Správné zažívání aneb výhody nepojídání mezi hlavními jídly


Chceme-li hovořit o zdravém životním stylu a zdravé stravě, pak určitě chápeme, že není důležité jen to, CO JÍME, ale i KDY a JAK to jíme. Pochopíme-li výhody, které pro naše tělo má jedení pravidelně a nepojídání mezi hlavními jídly, pak na vlastní kůži poznáme, že mnohé zdravotní problémy se nám zdaleka vyhnou.

Abychom porozuměli, čím nám škodí jedení mezi jídly potřebujeme nejprve pochopit několik poznatků, o tom jak funguje lidský žaludek. Tento vakovitý orgán byl stvořen jak mechanickému rozmělnění, tak k chemickému natrávení potravy. Anatomicky se skládá v horní části z kruhového svěrače, kterému říkáme "pylorus", na něj navazují žaludeční stěny, složené z mnoha klků a spodní sval žaludku “Fundus", který propouští natrávené jídlo do dvanácterníku. Pravá zaoblená stěna žaludku slouží jako tzv. Waldayerova cesta pro průchod tekutin.

Poté, co si člověk pochutná na své snídani či obědě a určitou chvíli již nejí, dojde k uzavření horního svěrače a začíná “1. fáze trávení”. Žaludeční kyseliny se nejprve začnou v klidu koncentrovat a obklopovat nově přišlé dobroty. Asi po 40 minutách teprve dochází k “2. fázi práce žaludku - k tzv. peristaltickým stahům”. Žaludeční stěny se začínají smršťovat a rozšiřovat, aby jídlo dobře mechanicky rozmělnily. Na a potom, co je veškerá potrava v žaludku stejného PH a je rovnoměrně natrávená, dochází teprve k “3. fázi” žaludečního trávení - a tou je “přemísťování tráveniny po troškách do dvanácterníku”. Za normálních okolností trvá tento proces 4-5 hodin. Co se ale stane, rozhodneme-li se za hodinu či dvě do žaludku poslat nějaký ten pamlsek či sneak? Okamžitě se díky novému jídlu změní PH a žaludek zastaví svou činnost. Znovu musí proběhnout všechny 3 fáze - od koncentrace šťáv a 40 minut klidu, přes peristaltiku až k postupnému vyprazdňování. Během toho všeho je nucena již natrávená stará potrava procházet tímtéž procesem a tím je v žaludku zdržována a tak v ní vzniknou toxické fermenty.

Když tento jev pozorovali lékaři formou rentgenových studií, dověděli se šokující závěry. Člověk, který si po běžné snídani v 8 h dopřeje každé 2 h tabulku čokolády - má ještě za 13 a půl hodiny poté více než polovinu snídaně v žaludku. Během takového prodlení vznikají nejen mnohé toxické formace, ale dochází také k fermentaci starého jídla a tím k podobnému stavu jako po konzumaci alkoholu. A znáte pak dobře ono pravdivé přísloví: “Kyselý žaludek = kyselá mysl". Neustálá přítomnost jídla v žaludku ho nutí stále produkovat velké množství silných kyselin a trávících enzymů, které pak rozkládají nejen jídlo, ale jemnou výstelku žaludečních stěn. Dochází ke vzniku zánětů - Gastrityd, ale i k vytváření žaludečních vředů.

Zároveň ale vzniklé toxické chemikálie (aldehydy alkoholy aminy, estery atd.) způsobují i otravu mozku, jater ledvin a jiných citlivých tkání. Snižuje jejich výkonnost a to je nejvíce znát především na naší mysli, která je jakoby omámená, neschopná soustředění a tak se nám zvyšuje podrážděná nálada. Jezení mezi jídly ale také podporuje vznik zubního kazu, díky dlouhodobě udržované kyselosti v ústech a způsobuje nadváhu - neboť takoví lidé si většinou neumí říct-"ted' zrovna nejím", a proto bez zábran snědí, kdykoliv jim co příjde pod ruku. Mezi následné komplikace se pak řadí také velké množství alergických reakcí - díky mnoha vzniklým cizorodým látkám. A tak můžeme trpět bolestmi hlavy, průjmy, poruchami imunity i třeba nemocemi dýchacích cest, právě díky tomu, že si nedáme přestávku mezi jídly. (Gamsey, Charles E., „Eating between meals"- Life and health 4/1994)

Tedy tento náš rozšířený zlozvyk je něčím, co až neočekávaně škodí nejen našemu tělu ale i naší mysli. To asi není moc dobrá zpráva, a jelikož člověk pro rozhodnutí něco změnit potřebuje silnou pozitivní motivaci, pojd'me si nyní ukázat na tu spoustu výhod, které nás čekají, pokud se rozhodneme "JÍST PRAVIDELNĚ".

