Mnozí dnes věří, že jsme příbuzní se zvířaty a pocházíme z nich
Nepochybně mnozí jako zvířata žijí. To ale ještě neznamená, že zdědili od zvířat také svoje tělo. To totiž ani nejde, o tom přírodověda (biologie) ví. Ryby se rozmnožují jako ryby a nic jiného než ryby nikdy nebudou a nebyly – jak ví genetika a jak ukazují zkameněliny. Mech byl vždy mech, je stále mech a mech bude (předává potomstvu jen program pro mech). Stejně jako žádní předchůdci krávy nikdy nežili v moři, protože by se utopili (neměli program pro žábry, což víme z toho, že ho nepředali ani dnešním kravám). Ne biologie sama, ale biologická fantazie, která se jmenuje evoluční biologie, zná tuto bizardní minulost (krav a jiných zvířat). Jak to tak bývá, někoho napadne hloupost a jiní ji papouškují a přes všechna fakta proto tento nesmysl donekonečna dokazují. Podívejme se nyní, jak vypadá skutečná zkamenělá minulost naší země.
Autor: Pavel Kábrt, vědec (z knihy Jak se nezbláznit)
Zkamenělá minulost zvířat a rostlin (stejně jako zapsaná minulost) nesvědčí o evoluci
Představy o minulosti je nutno ověřovat a podle nich upravovat původně navržený model. Pokud zjistíme, že do původní představy mnoho faktů nezapadá, musíme se jí úplně zbavit a nevyhovující model odhodit. Ne opačně, že budeme fakta a nálezy upravovat tak, aby původní hypotéza obstála za každou cenu. Ne tak, že si původní model o minulosti oblíbíme, uděláme z něj dogma a budeme se pak chovat stylem “nehodící se škrtněte.
Některé minulé procesy a zásahy do samovolného běhu přírody se zachovají ve formě “stop”. U dávno žijících a již uhynulých zvířat to mohou být skutečné stopy ve vrstvách země, jako jsou zkamenělé otisky chodidel, ztvrdlé stopy po jiných tělesných orgánech (třeba ocasu) či po celých tělech. Jindy to jsou zkamenělé nebo zamrzlé (fosilizované) zbytky kostí, koster i měkkých orgánů a celých těl. Nalézáme v těchto zkamenělých stopách minulosti přesvědčivý obraz evoluce, tedy postupného dlouhodobého vývoje tkání, orgánů a organizmů? Nebo spíše náhlé stvoření hotových forem?
Chybějící mezičlánky
Je humorné, jak se evolucionisté už od Darwinových dob vyrovnávají s nepříjemnou a do očí bijící skutečností, že o všech těch údajných, miliony let probíhajících transformacích zvířecích těl, od jednobuněčných až k člověku, fatálně chybí jakékoliv doklady v zemských vrstvách. Přitom to je přesně to, co bychom očekávali od kreační (stvořitelské) představy původu organizmů, které byly stvořeny rychle a bez mezičlánků, a pak už jen docházelo k populačním explozím, segregaci plemen, degeneraci či vymírání – nikoli k vývoji druhů. Ano, můžeme naprosto směle prohlásit, že obraz zkamenělin ukazuje všechno jiné než evoluci. Darwin si toho byl dobře vědom, když napsal: “Pokud se týká teorie /evoluce/, muselo existovat obrovské množství mezičlánků. Proč je nenalézáme? Proč není příroda spíše ve zmatení, než jak to vidíme, v přesně odstupňovaných druzích?” Kreacionista odpovídá: protože vaše představa, že se druhy vyvinuly jeden z druhého, je mylná. Opusťte tuto falešnou představu o minulosti.
Evoluční výmluvy, proč chybí zkameněliny přechodných forem.
Jedna výmluva zní: ještě je najdeme, někde určitě leží, zatím jsme je neobjevili. Na to říká švédský botanik a genetik profesor Nilsson: “Není ani možné udělat jen napodobení evoluce z paleobiologických dat. Fosilní materiál je dnes už tak kompletní, že nedostatek přechodných sérií nemůže být vysvětlován nedostatečným materiálem. Absence je skutečná a nikdy nebude vyplněna.” (Was Darwin Wrong?) Další výmluva zní takto: organizmy, které představovaly meziformy, byly slabší a nezachovaly se. Tuto výmluvu použil např. docent Komárek z UK při naší veřejné disputaci o evoluci. Je to zcela směšný argument. Jednak se ve zkamenělinách zachovávají silní i slabí. Zkamenění není závislé na tom, jestli je tvor třasořitka nebo mocný drak. Tělo zhyne a zkamení, nebo nezkamení. A to druhé: přechodnými články, podle vlastní evoluční teorie, byli právě ti silnější tvorové, kteří se někam vyvíjeli a vítězili v boji o život, byli více fit než jejich okolí. Tato výmluva tedy také neobstojí. Ukazuje jen na zoufalství evolucionistů zamlžit nepříjemné skutečnosti, které nejsou “fit” pro evoluci.
Další výmluva zní takto: Druhy se vyvíjely pokoutně, skrytě, rychle a v malém množství, proto nezanechaly přechodné zkameněliny. Pak se rozšířily do okolí a nastala dlouhá doba stagnace, bez velkých změn – a to jsou ty zkameněliny, co máme. Této výmluvě se říká punktuační teorie (alopatrie – Gold, Eldredge). Je to ovšem legrační: mnoho let nás učili, že evoluce probíhá tak pomalu, že změny v organizmech nemůžeme ani postřehnout. A nyní nás učí, že evoluce probíhala takovým fofrem, že její stopy nestačily skály zaznamenat. Podstatné je, že punktuační teorie neodpovídá gradualizmu, tedy darwinizmu, a vlastně nechtěně podporuje kreacionizmus. Ano, druhy se objevují náhle, plně komplexní a vybavené pro život. Tato teorie staví na tom, co není: přechodné formy. Alopatrii nikdy nikdo nikde nepozoroval a kdyby se byla skutečně odehrávala, došlo by k chaosu a míšení všech nových forem organizmů se starými, původními, a tak nevypadá obraz zkamenělin. Další výmluva Mezičlánky nikdy neexistovaly (to je přesně to, co říkají kreacionisté). A to proto, že kdysi dávno jedna jistá opice náhle porodila člověka – říká se tomu megamutace. Nebo z jednoho plazího vejce se vyklubal pták. Nutno říci, že tato teorie nebyla nikdy evoluční komunitou přijata, říká se jí teorie “nadějných monster” (Goldschmidt, Schindewolf). Přijata nebyla proto, že si nikdo neumí představit, jak by se třeba plazí zygota mohla rýhovat do ptačího fenotypu.
