Danielovo proroctví o zastavení každodenní oběti

Stáhnout ve formátu PDF

Daniel popisuje vidění, ve kterém vidí berana a kozla, kteří spolu zápasí. Kozel s nápadným rohem uprostřed hlavy dostihl berana a „beran neměl sílu mu odolat“. (Da 8,7). Místo něho vyrostly čtyři nápadné rohy do čtyř nebeských větrů. Toto vidění je Danielovi v zápětí vysvětleno: „Dvourohý beran, kterého jsi viděl, jsou králové medo-perští. Chlupatý kozel je král řecký a veliký roh, který měl mezi očima, je první král.“ (Da 8, 20-21). Není potřeba spekulovat o typu výkladu, zde se jednoznačně hovoří o skutečné historické události. Pokud přijmeme fakt, že kniha Daniel pochází z 6. století př. Kr.(1) a nejedná se o žádné vaticinium ex eventum (2), potom tato pasáž předkládá proroctví o konkrétních říších navazujících v konkrétním čase na Novobabylónskou říši.

Historická fakta předpověděné události potvrzují. Po vládě Babylona nastupuje Medo-persie a po ní Řecko reprezentované Alexandrem Velikým. Naše perikopa pokračuje dále popisem čtyř rohů (království), které vyrostly do „čtyř nebeských větrů“ bezprostředně po smrti Alexandra. Těmito rohy byly Thracie, Sýrie, Makedonie a Egypt, na jejichž základě r. 168 př. Kr. vzniklo Římské impérium. Biblický text říká, že z něho pak vyrazil malý roh (Da 7, 1-8; 8, 9), který se „vzmohl tak, že sahal až k nebeskému zástupu, srazil na zem část toho zástupu, totiž hvězd, a rozšlapal je. Také se vypjal až k veliteli toho zástupu, zrušil každodenní oběť(3) a rozvrátil příbytek jeho svatyně. Zástup byl sveden ke vzpouře proti každodenní oběti. Pravdu srazil na zem a dařilo se mu, co činil.“ (Da 8, 10-12)

V reakci na vidění činnosti malého rohu zní otázka nebeských bytostí, kterou Daniel slyší: „Jak dlouho bude platit vidění o každodenní oběti a o vzpouře, která pustoší a dovoluje šlapat po svatyni zástupů?“ (Da 8, 13). Odpověď je pragmaticky konkrétní: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“ (Da 8, 14). Jinak řečeno: „Jak dlouhé časové období uplyne od vybudování svatyně (4), než bude každodenní oběť potažmo poslušnost (věrnost) Bohu (5) obnovena?“

Daniel vidění neporozuměl, proto mu jej přišel Gabriel vysvětlit (Da 9, 23). Tento výklad se nachází v Da 9, 24-27 a pokračuje v Da 12, 4-12, neboť obě pasáže odpovídají na stejnou otázku „Do kdy bude trvat zrušení každodenní oběti?“.

Pojďme se nyní blíže podívat na proroctví o sedmdesáti týdnech (6). Text v doslovném překladu říká, že uplyne „od vyjití slova o obnovení a vybudování Jeruzaléma až k pomazanému vévodovi, sedm týdnů a (slučovací spojka atnach) šedesát dva týdnů“ (Da 9, 25). Sečteme-li 7 a 62, získáme číslo 69. Protože text hovoří o týdnech let (v. 24), znásobíme tento počet sedmi. Dostáváme tak 69 x 7 tj. 483 let. Nyní potřebujeme časový údaj ustanovení, které umožnilo návrat Izraelců a obnovu Jeruzaléma. K tomu došlo v roce 457 př. Kr. vydáním Artarxerxova dekretu, který dal Židům plnou autonomii (16). S výchozím rokem 457 př. Kr. se přičtením 483 let dostáváme do r. 27 po Kr. (7)

Další prorocký text odkazující se na pomazaného vévodu se týká jeho smrti (8), neboť říká, že pomazaný vévoda zastaví v polovině posledního (sedmdesátého) týdne obětní hod i oběť přídavnou. Polovina prorockého týdne, tedy tři a půl roku (1 týden = 7 let) po přičtení k roku 27 n.l. ukazuje na rok 31 n.l., který se považuje za rok ukřižování Ježíše Krista.

