Husitské hnutí - jak to bylo s tábority doopravdy


            Hlavním pramenem této úvahy je kniha s názvem Žižka a jeho doba od Prof. PhDr. Josefa Pekaře, který byl předním českým historikem přelomu 19. a 20. století, žákem Jaroslava Golla, profesorem a rektorem Univerzity Karlovy. První díl knihy je studií o povaze a vývoji radikálního husitství a je uspořádán tak, aby se ke slovu dostaly všechny směry angažované v tomto revolučním hnutí. Snahou studie je zprostředkovat slyšení dobových svědků přímo a umožnit čtenáři udělat si vlastní úsudek. Následují mé postřehy z četby jednotlivých pramenů, týkající se zejména vývojových stádií, kterými prošel husitský Tábor.

Původní Tábor, jehož představiteli byli Petr Chelčický [1] a žáci Jakoubka ze Stříbra [2], se vyznačoval přiblížením k ideálu společenství prvotní církve. Vavřinec z Březové [3] popisuje toto období jako nevinné a čisté zanícení selského lidu živené uvnitř jedinou touhou: přiblížit se duchovně pravému Kristu. Důraz byl kladen na Kristův zákon lásky, zavržení lidských prvků v křesťanství (nebiblické ceremonie a tradice) a slepé poslušnosti oficiální církevní i světské moci, která se odvrací od praxe popsané v Písmu. Tábor spolu s ostatními husity zastával podobojí, bohoslužbu v českém jazyce, dále již osamoceně křest v obyčejné vodě, popíral očistec, svátost biřmování, zpověď, autoritu biskupů, posty a modlitby za mrtvé a později také skutečnou přítomnost Kristovu v svátosti oltářní. Tato učení vycházela z důsledné aplikace spisů Viklefa [4], vlivu Valdenských a pikardských. Duch radikální biblické sociální filosofie provozované v Táboře, čerpající z Kristova kázání na hoře, mělo své opory ve valdenském a františkánském zbožnění chudoby a pokory. Pokud jde o táborský protest proti vládnoucím řádům v církvi a státu, tyto myšlenky už odedávna vnášelo Valdenství na půdu střední Evropy. Církevní klerikalismus, který svou vnější okázalostí zakrýval vnitřní lež, měl být zbaven světské moci a nahromaděného majetku, čehož se v praxi zhostila, vedle obrany svobodného kázání stavící Písmo nad učitelskou i trestní autoritu církve, česká šlechta.

Druhá fáze táborského husitství vyrůstá vlivem Mikuláše z Drážďan [5], Korandy, Martina Loquise, Jana z Jičína, Želivského, Jana Žižky na šílenství chilialismu [6]. Táborští kněží kážou po celé zemi, že je pouze pět útočištných měst, kde můžou být lidé zachráněni v závěrečném čase Boží pomsty, jejímiž vykonavateli jsou právě táborští. Ti v této poslední době dějin mají následovat Krista ne ve smilování a tichosti k hříšníkům, nýbrž v zuřivosti a spravedlivé odplatě soudu. Táborští vnímali sami sebe jako anděly, poslané k vyvedení všech věrných ze všech měst, vsí a hradů na hory, a zároveň vojsko, poslané od Boha, jehož úkolem je vymítit všechna pohoršení z církve v celém křesťanstvu. Hnutí pozbývá spontánního rázu, je organizováno vlivnými vůdci z řad měšťanstva a šlechty [7] a získává povahu ozbrojených vojenských útvarů. Důsledkem uvedeného učení bylo programové boření kostelů, klášterů a provádění trestných výprav, jejichž oběťmi byli nejen kněží a řeholní řády, ale všichni, kdo s táborským učením nesouhlasili a nepřipojili se k jejich „svatému“ horlení. Zfanatizovaní řemeslníci a sedláci, kteří byli ke svým činům nabádání hrozbami a slovy starozákonních proroků citovaných táborskými kněžími v extatickém vytržení mysli, v duchu náboženského šílení vraždili, loupili, upalovali městský i duchovní lid a to vše ve jménu Kristově s vírou, že čím větší počet protivníků kdo zabije, tím větší dosáhne odměny od Boha.

