Včera se mi přihodila taková nemilá příhoda. A vlastně to započalo již minulý týden. Není to nic, čím bych se chtěl moc chlubit, spíš naopak, přesto biblický text, který bych s vámi chtěl dnes ráno otevřít, s tím tak trochu souvisí.
„Jednou řekl Lámech svým ženám Ádě a Sile: „Dobře mě mé ženy poslouchejte. Zabil jsem jednoho mladíka, který mě napadl a zranil. Jestliže každý, kdo by zabil Kaina, má být sedminásobně potrestán, kdokoliv by se pokusil zabít (nebo zranit) mne, bude potrestán sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Gn 4, 23-24, překlad SZ od Mezinárodní biblické společnosti)
Jak víte, stejně jako mnozí další zde, mám nyní spoustu práce s přípravami svatby a všeho toho kolem, co s tím souvisí. A vy, co do toho nejste ještě namočeni, věřte: není toho málo (-: Je třeba zařídit přehršel věcí ohledně svatebního oznámení, webových stránek, obřadu, focení, programu afterparty, domluvit společné setkání rodičů atd. No a jak znáte mě, a vy co znáte i Báru, asi tušíte, že naše svatba bude tak trochu v megalomanském stylu (-: No ale o tom tu teď nechci hovořit. Spíše jsem chtěl naznačit kolik stresových třecích ploch může při tom vznikat a že je těžké některé věci v klidu zkoordinovat.
A právě to byl důvod, proč jsem se minulý týden a znovu včera nepohodl se svým přítelem, který byl jakožto můj budoucí svědek a náš společný přítel plně vtažen do svatebních příprav, jelikož byl, podobně jako Jónathan ve vztahu k Davidovi, velmi ochotný mi s čímkoli pomoci, stále se iniciativně nabízel, že všechno zařídí, domluví, zajistí a opravdu už dlouhé měsíce mi pomáhal kde se dalo. Mám z toho až černé svědomí, když si uvědomím, jak moc jsem tohoto svého - vlastně nejlepšího přítele - využíval a zaneprazdňoval pouze pro své osobní zájmy. Přesto jsem při posledním „dolaďování“ některých organizačně - technických záležitostí nezabránil nekompromisnímu prosazování svých perfekcionistických představ a tvrdohlavě jsem prosazoval své názory navzdory umírněnějším rozhodnutím mého přítele i mé milované nastávající.
Navíc ve vzrůstajícím časovém i finančním napětí, které provázelo některá závažná rozhodnutí, začalo mezi námi docházet ke komunikačním nedorozuměním a kvůli dlouhodobé fyzické únavě obou stran také k neochotě chápat pohled toho druhého a k dělání kompromisů. Každý z nás měl o věcech, jak by měli být, trochu odlišné představy a tak to mezi námi začalo jiskřit, zvláště, když jsem vnímal, že oni dva jsou proti mě v přesile a chtějí mě o něčem přesvědčit, v čem já mám přece jasno. Prostě atmosféra jako v papiňáku, která minulý týden vyústila v první naší ostřejší výměnu názorů mezi mnou a mým přítelem, kdy jsme jeden druhého urazili a ponížili. Když jsem šel předevčírem spát, cítil jsem se hrozně, byl jsem pořádně naštvaný na svého přítele a měl přitom pocit, že agresorem je on a že já jsem oběť, která si jeho chování nezaslouží. Ve svém zaslepení mi bylo líto především sebe, ale také toho, že naše vzájemná úcta a přátelství budované roky byly tytam. Vůbec jsem si nebyl ochotný připustit svojí vinu, viděl jsem jen svou snahu, mé plány a vize a svůj vlastní čas do přípravy svatby vložený a nebyl si ochotný vůbec připustit své vlastní selhání a objektivní skutečnost, že i já jednám kvůli únavě a vyčerpání podrážděně. Moje snoubenka se snažila být při tom všem nestranná což mě vytáčelo ještě víc. Bál jsem se, že ona snad bude ještě nakonec na jeho straně a že za hlupáka a agresora budu jen já. Cítil jsem se ukřivděný a zraněný a snažil se si v duchu i nahlas svá práva a pozice hájit slovy: vždyť přece to nejsem já, kdo se tu provinil. Já se přece snažil a udělal jsem pro úspěch maximum. To oni dva jsou vůči mě
předpojatí, to oni jednají nesprávně a podrážděně. Neměl jsem ten večer už ani sílu a chuť se pořádně pomodlit, a tak následovala neklidná noc s těžkými sny plnými zášti a hořkosti.
Snídaně a společná modlitba s mojí nastávající přinesla druhý den trochu lepší náladu, přesto jsem musel o nepříjemné epizodě neustále přemýšlet, a nemohl jsem se zbavit touhy vytvořit radikální nepřátelskou zeď mezi mnou a mým přítelem případně se nějak pomstit, abych zmírnil vnitřní napětí a zatvrzelou nechuť pokořit svou ješitnost, uznat také svojí chybu a příteli odpustit.
