V roce 538 př.n.l. byla vybudována dvojitá říše, Médská a Perská. Tři žebra znamenají dobyté země: Lydii, Babylón a Egypt. Peršané byli mocnější než Médové a vládli také déle (viz na jednu stranu postavený medvěd).
Řecko
Dn 7,6 „Potom jsem viděl šelmu podobnou levhartovi. Na hřbetě měla čtyři ptačí křídla a měla také čtyři hlavy.“
Nesmírně rychlé dobyvačné výpravy (viz čtyři křídla) za Alexandra Velikého přinesly Řecku světovou nadvládu (331 př.n.l.). Po Alexandrově smrti byla říše rozdělena jeho čtyřmi generály na čtyři části: Thracie, Sýrie, Makedonie a Egypt (viz čtyři hlavy).
Římská říše
Dn 7, 7 „Pak mě čekalo největší překvapení. Uviděl jsem čtvrtou šelmu. Naháněla hrůzu a měla obrovskou sílu. Svými velikými železnými zuby žrala a drtila, co se dalo, a zbytek rozdupávala svýma nohama. Byla úplně jiná než předchozí šelmy a měla deset rohů.“
V roce 168 př.n.l. založili římané čtvrtou světovou říši. Kvůli tvrdosti a nesnášenlivosti, které se ostatní národy musely podřídit, vešla tato říše do dějin jako „železný Řím“. (viz železné nohy a zuby zvířete).
Evropa
Dn 7, 24 „Deset rohů znamená, že se ta říše rozpadne na deset království.“
Římska říše se díky stěhování národů (351-476 n.l.) rozpadla na deset evropských rozdělených říší (viz deset rohů a deset prstů). Odděleně rostoucí rohy a nesoudržnost železa s hlínou deseti prstů, představuje nemožnost trvalého sjednocení Evropy.¨
ZVLÁŠTNÍ SVĚTOVÁ VELMOC
Prorok viděl vznikat v Evropě další mocnost: „Když jsem si rohy této poslední šelmy prohlížel, začal mezi nimi náhle vyrůstat roh další. Zpočátku byl docela malý, ale posléze tři z těch deseti rohů vyvrátil.“ (Dn 7, 8).
Tato mocnost se podle biblického proroctví vyznačuje následujícími znaky:
1) Vyrůstá mezi deseti rohy (Dn 7, 8)
Papežství (508 n.l.) bylo tímto „malým rohem“, který vyrostl mezi deseti germánskými kmeny v Evropě.
2) Tři z těchto rohů vyvrátil (Dn 7, 8)
Říše Herulů, Vandalů a Východních Gótů se postavily proti vladě „malého rohu“ a „byly jím vyvráceny“, tzn. úplně vyhubeny.
3) Bude zcela rozdílný od šelem (Dn 7, 7)
Papežství bylo jiné. Bylo to spojení církve se státem, v němž církev převládala.
4) Bude větší než ostatní rohy (Dn 7, 20)
Ve velmi krátké době se papežství stalo nábožensko-politickou supervelmocí. Lidé byli často násilím nuceni přijmout katolickou víru (křižácké výpravy). Po několik staletí se museli králové a císařové Evropy pokorně podvolovat rozhodnutí papežů.
5) Bude mluvit proti nejvyššímu (Dn 7, 25)
„Postaví se proti knížeti knížat (Kristu)“ (Dn 8,25).
„... vystoupí člověk ztělesňující vzpouru proti Bohu a jeho zákonu. Ten se vyvýší nade všechno, co nese Boží jméno, a bude vyžadovat božské pocty sám pro sebe. Dokonce si přisvojí Boží trůn a představí se jako Bůh.“ (2Te 2, 3-4).
