O knize
Autor Vavřinec z Březové byl mistrem artistické fakulty pražské univerzity a sám účastníkem revolučních událostí doby husitské. Informuje proto dosti podrobně o revolučním hnutí od jejích prvních náznaků v přijímání podobojí až po vypuknutí bouří v Praze, založení Tábora a po první léta husitských válek. Autor sám je mluvčím pražského měšťanstva, tedy příslušník umírněného husitského středu (viz poznámka na konci textu), proto kritizuje radikální učení táborské i pražské chudiny. Zároveň však vyjadřuje ostré protizikmundovské a protikatolické stanovisko. V jeho díle je patrný posun od počátečního nadšení až po skepsi z vyhroceného sledu událostí hnutí. Originál byl napsán v latině, překlady kroniky existovaly později i ve staročeském provedení (15. století). Kniha zaznamenává různá období husitských válek, ukazuje na jejich počátky a příčiny a poté velký vojenský úspěch hnutí včetně jednání o jeho programu, formulovaném ve čtyřech artikulech pražských. Kniha je jedním z nejcennějších pramenů pro toto období.
Výtah z knihy
Prvním, kdo podával podobojí v Čechách, byl Jakoubek ze Stříbra. Král Václav IV., císař i arcibiskup pražský této praxi bránili, přesto se podobojí začalo šířit po celých Čechách. V roce 1414 se konal Kostnický koncil, kam byl pozván Jan Hus, zaštítěný Zikmundovým glejtem. Ten však nebyl dodržen a Jan Hus skončil v žaláři. Účastníci koncilu nepravdivě tvrdili, že Jan Hus ve svých kázáních nabádal ke zrušení kněžstva. Koncil příjímání podobojí v církvi zakázal. Bylo rozhodnuto, že inkvizitoři mají všechny takto praktikující hubit jako kacíře a že se při tom mohou dovolávat pomoci světského ramene. Mistru Janu Husovi nebylo dopřáno se před koncilem hájit. Byl sice předvolán, ale diskuse neproběhla nad Písmem.
Poté, co upálili mistra Jana Husa, se v Čechách vzedmula obrovská vlna odporu. Lidé začali vyhánět kněze, kteří bránili přijímání podobojí, z měst. Proto byl roku 1416 nad Prahou vyhlášen interdikt. Přívrženci Husa se začali ve sváteční dny scházet k přijímání podobojí na poutních místech. Jedním z nich byla hora Tábor. Nedlouho poté došlo v Praze k defenestraci konšelů a ustanovení lidové samosprávy. Lid pak začal plenit všechny kostely a kláštery, kde nebylo dovoleno podávat podobojí. Do Prahy se sjeli také mimopražští husité. Pražský hrad a Vyšehrad v držení královských, kteří bránili této revoltě. V té době přišlo na pomoc pražanům pod vedením táborského hejtmana Jana Žižkyna čtyři tisíce táboritů. S královskými bylo sepsáno dočasné příměří. Husité v ostatních částech Čech museli snášet kruté pronásledování. Zvláště v okolí Kutné hory, kde házeli husity do studní (zemřelo jich takto asi 1600).
Po smrti Václava vyhlašuje následovník českého trůnu Zikmund Lucemburský v Brně sjezd aristokracie. Zde sesadil z úřadu všechny vyznavače kalicha a vydal oficiální nařízení na vyhubení všech husitů. Ke střetu královských s táborskými došlo u Sudoměře, kde však bylo královské vojsko odraženo. Téhož roku vyhlásil Zikmund proti Praze křížovou výpravu o počtu 150 tisíc ozbrojenců z mnoha evropských národů. Ti byli svým klérem povzbuzováni k vraždění „kacířských“ Čechů udělováním odpustků. Křižácké vojsko bylo však pražany odraženo. Křižáci ve zlosti vypalovali okolní vsi, znásilňovali ženy a házeli do ohně všechny, na které narazili. Poté křižácké vojsko odtáhlo.
Pražská obec si v té době ujednotila své vyznání v tzv. čtyřech pražských artikulech. Ty zahrnovaly tyto články: 1) Nesmí být bráněno kázat Boží slovo v českém jazyce, 2) Nesmí být bráněno přijímání „podobojí způsobou“, jak ustanovil Kristus, 3) Musí být kněžím odňata světská moc a bohatství, aby se vrátili k evangeliu a apoštolskému životu, 4) Všechny zjevné hříchy proti Božímu zákonu musí být těmi, komu to přísluší, potírány. U kněží jimi byly svatokupectví, prodávání odpustků a vybírání peněz za služby.