Další výmluva říká, že mezičlánků je vlastně dost. Vůbec nechybí, to jen kreacionisté je vyžadují. Jeden významný evolucionista mi dokonce řekl, že jich mají víc než je potřeba. Tato výmluva, stejně zoufalá jako ty předchozí, vychází z nepochopení, co je vlastně mezičlánek, a také z ignorování zákonitostí statistiky. Mezičlánek je taková forma organizmu, která nepochybně prokazuje fenotypický, příp. genetický vztah ke dvěma odlišným taxonomickým (evolučním) úrovním, které má spojovat. Proto by mezičlánků muselo být obrovské množství, mají-li být propojeny např. třída ryb s třídou obojživelníků, plazů, savců či ptáků. Tvrzení, že nějaký dávný obojživelník byl předchůdcem plazů vychází jen z evoluční víry, nikoli z faktů zkamenělin. Toto tvrzení by se muselo pomocí milionů mezičlánků teprve dokázat! Jinak můžeme, bez evoluční víry, stejně tak dobře prohlásit, že plazi se změnili v ryby a ryby v mořské houby. Ve zkamenělinách není žádný důkaz ani pro jedno z obou tvrzení. Proto někteří vědci přišli s tím, že opice jsou zdegenerovaní lidé, protože opičí embryo (prý) opakuje lidská stádia, ne naopak (G. Bourne, A. Bělov, V. Vitaljev). Bez evoluční víry “zrozené” z vakua faktů se nedá vůbec poznat, co pochází z čeho a zda se vůbec “nějaký vývoj” kdy konal. Např. v oblasti antropologie říká doktorka Pat Shipmanová: “...nevíme, kdo pochází z koho; víme jen, kdo z koho nepochází...” (CRSQ 3/88)
Také statistika nefandí výmluvám, proč nejsou zkameněliny. 150 let po Darwinovi máme dostatečně velký reprezentativní vzorek zkamenělin (je zkatalogizováno 250 milionů zkamenělin s 250 000 druhy organizmů) a je zřejmé (ve zkamenělinách je to podobné jako mezi živými tvory dnes), že mezery mezi třídami jsou pravidelné, tedy zákonité. Což prokazuje – pokud je statistika věda – že žádné mezičlánky nikdy nežily! Vymyslete si nějakou teorii, proč v obrovském pytli mincí, sebraných po všech různých městech České republiky, jsou zastoupeny jen třeba padesátníky, koruny, dvoukoruny, pětikoruny atd., ale žádné dvaapadesátníky, stodvacetníky či třicetipětikoruny. Možná najdete v pytli převálcovaný padesátník nebo provrtanou či zohýbanou korunu, podložku či knoflík, nebo mince, které se již nepoužívají (to jsou ty kýžené mezičlánky!), ale nic víc. Vymyslete si teorii, kam všechny ty mezičlánky zmizely a zda se ještě najdou! Vždyť jich muselo existovat kdysi o hodně víc než těch konečných forem!! To, že si to evolucionisté již 150 let uvědomují a vymýšlí zoufalé teorie, proč mezičlánky nejsou, nejlépe dokazuje, že by být měly! Mezičlánky nepožadují jen kreacionisté, ale především nečisté svědomí evolucionistů.
Organizmy se vyskytují náhle
Nejstarší horniny, v nichž se nacházely fosilie vícebuněčných organizmů, byly donedávna horniny kambria. V těchto sedimentech leží miliardy a miliardy fosilií vysoce komplikovaných živých organizmů. Nalézáme mezi nimi houby, korály, medúzy, červy, měkkýše a korýše; v kambriu se našly skutečně všechny hlavní formy bezobratlých a dnes už i obratlovci. Tato zvířata byla tak vysoce komplikovaně organizována, že by byla podle opatrných odhadů potřebovala 1,5 miliardy let pro svoji evoluci. Z toho důvodu jsou tyto vrstvy nazývány kambrijskou explozí, jak jsem o tom již psal. Co se však nestalo. Nejprve v Austrálii, a potom i na jiných místech světa, byla objevena tzv. ediakarská fauna v horninách před kambriem (670 mil. let). Jsou to živočichové až 1 m dlouzí a žili asi v mělkých mořích. Kde se tam vzali a jak a z čeho se vyvinuli? Pořád stejné otázky bez evolučních odpovědí.
Staré horniny na Novém Foundlandu odhalily tvory dlouhé až dva metry, proto dohady, kdy došlo k hlavní divergenci živočišných kmenů, se zvýšily už na 1200 milionů let! Je to proto, že je málo fakt, píše evoluční přírodovědecký časopis Vesmír. Ten si také klade správnou otázku: Byla velká zvířata na Zemi dříve? Co na to kreacionizmus? Za prvé: kambrium a prekambrium jsou uměle vytvořené pojmy evoluční teorie. Kambrium není “dole”, ale všude možně, často právě nahoře, a může to být jedna z mnoha vrstev, vzniklých sedimentací před pár tisíci lety za celosvětové potopy. Za druhé: jak bychom očekávali od teorie stvoření, život se vyskytuje zcela náhle, bez nějakých předchozích vývojových řad, organizmy plně rozvinuté. Za třetí: evolucionisté mají stále větší problémy s nedostatkem času pro údajnou chemickou i biologickou evoluci od vzniku a zchladnutí Země. Za čtvrté: všechny nálezy, které se do evoluční představy nehodí, se bagatelizují, neuvádějí či prohlašují za padělky. Následuje popis některých problémů s chybějícími mezičlánky tak, jak to uvádí profesor Gish ve své knize Fosilie a evoluce.
Obratlovci – bezobratlí – žádné spojení
Představa, že se obratlovci vyvinuli z bezobratlých, je pouhá domněnka, kterou fosilní nálezy ničím nedokládají. Na základě srovnávací anatomie a embryologie živých forem navrhovali někdy evolucionisté téměř každou skupinu bezobratlých jako předka obratlovců. K přechodu od měkkýšů k obratlovcům údajně došlo přes stadium chordat. Dokazují fosilní nálezy takový přechod? Ani v nejmenším. F. D. Omaaney k tomu řekl: “Jak tento první kmen chordat (strunatců) vznikl, jaká vývojová stadia prodělal, aby konečně mohli vzniknout rybám podobní tvorové, nevíme. Mezi kambriem, kde měl pravděpodobně svůj původ, a ordovikem, kde se vynořují první zvířata, která mají rybám podobné znaky, leží propast asi 100 milionů let, kterou asi nikdy nebudeme moci vyplnit.” Tento citát je z doby před nalezením obratlovců v kambriu, což celou evoluční situaci ještě komplikuje, protože je nyní jasné, že obratlovci žili spolu s bezobratlými už před kambriem, beze stop nějakého vývoje jedné či druhé skupiny.
Ostré ohraničení hlavních tříd ryb
Prostudujeme-li Romerovu knihu “Vertebrate Paleontology”, docházíme nevyhnutelně k závěru, že všechny větší třídy ryb jsou jedna od druhé ostře ohraničeny, aniž by je spojovaly přechodné formy. Dva řády bezčelistnatých (Agnatha), Osteostraci a Heterostraci, byli vždy pokryti kostnatým či jiným tvrdým materiálem, a většina byla pancéřována kostěnými deskami. K tomu (evolucionista) Romer: “V sedimentech mladšího siluru a staršího devonu se nalézají mnozí rybám podobní obratlovci, a je zřejmé, že předcházel dlouhý vývoj. Ale o dějinách tohoto vývoje nevíme prostě nic.” O řádu Ostracoderma (Osteostraci) píše: “Když tyto Ostracodermy poprvé zahlédneme, mají už za sebou dlouhou historii a jsou rozděleny do více od sebe odlišných skupin.” O Heterostracích píše Romer, že s ostatními formami třídy Agnatha zřejmě nejsou moc blízce příbuzné. Pokud se ale vyvinuli, musejí mít také za sebou dlouhou vývojovou historii. Ale stejně jako Ostracodermy se objevují náhle a bez odkazu na nějaké evoluční předky.
Mezi Placoderma existovalo asi šest hlavních typů zvláště utvářených ryb. O nich říká Romer: “Existují sotva společné rysy, jež tyto skupiny navzájem spojují, kromě skutečnosti, že bez výjimky jsou velmi pozoruhodní.” O něco později říká: “Objevují se v době – zhruba na přelomu siluru a devonu – kde bychom očekávali vlastní předky žraloků a jiných vyšších skupin kostnatých ryb. Očekávali bychom málo specializované formy, jež by se pěkně zařadily do našeho předem stanoveného evolučního schématu. Jsou takoví zástupci rodu Placoderma? Vůbec ne. Místo nich nacházíme řadu téměř nemožných typů, jež se nehodí do žádného schématu. Takové, kde se na první pohled zdá, že nemají původ ani se nehodí jako předkové pro nějaké pozdější a pokročilejší typy. Skutečně se kloníme k názoru, že tato Placoderma, jež tvoří tak důležitou součást devonské historie ryb, je epizodou stojící mimo schéma. Bylo by to zjednodušilo situaci, kdyby byli nikdy neexistovali!”