Všechna tři místa v textu popisují jednu a tu samou mocnost, která předstírá křesťanský charakter, ale ve skutečnosti je právě protikřesťanská. V následujícím citátu je možné rozpoznat, do jaké míry se papežství rouhá Bohu:
„Na tomto světě zaujímáme místo všemocného Boha“ (Papež Leo XIII., Encykl. 20.06.1894). Samotné oslovení papeže „Sv. Otče“ je rouhání se Bohu. Ježíš nás sám varuje v Mt 23, 9: „A nikomu z lidí nedávejte titul Otec, protože máte jediného Otce, a ten je v nebi.“ Navzdory těmto jasným biblickým výstrahám si přisvojili papežové po dlouhá staletí neomylnost, kterou vlastní pouze Bůh (Zj 15, 4) a dokonce si přisvojovali právo odpouštět hříchy, což přísluší opět pouze Bohu (L 5, 21).
6) Bude pronásledovat lidi, kteří slouží nejvyššímu (Dn 7, 25)
Křižácké výpravy, kacířské procesy, mučírny inkvizice a hranice k upálování jsou známé a temné kapitoly papežství. Historik W.H. Lecky k tomu dodává: „Ten, kdo má dostatečné znalosti historie nebude pochybovat o tom, že římská církev prolila více nevinné krve, než jakákoliv jiná instituce, která kdy na Zemi existovala. Je nemožné dosáhnout plnou představu o opravdovém počtu jejích obětí (snad 50 mil.) a je jisté, že žádná síla představivosti si nedokáže ani zdaleka představit jejich utrpení“ (Racionalismus v Evropě, sv. 2., str. 32).
7) Změní dobu určenou k bohoslužbám a Boží zákon (Dn 7, 25)
Papežství skutečně změnilo Boží zákon. Druhé přikázání desatera, které zakazuje klanět se modlám, bylo v katolickém katechismu ze zákona vyňato. Čtvrté přikázání, které požaduje zachovávání biblického dne odpočinku, o sedmém dni – sobotě, bylo přeměněno na svěcení neděle, což má svůj původ v pohanském vzývání boha slunce. Místo soboty - sabatu - podle čtvrtého přikázání (Ex 20, 8-11) byla zavedena neděle, nebiblický den odpočinku. Bůh nikdy nepřikázal tento den (neděli) světit jako den odpočinku a ani Ježíš a apoštolové jej nikdy nezachovávali (L 4, 16; Mt 24,20; Sk 13, 42-44).
8) Vydáni budou do jeho rukou až do času a časů a poloviny času (Dn 7, 25)
V biblickém počítání času odpovídá 1 rok („jeden čas“) 360 dnům. Přepočítame-li to, získáme období 3 a 1⁄2 roku = 1260 dní. Prorocký den ale představuje doslovně 1 rok (Ez 4, 6; Nu 14, 34). Z toho vyplývá doba vlády „malého rohu“ 1260 let. Tato perioda začala Justiniánským dekretem (kterým získala církev politickou moc skrze spojení se státem), stejně jako vítězstvím nad Východními Góty v r. 538 n.l. a skončíla roku 1798 zajetím papeže a vyhlášením Říma za republiku skrze francouzské napoleonské vojsko.
ČAS SOUDU
„V tom zasedl soud...“ (Dn 7, 26). Daniel vidí: „Na soudcovskou stolici usedl Věčný... Sloužilo mu mnoho tisíc andělů a miliony dalších se účastnily jednání jako svědkové. Byly otevřeny soudní spisy. Přelíčení začalo.“ (Dn 7, 9-10).
Takto byl proroku ve snu ukázan velký a sváteční den, ve kterém bude před velkým soudcem tohoto světa souzen charakter a život každého člověka. Jan pokračuje: „Byly otevřeny Knihy skutků a Kniha života a mrtví byli souzeni podle svých činů.“ (Zj 20, 13).
Nebeské knihy, ve kterých jsou zaznamenána jména (L 10, 20) a činy (Mt 12, 36-37) lidí, budou směrodatné pro rozhodnutí soudu. Všechny utajené úmysly a pohnutky vyjdou najevo v onom neomylném seznamu, neboť Bůh „vynese na světlo to, co bylo zrakům skryto, a odhalí i ty nejtajnější pohnutky.“ (1Kor 4, 5). „Bůh nade vším vyřkne soud; bude soudit věci tajné – a to dobré i zlé.“ (Kaz 12, 14). Až budou otevřeny knihy, bude Bůh vyšetřovat životy všech lidí, nejdříve těch, kteří věřili v Ježíše. „Vždyť je určena doba, kdy má začít soud od těch, kteří patří Bohu. A jestliže máme být nejprve souzeni my křesťané, jaký hrozný osud čeká ty, kteří Boží poselství odmítají?“ (1Pt 4, 17).
