Milíčovo mládí a vzdělání
V protikladu k významu Milíče z Kroměříže se množství informací o jeho životě dochovalo pozoruhodně málo. Neví se s jistotou jaké bylo jeho vzdělání, kde a kdy se narodil, jaký byl jeho rodový původ ani jaké bylo první období jeho činnosti (do r. 1358). Odborníci se však s touto skutečností nechtěli smířit, a tak byly vytvořeny alespoň hypotézy.
Co se týče Milíčova jména, lze dnes souhlasit pouze s jeho jmenováním jako „Milíč z Kroměříže“ bez užívání jména Jan jak tomu bývalo ve starší literatuře. Důvodem je, že i listiny za Milíčova působení vyhotovené v císařské kanceláři jsou jím samotným podepisovány pouze zkratkou „Miliczius de Chremsir“, tedy jen „Milíč z Korměříže“
Jistá není ani lokalizace Milíčova narození. Nezdá se totiž, že by se Milíč z Kroměříže vůbec byl v Kroměříži na Moravě narodil, jak se dříve myslelo. Milíč se psal po Kroměříži zřejmě proto, že toto město znamenalo u něho důležitý vstup do života a stal se odtud veřejně známým.
Historikové se snažili Milíče zařadit také sociálně. Tvrdí, že ve starobylém vylíčení Milíčova života se klade velký důraz na to, že se „nenarodil z urozených rodičů“ spíše proto, aby byl vyvolán hagiografický účinek z kontrastu, že tento slavný kazatel byl již od svého narození neposkvrněný jakýmkoli bludem jako křesťansky ideální „prosťáček Boží“. Dnes se však mezi odborníky stále více prosazuje přesvědčení, že tento český myslitel byl spíše původem ze středně bohaté moravské šlechty nejspíše rodákem ze vsi Tečovice u Malenovic v dnešmím Zlínském kraji a mohl se tam narodit někdy okolo roku 1320. Tato hypotéza datuje počátek jeho kněžství na rok 1348 nebo dále připouští, že své kněžské svěcení mohl eventuelně Milíč získat i mimo české území, jelikož v olomoucké diecézi záznam o jeho svěcení chybí.
Také otázka jeho formálního vzdělání je dnes stále nejasná. V některých starobylých líčeních Milíčova života se objevuje tendence zdůrazňování jeho neučennosti, která byla legenárně vyzdvihována oproti formální, na školách získané učennosti. Na druhé straně ho mnozí pozdější životopisci nazývají mistrem, čímž mu přiřkávají vysokoškolské vzdělání. Zdá se však, že Milíč neměl žádného univerzitního vzdělání, ač některé hypotézy nevylučují jeho jiné studium např. v Itálii. Nejpravděpodobnější je však názor, že Milíč vystudoval latinskou školu při biskupském chrámu v Olomouci, jež ovšem měla znamenitou úroveň.
Milíč císařským úředníkem a arcijáhnem pražským
Dobrou znalostí latiny, kterou si zde získal se mu otevřela cesta k působení v kanceláři biskupa Jana Očka v Kroměříži, jenž ho za jeho píli ocenil kroměřížským kanonikátem. S ním se také díky jeho diplomatickým povinnostem pro Karla IV. dostal Milíč roku 1358 do Prahy.
Do císařské kanceláře pražské v té době proniká (zejména díky Petrarkovi) kulturní vliv humanismu. Ač snahy humanismu byly Milíčovi cizí, jakési stopy z něj na Milíčovi přeci jen zanechaly. Právě odtud byl asi jeho sklon čerpat z nových zdrojů poznání, jeho praxe inspirovat se z reality života i jeho nové modernější citové emoce či obrození novou citovější zbožností. Milíč z Kroměříže nutně musel v Praze projít určitou převýchovou, určitým novým přerodem, který z venkovského úředníka vytvořil teprve muže pražského světa. Zde v kanceláři Karlově se také postupně domohl velmi význačného stupně úřednické kariéry.
