Hlavním pramenem této úvahy je kniha s názvem Žižka a jeho doba od Prof. PhDr. Josefa Pekaře, který byl
předním českým historikem
přelomu 19. a 20. století,
žákem Jaroslava Golla, profesorem a rektorem Univerzity Karlovy. První díl knihy je studií o
povaze a vývoji radikálního husitství a je uspořádán tak, aby se ke slovu
dostaly všechny směry angažované v tomto revolučním hnutí. Snahou studie
je zprostředkovat slyšení dobových svědků přímo a umožnit čtenáři udělat si
vlastní úsudek. Následují mé postřehy z četby jednotlivých pramenů,
týkající se zejména vývojových stádií, kterými prošel husitský Tábor.
Původní Tábor, jehož představiteli byli
Petr Chelčický [1] a
žáci Jakoubka ze Stříbra [2], se
vyznačoval přiblížením k ideálu společenství prvotní církve. Vavřinec z Březové [3] popisuje toto
období jako nevinné a čisté zanícení selského lidu živené uvnitř jedinou
touhou: přiblížit se duchovně pravému Kristu. Důraz byl kladen na Kristův zákon
lásky, zavržení lidských prvků v křesťanství (nebiblické ceremonie a
tradice) a slepé poslušnosti oficiální církevní i světské moci, která se
odvrací od praxe popsané v Písmu. Tábor spolu s ostatními husity zastával
podobojí, bohoslužbu v českém jazyce, dále již osamoceně křest
v obyčejné vodě, popíral očistec, svátost biřmování, zpověď, autoritu
biskupů, posty a modlitby za mrtvé a později také skutečnou přítomnost Kristovu
v svátosti oltářní. Tato učení vycházela z důsledné aplikace spisů Viklefa [4], vlivu
Valdenských a pikardských. Duch radikální biblické sociální filosofie
provozované v Táboře, čerpající z Kristova kázání na hoře, mělo své opory
ve valdenském a františkánském zbožnění chudoby a pokory. Pokud jde o táborský protest
proti vládnoucím řádům v církvi a státu, tyto myšlenky
už odedávna vnášelo Valdenství na půdu střední Evropy. Církevní klerikalismus,
který svou vnější okázalostí zakrýval vnitřní lež, měl být zbaven světské moci
a nahromaděného majetku, čehož se v praxi zhostila, vedle obrany svobodného
kázání stavící Písmo nad učitelskou i trestní autoritu církve, česká šlechta.
Druhá fáze táborského husitství
vyrůstá vlivem Mikuláše z Drážďan [5], Korandy, Martina
Loquise, Jana z Jičína, Želivského, Jana Žižky na šílenství
chilialismu [6]. Táborští kněží kážou po
celé zemi, že je pouze pět útočištných měst, kde můžou být lidé zachráněni
v závěrečném čase Boží pomsty, jejímiž vykonavateli jsou právě táborští. Ti
v této poslední době dějin mají následovat Krista ne ve smilování a
tichosti k hříšníkům, nýbrž v zuřivosti a spravedlivé odplatě soudu.
Táborští vnímali sami sebe jako anděly, poslané k vyvedení všech věrných
ze všech měst, vsí a hradů na hory, a zároveň vojsko, poslané od Boha, jehož
úkolem je vymítit všechna pohoršení z církve v celém křesťanstvu. Hnutí
pozbývá spontánního rázu, je organizováno vlivnými vůdci z řad měšťanstva
a šlechty [7] a
získává povahu ozbrojených vojenských útvarů. Důsledkem uvedeného učení bylo programové
boření kostelů, klášterů a provádění trestných výprav, jejichž oběťmi byli
nejen kněží a řeholní řády, ale všichni, kdo s táborským učením
nesouhlasili a nepřipojili se k jejich „svatému“ horlení. Zfanatizovaní
řemeslníci a sedláci, kteří byli ke svým činům nabádání hrozbami a slovy
starozákonních proroků citovaných táborskými kněžími v extatickém vytržení
mysli, v duchu náboženského šílení vraždili, loupili, upalovali městský i
duchovní lid a to vše ve jménu Kristově s vírou, že čím větší počet
protivníků kdo zabije, tím větší dosáhne odměny od Boha.