Soud nad bezbožnými je zvlaštní odělené dílo, které se bude konat později. Ježíš (J 5, 22) začíná soud nejdříve s těmi, kteří žili na zemi jako první, potom jde od pokolení k pokolení dále a uzavírá ho s živými. Zmíní se o každém jménu, případ každého jednotlivce bude prošetřen. Jména budou schválena, jména budou zavržena.
Boží zákon je měřítko, podle kterého se bude při soudu měřit život a charakter každého člověka. Apoštol Pavel vysvětluje: „Každý, kdo hřeší proti Božímu zákonu, musí zahynout, ať už jej zná či nikoliv.“
Budou-li u některých zaznamenány hříchy, kterých nebylo litováno a které nebyly odpuštěny, pak budou jejich jména z Knihy života vymazána. „Nato Hospodin Mojžíšovi odpověděl: Vymažu ze svých knih každého, kdo se proti mně proviní.“ (Ex 32, 33). U jmen všech lidí, kteří opravdu upřímně litovali svých hříchů (Př 28, 13) a vírou přijali Ježíše jako svého jediného spasitele (Sk 16, 30-31) bude do nebeských knih vepsáno odpuštění. Protože se stali spoluvlastníky Kristovy spravedlnosti (1J 2, 29) a jejich charakter se shoduje s Božím zákonem, budou jejich hříchy smazány a oni sami budou hodni věčného života, neboť toto Praví Bůh: „Já však vaše provinění dokonale smažu a navždy na vaše nepravosti zapomenu.“ (Iz 43, 25). Tito budou mít spoluúčast na vzkříšení spravedlivých, neboť Písmo zřetelně říká: „ti, kteří uvěřili Synu, vstanou k věčnému životu“ (J 5, 29; 1Te 4, 14-16). Ježíš prohlásil prostřednictvím proroka Jana: „Vítězům obléknu běloskvoucí šat své bezúhonnosti. Jejich jména nevyškrtnu z Knihy života, ale přiznám se k nim před svým Otcem a před jeho anděly.“ (Zj 3, 5). Pro člověka je tato Kristova přímluva před trůnem jeho nebeského Otce (Žd 8, 1) zrovna tak důležitým dílem plánu spasení, jako jeho smrt na kříži (Žd 9, 24).
Ježíš nám umožnil cestu k Božímu trůnu a skrze něho může každý, kdo k němu ve víře přichází, předstoupit před Boha. „Proto směle přistupme k Bohu, který nás miluje, abychom dosáhli smilování a nalezli pomoc včas.“ (Žd 4, 16). Ježíš nás zastupuje na základě Svých zraněných rukou, Svého zničeného těla a říká všem, kteří ho chtějí následovat: „Moje milost ti stačí...“ (2Kor 12, 9). „To, co na vás já vložím, netlačí a není těžké. Učte se ode mne, mám tiché a pokorné srdce. U mne získáte mír a odpočinutí své duše.“ (Mt 11, 29-30). Jakmile se v nás pod vlivem Ducha svatého probudí naše svědomí, porozumíme moci, vině a ubohosti hříchu; pak si začneme hřích ošklivit. Dospějeme k vědomí, že nás hřích oddělil od Boha, že jsme v otroctví a pod mocí toho zlého. Čím více se snažíme utéci, tím více rozpoznáváme vlastní slabosti. Naše pohnutky a naše srdce jsou nečisté. Poznáme, že náš život je vyplněn sobectvím a hříchem. Začneme hledat odpuštění, očistu a svobodu.
