Význam Božího zákona (Desatera) v novozákonním konceptu milosti


Níže uvádím svých 7 tezí, kterými podkládám tvrzení o neměnnosti a stálé závaznosti Božího zákona shrnutého v Desateru Božích přikázání. 

1) Bez trvalé platnosti Božího zákona by Kristova zástupná oběť a novozákonní koncept milosti ztratily svůj význam

Mnozí křesťané tvrdí, že s Ježíšovou obětí za hříchy lidstva přestal Boží zákon platit. Tito lidé však přehlížejí fakt, že je to právě Boží zákon, který hřích definuje a hříšníka odsuzuje:

„Kdo hřeší, staví se proti Bohu, protože hřích je porušení Božího zákona.“ (1. Jan 3, 4)

„Zákon je měřítkem provinění – bez zákona by vina neexistovala.“ (Řím 4, 15)

„Vždyť právě zákon nám říká, co je hřích. (…) A tak vidíme, že kdyby tu nebyl zákon, nebyl by tu ani hřích.“ (Řím 7, 7-8)

Tyto biblické texty říkají, že pokud by přestal platit Boží zákon, neexistoval by ani hřích, protože hřích je porušení zákona. Pak by ztratila význam i milost, neboť pokud odstraníme zákon definující hřích, zrušíme i důvod pro oběť smíření. Ježíšova vykupitelská oběť na kříži Golgoty by tak byla bezcenná. Pravdou je ale opak. Ježíšovu oběť, v níž se projevila Boží milost, potřebujeme právě proto, že je tu stále platný Boží zákon, který hřích definuje a hříšníka odsuzuje. Proto tvrdím, že koncept novozákonní milosti, která je přijímaná pouze vírou (reformační princip sola gracia), je v souladu s trvalou platností Božího zákona. Apoštol Pavel vlastně říká: milost je potřebná pouze tehdy, když existuje (a stále platí) nějaký zákon, který člověka odsuzuje. Jinak by milost neměla žádný smysl.

„To tedy vírou rušíme platnost zákona? Naprosto ne! Naopak, platnost zákona potvrzujeme.“ (Řím 3, 31)

Protože je ale Boží zákon trvale platný, musel i Ježíš jeho požadavky dokonale naplnit! (Mt 5, 17) Kdyby nezemřel v těle bez hříchu (1. Jan 2,2), nemohl by nás svou zástupnou smrtí vykoupit. Požadavky zákona jsou tak nepohnutelné, že ani Kristus je nemohl obejít a zaplatil cenu – zemřel na kříži. A tak i skutečnost, že bylo nutné, aby Kristus zemřel jako smírčí oběť za přestupníky zákona, dokazuje, že je tento zákon neměnný. Naopak milost bez platnosti zákona je rozporuplné vyjádření (oxymóron).

„Přišel zemřít. Byla to jediná cesta, jak učinit zadost nezrušitelnému Božímu zákonu.“ (evangelikální teolog Robert E. Coleman)

2) Vyloučení spasitelnosti Božího zákona neruší jeho trvalou platnost

Apoštol Pavel vedl rozsáhlou polemiku se Židy, kteří se domnívali, že mohou být spaseni skrze úzkostlivé dodržování Božího zákona. Těm adresoval následující slova, která se stala základem reformace v 16. století:

„Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ (Řím 3, 28, Ga 2, 16)

„Sebeupřímnější snahou dodržovat zákon si nikdo před Bohem nedobude postavení bezúhonného.“ (Řím 3, 20-21)

„Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků…“ (Ef 2, 8-9)

Z těchto a jiných textů Bible je patrné, že člověk může být ospravedlněn pouze skrze víru díky Boží milosti. Z toho ovšem nevyplývá, že by Boží zákon ztratil svoji platnost. Takže novozákonní koncept milosti sice vylučuje jakékoli záslužnictví, které by člověku zajistilo spásu bez Boží milosti, platnost Božího zákona však neruší.