Kostnaté ryby – evoluční předek neznámý
O typických kostnatých rybách informuje Romer, že k jejich vystoupení ve fosilních nálezech dochází “krajně náhle.”… “Společný předek skupiny kostnatých ryb je neznámý”. Erool White, evolucionista a expert na ryby, řekl ve své řeči o dvojdyšných rybách k “Linnaean Society of London”: “Ať už panují obecně o tomto bodu jakékoli představy, původ dvojdyšných ryb jakož i všech ostatních větších skupin ryb, jež znám, je pevně zakotven v nicotě ...” O něco později řekl: “Často jsem přemýšlel o tom, jak nerad bych před soudem dokazoval organickou evoluci.” (viz kniha Darwin on Trial – Spor o Darwina, P.E. Johnson, 1993/1996)
Přechod od ploutve k noze nezachován (ryby-obojživelníci-plazi)
Podle předpokládaného evolučního pořadí vývoje života se z ryb vyvinuli obojživelníci. Tato proměna by si musela vyžádat mnoho milionů let a probíhat s nesčetnými přechodnými formami, které bychom měli nalézat jako mezi články. Mezi fosilními nálezy se pilně hledaly přechodné řady, takové, jež vedou od ryb k obojživelníkům, ale do dneška nebyla žádná taková řada nalezena. Spojovací článek mezi lalokoploutvými rybami skupiny Rhipidistia a obojživelníky, jenž by nejspíše přicházel v úvahu, a proto byl navrhován, je čtvernožec Ichthyostega. Jaké jsou skutečnosti? Nebyla nalezena ani jediná přechodná forma, jež by ukazovala mezistadium mezi ploutvemi Crossopterygií (lalokoploutvých ryb) a nohou Ichthyostegy. Končetiny, pletence plecní a kyčelní pás Ichthyostegy jsou už typu obojživelníka a nevykazují stopy vývoje z ploutví. Existuje zásadní rozdíl mezi anatomií všech ryb a všech obojživelníků, jež není překlenut žádnými přechodnými formami.
U všech ryb
– žijících stejně jako fosilních – jsou pánevní kosti malé a volně vsazené do muskulatury. Neexistuje spojení mezi pánevními kostmi a páteří. Není také třeba. Pánevní kosti nenesou váhu těla a ani nemohou. Neexistují “běhající” ryby, včetně kráčejícího sumce z Floridy. I tato ryba neběhá, nýbrž souká se po břiše, přičemž provádí stejné pohyby jako ve vodě. Čtvernozí obojživelníci naproti tomu – živí i fosilní – mají velké pánevní kosti, jež jsou spojeny pevně s páteří. Tak musí být tělo stavěno, aby mohlo zvíře běhat. Tuto anatomii nacházíme u všech obojživelníků, ale nikdy u ryb, ať už živých či fosilních.
Nemilou epizodou pro evoluční scénář byl také nález živé latimerie (Latimeria chalumnae) – která se vůbec, jak ukázala pitva, nepřipravovala na život na souši. Zatímco dnes žijící plazy a obojživelníky lze zcela snadno rozlišit na základě stavby kostry, jsou ještě mnohem snadněji k rozeznání podle svých měkkých částí. Skutečně nejjistější rozlišovací znak, jenž dělí obojživelníky od plazů, je amnioticky se vyvíjející vajíčko plazů. Proměna bezobratlého v obratlovce, ryby ve čtvernožce či letu neschopného zvířete v létající, to vše je několik příkladů pro změny, jež vyžadují skutečně převrat v celé stavbě těla. Takové přestavby by musely vykazovat snadno zjistitelné série přechodů ve fosilních nálezech, pokud k nim došlo skutečně cestou evoluce. Evolucionista RNDr. Jozef Klembara přiznává, že i ti “…nejprimitivnější plazi jsou jasně odlišní nejen od antrakosaurů, ale i od všech známých prvohorních obojživelníků, a tak tedy specifický původ plazů je doposud n e z n á m ý.”
Neexistuje žádný doložitelný přechod od plazů k savcům
Mnoho specifických znaků savců spočívá v jejich anatomii a fyziologii mimo kostru. K tomu se připojuje zvláštní způsob rozmnožování, teplokrevnost, dýchání bránicí, sání mláďat a přítomnost srsti. Ale ani nejsnadněji rozeznatelné rozdíly ve stavbě kostry plazů a savců nejsou nijak překlenuty přechodnými formami. Všichni savci – žijící či fosilní – mají na obou stranách v dolní čelisti jedinou kost, dentál neboli zubovinu, a všichni savci – žijící či fosilní – mají tři sluchové kůstky, kladívko, kovadlinku a třmínek. Avšak každý plaz - žijící či vymřelý – má alespoň čtyři kosti ve spodní čelisti a jen jednu sluchovou kůstku, třmínek. U některých fosilních plazů jsou počet a velikost kostí dolní čelisti ve srovnání s žijícími druhy redukované. Neexistují však přechodné formy, jež by vykazovaly například tři či dvě kosti spodní čelisti nebo dvě sluchové kůstky. Nikdo nemohl do nynějška vysvětlit, jak by byly přechodné formy dokázaly žvýkat, či jak by byly mohly slyšet, když dvě z čelistních kostí byly převáděny do ucha, jak hlásá evoluční představa. Zkoumáme-li pečlivě doklady o plazech podobných savcům, jeví se pod zorným úhlem evoluce jako velmi pochybné. Z článku Comptona a Parkera Evoluce žvýkacího aparátu savců vychází najevo, že “savcům podobní plazi” ve skutečnosti vůbec savcům podobní nebyli.
Také časové údaje dle evolučního počítání neodpovídají představě. “Plazy podobné savcům” z podtřídy Synapsida, z nichž se měli vyvinout savci, nalézáme ve svrchním karbonu, možná dokonce ve starším svrchním karbonu. Formy Seymouria a Diadectes, o nichž se říká, že stojí na hranici od obojživelníků k plazům, pocházejí ze spodního permu. Podle chronologické tabulky evoluce je to přinejmenším o 20 milionů let později, než by bylo nutné pro to, aby mohli být předky plazů. Podtřída Synapsida je jedna z nejranějších mezi známými skupinami plazů a ne nejpozdější, a předpokládá se o ní, že rozkvětu dosáhla dokonce už dlouho před vystoupením dinosaurů. Doktor Gish říká: “Důkazy pro přeměnu obojživelníků v plazy a plazů v savce pocházejí spíše z myšlení, kdy přání je otcem myšlenky, než z toho, co můžeme skutečně vyvodit z fosilií.”
Ptakopysk (Ornithorhynchus) – kam s ním?
Bobru podobný ocas se šupinami, tělem připomíná krtka, plave zdatně i pod hladinou, má kachní zobák s elektrosenzory, kterým umí přijímat slabé elektrické impulsy jako některé ryby a hledat tak kořist i pod bahnem, má prasečí očka, hustou srst, kloaku a jedovou žlázu jako někteří plazi, snáší vejce jako třeba ptáci a je to obojživelný savec!! - slepá vylíhlá mláďata mají mléčné zuby a sají mléko, které prosakuje z mléčných žláz do trsů srsti jejich matky. Dospělí jedinci mají místo zubů kostěné destičky. Na končetinách má ptakopysk drápy a plovací blány, které však na rozdíl od kachny umí srolovat a použít tak jen drápy pro hrabání. Z takového zvířete by evolucionisté měli být na mrtvici, a také dlouho byli. Je to živý mezičlánek? Ovšemže není – co by asi spojoval? A tak, aby se zbavili nepříjemného tvora, zařadila jej evoluční sekta do zvláštní čeledi: ptakopyskovití, v řádu ptakořitných (dosl. jednootvorových), podtřída vejcorodých v třídě savců. Co s ním? Je to typické mozaikové zvíře, “nehodící se” do evolučního obrazu světa. Kdyby ho byl Bůh nestvořil, evolucionistům by to hodně ulehčilo už tak dost obtížný život.