Co můžeme udělat pro to, abychom dospěli k vyrovnanosti s Bohem? Potřebujeme naději – odpuštění nebes, klid a lásku v našem srdci. Tyto hodnoty nemůžeme koupit za peníze, ani získat rozumem či vědomostmi, ale Bůh nám je nabízí zdarma jako dar milosti, „bez peněz a bez placení...“ (Iz 55, 1). Ony patří nám, když po nich vztáhneme naše ruce a uchopíme je. Tak praví Hospodin: „I kdyby na vás lpěly vaše viny jako šarlat a nepravosti vás zbarvily jako purpur, budete čistí jako padlý sníh a bílí jako beránčí rouno.“ (Iz 1,18). „Naplním vám nitro upřímností a vaše smýšlení naprosto proměním. Nahradím vaše neoblomné a zatvrzelé srdce srdcem plným soucitu a lásky.“ (Ez 36, 26).
Pokud jsme vyznali své hříchy a jsme odhodláni začít nový život s Bohem, pak smíme přijít k Němu a prosit Ho, aby nám odpustil naše hříchy a daroval nám nové srdce. „Jestliže však své hříchy vyznáváme, smíme se spolehnout na Boží sliby, že nás očišťuje od každé špinavosti a promíjí nám každé selhání.“. „Nedobře dopadne ten, kdo ukrývá svá přestoupení, kdo je však vyzná a opustí, získá milost a požehnání.“ (1J 1, 9; Př 28, 13). Smíme být přesvědčeni, že On to udělá, protože On nám to slíbil. Zaslíbený dar je naším vlastnictvím, jakmile ho ve víře přijmeme.
Vlastním úsilím nemůžeme činit pokání za hříchy minulosti, obnovit své srdce, ani dojít posvěcení (Jr 13, 23; Ef 2, 8). Ale Bůh zdůrazňuje, že to chce pro nás učinit skrze Ježíše Krista. Tomuto přislíbení musíme věřit. Musíme vyznat své hříchy, oddat se Bohu a Jemu sloužit. Jakmile to uděláme, vyplní se na nás jeho zaslíbení. Ježíš vystoupí jako Tvůj obhájce a bude se za tebe před Bohem přimlouvat. „Jestliže však někdo zhřeší, má u Boha Obhájce - Ježíše Krista.“ (1J 2, 1-2).
POSLEDNÍ POSELSTVÍ MILOSTI
„Díval ses na sochu, když zničehonic - bez lidského přispění - přiletěl kámen, udeřil do jejích nohou a rozdrtil je.“ Dn 2, 34. V době, kdy se lidé snaží spojit Evropské národy a kdy je svět ohrožován přibývajícími katastrofami, vidí prorok Daniel, jak padá velký kámen na nohy té sochy a úplně ji zničí. Tento kámen znamená příchod Ježíše Krista (Dn 2,34-35, 44; Ž 18, 32). Kristus přijde brzy v nebeských oblacích v doprovodu svých andělů a každý ho spatří (Zj 1, 7). Aby byli lidé na tento okamžik připraveni a mohlo jim být pomoci, aby obstáli při soudu, varuje je Bůh svou láskou skrze své poslední poselství milosti, poselství třech andělů, která najdeme ve 14. kapitole knihy Zjevení:
První andělské poselství
„Bojte se Boha, vzdejte mu čest! Chvíle jeho konečného soudu nastává. Poklekněte před Stvořitelem nebe i země, moře i pramenů vod! (Zj 14, 6-7).
Toto první andělské poselství nás vyzývá, abychom si uvědomili, že soud v nebi již probíhá, neboť čas ve kterém žijeme, spadá do údobí, kdy „nastává chvíle jeho konečného soudu“. Dále jsou lidé vyzýváni, aby Boha uctívali jako „Stvořitele nebe a země“. Přesto dnes věří mnoho lidí na zcela nedokázaný vývoj evolucí. Bůh dává ale lidem poznat, že krása a dokonalé řády a zákony v přírodě pochází od Něho, a že nikdy nemohly vzniknout náhodou (srovnej s Ř 1, 20-21). Upomíná lidstvo na to, že On je dárcem všeho dobrého a že si zaslouží naši lásku a úctu. Pravá láska a úcta k Bohu znamená respektovat jeho Zákon (10 přikázání v Ex 20, 1-17), neboť „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání“ a „Odvrací-li se někdo od Zákona, i jeho modlitba je ohavností.“ (1J 5,3; Př 28, 9). Vzdát Bohu úctu znamená, jeho charakter, který se zrcadlí v Desateru přikázání, vnést do našeho srdce a osvojit si ho natolik, abychom mohli tímto způsobem Boha představovat našim spolubližním.