To, že si zde získal oblibu, ukazuje i fakt, že mu byl udělen pražský kanonikát s úřadem strážce chrámu sv. Víta a hrobu sv. Václava a dále obročí v pražské diecézi. Kromě z těchto služebností vyplývající povinnosti střežení chrámového inventáře měl Milíč různé povinnosti k místním duchovním, což poukazuje na hypotézu, že musel být již dříve vysvěceným knězem.
Někteří životopisci zasazují Milíčovo vysvěcení právě do této doby a spojují s ním určitý obrat v jeho životě, neboť krátce po propůjčení obou církevních hodností zřekl se Milíč svého světského úřadu jakožto notáře v císařské kanceláři. Možná však byly důvody zřeknutí se tohoto privilegia čistě praktické, tedy nové povinnosti a nedosatek času, ještě navíc umocněné v roce 1362 jeho jmenováním za zástupce arcijáhna Jana de Marolio, který však vůbec nežil v Čechách. Rozsáhlé povinnosti jurisdikční, pastorační, visitační a finanční plynoucí z tohoto úřadu sice vyzdvyhly Milíče mezi církevní preláty, ale postavily ho též tváří v tvář skutečnému morálnímu stavu církve. Zkušenosti, které při svých vizitacích na farách získal, byly pro něho otřásající.
Milíč měl nyní častou příležitost zamýšlet se nad poklesem mravnosti v církvi a nad odrazem jejího špatného příkladu mezi věřícími. Jelikož předvídal ještě horší důsledky na církev i ve společnosti, nedojde-li k radikální nápravě, snažil se o tuto nápravu mravů v církvi ze všech svých sil a všemi prostředky, které měl k dispozici. A protože se rozhodl věnovat se tomuto úkolu opravdobě a horlivě, skončila tím léta jeho pokojného života, která strávil v kancelářích olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi a císaře Karla IV. Boj proti současným zlořádům světa si vyžadoval od Milíče stále více sil. Cítil, že tomuto zápasu, aby v něm mohl dosáhnout úspěchu, musí věnovat celé své životní úsilí.
Ve stejné době přišel do Prahy na pozvání samotného císaře Karla IV., který též ze své pozice kriticky pozoroval napětí a mravní úpadek v životě církve a společnosti a chtěl mu čelit, slavný rakouský augustiniánský kazatel Konkrád Waldhauser. Ten jsa poznamenaný církevně reformním hnutím „devotio moderna“ začal v kostelích na Starém městě pražském roku 1363 přednášet svá nápravná kázání. Vnitřně rozjitřený Milíč, který byl mezi jeho prvními posluchači, u něho zřejmě našel poslední vnější podnět ke svému rozhodnému kroku a pozorujíce účinek Waldhauserových slov, rozhodl se jeho příklad následovat. Někdy kolem roku 1363 proto složil svou kanovnickou hodnost zpět do rukou prelátů s odůvodněním, že se chce stát prostým kazatelem evangelia Kristova. Ti ho prosili (včetně tehdejšího arcibiskupa Arnošta z Pradubic), aby si svou hodnost i církevní úřady ponechal, avšak nic již nemohlo zvrátit Milíčovo pevné rozhodnutí následovat Krista. Kazatelna a z ní hlásané Boží slovo v dobové interpretaci se mu staly nástroji k obnově duchovního života lidu v Českém království.
2 Dílo Milíče z Kroměříže
Milíčova činnost kazatelská
Milíč tedy zvolil nový způsob života, jiný, než byl obvyklý v církvi zesvětštělé a zkažené. Oddělil se od její praxe, třebaže neměl v úmyslu oddělovat se od církve teologicky. Dříve než vystoupil na kazatelnu v Praze, odebral se na samotu do Horšova Týna na Šumavě, kde se prakticky vycvičil v duchovní správě, zvláště pak v kazatelství. Věnoval se zde četbě církevních řečníků a vykladačů bible a badatelé tvrdí, že jich zde nabyl značné znalosti. Po půl roce, někdy v roce 1364, se Milíč vrací do Prahy zrealizovat svůj velký plán.
