Robert E. Coleman
1 Úvod
Když se nad tímto plánem zamyslíme, poznáme, že je založen na filosofii tak naprosto odlišné od myšlení moderní církve.
My se dnes obětavě snažíme pomocí jistě dobře míněných obřadů, programů, organizací, výborů apod. dokázat to, čeho můžou dosáhnout jen lidé v moci Ducha svatého. To neříkám proto, abych snižoval takové ušlechtilé snahy, neboť bez nich by církev nemohla pracovat tak, jak pracuje. A přece, dokud se do veškeré této činnosti, jak při plánování, tak při provádění, organicky nezačlení osobní poslání našeho Mistra, nemůže církev pracovat tak, jak by pracovat měla.
Mnohé církve nenašly Ježíšovu strategii, protože se držely jen minulých tradic, anebo se přizpůsobovali současné náboženské kultuře. Když Ježíšovu strategii skutečně pochopíme, zjistíme, že je tak odlišná od našich způsobů, že jsou její důsledky přímo revoluční! Mají-li být naše evangelizační snahy požehnané, musíme se Mistrovu plánu přiblížit co nejvíc. A to musíme uskutečnit i za tu cenu, že opustíme některou zbytečnou činnost v církvi, nebo že pozměníme dosavadní posvátné organizační struktury.
Dnešní církev princip výchovy k učednictví málo chápe. Zralí křesťané nevěnují mnoho osobní péče dospívajícím křesťanům, nepamatují na ni ve svých programech vdělávání. Následkem toho jsou nakonec i živí členové sboru pasivní. Pokusy o vytvoření učedníků na jakémsi "běžícím pásu" měly katastrofální důsledky. Musíme nalézt systém, jak by se každý nově uvěřivší křesťan dostal do péče křesťana dospělého, zralého, a tak byl povzbuzován k dospělosti, aby časem sám mohl vést někoho dalšího. Vycvičit lidi k této službě osobní výchovy je naléhavý, každodenní úkol každého sboru, který ještě takový program nemá.
Každý nebude veden k tomu, aby postupoval stejně, pokud jde o formu nebo organizaci, a ani bychom neměli po nikom chtít, aby se vešel do přesně stejné šablony jako ostatní. Mnohotvárnost je charakteristickou vlastností celého vesmíru. Mistr nám poskytuje základní plán, ale očekává od nás, že už ho sami rozpracujeme do detailů podle místních zvyklostí a okolností.
2 Proměňující učednictví
Stále se člověku vnucuje otázka, proč je dnes tolik křesťanů, kteří vyznali víru, ale zakrněli v růstu a jejich svědectví nemá sílu?
První křesťané, nejenom pravdu znali - ta pravda je také proměnila.
Pokud nepřekročíme od teorií a ideálů ke konkrétnímu jednání, ono se nám brzy ztratí pod nánosem slov.
Znalost, kterou v životě neuplatníme, se může dokonce stát překážkou na další cestě za pravdou.
Pokud jsou sobotní/nedělní bohoslužby a občasná školení všechno, co může církev nabídnout nově obráceným, aby z nich vychovala zralé učedníky, působí spíš ke zmaření tohoto cíle, neboť v nás vyvolávají falešný dojem, že je vše v pořádku. Vždyť i Ježíš, který považoval za nutné zůstávat se svou skupinkou učedníků téměř nepřetržitě po tři roky, o jednoho z nich přišel. Jak si může církev myslet, že lze něco podobného zvládnout systémem běžícího pásu v několika dnech do roka? To v podstatě znamená nechat nově obrácené ďáblu napospas.
Přelstít ďábelské mocnosti tohoto světa se učedníkům nemohlo podařit jinak než absolutní podřízeností tomu jedinému, kdo znal strategii, vedoucí k vítězství.
3 Hnutí malých učednických skupinek
Práci musíme zorganizovat tak, aby každý obrácený dostal křesťanské přátele, které by mohl následovat.
Nápad se skupinkami se dnes znovu objevuje na mnoha místech. A tak je zřejmě jednou z nejnadějnějších známek blížícího se probuzení. Toto hnutí je projevem hluboké touhy po opravdové křesťanské zkušenosti. Protože nejsou vázány tradicí nebo pravidly stanovenými zvenčí, liší se tyto buňky všemožně formou i hlavním zaměřením, ale většinou je společné úzké obecenství s vlastní kázní. Tahle ústřední zásada právě způsobuje, že tento způsob práce vede k růstu, a proto nikdo neudělá chybu, když jej ve své službě lidem použije.
