Iz 43, 19-20
Milé sestry, milí bratři. Opět zde stojím, abych se s vámi pokusil sdílet své duchovní uvažování. Ten verš, který Radek (?) četl, mne provází už celý rok. Poprvé vstoupil do mého života s nástupem bratra Hrdinky do služby v našem sboru. Pro mne jako prorocké slovo od Boha předpovídající probuzenecký vliv jeho služby. Po druhé, když byl na přelomu roku čten jako jeden z novoročních veršů určených pro náš sbor. A po třetí mi přišel před oči při přípravě tohoto kázání….
"Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekami, abych napojil svůj vyvolený lid."
Tento text říká, že Hospodin tvoří nové věci a že je už možné na obzoru vidět jejich zárodky. Čteme tu, že tam, kde je nyní suchá poušť, Bůh způsobí, že zde bude životodárný proud vláhy, který utiší žízeň jeho lidu. Stejně i my dnes jako jednotlivci i církev naléhavě potřebujeme takovouto vláhu, takový proud. Tehdy Bůh mluvil k Izraeli, dnes, věřím, hovoří k nám. Rád bych hovořit o změnách, které považuji za významné pro vývoj církve, abychom se více stali životodárným „napajedlem“ pro sebe i lidi okolo nás.
Téma reformy církve jsem si nevybral nahodile. Rád bych podnítil naše přemýšlení před členským shromážděním, které se uskuteční příští sobotu. Hlavním tématem budou návrhy pro jednání unijní konference. Nevím, jestli jste četli dokument, který poslal Mirek mailem. Ten vybízí členy všech sborů, aby se svobodně vyjádřili k tomu, co vnímají, že v naší církvi buď nefunguje, nebo nefunguje tak, jak má. Na základě těchto výstupů bude unijní konference – cituji - „hodnotit fungování naší církve v uplynulém období“, „přijímat opatření ke zvýšení duchovní úrovně členů církve“ či např. „reflektovat spolupráci s jinými církvemi“. Každý má jedinečnou příležitost, aby byl jeho hlas skutečně slyšen.
Toto téma mi v posledním čase velmi leží na srdci. Dovolte mi využít této chvíle a podělit se s Vámi o svoji vlastní reflexi k tématu reformy církve. Místy jsem se inspiroval knihou Neočekávaná odhalení aneb 31 mýtů, které brání církvi růst od Davida Riplayho – kazatele naší církve. Jsem přesvědčený, že jako církev potřebujeme změnu. Některé věci děláme výborně, jiné nám unikají. Pojďme se spolu podívat na některé z potřeb církve a hledat potenciál možné změny.
1. Potřebujeme dobré duchovní vůdce. Úkolem kazatelů je vést lidi k učednictví a vychovávat nové vedoucí. Dobří duchovní vedoucí jsou klíčem k duchovně živému sboru. Pokud jsou Boží vůdcové lidmi modlitby, dokážou se správně rozhodovat a pak následují i správné činy. To, že to tak samozřejmě nemusí být, ukazuje např. kniha Malachiáš. V době tohoto proroka se uctívání Boha stalo pro vedoucí spíše povinností než upřímným projevem zbožnosti. V pozadí stojí období 100 let, které uplynulo od doby, kdy byl obnoven chrám, a lidé ztráceli nadšení pro uctívání Boha. Zavládla lhostejnost, mezi lidmi i kněžími přežívali mnohé hříchy. To je něco, s čím jsme jako církev konfrontováni také. 150 let očekávání Kristova příchodu nás unavilo. Dobří duchovní vůdcové vedení Duchem Svatým nás však mohou probudit a nežádoucí stav změnit! Modleme se za ně!
2. Naslouchejme mladým. David Ripley na základě své kazatelské praxe píše, že mladí lidé dnes inklinují ke spiritualitě a mnohem vážněji berou sounáležitost s církví, než tomu bylo v době generace, ve které vyrůstal. Na druhé straně nejsou ochotní přijmout všechny ty adventistické, jak on doslova říká, kulturní „parádičky“, které od nich někdy požadujeme. Tyto zvyklosti souvisí tradičně s členstvím, ale nikoli s učednictvím. Děti a dospívající mohou vnést elán a energii do života našich sborů, přestože to pro nás možná bude znamenat méně klidu při bohoslužbě, změnu ustáleného pořadí v bohoslužbě, jiné druhy písní nebo třeba odvahu se zvednout ze židle a sloužit Pánu novým způsobem.