Jeho počáteční úspěchy byly nepatrné. Na jeho kázání chodilo jen velmi málo lidí a mnozí se mu smáli pro jeho hanácké nářečí a protože často zapomínal na ohlašování církevních svátků. Přesto Milíč postupoval s vytrvalostí, která již brzy přinesla své ovoce. Posluchači jeho kázání začali cítit, že to co slyší nejsou naučené proklamace církve, nýbrž že za každým slovem stojí celá bytost Milíčova. Nebyla to ani kázání žebravých mnichů, které měly za účel sjednat přízeň posluchačů ke konkrétnímu řádu ani kázání Waldhauserova „hrozící hromem a šlehající do krve sžírajícím sarkasmem“. Kázání Milíče z Kroměříže sice také nešetřila žádné neřesti, ale nebičovala, ale dojímala přívalem řečníkových citů a jeho prožívanou obrazotvorností. Milíč oproti racionalistickému Waldhauserovi byl spíše mystik, muž inspirace, jenž dovedl pocity své duše mistrně sdělit jiným a to dovedněji vlastními slovy nežli Písmem, které však samozřejmě používal jako východisko svých emotivních prožitků.
V chrámu sv. Mikuláše, kde nyní kázal, začínalo být při Milíčových kázáních plno a kázání byla poslouchána s takovou vroucností, s jakou byla přednášena. Lidé opouštěli své doposud oblíbené kazatele a shromažďovali se před kazatelnou Milíčovou. Milíč se proto rozhodl přenést svoje kázání do většího chrámu svatého Jiljí. Odtud pak vedl svůj boj proti pýše, prostopášnosti a lakotě, v nichž především viděl kořeny korupce, jež prokvasila tehdejší Prahu.
Milíčem z Kroměříže vstoupilo české kazatelství do nové epochy. Až do této doby stojí ve službách církve, je hlasatelem církevního programu tak, jak jej vytvořil středověk. Za Milíče se však stává interpretem českého ducha, orgánem české reformace. Milíč kázal především v jazyce českém, brzy však, a to již roku 1365, připojil k českým kázáním také latinská, jež v první periodě své činnosti přednášel pražským studentům, kněžím a jiným vzdělaným mužům. Tato latinská kázání zavdala posléze podnět k založení jeho kazatelské školy, družiny duchovních, kteří se rozhodli na kazatelnách a v životě působit dle vzoru svého učitele. Ani s tím se však Milíč nespokojil, a tak začal kázat také v němčině, čímž se zavděčil pražským Němcům, kteří se dosud negativně nevyhranili vůči českému nábožensko-reformnímu proudu.
Milíčova činnost pastoračně - sociální
„Nejvíce zaskvěla se moc jeho kázání tím, že zatvrzelá srdce posluchačů k obrácení obměkčil a málokdy s prázdnou domů se vracel: potom kázáními štastně pokračujícími a příkladem dobrého a dokonalého obcování síť slova Božího v rukou Božího rybáře tak četné množství ryb rozumem obdařeným objímati počala, že po každém lovu lodička jeho zdála se býti plná. Takto stal se zázrak větší všech, jež přispěním Božímkázáním vykonal, že i veřejné nevěstky z hampejzů působením kázání jeho na pokání se daly.“
Upnutí k novému věku Ducha svatého přimělo Milíče, aby ve středu Prahy vybudoval roku 1372 svůj Jeruzalém, středisko pospolitého života kajících žen - někdejších nevěstek, a zároveň kazatelskou školu. Tak vznikl v sídelním městě císařově ústav, jenž měl býti, a vskutku se také stal, hříšné církvi svědectvím a výstrahou a který vyzýval církev, aby znovu vykročila na cestu pravého následování Krista. Milíč v tomto ústavu vyzdvihl eschatologický symbol večeře Páně, přičemž členové milíčova sdružení přijímali eucharistii buď každý den anebo alespoň dvakrát v týdnu. Navíc svou nabídkou veřejné účasti likviduje sociální rozrůznění tehdejší společnosti.