Uvažujeme-li o Mistrově plánu, neubráníme se úžasu nad jeho jednoduchostí. Nejlépe je vystižen slovy: soustředění na malou hrstku. Na této malé skupině založil Ježíš svou službu zde na zemi.
Ačkoli zřejmé výsledky budou pomalejší a pravděpodobně si jich většina nevšimne, vposledku se vykoná mnoho dobrého a značný počet lidí bude podchycen.
Ježíš do skupinky svých učedníků vestavěl strukturu církve, která může porazit všechny mocnosti pekla.
Ježíš se nezybýval programy, které by ovlivnili zástupy, ale lidmi, které by nástupy následovaly. Tuto skupinu udržoval natolik malou, aby s nimi mohl s užitkem pracovat.
Jak by jeho konečnému cíli prospělo, kdyby si získal davy následovníků, kdyby ti lidé potom neměli žádný dohled ani vedení na své cestě?
Církve dnes kladou povrchní důraz na velký počet obrácených. Přitom je nutné soustředit více času a schopností na menší počet lidí v církvi, i když přitom touhu pomoci světu nenecháme stranou.
Pár věci odevzdaných lidí časem otřese světem v základech. Vítězství se nikdy nedá dosáhnout skrze zástupy.
Času, který Ježíš věnoval hrstce svých učedníků, bylo o tolik víc ve srovnání s tím,, který věnoval ostatním. Sedmdesáti Ježíš věnoval určitou osobní péči, ale s dvanáci se to nedalo srovnat. Musel dbát především na to, aby dostali všechno potřebné k růstu ti, kteří se potom budou věnovat ostatním.
Jak se kolem Ježíše vytvořil zárodek církve (70 a později 500 učedníků), kde se každý věřící dostal do společenství se všemi ostatními, bylo ve větším měřítku totéž, co se odehrávalo mezi ním a dvanácti.
Láska, která se skrze ně (a mezi nimi) projevila byla znamením, podle kterého svět poznal, že evangelium je pravda. Jak jinak by bylo možné lidi přesvědčit?
Nezáleželo na tom, že skupina mužů, které Ježíš vedl, byla malá. Budou-li dobře připraveni, vytvoří v jiných lidech život, jakým sami žili. Evangelium půjde vítězně světem, pokud se budou tvořit další a další učedníci.
Billy Graham: "Nejlepší je, když si kazatel najde skupinku do 12 lidí, pár let se s ní schází (a vyškolí vedoucí) a pak si každý z nich najde svou vlastní skupinku do 12 lidí, jimž se stane vůdcem. Vím o jednom či dvou sborech, kde to tak dělají, a církev se tam od základu mění."
4 Náplň učednických skupinek = duchovní růst
Slovo (Bible), Společenství (sdílení, modlitba, přátelství), Služba (misie)
Ježíš vedl své učedníky k živé zkušenosti s Bohem.
To co potřebujeme, nejsou lepší metody, ale lepší lidé - lidé, kteří se dívají na svět jeho očima a cítí jeho lásku ke světu - lidé, kteří jsou ochotni stát se ničím, aby On mohl být vším - lidé, kteří touží vytvářet jeho život v sobě.
Každý, kdo je ochoten následovat Krista, může mít na svět nesmírný vliv, ovšem pokud se mu dostane potřebné výchovy.
Klíčové je podřídit se plnně Duchu svatému. Jak by jinak mohli vykonat poslání svého Pána a neztratit přitom radost a vnitřní pokoj? Potřebovali zakusit Krista tak živě, aby jeho přítomnost naplnila jejich životy. Potřebovali, aby v nich hořela touha zvěstovat evangelium, která by přečiťovala jejich přání a řídila jejich myšlenky.
Následování Ježíše se zpočátku zdálo být docela snadné. Brzy však začalo být jasné, že být Kristovým učedníkem znamená mnohem víc - je třeba poddat celý život jeho absolutní vládě. Kompromis nebyl možný. Bylo třeba se bezvýhradně odříci hříchu. starý zaběhnutý způsob myšlení, staré zvyky a světské radosti bylo třeba proměnit ve zcela novou kázeň Božího království (Mt 5, 1-7, 29, Lk 6, 20-49). Následovat Ježíše celým životem se prostě nedalo bez úplného odpoutání od světa; a ti kdo se je snažili předstírat, si tím způsobili jen soužení a neštěstí (Mt 27, 3-10; Sk 1, 18-19). Ježíš neměl ani čas ani chuť se zdržovat těmi, kdo si chtěli sami určovat podmínky svého učednictví (Lk 14, 33).