Protože proroctví o sedmdesáti týdnech z Da 9, 24-27 vychází ze stejné časové události (obnovení města a svatyně) jako proroctví o 2300 večerech a jitrech, potom se přičtením 2300 let (9) k roku 457 př. Kr. dostáváme do roku 1844 n.l.

Výklad proroctví o 2300 večerech a jitrech souvisí s mocí malého rohu definovanou v Da 7, 8.21.25 (10) a Da 8, 9-12, neboť ten je pravou příčinou pošpinění svatyně a pošlapání pravdy (Da 8,11-12). V pozadí je doba od znesvěcení do znovuposvěcení chrámu a předmětem naplnění proroctví je očištění od pustošitele. O době působení malého rohu se dočítáme na konci 12. kapitoly Daniele. Text říká, že bude působit „čas, časy a polovinu času“ (Da 12, 7), což v biblickém počítání znamená tři a půl roku neboli 1260 let (11). Text v souvislosti s působením malého rohu uvádí dvě další data, která jsou nezbytná k pochopení prorockého času 1260 let. Jsou jimi 1290 a 1335 let. Při počítání je nutné začít nejprve údajem z Da 12, 12, neboť obě vidění se vztahují na stejnou událost. 1335 dní, stejně tak 2300 večerů a jiter, vede ke stejnému času konce. Na základě předchozího výkladu proroctví o 2300 večerech a jitrech jsme dospěli k závěru, že tento rok je rokem 1844. Pokud je tomu tak, potom nám prorocké údaje uvedené v Da 12, 5-12 pomohou nejen ověřit hodnotu výsledku 1844, ale také nám umožní jednoznačně odhalit identitu malého rohu v dějinách.

Pokud od roku 1843 (12) odečteme 1335 let, dostáváme se do roku 508 n.l. To je rok, kdy „bude odstraněna každodenní oběť“, aby na její místo byla „vztyčena ohyzdná modla pustošitele“ (Da 12, 11). Pokud nyní k roku 508 n.l. přičteme 1290 let, a Daniel 12, 11 nás k tomu vyzývá, potom získáme rok 1798 n.l., který znamená obnovu náboženské svobody (13) (Da 7, 25; 12, 7). Nyní tedy již máme rok odstranění každodenní oběti (508 n.l.), rok ukončení vlády malého rohu nad svatými (1798 n.l.), ale stále nám chybí výchozí rok vlády malého rohu. Ten získáme odečtením 1260 let od konce nadvlády malého rohu tj. r. 1798 n.l. čímž získáme poslední prorocký údaj, kterým je r. 538 n.l. Tato událost není totožná s událostí odstranění každodenní oběti, neboť první událost připravuje cestu druhé. Text doslova říká, že každodenní oběť je odstraněná, aby na její místo byla umístěná pustošící ohavnost (14) (Da 12, 11, srov. 11, 31). Co se událo v těchto letech? Historie mluví s nepopiratelnou přesností. Byla to Římsko – katolická církev (17), která s pomocí franského krále Chlodovíka v roce 508 n.l. upevnila své politické postavení a kde se roku 538 n.l. stal Řehoř I. Veliký zakladatelem světské moci papežské, která na dlouhých 1260 let zastavila každodenní oběť (viz poznámka č. 3), a násilně omezila náboženskou svobodu a jejíž politická moc byla nakonec postupně zlomená následkem série událostí, které skončili uvězněním a nakonec deportací samotného papeže v roce 1798 n.l.

Pokud jde o rok 1844, právě zde se proroctví spojilo. Tento rok se tak stal kontrolním (potvrzovacím) rokem k dešifrování proroctví. Je zajímavé, že když tento rok skutečně nadešel, stal se příznačný zintenzivněním studia knihy Daniel (v souladu s proroctvím u Da 8.26; 12, 4.9) a oddělením nové skupiny věřících ke zvěstování zvláštního poselství na základě ztotožnění se s Božím hlasatelem (andělem) ze Zj 14, 6-12. A skutečně, v tomto roce vzniklo mezinárodní mezidenominační hnutí očekávání naděje, které se rozvinulo díky zaměření na čas Kristova druhého příchodu - na Boží advent. 