3 Literární činnost Milíčova
3 Literární činnost Milíčova
Spisek o Antikristu – Obsahem dopisu předloženého roku 1367 papeži Urbanu V. je úderná naléhavost kazatelského oslovení všeho křesťanstva. Ta byla dána předpokladem, že Antikrist již přišel a svět stojí na hranici eschatologického přelomu věků. Spiskem sepsaným v žaláři římské inkvizice, Milíč církvi připomíná, že podle novozákonní zvěsti existuje úzký vztah mezi dobou kázání evangelia, příchodem Antikrista a příchodem Páně v slávě. Působením věrných kazatelů, doufal Milíč, se církev stojící v hříších očistí. Na kazatelích pak stojí odpovědnost, aby shromáždili pšenici věrných do stodoly církve. Veliký Antikrist podle Milíčova soudu již přišel a to roku 1365 a církev proto nemá moc času nazbyt. Konečné identifikace Antikrista se neodvážil, ač jej zprvu zpatřoval v císaři a později v odpadlém mnišství a kléru. Zásadní pro něj byla naléhavost blízkosti soudu.
List k papeži Urbanu V. – Spisek navazuje na dopis o Antikristu a hovoří o mravním úpadku církevní společnosti a činí v něm návrhy na reformaci církve. V tomto dopise jeví se Milíč již smířlivěji než ve spise o Antikristovi. Poměrně klidně a neohroženě vypisuje papeži zkázu, kterou v církvi vidí. Nabádá opět papeže, aby vyslal kazatele, kteří by proti této nepravosti zakročili. Milíč se zřejmě s papežem již předtím v Římě osobně setkal, a tak je dopis psaný poměrně důvěrnou a otevřenou formou.
4 Závěr
Otřesná Milíčova osobní zkušenost s úpadkovým stavem církve na jedné straně a jeho vnitřní obrácení k službě slovem na straně druhé vtiskly Milíčovi pečeť prorockého poslání, v němž se stal prvním českým reformátorem církve. Milíčovým vytrvalým úsilím zaměřeným na vedení k pokání ve smyslu morální přípravy všech věřících na druhý Kristův příchod se podařilo Milíčovi vyvolat mezi českým lidem vlnění, které se brzy změnilo v ohrmonou bouři, jež nebylo možné utišit po staletí.
Milíčovo působení neustále naráželo na houževnatý odpor hierarchie a mnišstva. Přestože sám odešel smířen s kuriární vrchností, motivy jeho života i kázání směrovaly již český národ k budoucí husitské revoluci a nenávist, která po jeho smrti smetla ze země jím založený pražský Jeruzalém, předešla nenávist, která o pár desítek let později postihne Čechy křižáckou válkou.
Milíč sám sice ještě zcela zůstával na věroučné základně církve, avšak svýmy obrozujícími důrazy již vykročil na cestu reformace. V dějinách dostalo se mu proto čestného pojmenování „Otec české reformace“.
5 Použitá literatura
KAŇÁK, Miloslav: Milíč z Kroměříže. Blahoslav, Přerov 1975
LOSKOT, František: Milíč z Korměříže. Volné myšlenky, Praha 1911
MOLNÁR a kol.: Od reformace k zítřku. Kalich. 1956
LOSKOT, František: Poslání papeži Urbanu V. Blahoslav, Praha 1948
LOSKOT, František: Spisek o Antikristovi. Blahoslav, Praha 1948