Šabat - Boží pečeť
Jedno z deseti přikázání poukazuje přímo na Boha jako na stvořitele. Čtvrté přikázání Desatera zní: „Pamatujte také, že máte světit sobotní odpočinek Šest dní věnujte práci, ale sedmý den odpočívejte, protože sobotní čas patří mě, vašemu Hospodinu a Bohu. V sobotu nepracujte a nezaměstnávejte ani své blízké, služebníky, cizince ani zvířata.“ (Ex 20, 8-11). Čtvrté přikázání je jediné ze všech deseti, které nese jméno Boha, ale také potvrzuje kompetenci zákonodárce a ukazuje, kdo je zákonným autorem Desatera. Tím dostává Zákon „Boží pečeť,“ která byla zákonu dána jako důkaz pravdivosti a závaznosti.
Šabat byl lidem darován již od počátku stvoření (viz. Gn 2, 1-3) a platí pro všechny lidi ve všech dobách. Tímto dnem se má lidstvo s vděčností a hlubokou úctou stále upomínat na Stvořitele. „Pamatujte také, že máte světit sobotní odpočinek“. Respektování soboty se tímto stává znamením věrnosti a lásky vůči Bohu Stvořiteli, „Na důkaz svojí věrnosti zachovávejte dny sobotního odpočinku, aby vám trvale připomínaly, že vaším Bohem jsem já, Hospodin.“ (Ez 20, 20; Iz 56; Ex 31, 13-17).
Šabat, 7. den, který již od počátku světa byl vždy v sobotu a nikoli v neděli, platí pro všechny křesťany. Ježíš sám zdůrazňuje nezměnitelnost Desatera přikázání: „Nemyslete si, že jsem přišel proto, abych zrušil, co bylo přikázáno a předpověděno ve Starém zákoně. Naopak, přišel jsem, abych to všechno uskutečnil a dovršil.“ (Mt 5, 17-18).
Druhé andělské poselství
„Padl, padl mocný Babylón, který opájel národy, aby zrazovaly Boha. Jeho číše se teď změnila v pohár Božího hněvu.“ (Zj 14, 8).
Výraz Babylón je v Bibli odvozen od slova Bábel a znamená Zmatek (Gn 11, 9). Ve Svatém písmu se tento výraz používá k vyjádření rozlišných forem falešných nebo zkažených náboženství. Ve Zjevení 17, 4-6 představuje Babylón nevěstka. V Bibli symbolizuje žena nevěstka odpadnutou církev (Jr 3, 20; Ez 16, 35). Tato žena ve Zjevení 17 je „oděna jako královna do purpuru a šarlatu, nazdobena šperky ze zlata, drahokamů a perel. Pozvedá bujně zlatou číši plnou neřesti. Na čele má napsáno jinotajné jméno “Velké město Babylón - matka modloslužebnic a všech ohavností země“.“.
Prorok říká: „S úžasem a hrůzou jsem poznal, že je opilá krví věřících a mučedníků pro Ježíše.“ (verš 6). O Babylónu se dále říká: „Ta žena, kterou jsi viděl (trůnící na 7 pahorcích, verš 9), je velkoměsto, v němž se soustřeďuje světovláda.“ (Zj 17,4–6 a 18).
Veliký Babylon
Zde popisovaná mocnost není nic jiného než papežský Řím, město stojící na 7 pahorcích. Purpur a šarlat jsou barvy kardinálů a biskupů. Zlato, drahé kameny a perly popisují živě nepředstavitelné bohatství papežství. O žádné jiné mocnosti se nemůže pravdivěji říci, že byla „zpitá krví věřících a mučedníků pro Ježíše“ než o oné církvi, která Ježíšovy následovníky pronásledovala tak krutým způsobem. Hřích, který Babylón páchá je, že „vínem svého smilství opájí všechny národy.“ Tento omamný pohár, který nabízí světu, jsou falešná učení, jako např. oběť mše svaté, nesmrtelnost duše, věčné peklo, Mariánský kult, svěcení neděle a jiná. Tato a jim podobná zcela nebiblická učení nabízí tato padlá církev celému světu a církvím a má na ně zhoubný vliv.