Ochota podívat se na věc z nové perspektivy přišla až při ranním čtení Písma. Minulý týden jsem začal číst dle nového dvouročního plánu čtení Bible knihu Genesis a zrovna, jistě ne náhodou, byl dnešní text o Kainovi a jeho velikém hněvu. Pojďme si ho spolu přečíst:
„Proč se tolik hněváš,“ zeptal se Kaina Hospodin. „Vzteky ti úplně potemněl obličej i rozum. Myslíš si snad, že mám raději tvého bratra než tebe? Copak nechápeš, že když budeš konat co je správné, přijmu i tvé dary, naopak nebudeš-li tak činit, dáváš obrovskou příležitost zlu, aby tě celé ovládlo a přivedlo do záhuby? Uvědom si, že s mou pomocí můžeš nad zlem zvítězit“ (Gn 4, 6-8)
Hmmm, to mi něco připomínalo. Nicméně text pokračoval dále: „Ale Kain si z Božích rad nevzal žádné ponaučení a namísto toho vymyslel plán pomsty.“. A kousek dál se ještě píše o tom, že Kain Bohu zalhal a že se před ním snažil utajit svojí vinu.
Připadal jsem si jako lupič přistižený při činu. A ten závěr? „Brrr, tak takhle tedy dopadnout nechci“, řekl jsem si v duchu a zastyděl se. Pak jsem přemýšlel nad tím, co ode mě Pán Bůh chce a co to asi znamená „konat co je správné“. Přitom se mi vybavil verš, který jsem četl zrovna den předtím. Byl z Listu Efezským a mluvil o jednotě v Kristu a o tom, abychom s bratřími „Usilovně hledali zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.“ (Ef 4, 3). Byl to stručný požadavek, ale do mé situace velmi výstižný.
Všechny mé výmluvy se rozplynuly a já se rozhodl se pokořit a poprosit Boha za odpuštění.
A co náš úvodní text? Je o bezbožném Lámechovi, potomku tvrdošíjného Kaina, který říká:
„Zabil jsem jednoho mladíka, který mě napadl a zranil. Jestliže každý, kdo by zabil Kaina, má být sedminásobně potrestán, kdokoliv by se pokusil zabít (či zranit) mne, bude potrestán sedmdesátkrát sedmkrát.“
Cítíme zde povýšenost, touhu po pomstě a neochotu odpouštět. Přiznávám se mám s odpouštěním také občas problém. Zvláště, když se cítím zraněný a nespravedlivě ponížený. Ale Ježíš říká, že máme být ochotní se před druhými ponížit, pak že budeme povýšeni. (Mt 23, 12).
Mimochodem všimli jste si, že se v textu objevuje číslovka sedmdesátkrát a sedmkrát stejně jako v Ježíšově odpovědi na Petrovu otázku týkající se pokusu kvantifikace odpouštění ve vztahu k našim blízkým? Ježíš zde myslím vědomě naráží na Lámechův příběh, na kterém nám ukazuje, že je třeba mít jiné myšlení – Boží myšlení. Nejsme mi na tom někdy podobně jako Petr a Lámech? Podvědomě počítáme křivdy a dluhy a když už je hladina naší trpělivosti přesažena, tak druhého prostě zavrhneme, vnitřně odsoudíme?
A co pomsta, není to sžírající, Božímu Duchu nepřátelský postoj? Bůh nám radí v Levitiku 19 toto: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (Lv 19:18).
Navíc pomstou nemusí být pouze tělesná vražda jako tomu bylo v případě Lámecha. Může jít o vnitřní myšlenkovou vraždu někoho, koho jsme měli dříve rádi, koho jsme si vážili, ale protože nás zklamal a my mu to nedokázali odpustit, tak jsme ho zavrhli, odsoudili. Zavraždit člověka - to dělají přeci jen kriminálníci a vrahové. Ale zabíjet druhé v nás samých, to už nám není zase tak vzdálené, že? Přitom obojí je z určitého pohledu vraždou.
Přeji vám i sobě, abychom vždy byli ochotní sobě i druhým odpouštět - a to i třeba sedmdesátkrát sedmkrát pokud to bude třeba - , a abychom se nikdy nemstili, ale nechali soud na Bohu, který je mnohem spravedlivější než my.
A až se budete na někoho nebo s něčím zlobit, obraťte se co nejdříve na Hospodina, protože on jediný může váš hněv skutečně odstranit tak, že přeprogramuje vaší mysl, abyste v sobě nemuseli nosit křivdy a dluhy, které člověka dusí a berou mu spánek a Boží pokoj.
A pokud se ocitnete v situaci, v jaké jsem byl já, kdy díky svému vzdoru se budete cítit být i daleko od Boha, vzpomeňte si na to, co vám v této chvíli radí Hospodin:
„Pojďte, projednejme to spolu. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělají jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a poslechnete, budete požívat dobrých darů země. (Iz 1, 18-19).
Amen.
Modlitba:
Dobrý Bože, děkuji ti, že každého z nás měníš a že nás učíš, abychom žili s druhými, pokud to záleží na nás, vždy v lásce a pokoji. Děkuji ti za tvé Slovo, které je tím pravým lékem v pravý čas na naše nemoci hříchu. Prosím pomáhej nám druhým lidem vždy odpouštět a pokud to bude nutné, tak i třeba sedmdesátkrát sedmkrát, a vychovávej nás prosím, abychom se naučili každý hněv a každé vnitřní napětí řešit vždy s tebou. Amen.