Příroda sama je nám velkým vzorem v pravidelnosti. Mnoho jevů v ní se totiž opakuje v pravidelných cyklech (ať už je to střídání ročních období, příliv a odliv nebo každoroční stěhování ptáků). Stejně tak i my, pokud děláme určité činnosti pravidelně, organismus si na to navykne a všechny tělesné funkce budou silnější a ú činnější. Trávící orgány budou připraveny v určitou hodinu a nebudou Vám brát po jídle Vaši energii na to, aby koncentrovaly silné trávící kyseliny. Tím dojde nejen k odstranění pocitu únavy po neočekávaném jídle, ale i k odstranění infekcí, způsobených nedostatečným trávením. Naučíme-li se tedy jíst pravidelné, umožníme tím žaludku dostatečný odpočinek. Tím dojde ke snížení kyselosti po strávení jídla a k vyrovnání PH - a tak si nejen chráníme žaludeční stěny od tvorby vředů ale také zabraňujeme vzniku toxických produktů fermentace. A tak jako každý orgán odpočívá i našemu žaludku bychom měli dopřát dostatečný odpočinek-alespoň 1-2 hodiny po strávení jídla. Když to tedy sečteme - 4 hod na trávení + 1 hod na odpočinek - neměli bychom mezi jídly jíst minimálně 5 hodin. A jak je to před spaním? Vědecké studie potvrzuji, že v dnešní konzumní společnosti je pouze 10 % lidí, kteří skutečné potřebují večeři. Zbývajících 90% lidí jedí večeři, kterou většinou nejsou schopni využít a tak zatěžují nejen své trávící orgány, v době kdy už by chtěli odpočívat (protože při spánku trávení nemůže probíhat), a zároveň pak i trpí vzniklou nadváhou. Proto, rozhodneme-li se vynechat ono třetí jídlo dne, získáme dodatečnou energii, která by byla potřeba k jeho strávení, náš spánek bude kvalitnější a žaludek nám poděkuje vynikajícím výkonem ráno - za kvalitní odpočinek, který jsme mu přes noc nabídli. Dejme tedy přednost výhodám jedení pravidelně a poznáme, že se nejen žije lépe nám, ale i s námi.

Byla Ellen Whiteová Božím poslem?


Kdo byla Ellen G. Whiteová?

Ellen G. Whiteová patřila mezi zakladatele Církve adventistů sedmého dne. Od roku 1844, kdy jí bylo sedmnáct až do své smrti v roce 1915, obdržela více než dva tisíce vidění. Během svého života žila a pracovala v Americe, Evropě a Austrálii, kde radila, organizovala novou práci, kázala a psala.

Ellen Whiteová si nikdy nečinila nárok na to, aby byla označena za prorokyni, ale nic nenamítala proti tomu, když ji tak ostatní nazývali. Vysvětluje: „V mládí mi byla položena otázka: Jsi prorok? Odpověděla jsem: Já jsem posel Páně.

Uplatnění prorockých kritérií. Do jaké míry se služba Ellen Whiteové shoduje s biblickými kritérii proroka?

1. Souhlas s Písmem. Její rozsáhlé literární dílo zahrnuje desetitisíce biblických textů, které jsou často doplněny podrobným výkladem. Pečlivé studium prokázalo, že její spisy jsou důsledné, přesné a v plné shodě s Písmem.

2. Přesnost předpovědí. Spisy Ellen Whiteové obsahují poměrně malé množství předpovědí. Některé z nich se plní, jiné na své splnění ještě čekají. Ty, které již můžeme zkoumat, se naplnily s obdivuhodnou přesností. Následují dva příklady, které ukazují její prorocký pohled:

Vzestup moderního spiritismu:

V roce 1850, kdy byl spiritismus na počátku svého rozvoje, jej Ellen Whiteová označuje za podvod poslední doby a předpověděla jeho rozmach. I když v té době bylo toto hnutí zcela proti křesťanské, předvídala, že se jeho nepřátelský postoj ke křesťanství změní a že mezi křesťany začne vzbuzovat úctu.  Od té doby se spiritismus rozšířil do celého světa a získal miliony stoupenců. Změnil se i jeho proti křesťanský postoj; mnozí se nazývají křesťanští spiritisté.
Úzká spolupráce mezi protestanty a katolíky:
Během života Ellen Whiteové existovala mezi protestanty a katolíky velká propast, která mezi nimi vylučovala jakoukoli spolupráci. Mezi protestanty vládly protikatolické nálady. Ellen Whiteová prorokovala, že výsledkem velkých změn uvnitř protestantismu bude odklon od reformační víry. V důsledku toho se zmenší rozdíly mezi protestanty a katolíky a to povede k překlenutí propasti, jež je oddělovala. V letech, které následovaly po její smrti, došlo k vzestupu ekumenického hnutí, založení Světové rady církví a katolickému Druhému vatikánskému koncilu. Protestanté jako by si přestali být vědomi nebo snad dokonce zcela odmítli reformační pohled na výklad proroctví.  Tyto velké změny odstranily překážky mezi protestanty a katolíky a vedly ke stále těsnější spolupráci.
3. Uznání Kristova vtělení. Ellen Whiteová mnoho psala o Kristově životě - o jeho úloze Pána a Spasitele, o smírné oběti na kříži, o jeho současné přímluvné službě; to jsou témata, která v jejích spisech převažují. Její kniha Touha věků se považuje za jednu z nejduchovnějších knih, která kdy byla napsána o Kristově životě. Kniha Cesta ke Kristu, jenž je její nejrozšířenější knihou, vedla miliony lidí k hlubšímu vztahu s Kristem.