Varování „Babylón padl,“ je adresováno všem náboženským organizacím, které byly kdysi čisté, ale postupně se „nakazily“. Proroctví nelze vztahovat pouze na samotnou katolickou církev, neboť ta se již několik století nachází ve stavu padlých. Babylón je nazýván „matkou smilství.“ K jejím dcerám náleží všechny církve, které se drží nebiblických učení Říma (např. svěcení neděle) a následují jejího příkladu. Výraz Babylón (zmatek) se tak právem může aplikovat i na všechna tato společenství.
I přes duchovní temnotu a oddělení od Boha, které v těchto církvích vládne, nachází se stále ještě velké množství opravdových Kristových následovníků v těchto společenstvích. Všechny opravdové Boží děti, které se stále ještě nacházejí v Babylónu, uslyší a příjmou volání anděla: „Padl, padl veliký Babylón“ a „Vyjděte z něho, lide můj...“ (Zj 18, 4). Vyjdou a navždy opustí své odpadlé církve.
Třetí andělské poselství
„Kdo uctívá šelmu a její sochu, kdo nese na čele nebo na ruce její znak, ten okusí víno Božího rozhořčení; už se nalévá nezředěné do poháru Božího hněvu. Ctitelé šelmy, její sochy a nositelé jejího znaku propadnou před svatými anděly a před Beránkem soudu.“ (Zj 14, 9-10). Abychom porozuměli tomuto poselství, musíme nejprve porozumět zde použitým obrazům a přirovnáním.
Šelma
Šelma, o které se zde hovoří, je poprvé popsána ve Zjevení 13, 1-10 „jako levhart“. Srovnání mezi touto „šelmou“ a „malým rohem“ v Dn 7 zřetelně ukazuje, že se zde jedná o jednu a tu samou mocnost - totiž o papežství. Tak jako „malý roh“, tak i „zvíře“ je mocnost rouhající se Bohu (Zj 13, 6) a mocnost, která pronásleduje křesťany (Zj 13, 7). Povstala z pohanského Říma (Da 7, 23-24), a vládla 1260 let (Zj 13, 5). Po tomto období měla být zbavena své vlády díky „smrtelné ráně“ (Zj 13,3). Ale tato „smrtelná rána“ papežství se měla opět uzdravit (Zj 13, 3)! To se začalo dít v roce 1929 uzavřením Lateránských kontraktů. Vatikán tehdy dostal svůj pozemek, velkorysou finanční podporu, stejně jako všechna diplomatická práva samostatného státu. Díky mezinárodní diplomacii a finanční moci si Vatikán od té doby vybudoval značnou světovou moc a vliv. „Smrtelná rána „ se zahojila... Dříve než se budeme zabývat „obrazem šelmy“ a jejím „znamením“, musíme si ještě vysvětlit z 13 kapitoly knihy Zjevení jednu další „zvířecí mocnost“.
Druhá šelma
Prorok viděl „jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy podobné beránkovým“ (Zj 13, 11).
Mezitím, co předešlá zvířata vyvstala z „moře“ oněch „národů a jazyků“ (Zj 17, 15), toto zvíře vystoupilo „ze země.“ Takto symbolizovaný národ, než aby svrhl jinou moc a zaujal její místo, vychází na povrch pozvolna a mírumilovně. Protože nevyrůstá mezi tlačícími se a mezi sebou zápasícími evropskými národy (rohy), musíme ho hledat v jiné části světa. Jenom jeden národ díky nově objevenému kontinentu (zemi) začal růst, mezitím co papežství v roce 1798 ztratilo nadvládu: SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ!