Původ létání – hádanka evoluce
Původ létání by musel představovat výborný test k volbě mezi modelem evoluce a modelem stvoření. Téměř každá struktura zvířete, které nelétá, by musela být změněna, aby mohlo létat, a navíc přechodné formy by musely být ve fosilním stavu snadno nalezeny. Nadto se prý schopnost letu vyvíjela čtyřikrát zcela nezávisle na sobě – u hmyzu, ptáků, savců a vymřelých ptakoještěrů. V každém jednotlivém případě prý evoluce letu vyžadovala mnoho milionů let (50 milionů u ptáků dle dr. Zbyňka Ročka: Evoluce obratlovců) a musela by bezesporu zanechat nesčetné přechodné formy. Leč nelze předvést nic, co by se jen vzdáleně podobalo přechodné formě prokazující vývoj letu. První nalezené fosilní pero z období křídy je k nerozlišení od současných per, asymetrické, a tedy letu schopné. Když ho evolucionisté viděli, tvrdili nejdříve, že to musí být falzifikát, protože nevěřili, že už tak záhy se “plazí šupina mohla roztřepat v tak komplexní pero” – jak se praví v jejich teorii.
Evolucionista E. C. Olson píše, že “pokud se týče schopnosti létat, jsou ve fosilních nálezech ještě velmi velké mezery”. Ohledně hmyzu píše Olson: “Neexistuje prostě nic, co by nám dalo nějaké informace o historii původu schopnosti létat u hmyzu”. Ohledně létajících plazů Olson říká: “Pravou schopnost létat u plazů nalézáme nejprve u létajících ještěrů v juře /létající ještěři i ptáci jsou dnes známi i ze svrchního triasu/. Ačkoliv nejstarší z těchto zvířat byli zřejmě méně specializováni na létání než pozdější, nenalézáme naprosto žádné známky přechodných stadií”. U ptáků se Olson odvolává na Archeopteryxe, kterého označuje jako “podobného plazům”, ale zároveň říká, že přítomnost peří “jej předurčuje být ptákem”. A o savcích píše Olson: “První známky létajících savců jsou plně vyvinutí netopýři v eocénu”. RNDr. Petr Švec, odborník na evoluci ptáků, píše, že “...nejasným a částečně i tajemným, i když řadou hypotéz vysvětlovaným, zůstává nadále p ů v o d p t á k ů .” Toto zjištění však plně odpovídá představě o původu ptáků, kterou mají kreacionisté. Nevyvinuli se z žádné skupiny plazů. Nevyvinuli se vůbec, byli stvořeni.
Hlodavci ani koně nejeví známky evoluce
Hlodavci – druhově nejbohatší skupina savců – nejeví známky evoluce. S řádem hlodavců by měla být stoupencům evoluce k dispozici velká skupina zvířat, jež se velmi dobře hodí k evolučním přechodovým studiím. Počtem druhů a rodů překonávají hlodavci všechny ostatní řády savců dohromady. Mohou žít téměř za všech podmínek a žijí po celém světě. Mohla-li nějaká skupina zvířat přinést přechodné formy, pak jistě tato. Ve věci jejich původu řekl Romer: “Původ hlodavců je neznámý…” U “vývojové řady koní”, jež je tak oslavována jako důkaz pro evoluci uvnitř jednoho řádu, postrádáme přechodné formy mezi nejdůležitějšími stadii předpokládaného vývoje. L. E. duNouy řekl: “Avšak každá z těchto meziforem se zřejmě vynořila náhle, a do dneška ještě nebylo možné při chybějících fosiliích rekonstruovat přechod mezi těmito meziformami. Přece však musely existovat. Známé formy zůstávají oddělené jako pilíře rozbouraného mostu. Víme, že most stál, ale v zemi zůstaly jen stopy stabilních pilířů. Kontinuita, již předpokládáme, nebude možná nikdy doložena fakty.” Goldschmidt řekl: “Kromě toho dochází k rozhodujícím krokům uvnitř pomalu se vyvíjející řady, jako je slavná řada koní, náhle a bez přechodu.” Frank Cousins uveřejnil nedávno výbornou studii, jež poukazuje na mnoho slabin a omylů, jež vyplývají z použití “řady koně” jako důkazu pro evoluci.
Primáti a člověk
Ačkoli se prý primáti vyvinuli z hmyzožravých předků, neexistuje řada přechodných forem, jež primáty s hmyzožravci spojuje. Elwyn Simons, jeden z vedoucích expertů na primáty musí přiznat, že “navzdory posledním nálezům, čas a místo původu primátů zůstává tajemstvím.” Romer říká, že lemurové se vynořili “zřejmě jako přistěhovalci z nějakého neznámého území”. Ten také označuje šimpanze (Pan) a gorilu (Gorilla) jako “nejvyšší z žijících zástupců Anthropoidních”. Co ale může říci o jejich původu? Přiznává: “Naše vědění o fosilních dějinách vysoce vyvinutých lidoopů a o předpokládaných předcích člověka skomírá na úbytě.” Asi by se mnoho lidí podivilo, kdyby četli seznam evolučních podvodů, podvrhů, fíglů a omylů jen v oblasti antropologie, za účelem dokázání původu člověka ze zvířat. Když nejsou zkameněliny, proč si je nevyrobit? A když se najdou zkameněliny popírající evoluci, proč je neignorovat či se jich nezbavit? Přehled biologie (1994) na straně 532 cudně praví: “Předchůdci dnešních lidoopů a člověka se oddělili asi před 15 miliony let. Pro údobí sahající k výskytu australopitéků v rozmezí více než 10 milionů let nejsou dosud fosilní nálezy.” Nejsou dosud? A kdy budou, když máme tolik zkamenělin, které evoluci nedokazují? Ano, zkameněliny potvrzují kreační obraz minulosti.
Živé fosilie
To je dnes už málo používané evoluční označení pro organizmy, které přežily dlouhá evoluční údobí téměř beze změny a žijí ještě dnes. Trilobiti se sice za recentní (současné) zatím nepovažují, ale např. korýši Lepidocaris crustacean, původně známí jen z devonu, žijí i dnes. Podle některých zpráv dokonce i trilobit (hlavní indexová fosilie pro nejstarší kambrium) je někde na naživu. Nejdůležitějšími moderními (recentními) prokaryoty jsou pravděpodobně bakterie a modrozelené řasy – ty by měly být považovány za živé fosilie. Byly objeveny v hojném počtu ve skalách Jižní Ameriky, stáří skal 3,4 miliardy let podle evolučního počítání, a žijí dodnes. Recentní moderní půdní bakterie byly nalezeny v prekambrijských skalách. Člověk musí žasnout, proč se podstatně od té doby (za půl miliardy let) nezměnily! Ryby z prvohor jsou stejné nebo velmi podobné, jako ty současné. Měkkýši (350 mil. let - Neopillina) žijí dodnes, zkameněli však v prvohorách, a pak už nám (lumpové) nezanechali za 350 000 000 let žádnou zkamenělinu, a jen si tu klidně žijí dnes s námi! Haterie novozélandská (tuatera - plaz) žije od údajného permu dodnes, stejně jako ryba Latimerie, a jsou k nerozeznání od současných. A zase: v rozmezí 100 až 250 milionů let (!) nikde nezkameněly, potvory, takže nutí kreacionisty těmto milionům let nevěřit a držet se sveřepě stvoření.
Pokud jde o hmyz, 84% hmyzích čeledí dnes žijících žilo i před 100 miliony let (Carl Zimmer, “Insects Ascendant”, Discover, vol. 14. listopad 1993, str. 30). Potvrzuje to četný hmyz uvězněný v jantaru, u kterého za desítky milionů let nepozorujeme žádnou evoluci. Graptoliti z ordoviku byli nalezni živí v jižním Pacifiku. Nejstaršími zkamenělinami suchozemských živočichů jsou stonožky, datované evolucionisty více jak 425 mil. let. Jsou téměř nerozeznatelné od některých současných skupin. Jak jsem už psal, z prvohor máme dnes už i obratlovce – jen Bůh ví, kdy se vlastně vyvíjeli a kde (zlí jazykové tvrdí, že v evoluční fantazii). Nejstarší netopýr je k nerozeznání od současného, mohu každému ukázat kostru přefocenou na kostře recentního netopýra. Skoro všechny živočišné kmeny se poprvé náhle objevily za kambrijské exploze asi před 600 miliony let (dle evoluční fantaskní chronologie, samozřejmě – je třeba si ale uvědomit, že kambrium si stanovili evolucionisté tak, jak se to jejich teorii hodí). V tomto výčtu živých zkamenělin by se dalo pokračovat snad bez omezení.