3) Ježíš svou smrtí na kříži neukončil platnost Desatera (Božího morálního zákona), ale Mojžíšova obřadního (ceremoniálního) zákona

Židé rozlišovali mezi dvěma zákony. Jedním byl Boží morální zákon (Desatero) a druhý byl obřadní (ceremoniální) zákon, nazývaný v Bibli také jako „Mojžíšův zákon“ (2. Par 30, 16; Neh 10, 34; Jan 8, 5) nebo „Mojžíšovské obřadní předpisy“ (Ga 2, 4-5) či jako „židovské zákony“ (Ga 2, 12-14). Oba druhy zákonů byly závazné, ale ve vnímání Židů měly odlišnou ústavní pravomoc. Proto byly desky s deseti přikázáními uchovávány v truhle smlouvy, ale Mojžíšův zákon vně truhly (Dt 31, 26).

Mojžíšův obřadní zákon byl specifickým rozšířením principů Desatera (viz např. Mt 22, 40). Sestával ze symbolů, které poukazovaly na Krista, na jeho oběť a kněžství. Zahrnoval obětní systém, židovské svátky včetně novoluní a ročních sobot (pozor, neplést s týdenními sobotami, které jsou součástí Desatera a existovaly už od stvoření, tedy dávno před zformováním židovského národa – viz Gn 2, 3 a Žd 4, 4!), nařízení o obřízce, předpisy o pokrmech, obřadním umývání a různé další rituály. Tento obřadní systém Židé měli dodržovat, dokud se předobraz nesetká s naplněním ve smrti Mesiáše. Potom měly ustat všechny oběti i související ustanovení.

„Svou obětí (Kristus) odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z Žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.“ (Ef 2, 14-15)

„Zákonné ustanovení o lévijské službě je jen stínem budoucího dobra. Oběti, které se každý rok opakují, nemohou nikoho z těch, kdo se jich účastní, přivést natrvalo k dokonalosti.“ (Žd 10, 1)

„Všechno, co se ve svatyni dělo, bylo předobrazem budoucnosti. Dary a oběti nestačily uklidnit svědomí těch, kteří je přinášeli. Zachovávání předpisů o pokrmech, nápojích a všelijakém obmývání zajišťovalo vnější spravedlnost do chvíle, než přišel nový velekněz Ježíš Kristus.“ (Žd 9, 9)

Tento „Obřadní zákon“, a nikoli Desatero, Kristus svou smrtí na kříži odstranil. Proto mohl apoštol Pavel napsat:

„Nikdo už tedy nemá právo vytýkat vám, co jíte nebo pijete, ani že nedodržujete svátky, slavnosti nových měsíců nebo židovské dny odpočinku (zde jsou opět míněny roční svátky – soboty, a nikoli sedmý den ze 4. přikázání Desatera). Všechny tyto předpisy byly jen dočasné a Kristovým příchodem ztratily smysl. To všechno bylo jen obrazem nového Božího světa. V Kristu se již setkáváme s jeho skutečností.“ (Ko 2, 17)

A tak ačkoli Kristova smrt ukončila zákon „předobrazů“ a „stínů“, neubrala nic z platnosti požadavků Desatera – Božího morálního zákona, který v deseti bodech vyjadřuje věčný a univerzální princip lásky (2. Janova 1, 6; Řím 13, 10) ve vztazích mezi Bohem a člověkem (1-4. přikázání) a mezi lidmi navzájem (5-10. přikázání). Toto Ježíš jednoznačně potvrzuje u Matouše 22, 37-40. To, že v tomto výroku Ježíš shrnuje znění obou desek Desatera a nikoli pouze 5.–10. přikázání, jak někteří spekulují, dokládá text v Římanům 13, 9.

4) Dodržování Desatera není nutné pro ospravedlnění člověka, ale je důležité v procesu jeho posvěcení

Dle učení Nového zákona sestává spasení ze dvou částí – z ospravedlnění a posvěcení. V první části jsme v Kristu přijímáni takoví, jací jsme. Bez jakékoli naší zásluhy (Ř 3, 28). Pouze tento dar Boží milosti musíme osobně přijmout, a to svojí vírou. Ve druhé části, týkající se našeho posvěcení, však aktivně spolupracujeme svou poslušností (1. Janova 2, 5) a sebezapřením (Lk 14, 27). Je to samozřejmě opět Boží milost, která nám dává sílu nehřešit, tj. jednat v souladu s Božím zákonem. Děje se to z Boží moci, když se necháváme vést Duchem Svatým (Ef 2, 10). Nicméně konání skutků lásky, resp. nesení ovoce Ducha, je od nás Bohem jednoznačně očekáváno. 

