání věků. Nepřítel Syna člověka – ďábel, útočí a bude útočit na církev, bude v ní vzbuzovat nepravé učedníky (tj. syny toho zlého). Tak bude církev ohrožovat zvnitřku. Církev tedy není ohrožena jen zvnějšku, vlnami rozbouřeného světa, jeho sekularismem a ateizmem, nýbrž i, a to je horší, přímo antikristy zvnitřku církve.
Jak se tedy s vnitřním ohrožením v církvi vyrovnávat? Bezprostředně se nabízí jedna metoda: jít plevel vytrhat. Nejednou se v církvi tyto tendence objevily, avšak nikdy je plevel zbavit nedokázaly. Nemohly vybudovat církev, v níž by byli jen svatí. Před takovým počínáním nás Ježíš varuje. On z okruhu dvanácti nevyloučil ani Jidáše. I ten měl v Božích spásných plánech své místo. Proto Ježíšův příkaz zní: netrhat! Protože při trhání plevele byste vyrvali z kořene i pšenici. Nechte ať spolu obojí roste až do žně.
Tato rada předpokládá důvěru, že na posledním soudu budou odděleni spravedlivý od nespravedlivých a každý z nich dostane příslušnou odměnu. Řešením je ponechat soud na Bohu, který učiní pořádek na konci věku. Správnou reakcí je proto trpělivost a snášenlivost zrozená z přesvědčení, že Bůh dá nakonec všechno do pořádku.
Poselství o trpělivé snášenlivosti a o tom, že „vyřizování účtů“ se má přenechat Bohu, je aktuální i dnes. Pro svět, v němž se odehrává tolik konfliktů, jež mají rasové, náboženské, národnostní a jiné příčiny, je to myslím velmi moudrá rada. AMEN.