Mlčení a mlžení
Evolucionisté se také příliš nešíří o skutečnosti, že selekce a speciace organizmů, stejně jako vznik plemen a odrůd, vede ve svém důsledku jak k oslabení fenotypu v řadě aspektů, tak i k ochuzení genetické výbavy (genomů) následných generací těchto organizmů. Právě vznik nových odrůd a ras ukazuje na neexistenci evolučního procesu, což Darwin netušil! Přesný opak totiž přináší zušlechťování, které provádí příroda nebo člověk. Vypěstěné segregované odrůdy jsou méně životaschopné než jejich divocí předkové. Stačí jen srovnat vlka, předka současných psů, s pudlem nebo čínským pinčem. Žádný z nich není schopen přežít ve volné přírodě, kde žijí vlci, lišky, rysi, havrani, ani jednu zimu. Jak dlouho může zůstat naživu ušlechtilá dojnice bez intenzivní lidské péče a třeba jen bez dojení? Bezjaderná rajčata a pomeranče jsou nesporně pro člověka výhodné, ale vymřou již v první generaci, bez specielních zásahů. Bezrohovinové hovězí druhy, bílé domácí kachny a husy, vepři s řídkou a chudou srstí nebo psí povaleči jsou geneticky chudší než jejich divoce žijící předkové a v přírodě nemají šanci obstát v onom oblíbeném “evolučním boji o život”. Odolnější a geneticky bohatší byly starší, dříve žijící typy organizmů – což ukazuje na stvoření a následný sestup dolů, a ne na evoluční zbohacování živé přírody po miliony let.
Stejně jako Marx, Engels a Lenin podvedli miliony lidí utopií komunismu (viz 7. Omyl), tak Darwin podvedl miliony utopií evoluční teorie. Vše, na čem Darwin stavěl, se zhroutilo. Každý čestný vědec by měl teorii o vývoji dávno opustit. Když spadnou všechny pilíře mostu, těžko po něm budeme nadále jezdit. V evoluční teorii se zřítily pilíře i s mostovkou, ale “vývojáři” jezdí dál – to je možné, ale jen se značnou dávkou řečnického umění, pomocí nejrůznějších podvodů, zamlčováním a zamlžováním pravdy a jinými triky. Uvedu pro ilustraci jen několik takových příkladů.
Piltdownský člověk - podvrh, lebka sestavená z lidské (vrchlík) a opičí části (čelist), zuby zpilovány, vydáváno za chybějící článek. Jak může znát veřejnost pravdu, když jim 40 let ukazují falzifikát jako důkaz vývoje?
Ukázalo se, že přidržovací mozoly žáby ropušky starostlivé (Alytes obstetrican) byly přimalovány nerozpustnou barvou. Dr. Paul Kammerer krátce nato spáchal sebevraždu. Nebyl darwinista, ale nadšený evolucionista, lamarckista.
Neandertálský člověk – přes 50 let se učilo a pomocí lživých obrázků dokládalo, že Neandertálci byli spojovacím článkem. Jak může znát veřejnost pravdu? Je to s podivem, že tolik lidí na evoluci věří?
Motýli Biston Batularis byli lepeni a špendlíky připevňováni na kůru stromů, aby se dětem ve školách mohlo vykládat, jak funguje evoluce. Nefunguje! Tito motýli jsou dodnes stejnými motýli.
Javanský člověk - jeho objevitel Dubois zatajil, že ve stejné vrstvě našel moderního člověka (Wadjackého). Až později přiznal, že jde spíše o kosti velkého orangutana než o člověka.
Čéška slona z Jávy byla vydávána za lebku Pithecantropa. Zub z vyhynulého prasete použili fanatičtí evolucionisté jako důkaz vývoje člověka ve známém “opičím procesu” v Tennessee. Tzv. coloradský člověk byl později zařazen mezi koně. Lýtková kost ze Seattlu byla později rozpoznána jako část zadní končetiny medvěda. (Henry M. Morris)
Dobře známy jsou podvody německého embryologa Ernsta Haeckela, fanatického Darwinova přívržence, který falšoval obrázky embryí tak, aby dokazovaly evoluční příbuznost mezi nepříbuznými skupinami. Ne, toto není konec evolučních podvodů, to je jen špička ledovce.
Archeoraptor – v Číně nalezený opeřený dinosaurus byl falzifikát. Evolučně silně laděný National Geographic se oslavou na tento spojovací článek před nedávnem velmi ztrapnil, stejně jako američtí vědci, kteří odjeli do Číny zjistit, jak k tomuto podvrhu vlastně došlo (Vesmír 3/2000)
Zkameněliny v ledu
Po celém světě nacházíme miliony a miliardy zkamenělin zahynulých živočichů. To je přesně to, co odpovídá kreační představě světa stvořeného, v krátké době bohatého a posléze zničeného v potopě. Zkameněliny nám ukazují, že rostliny i živočichové žili po celém povrchu země v nesmírném množství a často v mnohem větších rozměrech než dnes (ty samé druhy). Ke zkamenění ryby či suchozemce běžně nedochází (mrtvá ryba nezkamení, padlý strom nezuhelnatí), natož aby zkameněla celá hejna ryb a stáda živočichů po milionech kusů! Evoluční teorie nemá na tento jev žádné vysvětlení. Miliony zamrzlých mamutů a dalších savců podél pobřeží severní Sibiře až k Aljašce ukazují, že před potopou mohla tato zvířata žít po celé zemi díky mírnému klimatu, které pravděpoeobně vytvářel ochranný obal (na bázi vody) kolem celé země. V sibiřském ledu je údajně pohřebeno asi 5 milionů mamutů.
Mamuti (slovo pochází z biblického hebr. slova “behimoth”) musela být teplomilná zvířata (8 a více tun), protože podobně jako sloni (ti jsou menší), se kterými patří do jedné čeledi, nemají na svém těle žádné tukové žlázy. Zvířata uvězněná v ledu mají ještě v žaludcích a tlamách nestrávené rostliny (blatouchy, zvonky, ostřice, fazole atd.), které tam dnes samozřejmě nerostou. Jejich maso je konzervováno mrazem a je poživatelné. Někdy jsou tato zvířata roztrhána na kusy, jindy zcela neporušená. Právě jen zahynutím v potopě či v ledových dobách po ní lze vysvětlit, proč nacházíme mamuty i jiná zvířata mnohdy v naprosto neporušeném stavu, zamrzlá vstoje v ledu (oči, nozdry, srst, kůže atd. mají zcela neporušenou tkáň a vypadají “jako živé”). Jindy jsou zvířata pohřbena až 270 m pod povrchem země. Spolu s mamuty nacházíme ovce, velbloudy, bizony, nosorožce, koně, tygry, osly a lvy pohřebené po tisících v sibiřském ledu – děje se něco takového dnes? A jaká vysvětlení pro tyto nálezy poskytuje evoluční teorie? Zvířata v severních oblastech zmrzla zřejmě během několika málo hodin poté, co teplota prudce klesla pod bod mrazu. Existuje nějaké jiné reálnější vysvětlení? Pokud vím, nikoli.