A tak se může stát, že ačkoli milostivý Bůh každému v procesu jeho posvěcení neustále odpouští (1. Jan 2, 1), nějaký člověk v minulosti již ospravedlněný – protože neusiluje o růst v procesu svého posvěcení (nespolupracuje s Bohem v tomto růstu – Žd 12,14!) – o své spasení nakonec přijde! (Mt 22, 14) Skutky lásky totiž prokazují/potvrzují víru, která je podle Písma určujícím faktorem pro rozhodnutí o našem spasení. To dokládají například následující novozákonní verše.

„Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“ (Jk 2, 26)

 „On odplatí každému podle jeho skutků – těm, kdo vytrvale konají dobro a hledají slávu, čest a nesmrtelnost, věčným životem.“ (Ř 2, 6-7)

„Vidíte, že Bůh může přijmout člověka jen tehdy, když svou víru dokazuje skutky.“ (Jk 2, 24)

Líbí se mi, co o zákonu napsal protestantský teolog Greg Ogden: „Všechny požadavky zákona jsou splněny, když uvěříme, že jsme spaseni pouze skrze Ježíše Krista.“ Toto jistě bezvýhradně platí v procesu ospravedlnění u hříšníka činícího pokání a dovolávajícího se Kristovy milosti. Tímto způsobem získává obrácený, znovuzrozený hříšník připočítanou Kristovou spravedlností podíl na Kristově bezhříšném životě. Pak ale začíná proces posvěcení hříšníka, kdy jej Boží Duch vede do souladu s normami Desatera (nezapomeňme, že Desatero je nejvýstižnějším vyjádřením principů lásky!). Proto se jej křesťan vedený Duchem svatým bude snažit (je k tomu Duchem puzen) věrně zachovávat. Takový člověk chce Boží rady a zákony plnit na základě důvěry v Ježíše, protože věří, že je to pro něj prospěšné. Za takovouto poslušností zákona nestojí otroctví „liteře“ zákona, strach ani záslužnictví, nýbrž víra a láska, jak dokládá verš u Jana 14, 15: „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“

Láskou motivovanému křesťanovi není zatěžko plnit požadavky Desatera: „Jeho přikázání nejsou těžká, plníme-li je z lásky. Když posloucháme Boha jako děti, nepodléháme zlu. Vítězství v tomto zápase nám přináší víra v Ježíše Krista jako Božího Syna. Bez ní nemáme naději.“ (1. Jan 5, 2)

O Nové smlouvě uzavřené v Ježíši Kristu s „novým Izraelem“ (křesťanská éra) bylo předpovězeno: „Toto je nová smlouva, kterou uzavřu s Izraelci, praví Pán. Napíšu své zákony do jejich myslí, takže budou vědět, co po nich žádám, aniž bych to musel říkat. A ty zákony budou vepsány v jejich srdci a oni budou toužit po tom, aby je plnili…“ (Židům 8, 10.15-16) Bude to doba, kdy křesťané vedení Duchem svatým budou v rámci procesu svého posvěcení sami vnitřně tíhnout k dodržování Desatera (Ez 36, 27 a 11, 9).

„Tak můžeme i my Ježíšovou zásluhou splnit požadavky zákona, když nepodléháme tomu, co chce tělo, ale jsme vedeni Duchem, aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.“ (Ř 8, 3-4)

„Nechat se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“ (Řím 8, 7)

Tentýž zákon, který byl vytesán do kamenných desek, je Duchem svatým „vpisován“ do srdcí křesťanů. Prostřednictvím stejného Ducha přijímáme Kristovu spravedlnost (získanou Kristem jeho dokonalou poslušností zákona). Pak můžeme prostřednictvím Kristovy milosti dokonce žít tak, jak žil on. Kristus o sobě ústy proroka prohlásil: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9)

Spasení nespočívá v tom, že úzkostlivě plníme požadavky Desatera, ale zda se ve svém životě necháváme vést Božím Duchem. Proto mohl apoštol Pavel napsat: „Tato smlouva není založena na ‚liteře‘ (doslovné aplikaci textu zákona), ale na Duchu.“ (2 Kor 3, 6)