Táborští kněží začali horlivě hlásat přicházející druhý Kristův příchod a učili, že jen v pěti městech budou moci být lidé zapečetěni a spaseni. Mnozí na základě toho prodávali své statky a sjížděli se do těchto měst. Zde pak skládali peníze do komunální držby. V Praze zase Jan Želivský kázal na text Zjevení a nabádal k povstání proti Zikmundovi. Ačkoli Želivský nebyl příliš vzdělaný, byl velmi výmluvný a mnoho lidu strhl pro svou věc.
Táborité byli zpočátku lidé hlavně z oblasti Bechyně, kteří byli za přijímání podobojí vyháněni ze svých kostelů. Scházeli se na hoře Tábor a společně přemýšleli, jak by přivedli kněžstvo a církev k původnímu apoštolskému záměru. Táborské artikuly: odmítali výklady Písma raných církevních otců, uznávali pouze autoritu Písma. Odmítaly jakékoli církevní řády, svěcenou vodu, zpověď, dále nošení monstrancí a drahých rouch. Kněžími sloužícími klasickou mši opovrhovali. Svátost oltářní měla být vysluhována pouze kněžími s vousem bez tonzury, předkládající podobojí v prostém oděvu. Jejich kněží nesměli mít žádný majetek ani bydlet v domech získaných od laiků. Nevěřili v očistec, ani nekonali mše za mrtvé. Modlitby ke svatým a přechovávání svatých obrazů vnímali jako kacířství a modlářství. Někteří brali z kostelů zpěvníky a mešní monstrance, ty pálili, ostatky svatých pak rozhazovali po okolí. Kněžská roucha přešívali na košile a spodky . Bořili kostely s odůvodněním, že nebyly vybudovány ke cti Boží, nýbrž ke cti svatých. Kláštery vypalovali, protože v izolování mnichů viděli rozpor s Písmem.
Eschatologie táborských byla velmi zhoubná. Hlásali totiž, že se právě obnovuje Kristovo království a že oni jsou těmi, kteří mají vykonat sedm posledních Božích ran vůči odpadlému světu. Kristus se prý měl v této etapě dějin zjevit pouze jako soud konající a tudíž jsou všichni věrní vyzváni prolévat krev, aby tím odstranili všechna pohoršení z přicházejícího Kristova království a zároveň vykonali pomstu Božího hněvu na národech. Četli Mk 13,14, kde se píše, že věřící mají utéct do hor. Kostely a města (kromě pěti) měly být zpustošeny, protože do nich již nikdo více nevkročí. Dále se ztotožnili s anděly ze Zjevení, kteří vyvedou všechny věrné z měst a vesnic do hor. Mnozí z nich úplně odložili milosrdenství na základě učení, že Kristus se v této etapě dějin má zjevit pouze jako soudce a mstitel a nikoli jako milosrdný Spasitel. Proto pobíjeli všechny, kdo s jejich názory nesouhlasili. Lid duchovní i světský vraždili cepy, po desítkách je upalovali, topili. Nešetřili nikoho. Dokonce i kněze, kteří podávali podobojí, ale nesouhlasili s nimi v ostatních článcích, nemilosrdně upalovali. Přitom se ospravedlňovali tvrzením, že si musí umýt ruce v krvi hříšníků. Čím více kdo pak zabil tzv. nepřátel zákona Božího, měl pak očekávat větší odměnu od Boha. Dokonce jim jejich kněží slibovali, že kam při vraždění jejich noha šlápne, tak tu zemi jim pak Bůh daruje do dědictví.
A tak padl na celé Čechy veliký strach z táboritů. A protože lidé nevěděli na kterou stranu se přidat, mnozí se k nim připojovali. Někteří tak činili kvůli náboženské horlivosti, jiní ze strachu, další ze ziskuchtivosti. Mezi tábory se objevili i různé sekty, například takoví, kteří se po vyhnání z Tábora svlékli do naha a tak chodili, přičemž to odůvodňovali tím, že oděv byl člověku dán až v důsledku hříchu. Ze stejného důvodu mysleli, že nehřeší, prováděli incest. Někteří muži také opustili své staré manželky a našli si mladé. Knihy odmítali, protože je údajně už nepotřebují, neboť jsou vedeni přímo duchem svatým (pneumatici) a zákon Boží mají zapsaný v srdci. Mezi zmíněné sekty patřili Pikarti aAdamité, z nichž obě nechával Žižka likvidovat.