Jakoubek ze Stříbra se s kolegy z pražské univerzity [8], snažil v době této radikální táborské propagandy, vnášet opravné prvky do táborského fanatického hnutí z opozičního pražského utrakvismu [9], zejména postoj, že evangelium nedovoluje usmrtit nikoho, tedy ani kacíře. Jakoubek učil, že zlým a zatvrzelým představeným (duchovním i světským) je třeba odpírat, avšak vždy laskavě a rozumně. Táboři však ve svém radikálním období touto naukou pohrdli. Ironií také bylo, že ačkoli Tábor obhajoval konec panování kněží právem světským, dospělo se v táborských obcích k takové formě theokracie, v níž kněz byl vskutku politickým, soudním i finančním vládcem města. Také jméno „bratří“, bylo v této druhé fázi již prázdným pojmem, neboť vojska plnila se řemeslnými násilníky všeho druhu, i z ciziny příchozími.

            Chilialistické blouznění nemohlo ovšem trvat dlouho, protože zázrak Kristova tajného příchodu se nedostavil. Zklamání lidu s sebou přineslo i vystřízlivění z horečky. V posledních měsících r. 1420 již o hlásání chilialismu neslyšíme. Naopak v této třetí fázi pochilialistického táborství je kdysi platné vyznání víry táborské v Táboře samém či aspoň u větší části táborů považováno za šílenství hodné hranice. Navíc táborství, čím více nabývalo moci, tím více se zbavovalo ohledu na selské a poddané vrstvy. Proto poddanský lid se konečně, kvůli násilí, které musel od nových pánů snášet, se odvrátil od táborského programu zcela.

K otázce odkud vysvětlit, že v obci „bratří“ jež v zemi vznikla v duchu Chelčického, který chtěl nový řád světa budovat jen na křesťanské lásce, zavrhujíce prolévání krve, nabyla převahy myšlenka násilí lze snad uvést zejména fakt, že mnozí se k táborům přidávali ze strachu před nimi, jiným bylo rozkazem městského pána, vydaným poddanému člověku [10], uloženo účastnit se tažení, a jiní, aby se obohatili o snadnou kořist. Zbožně řečeno, ďábel zneužil zpočátku dobrý záměr, zasetím koukolu do Božího díla, ve svůj ničivý prospěch.




[1] Petr Chelčický hlásal potřebu rovnosti všech lidí, přesto uznával moc světskou jako potřebnou ohradu pro svět, aby nepadl, čímž přímo zavrhuje odboj proti moci panské.

[2] Jakoubek ze Stříbra byl profesorem na univerzitě a předním pomocníkem v Husově reformním díle. Jakoubek překonal v radikální důslednosti vůdce strany a stal se z něj takřka dědic postavení a autority Husovy.

[3] Písař Nového města pražského, představitel husitské krajní pravice. Pozdější Tábor je pro něho zklamáním.

[4] John Viklef zastával názor, že je třeba držet se jen toho, co je zřetelně povězeno v Písmu svatém.

[5] Bakalář církevního práva na Pražské univerzitě, původně blízký spolupracovník Jakoubka ze Stříbra

[6] Očekávání Boží pozemské říše trvající tisíc roků, čerpající zejména z biblického romantismu Matěje z Janova, který učil, že Kristus brzy přijde, aby potřel římskou církev a založil království Boží na zemi.

[7] Šlechta byla hmotně zainteresovaná na potlačení církevní moci v zemi. Tato skutečnost přispěla ke vstupu největší části šlechty do strany reformní

[8] Husitská inteligence vystřízlivěla z počátečního radikálního bouření a redukovala svoje reformní požadavky na míru čtyř pražských artikulů, v nichž dohoda s církví nebyla vyloučena.

[9] Pražský utrakvismus nezavrhoval to, co přímo neodporovalo Písmu (zejm. bohoslužebný řád)

[10] Středověký trojiční model stavů dělících společnost na duchovní – pány – poddané platil i v Táboře 


PŘÍLOHY:

Interpretace událostí podle Husitské kroniky od Vavřince z Březové: http://matej4212.blogspot.com/2014/12/husitska-kronika-vavrinec-z-brezove.html