Život lidí s chronickou bolestí, poruchami spánku a zejména s poruchou neurotransmise po borelióze je extrémně náročný. Nejde jen o fyzické symptomy – jako je bolest hlavy, zad nebo nespavost – ale o hlubší narušení rovnováhy v centrální nervové soustavě. Tito lidé často bojují s únavou, podrážděností, depresí, zamlženým myšlením, úzkostí, výpadky paměti a ztrátou motivace, protože jejich mozek zkrátka přestal správně komunikovat skrze neurotransmitery. To vše se děje potichu, bez viditelného poranění, a právě proto okolí většinou vůbec netuší, jak hluboké a reálné to utrpení je.
V této situaci je léčebné konopí často jediným dostupným nástrojem, který má potenciál zmírnit symptomy bez devastujících vedlejších účinků typických pro běžné farmaceutické přípravky. Konopí dokáže uvolnit napětí, zlepšit kvalitu spánku, zmírnit bolest, stabilizovat rozhozenou psychiku, obnovit neurotransmiterovou nerovnováhu – což je u poruchy neurotransmise zásadní. Jeho síla je právě v komplexním působení – neřeší jen jeden symptom, ale podporuje rovnováhu v organismu jako celku. Tato léčba má samozřejmě své slabiny: účinky jsou individuální, dávkování je třeba dlouhodobě ladit, a formy podání je nutné zkoušet metodou pokus-omyl. Ale přesto – výhody prokazatelně převyšují nevýhody.
A právě tady nastává zásadní problém: lidé s touto diagnózou často čelí nepochopení, podezření nebo dokonce odmítnutí – nejen ze strany lékařů, ale i nejbližšího okolí. Když si tito pacienti nastavují svou léčbu, často celé roky hledají ideální kombinaci odrůd, dávek a formy užívání. Jejich možnosti jsou však v České republice výrazně omezeny legislativou. Okolí často nechápe, proč to tak dlouho trvá. Rodina může vnímat změny nálad při pravidelných konopných půstech jako rozmar, rozvolněnost jako lenost, testování různých forem konopí jako „drogaření“. Pacient se tak ocitá nejen v boji s vlastní nervovou soustavou, ale i s okolní nedůvěrou, někdy i přímým odporem.
S tímto souvisí i stigmatizace – lidé užívající léčebné konopí jsou někdy označováni za nezpůsobilé, nespolehlivé nebo „nebezpečné“, ačkoliv realita bývá zcela opačná. Ano, může se stát, že v rámci testování dojde k přehnané reakci nebo nesprávnému dávkování, ale jde o dočasný jev, běžný u každého typu nové farmakologické terapie. Odborná literatura i praktická zkušenost však ukazují, že pacient léčený stabilně a vyváženě bývá plně komunikačně i kognitivně orientovaný – a okolím často vnímán jako běžně fungující osoba, bez známek jakéhokoli omezení.
Nejsmutnější na tom je, že i když si pacient konečně najde způsob, jak se mu uleví – často se setká s tím, že mu doma brání pokračovat v léčbě. A to je zásadně diskriminační. Jako kdyby někdo diabetikovi zakázal užívat inzulin, protože mu „nevěří, že ho opravdu potřebuje“. V případě konopí se často nejedná o racionální odpor, ale o předsudky zakořeněné hluboko ve společnosti – strach z drog, stigma závislosti, nepochopení léčebného kontextu.
Tito lidé potřebují čas, klid a podporu. Místo toho jsou nuceni skrývat svou léčbu, bojovat o každou dávku, vysvětlovat své rozhodnutí znovu a znovu. Není fér, aby byli takto stavěni na okraj – ať už systémem, nebo vlastní rodinou. Každý má právo na důstojnou, funkční a legální léčbu – a konopí v tomto ohledu představuje naději, kterou by jim nikdo neměl brát.