V tom spočívá i tajemství spasení těch pohanů, kteří ve svém životě neměli možnost slyšet o Kristu: “Jestliže nevěrci, přestože Boží zákon neznají, jednají podle svého svědomí tak, že je to v souladu s Božími příkazy, dokazují tím, že Boží zákon skrytě existuje v jejich svědomí…” (Ř 2, 14-15)

5) Ježíš v konfrontaci s farizeji a zákoníky platnost Desatera nerušil, nýbrž bojoval proti tehdy rozšířenému zákonictví a formalismu v jeho zachovávání

Odpůrci trvalé závaznosti Desatera na obhajobu svého tvrzení uvádějí Ježíšovy kritické výroky týkající se zachovávání soboty. Ten se ale přel se zákoníky a farizeji ne proto, že by sám chtěl sobotu porušovat nebo učinit neplatnou. Nezapomeňte, že Ježíš musel důsledně zachovat všechna přikázání včetně čtvrtého (viz Lk 4, 16), jinak by nemohl lidstvo vykoupit (1. Jan 2,2)! Kristovým cílem bylo ukázat na pravý osvobozující význam soboty – jako na dar od Boha, a nikoli jako na břemeno (Mk 2, 27). Ve stejném duchu se o Desateru vyjadřují i následující verše:

„Kdo se však pozorně zahledí do Božího zákona svobody a pochopí, že ho jím Bůh nechce svázat, nýbrž osvobodit, nezůstane jen zapomnětlivým posluchačem, ale povede ho to k činům, které mu přinesou radost a štěstí.“ (Jakub 1, 25)

„Izraelci se mi však v poušti postavili na odpor. Neřídili se mými radami a zavrhli mé zákony (řády, ustanovení), přestože pro každého, kdo je respektuje, znamenají cestu k plnému životu. Navíc zcela znevážili mé sobotní dny odpočinku.“ (Ez 20, 13)

„Zákon je jistě užitečný, je-li užíván tak, jak Bůh zamýšlel.“ (2 Tim 1, 8)

6) Rozhodnutí Jeruzalémského sněmu zaznamenané ve Skutcích 15 neřeší platnost Desatera, ale spasitelnost Mojžíšových obřadních zákonů

Často je platnost Desatera zpochybňována na základě výroků vedoucích rané církve zaznamenaných ve Skutcích 15. Kontext této perikopy začíná slovy: „V Antiochii se objevili někteří křesťané z Judska a přesvědčovali bývalé pohany, že nestačí jen uvěřit v Krista, ale že ke spáse je nutné přijmout židovské tradice, jak je předepisuje Mojžíšův zákon, a to především obřízku.“ Na tuto situaci reagovali apoštolové a starší rané církve usnesením, že na křesťany z pohanů se nemají nakládat další břemena kromě základních požadavků Mojžíšova zákona (maso konzumovat pouze zbavené krve, vyhýbat se masu obětovanému modlám, vyhýbat se pohlavní nevázanosti). Tím od nich žádají pouze základní ohled na Mojžíšův zákon (Sk 21, 25).

Pavel, Barnabáš a další osobnosti rané církve tedy věřili, že mnohá nařízení z Mojžíšova zákona jsou v principu důležitá a je užitečné se podle nich řídit, jejich dodržování však není podmínkou pro spasení. Závěrem prvního křesťanského koncilu tedy nebylo prohlášení o změně či neplatnosti Desatera, jak se někteří domnívají, ale rozhodnutí ponechat pohanům svobodu od povinnosti rituálního očišťování a obřízky.

7) Ježíš i vedoucí postavy rané církve učili o nezměnitelnosti a svatosti Desatera

K platnosti a závaznosti Desatera v novozákonní éře se vyjádřil především sám Ježíš:

„Amen, pravím vám, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.“ (Mt 5, 18)

„Období zákona a proroků skončilo Janem Křtitelem. Teď slyšíte radostnou zprávu, že přišlo Boží království a kdekdo si dělá nárok na vstup do něho. Ale nepleťte se, spíše pomine nebe a země, než by jediný z požadavků Božího zákona ztratil svou platnost. Například, kdo se rozvádí se svou ženou a bere si jinou, proviňuje se proti přikázání ‚nezcizoložíš‘; a kdo se žení s rozvedenou, také cizoloží.“ (Lk 16, 16-18)

Apoštol Pavel také učil o platnosti a svatosti Desatera, když napsal: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím…“ (Řím 7, 23) A jinde pak: „Zákon je sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré.“ (Řím 7, 12)