Poselství této skupiny křesťanů zahrnovalo zejména oznamovat světu 1) že nastala doba konce (Da 8, 17.19.26), 2) výklad Danielova proroctví doplněný o důležité souvislosti ze Zjevení 13 (15) včetně varování před závěrečným odpadnutím protestantů a jejich znovu - sjednocením s římsko - katolickou církví (Zj 13, 3-18), a 3) že dnem odpočinku podle čtvrtého Božího přikázání není neděle ustanovená ve 4. století papežstvím, jejíž svěcení má původ v pohanském vzývání boha slunce, nýbrž 7. den - sobota.

POZNÁMKY:

1 Ve prospěch zasazení knihy Daniel do doby novobabylonské a medo-perské hovoří: uvedený způsob datování, kralování panovníků, literární forma, teologická jednota, jazyk, odvolávky na dané historické období, odvolávky knihy Ezechiel a samotného Ježíše

2 Proroctví zapsané zpětně až po naplnění historických událostí

3 Tato oběť, hořela na oltáři bez přestání a měla znázorňovat věrnou přítomnost Boha uprostřed svého lidu. (Ex 29,42.45.46). Tím, že se malý roh zmocňuje ustavičné oběti, nahrazuje určitým způsobem v náboženské zkušenosti Boha. Tím se stává biblickým antikristem (1 J 2, 18) tj. někým, kdo se staví proti, ale i na místo Boha.

4 Proroctví je vyřčeno v babylonském exilu, kdy Jeruzalém a svatyně neexistují (byly srovnány se zemí)

5 „Slovo „emet“, které je přeložené jako „pravda“ (Da 8, 12), je synonymem „zákona“ (Ž 43,3; 119,43.123.142). V hebrejštině se pojem „pravda“ chápe především jako konkrétní akt poslušnosti vůči Bohu a nemá nic společného s naším abstraktním a filozofickým pojetím „pravdy“. Židovští vykladači Ibn Ezra a Rachi tento verš vyložili takto: „Malý roh zruší Zákon (Tóru) a zachovávání přikázaní“ (DOUKHAN, Jacques. Túžba země. Martin: Advent – Orion, 1996. 118 s. ISBN 80-88719-59-3

6 Nezaměňovat s Jeremiášovým proroctvím o 70 rocích zmiňovaným Danielem. To ukazuje na Mesiáše sobotního roku – Kýra. Danielovo proroctví hovoří o Mesiášovi jubilejního roku.

7 V případě přechodu přes nultý rok letopočtu se připočítává 1 rok

8 Obětní systém, který byl předobrazem Mesiášovy smrti se stal zbytečným, a byl zrušen (Žd 10,9).

9 Použití principu den za rok je jeden z nejstarších principů prorockého výkladu v bibli (viz např. Ez 4,6)

10 Je zajímavé si všimnout snah malého rohu o „změnění doby a zákona“. Výkladový aparát ČEPu uvádí, že jsou zde „míněny doby k bohoslužbám a svátky“ (ČEP. Praha: Biblická společnost, 2005, 108 s. ISBN 80-85810-40-9)

11 Ve starověku měl rok 360 dní (3,5 x 360=1260 dní let). Stejné číslo se uvádí také u Da 7, 25. Jinde se stejné období opisuje jako 42 měsíců (Zj 11,2; 13,5) nebo přímo 1260 dní (Zj 12, 6.14)

12 Nikoliv od čísla 1844, které by zahrnovalo celý probíhající rok

13 Nikoli však očištění svatyně. K tomu mělo dojít až na konci 2300 večerů a jiter.

14 Slovní spojení „pustošící ohavnost“ označuje utlačitelskou moc (Da 8, 11.13; 9, 27; srov. Mt 24,15; Mk 13, 14)

15 Oba texty jsou v eschatologickém paralelismu vzájemně provázány resp. text ze Zjevení terminologicky i kontextově odkazuje na uvedenou pasáž z Daniele.