Suchozemské zkameněliny
Na ostatních částech světa (mimo mrazivé oblasti pólů a vysokých hor) byla zvířata zavalena usazeninami a nacházíme jejich pohřebiště po celém světě – už ne většinou měkké části těl, ale kosti či otisky. Jako příklad je možné uvést obrovskou tibetskou vysočinu s dvěma milióny km2 sedimentárních hornin o mocnosti mnoha kilometrů, jež dnes leží ve výšce přes 4 000 m. Dále africkou formaci Karoo, v níž mají být podle odhadů Roberta Brooma obsaženy fosilie 800 miliard obratlovců (N. O. Newell, Journal of Paleontology, sv. 33, str. 496, 1959, ); sleďovou vrstvu v miocénní břidlici Kalifornie, v níž zahynula asi miliarda ryb na ploše 10 km2 (H. S. Laad, Science, sv. 129, str. 72, 1959); stejně tak Kumberlandská kostní jeskyně v Marylandu (USA), v níž byly nalezeny zkamenělé vrstvy tuctů druhů savců od netopýra k mastodontovi, spolu s fosilními plazy a ptáky – přičemž se společně vyskytují druhy, jež dnes spolu nežijí, ale žijí v nejrůznějších klimatických zónách od Arktidy po tropy (G. Nicholas, Scientific Monthly, sv. 76, str. 301, 1953).
Na Sicílii najdeme zkamenělé kosti hrochů v takových množstvích, že byly těženy jako zdroj paliva. Přes 2 000 zkamenělin objevili američtí vědci na stavbě nové trasy metra v Los Angeles v roce 2000. Většina fosilií se dochovala nepoškozena. Kosti na řadě fosilních hřbitovů nacházíme často pohřbeny pod vrstvami naplavenin a promíšeny částmi rostlin, stromů, lasturami a pozůstatky ryb. Vápencové útvary poblíž Oděsy obsahují asi 4 500 kostí medvědů, hyen, kanců, mamutů, nosorožců, bůvolů, jelenů, zajíců, vlků a lišek. Odhaduje se, že na regálech a v depozitářích přírodovědeckých muzeí a škol po celém světě je celkem asi 250 milionů zkamenělin rostlin a živočichů, a venku v zemi pak ještě leží mnoho dalších miliard. Evoluční teorie, která počítá s miliony let postupně se usazujících vrstev, v nichž teprve z primitivních organizmů vznikaly nové formy, nemá na tyto fenomény žádnou přiměřenou odpověď.
Dinosauři, lamy, jejich kosti a rytiny
Zkameněliny dinosaurů se nalézají po celém světě. Kostry často vykazují stopy náhlé, násilné smrti ve vodě. Někteří dinosauři byli nalezeni v plovoucí pozici s hlavou křečovitě vraženou dozadu. (Björn Kurten: The Age of Dinosaurs) Evolucionisté vymysleli zoufalé teorie, aby vysvětlili, proč tato zvířata (často suchozemská a vodu nemilující) zahynula tímto způsobem a v takovém množství. (Existují i úvahy, zda dinosauři nebyli převážně teplokrevní a nežili více ve vodě podobně jako krokodýli.) Dinosauři podle evoluční teorie “nesměli” žít spolu s lidmi (lidé se ještě v té době “nestačili vyvinout”). Přesto máme velké množství dokladů o pravém opaku. Nacházíme stopy dinosaurů ztvrdlé v jedné vrstvě se stopami člověka (stopy lidí někdy označují evolucionisté zcela bezdůvodně za padělky, viz Richard Dawkins: Slepý hodinář). Tyto stopy jsou po celém světě. Rytiny dinosaurů byly nalezeny na stěnách jeskyň a kaňonů např. v Arizoně či Rhodezii, stejně jako jejich figurky. Pětiprsté lamy, údajně vyhynulé před 30 miliony let, byly nalezeny archeology vyryté na nádobách a jejich kostry byly nalezeny ve spojitosti s kulturou Tiahuanaků (Bolívie).
Uhlí, ropa, zemní plyn
– jaký masivnější důkaz ohromně bohatého života na počátku země máme hledat? Jaký masivnější důkaz celosvětové potopy? Tlakem lze dnes vyrobit uhlí z dřevité masy během několika hodin i minut. Vznik uhlí z biomasy ani nemůže trvat miliony let, má-li vzniknout skutečné uhlí. Jsou známy případy, kdy dělníci zaráželi do země dřevěné kůly a špička, která narazila na kámen, zuhelnatěla. Uhlí pochází velmi zřejmě ze zbytků rostlin předpotopního světa, pohřbených vodou pod sedimenty, jinak si jeho vznik neumíme vyložit. Miliony let rostoucí lesy nezuhelnatí a nikde na světě nenajdeme ani náznak o pozvolném přechodu mezi rašelinou, lignitem, hnědým uhlím, černým a antracitem. Na jednom místě se těží hnědé uhlí, na jiném černé a zase jinde rašelina. Uhlí se nalézá napříč celým geologickým sloupcem ve všech částech světa, dokonce i pod póly. Nese všechny známky rychlého uložení obrovských mas dřevin následkem vody (tzv. alochtonní vznik uhlí: sloje nevznikly na místě, kde rostliny rostly, ale potopením “plovoucích koberců” dřevin) s následným překrytím sedimenty. Uhelné sloje svědčí o nepředstavitelné mase rostlin, která musela existovat před potopou. Existují sloje o více jak 30 m mocnosti, k jejichž vzniku bylo potřeba mnohonásobně vyšších vrstev dřevin.
Také ropu a zemní plyn umíme dnes vyrobit z organických zbytků a lze je vysvětlit jako produkt mechanické a chemické přeměny zvířecích těl, především ryb a vodních živočichů. (Existují i anorganické teorie o vzniku fosilních paliv, nejsou však tak průkazné a mají řady obtíží). Evoluční teorie nemá absolutně žádné vysvětlení, kde se hned na počátku země vzalo tak obrovské množství rostlin a živočichů pro vznik tak mohutných zásob fosilních paliv. Pokud tedy zvážíme jen tyto dvě skutečnosti (další následují) – tj. spousty zkamenělin po celém světě a ohromné zásoby fosilních paliv, není docela logické, že si představíme spíše obraz globální potopy, kdy zahynulo nepředstavitelné množství vyspělých organizmů, než evoluci?
Fosilní jezera a zbytky mořských živočichů i dalších zkamenělin
Často nacházíme ve světě vysoko položená jezera, zřejmě pozůstatky celosvětové potopy. Někdy obsahují slanou vodu jako oceány a moře. Hladina Bajkalu na Sibiři je 457 m nad mořem a je jasné, že celá Sibiř byla kdysi pod vodou. Bajkal obsahuje mořské živočichy, žije zde arktický druh tuleně podobný tuleni žijícímu na Špicberkách, v Kaspickém moři a Aralském jezeře. V Tibetu najdeme jezera 4900 až 5000 m nad mořem, mnohá jezera jsou solná či alkalická, solné pánve najdeme v ruských stepích i na amerických prériích. Na nejvyšších vrcholcích hor, např. v Himálajích, najdeme zbytky mořských živočichů vysoko nad mořem, na Sahaře najdeme vyschlá koryta řek. Zajímavé jsou nálezy zkamenělých zvířecích stop, které ukazují, jak zvířata utíkala před potopou do vyšších poloh, často klouzala zpět po břiše dolů a opět se snažila dostat nahoru před stoupající vodou, pak najdeme jejich těla v obrovské průrvě nahromaděná pod usazeninami, zvířata, která spolu běžně nežijí.