Rohy toho zvířete, podobající se Beránkovým, znamenají mládí, nevinnost a mírnost; a trefně vyjadřují tehdejší „charakter“ USA. Demokracie a svoboda vyznání (ty dva rohy) byly prvním a pevným základem národa. Tehdy tisíce papežstvím pronásledovaných křesťanů uprchly z Evropy do „nového světa“, do Ameriky. To byla hodina zrození USA. Ale ta šelma s „rohy podobnými Beránkovým“ (USA) „mluvila jako drak.“
„Ta se teď stává vykonavatelem moci té první šelmy (papežství). Nutí obyvatele země, aby uctívali onu první šelmu, která se vyléčila ze smrtelné rány.... Přikáže jim, aby postavili sochu té smrtelně zraněné a zase uzdravené šelmě.“ (Zj 13, 11-14).
Beránkovy rohy a dračí hlas upozorňují na značný rozpor mezi vyznáním a způsobem jednání tohoto národa. „Řečí“ národa nebo státu jsou jeho zákonná rozhodnutí. Jimi budou pozměneny svobodné a mírové zásady, které vznikly jako základ vládní politiky státu.
Proroctví, že bude mluvit „jako drak“ a vykonávat „všechnu moc té první šelmy“, předpovídá jasně vývoj ducha nesnášenlivosti a pronásledování (Zj 12, 13-17), tak jak to bylo předpovězeno prostřednictvím první šelmy (papežství). Zpráva o tom, že šelma se dvěma rohy „nutí zemi a její obyvatele , aby se klaněli té první šelmě“, ukazuje, že tento národ (USA) použije svoji moc k tomu, aby si vynutil poslušnost u všech, kdo nevzdávají úctu papežství. Dnes pozorujeme, jak USA skutečně stále více spolupracují s Vatikánem a uplatňují stále více svůj světový vliv.
Socha šelmy
Když se církev na počátku mravně zkazila tím, že se odvrátila od jednoduchosti evangelia a přijala pohanské zvyky a ceremonie, ztratila Božího Ducha a sílu Jeho moci. Aby mohla ovládat svědomí lidí, hledala církev pomoc u státní moci. Důsledkem toho bylo papežství – církev, která vládla státní mocí a prosazovala ji k podpoře vlastních zájmů, především k potrestání kacířství.
Aby USA mohly šelmě (papežství) postavit sochu, musel by náboženský vliv v této zemi tak vzrůst a Americký stát natolik ovládnout, aby jej církev mohla použít k provedení svých vlastních záměrů.
Duchovní úpadek, který zpočátku přiměl církev k tomu, aby hledala pomoc u státni moci, připravil cestu k vývoji papežství. Pavel říká: „Než ten den nastane, musí dojít k velkému odpadnutí od původního Kristova učení a vystoupí člověk ztělesňující vzpouru proti Bohu a jeho zákonu.“ (2Te 2, 3-4). Tak i dnes tím očividným úpadkem v protestantských církvích je připravována cesta pro sochu šelmy. A skutečně v posledních desetiletích zesílilo ekumenické úsilí protestantských církví natolik, že za cenu obětování jasných biblických pravd byla dosažena „jednota za každou cenu.“
V roce 1999 prohlásila Světová Luterská federace podepsáním společného prohlášení s Vatikánem reformaci za neplatnou. Ekumena tedy není nic jiného než návrat protestantů ke katolicismu a velké, Pavlem předpovězené, duchovní odpadnutí.
Až se vedoucí církve ve Spojených státech shodnou v těch bodech učení, které mají společné, a ovlivní stát, aby jejich nařízení prosadil a podpořil, potom protestantská Amerika vytvoří „sochu“ (alternativní překlad uvádí „obraz“) - zpodobeninu římské kněžské hierarchie. Uložení občanských trestů pro odlišně věřící bude pak nevyhnutelným následkem. Socha (obraz) šelmy představuje onu formu odpadlého protestantismu, který se vyvine až protestantské církve budou hledat pomoc u státu k prosazení svého učení do všední praxe.
Znamení šelmy
Šelma se dvěma rohy (USA) „Nutí všechny, malé i velké, bohaté i chudé, otroky i svobodné, aby si na pravé ruce nebo na čele dali udělat její znak, takže nikdo nedostane povolení k nákupu a prodeji zboží, kdo nemá znak té šelmy nebo číslo, které ukazuje na její jméno.“ (Zj 13, 16-17).