16 Příkaz o obnovení chrámu byl vydán Kýrem v roce 537 př. Kr. Výnos o návratu posledních Židů a obnově bohoslužby byl ovšem vydán až za Nehemjáše a to v 7. roce Artarxerxovy vlády (Ezd 7, 13.27; 7, 8; 6, 15)

17 Pro úplnost je třeba doplnit, že Da 8. kapitola mluví i o řeckém králi Antiochovi Epifanovi IV., který roku 167 př. Kr. znesvětil Jeruzalémský chrám a pronásledoval praktikující Židy. V jeho případě se jedná o částečné naplnění proroctví (mnoho biblických proroctví se vyznačuje dvojím, příp. vícerým naplněním). Plné naplnění tohoto proroctví je však patrné až na přelomu starověku a středověku (malý roh se časově objevuje až v době zániku Římského impéria, čtvrté šelmy z Da 7,7-8) a novověku (Da 8, 26). A tak identifikace s papežstvím je plnou a legitimní interpretací.

PŘÍLOHY:

1) Chronologický pohled na proroctví knihy Daniel

2) Historie, vznik Římsko – katolické církve

- Raná katolická církev – 3 znaky: monarchistický episkopát, kánon, regula fidei

- V pokonstantinovské době je módní být křesťanem – církev se stává církví státní

- Dochází k synkrezi – navazování na pohanství (např. svěcení kočiček apod.), věci původně pohanské se přeznačily (např. Diův chrám; Den slunce se stává sobotou)

- církev s pomocí franského krále Chlodovíka r. 508 (prorocké datum - Da 12, 11 o odstranění každodenní oběti) a r. 538 (další prorocké datum z Da o „malém rohu“) císaře Justiniána upevňuje svoje politické postavení a ariánské kmeny, které brzdí její mocenské plány jsou odstraněny – od této doby již Římsko-katolická církev

- Církev se šíří, ale nešíří se Boží království (být křesťanem = účastnit se svátostí)

- Římsko-katolická církev je více organizovaná než pravoslavná církev (hierarchie, mnišství apod.)

- Za Karla Velikého (9. stol.) je pomocí církve vybudovaný administrativní systém po celé zemi (výběr desátků)

3) Struktura katolické církve

- 1) papež (arcipastýř), od r. 1870 dogma o neomylnosti papeže ve věcech víry a mravů (co řekne ex katedra nelze odvolat), papeže volí konkláve, 2) kardinálové – různé úřady např. styk pro čistotu víry - inkvizice), 3) Arcibiskupové – správní funkce; 4) biskupové

4) Řády a kongregace (komunity)

- řehole (z lat. regula) = pravidla společného života

- základem řehole společné vlastnictví, celibát a poslušnost; ora et labora

- skládají se řeholní sliby, noviciát = čekací období před vstupem do řádu

- benediktíni (první), dominikáni, františkáni, basiliáni, augustiniáni, jezuité apod.

- terciáři (třetí stupeň členství) = řeholníci laici

5) Systém a teologie katolické církve

- ŘK církev stojí na přesvědčení o apoštolské sukcesi a na přivlastnění moci klíčů

- systém svatých (záslužnictví - dobré skutky svatých substančně přelity na věřící)

- kult Marie – je velmi silný (lidová zbožnost často nahrazuje Krista Marií)

- liturgický rok (slavení svátků podle předepsaných forem) je zavazující

- dogma o nesmrtelnosti duše

- víra v peklo, očistec a praktikování modliteb za mrtvé

- ŘK církev je sakramentální (stojí na svátostech), to je společné i s pravoslavím