Jakoubek ze Stříbra se s kolegy z
pražské univerzity [8], snažil v době této
radikální táborské propagandy, vnášet opravné prvky do táborského fanatického hnutí
z opozičního pražského utrakvismu [9], zejména postoj,
že evangelium nedovoluje usmrtit nikoho, tedy ani kacíře. Jakoubek učil, že zlým
a zatvrzelým představeným (duchovním i světským) je třeba odpírat, avšak vždy
laskavě a rozumně. Táboři však ve svém radikálním období touto naukou pohrdli. Ironií
také bylo, že ačkoli Tábor obhajoval konec panování kněží právem světským,
dospělo se v táborských obcích k takové formě theokracie, v níž
kněz byl vskutku politickým, soudním i finančním vládcem města. Také jméno
„bratří“, bylo v této druhé fázi již prázdným pojmem, neboť vojska plnila
se řemeslnými násilníky všeho druhu, i z ciziny příchozími.
Chilialistické
blouznění nemohlo ovšem trvat dlouho, protože zázrak Kristova tajného příchodu
se nedostavil. Zklamání lidu s sebou přineslo i vystřízlivění
z horečky. V posledních měsících r. 1420 již o hlásání chilialismu
neslyšíme. Naopak v této třetí fázi pochilialistického táborství je kdysi platné
vyznání víry táborské v Táboře samém či aspoň u větší části táborů
považováno za šílenství hodné hranice. Navíc táborství, čím více nabývalo moci,
tím více se zbavovalo ohledu na selské a poddané vrstvy. Proto poddanský lid se
konečně, kvůli násilí, které musel od nových pánů snášet, se odvrátil od táborského
programu zcela.
K otázce odkud vysvětlit, že
v obci „bratří“ jež v zemi vznikla v duchu Chelčického, který
chtěl nový řád světa budovat jen na křesťanské lásce, zavrhujíce prolévání
krve, nabyla převahy myšlenka násilí lze snad uvést zejména fakt, že mnozí se k táborům
přidávali ze strachu před nimi, jiným bylo rozkazem městského pána, vydaným
poddanému člověku [10],
uloženo účastnit se tažení, a jiní, aby se obohatili o snadnou kořist. Zbožně
řečeno, ďábel zneužil zpočátku dobrý záměr, zasetím koukolu do Božího díla, ve
svůj ničivý prospěch.
[1] Petr Chelčický hlásal
potřebu rovnosti všech lidí, přesto uznával moc světskou jako potřebnou ohradu
pro svět, aby nepadl, čímž přímo zavrhuje odboj proti moci panské.
[2] Jakoubek ze Stříbra byl
profesorem na univerzitě a předním pomocníkem v Husově reformním
díle. Jakoubek překonal v radikální důslednosti vůdce strany a stal se
z něj takřka dědic postavení a autority Husovy.
[3] Písař Nového města
pražského, představitel husitské krajní pravice. Pozdější Tábor je pro
něho zklamáním.
[4] John Viklef zastával
názor, že je třeba držet se jen toho, co je zřetelně povězeno v Písmu
svatém.
[5] Bakalář církevního práva
na Pražské univerzitě, původně blízký spolupracovník Jakoubka ze Stříbra
[6] Očekávání Boží pozemské
říše trvající tisíc roků, čerpající zejména z biblického romantismu Matěje
z Janova, který učil, že Kristus brzy přijde, aby potřel římskou církev a
založil království Boží na zemi.
[7] Šlechta byla hmotně
zainteresovaná na potlačení církevní moci v zemi. Tato skutečnost přispěla
ke vstupu největší části šlechty do strany reformní
[8] Husitská inteligence
vystřízlivěla z počátečního radikálního bouření a redukovala svoje
reformní požadavky na míru čtyř pražských artikulů, v nichž dohoda
s církví nebyla vyloučena.
[9] Pražský utrakvismus
nezavrhoval to, co přímo neodporovalo Písmu (zejm. bohoslužebný řád)
[10] Středověký trojiční model
stavů dělících společnost na duchovní – pány – poddané platil i v Táboře
PŘÍLOHY:
Interpretace událostí podle Husitské kroniky od Vavřince z Březové: http://matej4212.blogspot.com/2014/12/husitska-kronika-vavrinec-z-brezove.html
PŘÍLOHY:
Interpretace událostí podle Husitské kroniky od Vavřince z Březové: http://matej4212.blogspot.com/2014/12/husitska-kronika-vavrinec-z-brezove.html