3. Zlepšeme zacílení sobotních školek. Cílem sobotních školek by nemělo být, aby někdo na děti hodinu dohlédl a zabavil je. Cílem školek je připravit děti, aby se staly učedníky Pána Ježíše a sdílely svou víru se svými vrstevníky. V době dospívání povážlivý počet mladých lidí odchází z církve. Proto naše největší evangelizační úsilí má být věnováno našim dětem. Děti ve věku 5-12 let podle výzkumů nejsnadněji přijímají Ježíše za svého osobního Spasitele a zůstávají v církvi. Využijme tento čas moudře!
4. Volme vhodné misijních nástroje. Ze statistik vyplývá, že 70 - 80% lidí, kteří přijali Ježíše, měli předtím blízký vztah s někým věřícím. Budování vztahů je investice s nejlepší návratností. Nedostatkovým zbožím v církvi dneška nejsou peníze, ale čas - čas, ve kterém se pro Ježíše věnujeme našim přátelům. Na konci jedné evangelizační série, o které David Ripley píše, bylo pokřtěno 48 nových sester a bratří. O rok později navštěvovali shromáždění už jen čtyři z nich. Důvodem byla nízká vztahová aktivita členů sborů. Na jiných přednáškách jsme zjistili, že kromě třech návštěvníků byli všichni ostatní adventisté z jiných sborů. Adventismus dneška se potřebuje naučit evangelizaci, která dokáže oslovit postmoderní společnost. Evangelizace musí být šita na míru pro každou dobu a místo. Inspirujme se společenstvími a církvemi, které rostou!
5. Zaměřme se na vztahovou evangelizaci. Klaďme větší důraz na sdílení vlastní víry (nikoliv kultury!) než na výuku věroučného systému. Ovšem pozor! Důraz pouze na vztahy vytváří slabé křesťany, kteří mají jen malé znalosti pravdy z Božího slova. Věřím ale, že nám Bůh dá moudrost, jak tyto dva póly vyváženě skloubit.
6. Pracujme s konceptem skupinek a buňkových sborů. Dovolte mi zde citovat článek misionáře a profesora teologie na Andrewsově univerzitě Jona Dybdahla:
„Křesťanské společenství a místní sbor nejsou jedno a totéž. O duchovní rodině můžeme mluvit pouze tehdy, když společně neseme břemena jedni druhých a když věřící, jak říkali raní metodisté - "v lásce dohlížejí jeden na druhého". To naplňuje záměr učednictví. Proto musí být počet členů ve skupině omezený. I když se raní křesťané někdy účastnili bohoslužeb v židovském chrámu, většina jejich setkání se odehrávala v malých skupinách v domácnostech (a to až do 3 stol.). Jedná se o typ společenství, který vytvořil Ježíš se svými učedníky. V dnešní době je povzbudivé sledovat, jak se sbory opět snaží oživit své společenství prostřednictvím malých skupinek. Mnozí čerpají svojí inspiraci z raného metodismu, který byl po určitou dobu největší denominací v Severní Americe. Pro Wesleyho byly dvanáctičlenné skupiny podstatou církve, protože jejich základem bylo pravé společenství. Úpadek metodismu přišel s opuštěním tohoto systému - s nadřazením jednotky sboru nad skupinami. Já nepropaguji nějakou konkrétní podobu těchto malých skupin, protože společenství může být po formální stránce velmi různě strukturované. Důležité je, aby lidé pochopili jeho význam a byli ochotni použít jakoukoli užitečnou strukturu, která toto osobní společenství umožní.“
7. Přijímejme hledající s trpělivostí a vlídností. David Ripley píše, že často vídá lidi, kterým byla dána až příliš dlouhá zkušební lhůta, aby se osvědčili, než jim bylo dovoleno, aby se stali součástí života a vedení sboru. A protože cítili odstup od dlouholetých tradičních adventistů, mnozí z nich i z církve odešli. Lidé se dnes podle něj ani tak nestarají o to, jestli máme nebo nemáme pravdu v drobných věroučných otázkách; chtějí hlavně vědět, jestli to s nimi myslíme upřímně a máme je rádi. Přicházejí různě zranění a je jim obtížné uvěřit, že náš zájem o ně je nesobecký. Postmodernisté chtějí - dříve než uvěří - vědět, že jsou v našem společenství přijímáni. Církev je nemocnicí, kde lidé nacházejí léčbu, ne muzeem, kde vystavujeme svaté. Rozvíjejme skutečné přátelství s nově příchozími a buďme vůči nim trpěliví. Uvažujme také o vhodném způsobu, jak by mohli mít účast na životě sborové rodiny. Zapojme je. Jsou oblasti přiměřené jejich darům a schopnostem jako nových členů církve. A měli by být zařazeni co možná nejdříve!