„Zamyslete se nad tím a sečtěte číslice té šelmy. Je to číslo šest set šedesát šest a značí člověka bez Boha.“ (Zj 13, 18). Člověk, který stojí v čele papežské (protikřesťanské) hierarchie, není nikdo jiný, než papež. Číslo šest v Bibli (v opozici k číslu sedm) reprezentuje lidskou nedokonalost a hříšnost. Šifra „666“ v Bibli symbolizuje snahu zaujmout místo živého Boha. V pozadí je myšlenka falešné Boží trojice, resp. trojice „po lidsku“. Jde o náhražku (napodobeninu) pravého Hospodinova uctívání.
Zatímco jedna skupina lidí přijme znamení šelmy a bude uctívat její sochu, druhá skupina je popsána takto: „Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovali Boží přikázání a věrnost Kristu!“ (Zj 14, 12). Rozdíl mezi správným a falešným uctíváním souvisí tedy bezprostředně s dodržováním Božích zákonů. Oproti Boží pečeti, sobotě – šabatu ze čtvrtého přikázání Desatera, stojí znamení šelmy - totiž svěcení neděle. Papežství vidí své „znamení moci“ právě v tom, že v roce 364 n.l. přesunulo Boží šabat na neděli (Katechismus, P. Geiermann).Kdo vědomě zachovává ta přikázání, která jsou změněna papežstvím, uctívá tím tento ve skutečnosti protikřesťanský systém a staví se tak proti Bohu.
Ale mnozí křesťané ve všech církvích zachovávají neděli v přesvědčení, že zachovávají šabat ze čtvrtého přikázání. Bůh přijme jejich upřímné úmysly a poctivost, neboť „Bůh promíjí čas nevědomosti...“ (Sk 17, 30). Až bude uzákoněno svěcení neděle v Novém světovém pořádku, který je již dlouho americkými mocnáři plánován, a svět bude obeznámen se závazky vůči pravé sobotě, pak všichni, kteří vědomě přestupují Boží zákon, přijmou „znamení šelmy“.
Naprostá kontrola lidstva v oblasti církevní a politicko-hospodářské je již po několik let plánována Světovou církevní radou v Ženevě ve spolupráci s vedoucími světových vlád a OSN v New Yorku. Cílem tohoto Nového světového pořádku je vytvořit pro celé lidstvo jednotné, nebiblické „světové náboženství“ a vytvoření nové celosvětové vlády. Ekumena, mnoho papežových návštěv u zástupců vlád a celosvětové všeobecné snažení o globalizaci, potvrzují tento plán.
JAK SE ROZHODNETE?
Události a katastrofy ve světě se budou až do příchodu Ježíše zostřovat. Tento hříšný svět a jeho bezbožné skutky pominou, ale Bůh chce, aby „všichni lidé došli spásy a poznali pravdu..“. „ Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho uvěří, unikl záhubě a získal věčný život.“(1Tm 2, 4; J 3, 16).
Oproti beznadějnosti světa přislíbil Bůh nádhernou budoucnost všem, kteří mu na staré zemi byli věrní: „Spatříte, jak stvořím nové nebe a novou zemi. Nikdo si už nebude připomínat hrůzy minulosti a na to, co bylo, už ani nepomyslí....“. (Iz 65, 17). „ A setře jim každou slzu s očí. Tam už nebude smrt ani nářek ani bolest, protože starý svět zmizel v nenávratnu...“ (Zj 21, 4–5).
Tato slova poskytují nejenom naději pro budoucnost, ale dávají naší duši již zde na zemi pokoj a jistotu. Soud v nebi probíhá již teď. Brzy - nikdo neví jak brzy - bude projednáván i tvůj případ. Až skončí vyšetřující soud, bude osud všech lidí rozhodnut buď k věčnému životu nebo zatracení. Doba milosti skončí krátce před příchodem Pána na nebeských oblacích. V tomto okamžiku padne rozhodnutí o každém z nás: „Kdo činíš bezpráví, pokračuj, kdo máš rád špínu, válej se v ní. Kdo jsi však přijal Kristovu bezúhonnost, jednej podle toho...“ (Zj 22, 11). Proto je nyní důležitější než kdy jindy, aby si každý vzal následující napomenutí k srdci:
