PROROCTVÍ AP. PAVLA (2 TE 2,3.4.7) O ODPADNUTÍ V CÍRKVI SE NAPLŇOVALO ZVLÁŠTĚ OD DOB SPJATOSTI PŘEDSTAVITELŮ CÍRKVE SE STÁTEM (Citát z 3. kapitoly knihy Velký spor věků; GC 50)
FORMÁLNÍ OBRÁCENÍ CÍSAŘE KONSTANTINA na počátku čtvrtého století křesťané přijali s velkým nadšením. Když svět formálně oděný spravedlností vstoupil do církve, rozklad pak postupoval velmi rychle. Zdánlivě poražené pohanství vlastně zvítězilo. Pohanské myšlení ovládlo církev. Pohanské nauky, obřady a pověry byly zapracovány do věrouky a bohoslužby formálních Kristových následovníků. Kompromis mezi pohanstvím a křesťanstvím vedl k tomu, že se začal prosazovat "člověk hříchu", o němž proroctví předpovědělo, že se bude stavět proti Bohu a vyvyšovat se nad něj. OBROVSKÁ SOUSTAVA FALEŠNÉHO NÁBOŽENSTVÍ JE MISTROVSKÝM DÍLEM SATANOVY MOCI - pomníkem jeho úsilí dosednout na trůn, aby vládl zemi podle své vůle.
Satan se kdysi pokusil dosáhnout dohody s Kristem. Přišel za Božím Synem na poušť pokušení, ukázal mu všechna království světa a jejich slávu a nabídl mu, že všechno odevzdá do jeho rukou, uzná-li Kristus nadvládu knížete temnoty. Kristus pokáral opovážlivého pokušitele a přinutil ho, aby odešel. Satan však dosahuje větších úspěchů, svádí-li podobným způsobem lidi. NAVÁDĚL CÍRKEV, ABY HLEDALA PŘÍZEŇ A PODPORU U MOCNÝCH TOHOTO SVĚTA, ABY TAK ZÍSKALA SVĚTSKÉ VÝHODY A POCTY. Tím církev zavrhla Krista a začala se podřizovat představiteli odpadnutí - římskému biskupovi.
NESLAVENÍ PAPEŽSKÝCH OBŘADŮ A SVÁTKŮ BYLO ZBĚSILE PRONÁSLEDOVÁNO (Citát z 3. kapitoly knihy Velký spor věků; GC 54.55.60)
V šestém století bylo papežství již pevně nastoleno. Za své sídlo si zvolilo císařské město a římský biskup byl prohlášen za hlavu celé církve. Pohanství bylo nahrazeno papežstvím. Drak dal šelmě „sílu svou, a trůn svůj, a moc velikou“ (Zj 13,2; viz Dodatky). A nyní začalo 1260 let papežského útlaku, jak je předpověděla proroctví knihy Daniel a Zjevení (Da 7,25; Zj 13,5-7). KŘESŤANÉ BYLI NUCENI ROZHODNOUT SE BUĎ VZDÁT SVÉ ČISTOTY A PŘIJMOUT PAPEŽSKÉ OBŘADY A BOHOSLUŽBU, ANEBO TRÁVIT ŽIVOT VE VĚZENÍCH, PODSTOUPIT SMRT NA MUČIDLECH, NA HRANICI NEBO POD KATOVOU SEKEROU. Začala se plnit slova Ježíše: „Budete pak zrazováni i od rodičů a od bratrů, od příbuzných i od přátel, a zmordují některé z vás. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé.“ (L 21,16.17) Nad věrnými se rozhořelo PRONÁSLEDOVÁNÍ S VĚTŠÍ ZBĚSILOSTI NEŽ PRONÁSLEDOVÁNÍ DŘÍVĚJŠÍ. A svět se stal velkým bojištěm. Po staletí nalézala Kristova církev útočiště v ústraní a ve skrýších. Takto praví prorok: „A žena utekla na poušť, kdež měla místo od Boha připravené, aby ji tam živili za dnů tisíc dvě stě a šedesát.“ (Zj 12,6)
Nástup římské církve k moci znamenal počátek doby temna. /…/ Papežství se stalo krutovládcem světa. Králové a císařové se klaněli nařízením římského papeže. Zdálo se, že papež rozhoduje o časném i věčném osudu lidí. Po staletí většina křesťanů přijímala učení Říma v plném rozsahu a bez výhrad, UCTIVĚ KONALA JEHO OBŘADY A ZACHOVÁVALA JEHO SVÁTKY. Ctila a štědře podporovala jeho kněze. Římská církev nedosáhla nikdy větší důstojnosti, velkoleposti a moci. Avšak „POLEDNE PAPEŽSTVÍ BYLO PŮLNOCÍ SVĚTA“.