8. Nebojme se plurality a buďme invenční. Postmoderní kultura očekává širokou nabídku programů např. více typů tříd SŠ – ta, kde někdo přednáší; kde probíhá živá diskuse, hlubší exegeze Písma nebo i modlitebně - sdílející skupinka apod.).
9. Zaměřme se více na mužskou spiritualitu. V současnosti jsou 2/3 členů v církvi ženy. Věřím, že by to mohlo být vyrovnané. Přemýšlejme nad formami, které více oslovují muže. Není to nové téma, bylo o tom napsáno již mnoho knih.
10. Spolupracujme s jinými probuzeneckými církvemi. Při evangelizaci a vyučování by pro nás nemělo být hlavní otázkou, jak obhájit svoji odlišnost, ale jak můžeme přispět ke společné misijní jednotě probuzeneckých církví. Ekumenické hnutí v době našich průkopníků bylo sjednocovacím úsilím mezi denominacemi, které neznamenalo spolupráci mezi církvemi jako je tomu dnes, nýbrž šlo o sjednocování církví za cenu velkých teologických kompromisů. Čisté učení Božího slova bylo považováno za něco vedlejšího, nedůležitého. V duchu modernismu byla hlásána tolerance a láska na úkor pravdy. To ale dnes už není pravda. Proto bychom jako církev měli upustit od individualismu a teologické povýšenosti a měli bychom spolupracovat na světové misii a více se inspirovat (např. ve správcovství nebo růstu církve) od druhých církví. V tomto směru pro mě byla obohacením promluva Davida Nováka, předsedy ČEA a člena Rady Církve bratrské, přednesené v dubnu na konferenci „Innovate“, která se zaměřovala na zakládání nových sborů.
Hlavními myšlenkami bylo:
1) Bez kontemplativního rozměru ztrácíme jako církve moc
2) Lidé se nemění na základě informací, ale skrze zkušenost
3) Vzory musí přicházet z duchovní oblasti, nikoliv z managementu
4) Je třeba překročit zónu komfortu a vzájemně se podporovat (i mezi církvemi)
5) Musíme se naučit investovat především do lidí (personálně i finančně).
11. Uvolněme ruce kazatelům. Jako církev jsme se v minulosti rozhodli nepoužívat kongregační model. To sice posílilo venkovské sbory, ale přineslo to kazatelům více stresu (1 kazatel na 2-4 sbory). To je dlouhodobě neuspokojivý stav, který se měl už dávno řešit. Na druhou stranu je třeba uvést, že důvodem zatížení kazatelů je i konzumní přístup členů vyvolaný členským místo učednickým paradigmatem.
12. Vychovávejme učedníky. Hlavním problémem je, že naše sbory se potřebují posunout od kultury členství ke kultuře učednictví. Někdy to vypadá, že nám více záleží na růstu počtu členů než na duchovním prohloubení, čímž vlastně oddělujeme evangelizaci od křesťanské výchovy. V tomto náboženství žijí mnozí bez opravdové víry, která vede k rozhodnému obrácení. Řešením je učinit učednictví základní strukturou našeho společenství.