Skrze vyznání hluboko zakořeněné pýchy a nevraživosti, v bezvýhradném odevzdání se Kristu, měli učedníci vírou dojít nové, proměnující zkušenosti naplnění Duchem svatým.
Ďábel se je za pomoci všech mocností pekelných bude snažit porazit a užije k tomu všech lstivých úskoků. Bude to boj od začátku do konce a k tomu nestačí nic menšího než naplnění Duchem Kristovým.
Ježíš nade vše očekával věrnost. Možná, že církve budou muset začít evangelizačním programem prostřednictvím několika málo lidí, kteří kolem sebe soustředí skupinku, a té budou vštěpovat pravý smysl toho, co je poslušnost a následování Krista.
Pouze tehdy budeme moci účinně evangelizovat, až prokážeme ducha sebeobětavé lásky.
Každý z nich potřebuje dostat nějaký úkol v oblasti osobního zvěstování evangelia.
Ježíš při evangelizaci přiřadil k sobě vždy dva a dva. Připravovali lidi na příchod Ježíše do jejich vesnice.
Učedníci nebyli vysláni, aby si s kdekým tiskli ruce a podporovali lidi v jejich zaběhnutém životním stylu. (Nepřišel jsem, abych uvedl pokoj, ale abych rozdělil člověka proti otci jeho, dceru proti dceři apod.)
5 Vůdci skupinek a jejich výcvik
Kristus dal některým lidem v církvi zvláštní dary proto, aby svaté zdokonalovali ke službě, kterou má každý z nich za úkol.
Ježíšovu účinnou metodu zvěstování lidé násilně přizpůsobili novým představám. Náročné zásady budování vůdců a předávání charakteru se rozplynuly ve snažší taktice masového náboru.
Kázat zástupům zdaleka nestačí k tomu, abychom získali vůdce pro obrácené. Také občasná modlitební setkání nebo semináře (kurzy) pro křesťanské dělníky je málo. Vzdělávání lidí ve víře není takhle jednoduché. Je k němu potřeba ustavičné osobní pozornosti. Toto se dá zvládnout jedině tak, že tu budou lidé, kteří budou ustavičně ve styku s těmi, kdo hledají vedení. Bez toho polovina z těch, kteří vyznají víru a připojí se k církvi, zase odpadne nebo zvlažní.
Chybí růst. Možné schopnosti pracovníka se nerozvíjejí a zakrátko ztrácíme dalšího slibného vůdce, protože neměl potřebný dohled.
O tom, zda bude mít naše práce nějaký význam, ve skutečnosti rozhoduje až věrnost, s jakou půjdou naši obrácení dál a budou dělat ze svých obrácených vůdce, nejenom následovníky.
Je lepší dát asi tak rok svého života jednomu či dvěma lidem, kteří se naučí dobývat Kristu další, nežli strávit celý život tím, že prostě jenom udržujeme v chodu program celého sboru.
Pokud budou naši vůdcové v tomto směru ti praví, ostatní je budou následovat (svět zoufale hledá, koho by následoval); pokud ne, nebudou mít ostatní nic, co by za následování stálo.
Duchovní vůdcové musí demonstrovat na vlastním životě, čemu chtějí učit druhé. Musí trávit čas s těmi, které chtějí vést.
Ježíš klade učedníkům na srdce, aby se soustředili na slibnější jednotlivce, kteří by mohli pokračovat v jejich práci.
Nikdo se nemůže stát vůdcem, dokud se nejprve nenaučí vůdce následovat. (nezbytnost kázně a úcty k autoritě)
Evangelizační program se neprověřuje počtem lidí, kteří pod jeho působením učinili první rozhodnutí. Skutečná zkouška je, zda ti, které evangelium zasáhlo, také dále zasahují další lidi. Je naše práce plodná? Vytváříme jen nově obrácené, anebo vychováváme vůdce, kteří mohou vychovávat další?
Jeden slavný evangelista řekl: "My svět pro Krista nezískáváme, my jej ztrácíme." Existuje jen jedna naděje, jak zastavit odliv: vrátit se v církvi k Mistrovu plánu evangelizace.
PŘÍLOHY:
1 Buňkové sbory - utopie či Boží ideál?
2 Přirozený růst církve
3 Evangelizační přednášky versus vztahová evangelizace skrze práci v malých skupinách