Fakt, že jsou stále závazná všechna přikázání Desatera, pak dokládá následující novozákonní text: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: ‚Nezcizoložíš,‘ řekl také: ‚Nezabiješ.‘ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon…“ (Jakub 2, 10-12)


POSELSTVÍ CÍRKVÍM, KTERÉ POPÍRAJÍ ZÁVAZNOST BOŽÍHO ZÁKONA

Zastáncům lidských tradic namísto biblických norem odkazuje Ježíš následující slova:

„Vaše obřady jsou k ničemu, Vaše učení nic než lidské výmysly. Opomíjíte skutečné Boží příkazy a nahrazujete je svými předpisy. Vždyť vy vlastně rušíte Boží zákon ve jménu svých tradic… Tak stavíte svoje názory nad Boží zákon. A to je jenom jeden příklad z mnoha.“ (Mk 7,9.13)

„Tento lid tvrdí, že mne ctí, ale jejich srdce je ode mne daleko. Jejich uctívání je bezcenné, protože vyučují svým vlastním zákonům místo Božím.“ (Mt 15, 8-9) 

Zajímavé je, že kniha Zjevení předpokládá „na konci času“ (Zjevení 14, 7) existenci Božích vyznavačů, kteří Desatero důsledně zachovávají, a že v této době v nebi vyvrcholí bitva právě o Boží přikázání: „Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.“ (Zjevení 14, 12)

„Naopak všechny Hospodinovy vyznavače, kteří platnost Desatera zpochybňují, Písmo odhaluje jako pokrytce: Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: ‚Poznal jsem ho,‘ ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy.“ (1 Janův 2, 3-4)
Ve finále tedy existují jen tyto dvě pozice:

A) „Jestliže odsuzuješ zákon a neplníš jej, stavíš se nad něj jako soudce.“ (Jk 4, 11)

B) „Lásku k Bohu dokazujeme tím, že plníme jeho přikázání.“ (1. Jan 5, 3)

S jakou z nich se identifikujete Vy?



Parafrázované Desatero (Exodus 20, Deuteronomium 5):

  • Nebudeš uctívat jiné bohy (modly, náhražky Boha) kromě Hospodina
  • Nebudeš si Boha interpretovat po svém a těmto představám se klanět
  • Nebudeš zneužívat Boží jméno
  • Zachovávej sedmý den týdne (sobotu) jako den odpočinku a setkání se mnou
  • Měj v úctě své rodiče
  • Nezavraždíš člověka (Ježíš: když pohrdáš člověkem, už vraždíš ve své mysli)
  • Nebudeš cizoložit (Ježíš: když se na cizí ženu díváš chtivě, už ve svém srdci cizoložíš)
  • Nebudeš krást
  • Nebudeš proti nikomu křivě svědčit (lhát ke škodě druhého)
  • Nebudeš závidět (dychtit po věcech patřících jiným)

Uvedené argumenty jsem sestavil na základě osobního studia Písma. Pokud by čtenáři přišly obsahově nekompletní, doporučuji si k tomuto tématu pro lepší pochopení přečíst také můj článek s názvem „Dvacet omylů, proč křesťané nezachovávají biblickou sobotu“ uveřejněný na mém blogu:



PŘÍLOHY:

1. Prof. Walter Weith o platnosti zákona:


2. Stará a nová smlouva (od ellen Whiteové)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3S0Y5OFVra1VnS1k/view?usp=sharing

3. Vztah zákona a milosti - zápisky ze semináře Systematické teologie

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3OFZUTnF0d0Uwcm8/view?usp=sharing


Vztahová misie aneb cesta k proměňujícímu učednictví (záznam z přednášky)

Moje úvaha o učednictví prezentovaná na sborovém víkendu Smíchovského sboru v Pracově 


PŘÍLOHY:

Tištěný traktát k přednášce: 
https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3NklWRUhjbllBVlU/view?usp=sharing

Evangelizační přednášky versus vztahová evangelizace skrze práci v malých skupinách:
https://matej4212.blogspot.com/2017/04/evangelizacni-prednasky-versus-vztahova.html

Buňkové sbory - utopie či Boží ideál?
http://matej4212.blogspot.com/2014/12/bunkove-sbory-utopie-ci-bozi-ideal.html