Sedimenty a vulkanické horniny
Nejen že je 71% (362 mil. km2) povrchu Země pod vodou, což je naprosto nevídaný jev v planetárním měřítku (na Marsu hovoří vědci také o katastrofální potopě v minulosti, ale zatím není jasné, kde je ona voda), ale i pevniny, na kterých žijeme, jsou z větší části pokryty usazeninami (skálami) nanesenými vodou. Naplaveniny štěrku, písku, vápencové, břidlicové a jílovcové skály nacházíme po celém světě. Na univerzálnost potopy ukazuje také jíl, který by mohl být podle některých teorií sopečného původu a byl nakonec usazen vodou. Universitní profesor dr. I. Le Riche již před mnoha lety předložil argumenty, že jíl je sopečného původu a že jeho všudypřítomnost a povaha i způsob uložení je důkazem pro univerzální potopu. Jíl pokrývá rozsáhlá území ve střední Evropě, severní Francii, Belgii, v údolí Rýna, nalézáme jej ve Slezsku, Polsku, Rusku, vystupuje vysoko do Karpat, kde tvoří ložiska o mohutnosti až 610 m. Ve Spojených státech je jíl v celé rozloze řeky Mississippi, je značně rozšířen v Číně. Evolucionisté vykládají často jíl jako důsledek činnosti ledovců, ale je to velmi obtížný výklad právě z důvodu obrovských ploch pokrytých tímto materiálem, sestávajícím z drobounkých hranatých částic bez jakékoliv struktury (klastické horniny). Vysvětlovat geologické útvary činností ohromného množství vody působící v krátké době globálně po celé zemi je mnohem snazší než tyto útvary vysvětlovat dlouhodobými evolučními procesy, tzv. uniformitarianismem, posuvy kontinentů, ledovými dobami a horotvornou činností probíhající po miliony let. Argumenty pro nanesení všech vrstev najednou viz níže, 24. Omyl.
Skalní masivy a kreační představa potopy
Nikde na světě není úplný geologický sloupec tak, jak ho vyžaduje evoluční obraz světa. I Grand Canyon v USA (Arizona) vykazuje jen polovinu, zkameněliny permu leží na karbonu a ten přímo na kambriu. Chybí ordovik, silur i devon. Geolog Suess řekl, že je to udivující. (The Face of the Earth). Abyste viděli celý sloupec třeba v USA, musíte hodně cestovat: pre-cambrium a paleozoik lze najít v Grand Canyonu, mesozoic ve východní Arizoně, třetihory v Novém Mexiku. Ještě těžší je vysvětlit, proč se některé geologické období “opakovalo třeba 5x” a proč existují stovky tzv. “přeházených vrstev” – v rozporu s evoluční vírou. (Highlands ve Skotsku, Britská Kolumbie, Montana, Alberta, velká část Švýcarského alpského regionu, Čína, Skandinávie atd.) Pokud jsou fosilie evolučně pokročilých organizmů příliš dole (ještě se neměly vyvinout) evolucionisté je nazývají “stratigraphic leaks”, pokud jsou příliš nahoře, jsou to “re-worked specimens”, říká dr. Henry Morris.
Ledovcový Národní Park v USA má blok prekambrického vápence (údajně starý 1 mlrd. let) spočívající zcela přirozeně na křídovém podloží (údajně starém 100 mil. let) – mělo by to být tedy obráceně. Evoluční geologové věří, že tento “špatně uložený blok” se posunul horizontálně přes okolní oblast. Je však dlouhý přes 500 km, přes 50 km široký a kolem 10 km silný! Dr. Henry Morris ukázal, že přesmyk takového masivu by byl fyzikálně vyloučen, i kdyby třecí plochy byly naolejovány. Evoluční teorie však tyto neuvěřitelné procesy vyžaduje po celém světě, aby se vyhovělo “správnému pořadí vyvíjejících se živočichů”. Problém je, že styčné plochy vodou nanesených vrstev nejeví nejmenší známky drcení, lámání či nějakého pohybu, ale vrstvy leží zcela přirozeně na sobě, jak byly naneseny vodou. Mnohá vysoká pohoří světa byla sice po potopě vyvrásněna v důsledku pohybu pevninských desek (to nejsou sedimentární vrstvy) vlivem obrovské váhy vod oceánů – např. zdvihání Himálaje pokračuje ještě dnes za doprovodu četných zemětřesení. Naproti tomu sedimentární vrstvy leží zcela přirozeně jedna na druhé bez sebemenších známek pohybu jednotlivých mezivrství, a k žádnému, pro evoluci tak potřebnému posunu “starších na mladší” nedochází. Pokud tedy tento imaginární posun a zvětrávání nebudeme z evoluční víry postulovat, budou často zkameněliny “primitivních a jednoduchých” organizmů nahoře a těch pokročilých a vývojově vyšších dole!
Protozoa, smrková a pylová zrna
Jak jsem již uvedl, protozoa – jednobuněční (ze kterých se měl dle evolučních představ vyvinout život) úplně chybí v kambriu, tedy na počátku prvohor, zatímco mnohobuněční (metazoa), tedy mnohem složitější organizmy, jsou zde v hojnosti přítomni. Jednobuněční se nalézají až nad kambriem. Takže stovky složitějších živočichů se nalézá dříve, nahlíženo brýlemi evoluční víry než ti, ze kterých se vyvinuli. Geologem Cliffordem Burdickem byla nalezena smrková a různá pylová zrna ve všech vrstvách Grand Canyonu (USA), od kambria vzhůru, což ukazuje na růst těchto plně vybavených rostlin už před údajnými 500 miliony let. Burdick říká: “Objev Gymnospermových a Angiospermových pylových zrn v kambriu a prekambriu přináší skutečný problém…nález spor rostlin, které jsou přinejmenším těsně příbuzné smrkům, v prekambriu, dělá velkou potíž myšlence na evoluční vývoj těchto specializovaných rostlin.” (Clifford Burdick Microflora of the Grand Canyon).
Nálezy, které jsou v evoluční teorii “zakázány”, v kreační nepřekvapují
Kovová váza se stříbrným reliéfem květin byla nalezena ve skále u Dorchesteru (Massachusetts) r. 1851 jedním dělníkem z lomu. Geologové prohlásili, že skála je miliony let stará. Kovová krychle s vyrytým žlábkem po obvodu byla nalezena dr. Guretem r. 1885 u Vocklabrucku v Rakousku, když byl rozlomen velký kus uhlí (50-300 mil. let staré). Roku 1883 byl v uhlí objeven náprstek, roku 1976 informoval Harry Wiant o lžíci uložené v uhlí, dále byla uveřejněna informace (CRSQ 1971) o nalezeném železném kotlíku v uhelném balvanu. Roku 1853 přišla zpráva o železném nástroji uloženém v uhelné sloji v okolí skotského Glasgowa. Podle zprávy uvedené v časopisu Scientific American (5. 6. 1852) se v uhelných vrstvách našla kovová loď a nádoba se stříbrnou vložkou. Tento seznam by šlo ještě rozšiřovat, nesmíme však zapomenout, že evoluční vědci nemají žádný zájem o publikování těchto nálezů a jejich uchování, takže některé z nich i ležely delší dobu v muzeích a pak se záhadně ztratily. Vypálená hliněná figurka byla nalezena r. 1889 mužem, který vrtal díru pro vodu ve státě Idaho ve skalním masivu v hloubce 90 m. Skála byla odhadnuta na 10 milionů let.
V roce 1968 ohlásili Y. Druet a H. Salfati objev polovejčitých kovových trubiček stejného tvaru ale různé velikosti ve formaci křídy (druhohory). Zpráva je o tom v knize Ancient Man: A Handbook of Puzzling Artifacts od Williama R. Corlisse. Odhaduje se, že křídová sloj, odkrytá v lomu v Saint-Jean de Livet ve Francii, je stará nejméně 65 miliónů let. Během posledních několika desetiletí našli jihoafričtí horníci stovky kovových koulí, z nichž nejméně jedna má po obvodu tři paralelní drážky. Podle článku J. Jimisona existují dva druhy těchto koulí: “jeden je z kompaktního namodralého kovu s bílými skvrnami a druhý je dutá koule vyplněná bílým houbovitým středem.” Roelf Marx, správce muzea v jihoafrickém městě Klerksdorp, kde jsou některé z koulí uloženy, řekl: Představují úplnou záhadu. Vypadají, jako by je vyrobil člověk, přestože v době historie Země, kdy v této hornině spočinuly, neexistoval žádný inteligentní život. Nic podobného jsem ještě neviděl.” (Michael A. Cremo, Richard L. Thompson: Skrytá historie lidstva)
Zlatý opracovaný řetěz, s konci uvízlými v uhlí, našla r. 1891 žena v Illinois, když rozlomila velký kus uhlí. Dvě kostry, připomínající lidské, byly nalezeny při těžbě třetihorního uhlí v nováckých dolech r. 1951. Otisky dětských nožiček a botičky, z nichž jedna rozšlápla trilobita, který musel v té době být živý, protože nesl známky hojení, nalezl v kambrijských skalách (500 mil. let, kdy neměli žít ještě ani savci) ve státě Utah sběratel trilobitů William Meistern 1. 6. 1968. Lidské stopy v křídě i karbonu byly nalezeny v amerických státech Texas, Virginie, Pennsylvanie, Kentucky, Illinois, Missuri a západně ke Skalnatým horám. A co na to evolucionisté? Albert C. Ingalls v The Carboniferous Mystery říká: “Jestli člověk nebo i jen jeho opiččí předek, nebo i jen savčí předek opic, existoval v období karbonu v jakékoliv podobě, pak celá věda geologie je úplně chybná, takže geologové se mohou vzdát svých míst a jít dělat třeba řidiče náklaďáků. Alespoň prozatím věda odmítá atraktivní vysvětlení, že by člověk učinil tyto tajemné otisky svou nohou do bláta karbonové doby”.