V KAŽDÉ DOBĚ MĚL BŮH SVŮJ VĚRNÝ, AVŠAK ČASTO PRONÁSLEDOVANÝ LID (Citát z 4. kapitoly knihy Velký spor věků – GC 61.62)
Temno, které přikrylo zemi během dlouhé doby papežské nadvlády, nemohlo zcela zastřít světlo pravdy. V KAŽDÉ DOBĚ TU BYLI LIDÉ, KTEŘÍ SVĚDČILI O BOHU, VĚŘILI V JEŽÍŠE KRISTA JAKO JEDINÉHO PROSTŘEDNÍKA MEZI BOHEM A ČLOVĚKEM, POKLÁDALI BIBLI ZA JEDINÉ PRAVIDLO ŽIVOTA A SVĚTILI PRAVOU SOBOTU. Kolik svět vlastně vděčí těmto lidem, se jejich potomci nikdy nedoví. Byli upalováni jako kacíři, jejich pohnutky byly zpochybňovány, jejich povahy očerňovány, jejich spisy byly ničeny nebo překrucovány. Přesto tito svědkové zůstali pevní a po dlouhá léta uchovávali ryzí víru jako svaté dědictví pro přicházející generace.
Dějiny Božího lidu během staletí temna, které následovaly pod římskou nadvládou, jsou zapsány v nebi, LIDSKÉ ZÁZNAMY JIM VŠAK VĚNUJÍ MÁLO POZORNOSTI. Několik zmínek o věrných Božích následovnících může být nalezeno, kromě žalob jejich pronásledovatelů. Řím se snažil potlačit každý náznak nesouhlasu se svým učením nebo rozhodnutími. Snažil se zničit všechno, co považoval za kacířské, ať šlo o lidi nebo spisy. Projev nedůvěry nebo zapochybování o pravdivosti papežských dogmat stačil k tomu, aby byly mařeny životy bohatých i chudých, vysoce postavených či prostých lidí. ŘÍM SE TAKÉ SNAŽIL ODSTRANIT ZÁZNAMY O KRUTOSTECH, KTERÝCH SE DOPOUŠTĚL VŮČI VŠEM SVÝM ODPŮRCŮM. PAPEŽSKÉ KONCILY NAŘÍDILY, ŽE VŠECHNY KNIHY A SPISY, KTERÉ TAKOVÉ ZÁZNAMY OBSAHUJÍ, BY MĚLY BÝT VYDÁNY PLAMENŮM. Před vynalezením tisku existovalo jen málo knih a to ještě ve formě, že se stěží daly dobře uchovat. Proto se dalo Římu těžko zabránit, aby svůj záměr neprovedl.
ŘÍM V MINULOSTI NEVYŽADOVAL JEN ZACHOVÁVÁNÍ NEDĚLE, ALE TAKÉ ZNESVĚCOVÁNÍ SOBOTY (Citát z 4.kapitoly knihy Velký spor věků – GC 64.65)
Víra, kterou po staletí uchovávali a šířili valdenští křesťané, se podstatně lišila od falešného učení Říma. Jejich náboženské učení vycházelo z psaného Božího slova, z pravé křesťanské věrouky. Ale tito chudí zemědělci, žijící v ústraní, odloučení od světa – spjati každodenní těžkou prací se svými stády a na svých vinicích - nedospěli k pravdě vlastním zápasem proti bludům a dogmatům odpadlé církve. Neobdrželi nějakou novou víru. Jejich víra byla dědictvím po otcích. ZÁPASILI O VÍRU APOŠTOLSKÉ CÍRKVE - „víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Ju 3). „CÍRKEV NA POUŠTI“, A NIKOLI NADUTÁ KNĚŽSKÁ HIERARCHIE TRŮNÍCÍ V HLAVNÍM MĚSTĚ TEHDEJŠÍHO SVĚTA, BYLA PRAVOU KRISTOVOU CÍRKVÍ, STRÁŽCEM POKLADŮ PRAVDY, KTERÝ BŮH SVĚŘIL SVÉMU LIDU, ABY JEJ PŘEDAL SVĚTU.
K hlavním příčinám, které vedly k odluce pravé církve od Říma, patřila nenávist Říma k biblické sobotě. Papežská moc opovrhla pravdou, jak to předpověděla Biblická proroctví. Boží zákon byl zašlapán do prachu, zatímco lidské tradice a zvyklosti byly vyvyšovány. Církve, které se podřídily papežské nadvládě, byly velmi brzy donuceny, aby uctívaly neděli jako den odpočinku. V záplavě bludů a pověr byli mnozí tak zmateni - a to i praví Boží následovníci -, že sice světili sobotu, ale nepracovali ani v neděli. Toto ovšem papežské vůdce neuspokojilo. POŽADOVALI NEJEN, ABY SVĚTILI NEDĚLI, ALE TAKÉ ABY ZNEUCTÍVALI SOBOTU. Hrozil nejostřejšími slovy těm, kdo se opováží ji vzdávat úctu.