Tak se české království rozdělilo na tři skupiny: táborité, umírnění husité v Praze, v Kutné hoře a v dalších městech odpůrci podobojí. Co se týče výkladu Písma, měli pražští husité k věci střízlivější přístup. Když přišel někdo s nějakou teologickou novinkou, nesměl jí ihned šířit mezi lidem, ale musel nejprve danou věc předložit k přezkoumání teologům a teprve poté věc mohl veřejně oznámit lidu. V Praze se navíc usnesli, že kromě nadbytečností a okázalostí budou zachovávat dosud dodržovaný mešní řád a to včetně užití ornátu i kalicha. Dále byli v Praze pod záštitou faráře a teologa mistra Jakoubka ze Stříbra vyhlášeny tyto články: 1) Všichni kněží musí poslouchat zvolené duchovních správce, 2) Nikdo nesmí bránit potrestání neposlušných kazatelů šířících bludy, 3) Nikdo nesmí zavádět novoty, aniž by to nejprve obhájil před zvolenými duchovními správci z Písma, 4) Kněží mohou být dosazováni do úřadu až po uvážení, zda jsou morálně a znalostmi způsobilí k převzetí správy nad dušemi. Z tohoto důvodu táborité v Praze nikdy dlouho nevydrželi. Teologové z Českého učení je totiž konfrontovali se sedmdesáti články, v nichž uváděli důvody, v čem s tábority nesouhlasí. Na to táborité reagovali slovy, že se pražané ještě zcela nezřekli papežského vlivu.
Mezitím si Zikmund stěžoval, že s pražskými není žádná dohoda a že jej chtějí oloupit o dědictví krále. Pražští se zase obávali královi lsti, neboť se doslechli, že mu papežský legát radil, aby pražanům mnoho nasliboval, ale nic nedodržel, to proto, že podle něj kacířům není nutné dodržovat sliby. Pražané na králi požadovali, aby odůvodnil (za pomoci svých teologů), v čem a proč nesouhlasí s pražskými artikuly. Přitom uváděli, že jsou připraveni přijmout z Písma větší pravdu, pokud jim bude předložena. Odpověď však pražané nikdy nedostali. Poté přijel do Prahy arcibiskup Konrád, který se přihlásil k zachovávání pražských artikulů. To pražany povzbudilo. Téhož roku (1421) byl ve městě Čáslavi uspořádán sněm pánů z Čech i Moravy ve snaze nastolit v Zemích koruny české mír a spravedlnost. Tam se také všichni shodli na tom, že budou hájit čtyři pražské artikuly. Poté se v Praze konal všeobecný kněžský synod, kam byli pozváni všichni kněží, aby zde rokovali o tom, jak nastolit v zemi duchovní mír. Byly zde přečteny články, na nichž se shodli všichni kromě táborských, kteří nesouhlasili zejména s dodržováním církevních řádů.
V téže době vtrhla do Čech u Žatce další křížová výprava s rytíři z celé Evropy (papež za účast slíbil odpustky trestů a vin). Bylo jich ke dvěma stům tisícům! Toto obrovské vojsko se však zázračně rozprchlo (Autor husitské kroniky uvádí, že vojsku začaly na mnoha místech hořet stany a prý nad nimi bylo vidět modrý sloup, který je zapaloval). Křižáci prchali a husité je pobíjeli. Nedlouho poté se však Zikmund spojil s Uhry a Tatary a ti společně vtrhli na Moravu. Moravské pány Zikmund donutil k poslušnosti a společně s novým obrovským křižáckým vojskem vytáhli ke Kutné hoře. Toto vojsko se chovalo obzvláště krutě. Mezitím se s husity spojili Kutnohorští. Ke střetu se Zikmundovým vojskem došlo u Kutné hory v prosinci 1421. Husitům bránícím vozovou hradbu se několikrát podařilo Zikmundovu útočící armádu odrazit. V jednu chvíli byli husité odříznuti od zásob a obklíčeni nepřáteli. Situace se však naprosto změnila, když se před rozedněním husité probili útokem z obklíčení a zaujali výhodnější pozici. Královské vojsko bylo tak překvapeno nočním útokem (v té době naprosto neobvyklým), že se nezmohlo prakticky na žádný odpor. V panickém ústupu zahynuly stovky žoldnéřů. Po tomto neúspěchu se již prchající král Zikmund o další vojenskou akci proti husitům nepokusil. A tak ačkoli na straně křižáckého vojska byla troj až čtyřnásobná převaha, byli husity poraženi. Vítězní husité tím načas upevnili své postavení v Čechách.
POZNÁMKA
Popis první části husitských válek z pera Vavřince z Březové může být tendenčně jednostranný, neboť obsahuje pohled účastníka pouze umírněného husitského středu..