Další utajované nálezy
Prokřemenělé lidské mozky byly nalezeny na Blanensku v ČR, onen člověk by musel žít ve společnosti dinosaurů; ale také v bývalé SSSR u vesničky Odincevo (karbon, 350-270 mil. let), tento člověk by žil v prvohorách. Stopy koňských kopyt byly nalezeny v oblasti Grand Canyonu (prvohory) v Arizoně. Kladívko (želízko i topůrko) pevně uzavřené v pískovcové skále 135 mil. let staré bylo nalezeno r. 1934 v Texasu. Byl nalezen starobylý mayský reliéf ptáka podobného archeopteryxovi, takže by mezi nimi muselo být 130 milionů let dle evoluční chronologie. Stopy člověka ve tvrdých druhohorních vápencích byly nalezeny na Slovensku u vesnice Koňská, okres Martin, dále dětské nožičky otisknuté do kamene. Zkameněliny moderních lidí nebo lidí velmi podobných moderním, pohřbené hluboko nebo ve vrstvách datovaných jako hodně staré, jsou evolucionisty ignorovány a nepublikovány. Např. Ethiopean jaw (3-4 mil. let), dále lidi ze Swanscombe, Galley Hillu, Grimaldi, Oldoway, Foxhillu, Wadjaku aj. Všichni jsou prakticky k nerozeznání od současných lidí.
Lidští obři a zvířata nadměrných rozměrů
5,1 metru vysoká lidská kostra byla nalezena v Gargayamu na Filipínách, kosti jiných obrů nalezli výzkumníci v jihovýchodní Číně. Měřili více než 3 metry. Na Cejlonu byly nalezeny zbytky člověka, který musel být vysoký kolem 3,9 metru. V Tuře, blízko hranic s východním Pákistánem, byla nalezena kostra člověka 3,3 m dlouhá. Již jsem se také zmínil o zkamenělých otiscích lidských chodidel nadměrných rozměrů, které nacházíme na různých místech země. Kostru lidské nohy včetně chodidla objevili prospektoři r. 1877 v údolí Spring Valley v Nevadě. Kost vyčnívala pevně usazena v křemenci, lékař potvrdil, že jde o lidské kosti nadměrných rozměrů (od kolena k patě 97,5 cm). Roku 1925 odkryla skupina amatérských výzkumníků kostry osmi prehistorických obrů, měřících od 2 do 3 m. Měli na sobě mohutné měděné brnění.
Mezi nalezenými zkamenělinami byly objeveny také obrovité formy téměř všech dnes žijících druhů zvířat. Mezi plazy to jsou známí obrovití dinosauři, stejně tak gigantické želvy. Savci jsou obvykle dvojnásobné velikosti ve srovnání s jejich současníky. Byly nalezeny např. gigantické formy následujících savců: medvědů, velbloudů, panterů, prasat, nosorožců, slonů, tygrů a vlků. Také obrovské zkameněliny ptáků. Stejně tak hmyz s rozpětím křídel více než půl metru (např. vážka). Základem evoluční teorie je učení, že tak, jak se zvířata rozvíjejí co do složitosti, vzrůstá i jejich velikost. A tak je skutečnost těchto obrovitých zkamenělin spíše v souladu s kreačním obrazem dávného stvořeného světa, než s evoluční vírou.
Nezvyklé stavby, nápisy a tradice o potopě
Francouzský batiskaf Archiméde objevil r. 1957 na dně 135 mil. let (dle evoluč. počítání) starého kontinentálního šelfu severně od Puerta Rica obrovské skalní konstrukce, jakási kyklopská schodiště, vysekaná do skály. R. 1954 objevil Antony Laughton z Oceánografického ústavu v Londýně v hloubce 4500 m u pobřeží Irska otisky stop neznámé bytosti, vzdáleně připomínající lidské. V jižním Atlantiku byly objeveny gigantické kamenné trosky (125-130 mil. let), v Peru byly objeveny r. 1952 zbytky skalních pahorků, přeměněných v sochy veleještěrů Stegosaura a Todoxona. Na podzim r. 1868 v povrchovém uhelném dole v Ohiu uvolnil horník James Parsons rozměrnou vrstvu uhlí. Ta se sesula a odhalila břidlicovou stěnu pokrytou hieroglyfy.
Jak jsem již uvedl, po celém světě jsou roztroušeny tradice o dávné vodní katastrofě, která postihla celou zemi. Uvedu jen několik příkladů: Domorodci v Súdánu nazývají jedno tamní jezero Bahar el Nuh (jezero Noach) a věří, že potopa zatopila celou zemi a začala u tohoto jezera. Hotentoti nazývají prarodiče svého plemene Noh a Hing-Noh. Domorodci Grónska vypravují, že na této zemi byla desátá generace lidí od počátku, když přišla celosvětová potopa a země byla zaplavena. Havajští domorodci vypravují, že dlouho po smrti prvního člověka Kumu-Honus (“muž ze země”, tedy stejný význam jako hebrejské Adam) upadli jeho potomci do mravní zkaženosti. Jen jeden muž zůstal spravedlivý, a to byl Nu-uh, který začal stavět velkou loď a pak přišla celosvětová potopa. Přes mongolské Tatary, Bataky na Sumatře, Indiány v severní a jižní Americe, Číňany, Skandinávce, Afričany a další národy, s jejich literárními doklady o celosvětové potopě, by se dalo pokračovat dál. Známá je též babylónská verze potopy z Ninive, epos o Gilgamešovi, kterou můžeme tak, jako všechny ostatní, porovnávat s biblickým podáním v knize Genesis. Všechny tyto starověké zprávy o potopě nemohly opisovat z bible a nejsou v žádné přímé spojitosti s náboženstvím starého zákona, judaismem. Spíše svědčí o nezávislém popisu skutečné historické události, která je nám tk doložena nejen ve vrstvách země, ale i ve starověké literatuře.
Německý učenec dr. Richard Andreé sestavil sbírku 88 různých zpráv o potopě: 20 z Asie, 5 z Evropy, 7 z Afriky, 10 z Austrálie a jihomořských ostrovů a 46 od amerických národů. Že by to byly všechno výmysly či báje o nějaké místní povodni? A jaký smysl by měl v takové místní potopě tak ohromný koráb, když stačilo přestěhovat se jen na jiné místo?
Po pročtení třeba i jen zlomku všech těchto argumentů by soudnému člověku mělo být jasné, proč dnes už tolik vědců odmítá evoluční obraz minulosti a přiklání se k teorii stvoření a následné celosvětové potopě, jako dost dobře prokázaných a na faktech zakotvených historických událostech.
PŘÍLOHY:
1) Přednášky o Kreacionismu, které změnily můj pohled na život
https://matej4212.blogspot.com/2014/12/prednasky-ktere-zmenili-muj-pohled-na.html