- 7 svátostí: 1) eucharistie – vrcholná svátost (přepodstatnění na základě aristotelské filosofie; víno a chléb považují za skutečnou krev a tělo; kněz provádí v podstatě SZ oběť na oltáři, ačkoli Písmo říká, že Kristus byl jen jednou provždy obětován Žd 9, 28), 2) křest (hlavně dětí – vychází z mylné teologie o dědičném hříchu; 3) biřmování (akceptování za plnohodnotného člena – Duch svatý se přenáší přes biskupův dotek), 4) svátost kněžství – 3 svěcení: biskupské, kněžské (u obou povinný celibát), jáhenské, 5) manželství, 6) pomazání nemocných, 7) zpověď (min. 1x ročně)

- Podle katolicismu je ke spasení nutný vedle Krista ještě lidský prostředník - kněz

- Tomáš Akvinský (13. st.) vytvořil oficiální teologickou sumu - platná až dodnes

- Problém tomismu je v tom, že přeceňuje obecné zjevení (rozum, příroda apod.)

- Tradice (tvoří se lidovou zbožností a výroky apoštolských otců) je v katolicismu na stejné rovině s Písmem

- Dílo „Si et non“ ukazuje na mnoho rozporů ve výrocích církevních otců (dějinně to nevadilo - šlo hlavně o mocenské hodnoty)

- učitelský úřad si přivlastňuje autoritu rozhodovat (vykládat) písmo a teologii závazně pro všechny členy církve

6) Vztah k reformaci

- Do Tridentského koncilu (16. st.) je širokou střechou, kam se vejde mnoho proudů

- Tridentinum – plné vymezení toho, co je katolické (vůči protestantům). V reálu to znamená, že všichni, kdo věří (a žijí) jinak jsou prokleti (tento výnos platí dodnes)

- Jezuité jsou pověřeni v praxi vykonávat tento výnos (jak?)

- Na 1. vatikánském koncilu (19. st.) – se nezměnilo nic; modernistické tendence se vyřešili tím, že byla založena Starokatolická církev

- Na 2. vatikánském koncilu (60. léta 20. stol) – aggiornamento (snaha být moderní církví - bohoslužba v jazyce lidu, vyčištění kostelů od zbytečných soch, obrácení kněze tváří k lidem); nebyly ale provedeny žádné dogmatické změny (např. postoj k tradici versus Písmo nebyl přehodnocen)

- 2 současné postoje: 1) předkoncilní – nesouhlasí s modernizací a 2) ti kdo souhlasí

- dnes: spojení s pohanstvím na východě, na západě poměrně moderní více biblické

- Ve všech větvích vidíme jisté reformní snahy – církev se profiluje v jednotlivých místech svérázným způsobem; pozitivní: dnes roste touha po studiu Písma