13. Posilujme osobní spiritualitu. Někteří očekávají, že si v sobotu svou duchovní „nádrž“ natankují až nadoraz, a doufají, že jim zásoba vydrží až do příští soboty. Nebylo by ale mnohem lepší doplnit palivo vždy, když vidíme, že ručička ukazatele paliva jde rapidně dolů? A není vůbec nejlepší se každé ráno ujistit, že je naše nádrž plná?
14. Uctívejme Boha vroucně. Uctívání má být odpovědí na naši radost ze setkání s Bohem. Dejme k dispozici náš čas, naše nejlepší schopnosti a připravme například sobotní pobožnost s pečlivostí, aby byla radostnou oslavou Boha.
15. Buďme zdravě „charismatičtí“. Nechápejte mě prosím špatně. Nemyslím zde projevy letničního typu, ale původní význam řeckého slova „charismata“, tedy duchovní dary. Sbor má cítit zodpovědnost za to, aby každý člen dostal příležitost sloužit podle svého obdarování a Božího povolání. To se pak promítne i do kvality naší služby a radosti z ní.
16. Nechme se naplňovat Duchem svatým. Toužíme po zakoušení prožitku Boží přítomnost a projevu jeho moci? Někdy se zdá, jako by názor kolující v našich kruzích, že Duch svatý bude mocně působit až v době konce, způsobil jeho neaktivitu. Je to zřejmě největší rána, která může stihnout křesťanství, není-li prožíváno. K proměně našich srdcí a naplnění Božího povolání však musíme přijmout moc Ducha svatého, znamení Boží přítomnosti. Tímto znamením není sobota, jak si někteří mylně domnívají. Svěcení soboty k proměně nestačí!
17. Buďme v modlitbách horliví. Bůh je připraven probudit nás jako církev, pokud se budeme k němu upřímně modlit. Co nám dnes ve sborech chybí, to jsou rozhodní křesťané s odhodlaným jednáním, protože odhodlaná modlitba se zanedbává. Změňme to!
18. Buďme opravdoví a poslušní. Text u Micheáše 6, 8-9 říká (parafrázuji): „Náboženské obřady nestačí; Bůh chce vidět změněné životy. Nestačí jen konat náboženské skutky, je třeba správně žít.“ Zacharjáš 6, 15 říká povzbudivou věc: „I vzdálení budou přicházet a pomáhat při budování Hospodinova chrámu…, ovšem, budete-li opravdu poslouchat Hospodina, svého Boha.".
V sázce je věčnost každého člověka. Církev by proto měla vůči sobě být kritičtější než jakákoli jiná organizace.
To, co dnes v církvi potřebujeme, je životodárný proud změn v myšlení i jednání a touhu po změně inspirované od Boha. Modleme se prosím za ni! Stejně tak se prosím modleme za unijní konferenci, která bude rozhodovat o směřování česko-slovenské unie naší církve v následující polovině desetiletí.
AMEN.
MODLITBA
Dobrý Bože, přicházíš za námi jako Ten, kterému není lhostejné v jakých problémech se, jako církev, dnes nacházíme. Ano, je mnoho důvodů k vděčnosti. My však i jako Ty dobře víme, že v mnoha oblastech selháváme. Řada z nás, kdo jsme zde, dobře vidíme ten rozpor mezi tím, co je a tím, co by mělo být. Každý možná v něčem jiném. Mnohé církve nás předcházejí. Tvé slovo však burcuje ze spánku, abychom se nespokojili s tím, v čem nyní žijeme. Pane, my sami i lidé kolem nás žízní. Všude je poušť a duchovní vyprahlost. Sešli prosím proud vláhy, který způsobí změnu v našich vyjetých kolejích. Proud nového myšlení, který svlaží naši skomírající církev. Probuď prosím k odpovědnosti delegáty unijní konference a učiň změny v oblastech, které brání naší církvi růst. Děkujeme, že jsi to s námi ještě nevzdal. AMEN.