7) Odkaz české historie 

"Historicky, Češi jsou náboženští lidé. Křesťanství se k nám dostalo už v devátém století prostřednictvím Cyrila a Konstantina, kteří přišli z východu. Později přišli misionáři ze západu, a výsledkem jejich práce bylo, že se celá země stala římskokatolickou zemí. Několik století později byla tato země naplněna náboženskou horlivostí a reformačními hnutími. Dnes je však tato země považována za jednu z nejateističtějších zemí na světě. Stručným pohledem do dějin naší země sleduje tato kapitola stopy dnes tak rozsáhlé sekularizace. Lidé dnes, kteří nechtějí mít s náboženstvím nic společného, tak většinou nečiní bez vědomí nebo předtuchy, že česká země bývala velmi náboženskou. Naopak, není tajemstvím, že „jako těžiště svaté říše byly Čechy nejkřesťanštější ze všech zemí.“ Odkaz oněch časů žije dodnes. Zatímco církev se rozrůstala mocí a majetkem a mezi duchovními se rozmáhala korupce, došlo v této zemi ke vzniku „nejvroucnější laické zbožnosti,“ a to v Čechách i na Moravě. Tehdy se Češi stali trnem v očích ostatních křesťanů zvláště v západní Evropě právě pro své náboženské přesvědčení, plné hloubky a radikální naléhavosti. Pro většinu katolického světa, Čechy se staly domem hereze. Evropa, která dychtila po potěšeních renesance a humanismu, mohla jen stěží podporovat radikalismus Čech, které „se oddaly a plně obětovaly absolutnímu, mravně duchovnímu pojetí křesťanství, „askezi ve světě‟.” Oponenti reformace hledali reprezentanta, který by byl ochoten postavit se za národ heretiků, aby se tak mohlo přinést rozřešení. Našli ho v jednom z vedoucích reformačních kazatelů, Janu Husovi, který byl ochoten hájit svou víru za všech okolností. Zemřel v 1415 a stal se hrdinou, kterým zůstává dodnes. I když cítění Čechů bylo zraněno a srdce zlomeno, dali přednost boji za své chápání evangelia. Pod vedením bojovníka Jana Žižky se husitská víra rozšířila po celé zemi. Víra v Boha se promítala do každodenního života lidí. Čechy byly křesťanskou zemí, ale vládlo tam však napětí. Na začátku sedmnáctého století byli češi poraženi katolickou armádou ve slavné Bitvě na Bílé Hoře (1620) a následně bylo jejich přesvědčení postupně vykořeněno a nahrazeno. Bible a jiné knihy byly odebrány; náboženští vůdcové odstraněni nejprve z měst, nakonec i ze země. Místo nich přišli katoličtí mniši, jejichž cílem bylo „obrátit“ české heretiky "na víru". Byli ochotni použít jakékoliv prostředky (včetně podplácení), aby dosáhli svého cíle. A tak měli být Češi zničeni a převychováni na náboženství dobyvatelů. Protože se Češi zprvu postavili proti korupci církve a chtěli nápravu, byla jim nyní násilně odňata náboženská svoboda jejich země. Násilná protireformace přiměla české věřící buď opustit zemi, předstírat že jsou katolíci nebo se vzdát své víry úplně. Česká vrchnost a šlechta ztratila svou moc, občané byli zbaveni všech práv a privilegií. Města i městečka byla českého království byla vylidněna a poněmčena. Poněvadž díky své geografické poloze byly Čechy dobrým strategickým ohniskem války, po svém dobití sloužila země 30 let přesně pro tento účel, jako bitevní půda cizích mocností. Jsouce zbaveny své autonomie, staly se Čechy zcela pasivním nástrojem, vystaveni potupě a násilí čelních hráčů. V samém důsledku byl český národ duchovně, mentálně, společensky a kulturně raněn a umrtven na dalších 150 let.

Zdá se, že média potvrzují a udržují stávající cítění lidí o církvi. Když se papež například omluvil v roce 1999 za hříchy církve (zejména za upálení Mistra Jana Husa v patnáctém století), v novinách se objevil následující komentář: „Mám-li být upřímný, jakkoli oceňuji Wojtylův čin, nezbavuje mě ostražitosti vůči katolické církvi. Je to ve své prapodstatě nedemokratická organizace, a otevřené zlo nyní nepáchá, protože jí to vnější okolnosti nedovolují. Její potenciál zůstal nezměněný. Je to puška, která visí na zdi, tichá, nevraždící, protože není nabitá. Zítra tomu může být jinak. Nedemokratické organismy jsou nevyléčitelné ze svého potenciálu konat zlo ve prospěch svého pojetí dobra.“

Zdroj poslední přílohy: ČINČALA, Petr.Tradice a proměny v soudobé společnosti: Chápání religiozity Čechů, 2003

8) Svědectví bývalého katolického kněze (audio přednáška)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3OENVWVN5T3hWeGs/view?usp=sharing

9) Kdo nebo co je biblický antikrist, nositel čísla 666?(audiopřednáška od Prof. Dr. Waltera Veitha )

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3d0VPR1UtTU9RWlk/view?usp=sharing

10) Proroctví a světové dějiny (výklad proroctví o antikristu)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3VVlvWk9qYUJCY3M/view?usp=sharing

11) Fakta dějin - citáty z pera renomovaných církevních historiků a ze svědectví Ellen Whiteové

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3NXd0QkNTZEVUakk/view?usp=sharing

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3ajdDTl9IWlpNTUk/view?usp=sharing

https://drive.google.com/open?id=0B3IwNsUYpnl3ZXVMaVllUzJ5MlE&authuser=1

12) Katolicismus - Krize víry (video dokument). Omluvte prosím horší kvalitu.