Její spisy zřetelně představují Krista jako pravého Boha i pravého člověka. Její vyvážené výklady jsou v plném souladu s Biblí, snaží se vyhnout přílišnému zdůrazňování jedné nebo druhé přirozenosti, což byl problém, který způsobil v dějinách křesťanství tak mnoho rozporů.
4. Vliv její služby. Již uplynulo více než století od chvíle, kdy Ellen Whiteová obdržela dar proroctví. Její církev a životy těch, kteří dbali na její rady, ukazují, jaký vliv měl její život i poselství. Její literární dílo obsahuje více než 80 knih, 200 traktátů a brožur a 4600 článků do časopisu. Kázání, deníky, zvláštní svědectví a dopisy tvoří dohromady dalších 60000 stran rukopisného materiálu.

Rozsah tohoto díla je ohromující. Odborné znalosti Ellen Whiteové se neomezovaly na několik málo oblastí. Pán jí dával rady v otázkách zdraví, vzdělání, rodinného života, střídmosti, evangelizace, publikačního díla, řádné stravy, lékařského díla i v mnoha jiných oblastech. Možná, že nejvíce překvapují její spisy z oblasti zdraví, protože to, co hlásala před více než sto lety, potvrzuje moderní věda.  Její spisy se zaměřují na Ježíše Krista a podporují vysoké morální a etické hodnoty židovsko-křesťanské tradice.

Dar proroctví a Bible. Spisy Ellen Whiteové nemají nahradit Bibli ani je nelze stavět na stejnou úroveň s Písmem.

Jedině Bible je jedinečným měřítkem, kterým musí být posuzovány její spisy a ostatní literatura a kterému se musí podřídit.
1. Bible je nejvyšším měřítkem. Adventisté sedmého dne plně podporují reformační princip sola scriptura. Bible je svým vlastním vykladačem a jedině Bible je také základem veškerého učení. Zakladatelé církve formulovali věroučné zásady na základě studia Bible. K tomuto učení nedošli prostřednictvím vidění Ellen Whiteové. Jejím hlavním úkolem během rozvoje tohoto učení bylo vést je k pochopení Bible a potvrdit jejich závěry, ke kterým došli na základě studia Písma.

Ellen Whiteová sama věřila a také učila, že Bible je nejvyšší normou pro církev. V její první knize vydané v roce 1851 napsala: „Doporučuji ti, milý čtenáři, Slovo Boží jako pravidlo tvé víry a života. Tímto slovem budeme souzeni. Tento názor nikdy nezměnila.

2. Průvodce Biblí. Ellen Whiteová poznala, že jejím posláním je vést lidi zpět k Bibli. „Jen málo se dbá na Bibli, řekla; proto „dal Pán menší světlo, které má lidi vést k většímu světlu.

3. Rádce při porozumění Bible. Ellen Whiteová chápala své spisy jako průvodce k lepšímu porozumění Bible. „Nejedná se o dodatečnou pravdu. Bůh skrze Svědectví zjednodušil velké pravdy, které již byly dány a jím zvoleným způsobem je předal lidem, aby jejich prostřednictvím probudil a zapůsobil na mysl lidí, aby byli všichni bez výmluvy. „Psaná svědectví nebyla dána proto, aby přinesla nové světlo, ale aby pronikavě zapůsobila na srdce již zjevenými inspirovanými pravdami.

4. Rádce pro uplatnění biblických principů. V mnoha jejích spisech se aplikují biblické rady v každodenním životě. Ellen Whiteová napsala, že byla vedena k tomu, aby „slovem i perem objasňovala obecné principy a zároveň upozorňovala na nebezpečí, chyby a hříchy některých věřících, aby byli všichni varováni, pokáráni a obdrželi radu.

Výzva věřícím

Proroctví ze Zjevení Jana, které říká, že „Ježíšovo svědectví se projeví skrze „ducha proroctví v posledních dnech pozemských dějin vyzývá každého k tomu, aby nebyl lhostejný nebo nedůvěřivý, ale aby „všecko zkoumal a aby se „držel dobrého . Můžeme mnoho získat nebo ztratit zkoumáním tohoto prorockého daru. Jóšafat řekl: „Věřte v Hospodina, svého Boha a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar. (2. Paralipomenon 20,20) Jeho slova jsou stejně pravdivá i dnes.

zdroj: www.casd.cz
PŘÍLOHY:

1) Prohlášení Církve Adventistů s.d. k autoritě spisů Ellen Whiteové
https://drive.google.com/file/d/1UUPbBZs6xhW2eXrXzEmOAAj4J-4NRCah/view?usp=sharing

2) Jak může člověk poznat pravého proroka?

3) Pohled samotné Ellen Whiteové na vztah mezi jejími spisy a Biblí
https://drive.google.com/open?id=1xU9BennH3MqY-ruXXGu8u45_rPvkYdib

4) Historicko - dokumentární film (2012) o životě a díle Ellen Whiteové a vzniku Církve adventistů sedmého dne



5) Krátká ukázka poselství z pera Ellen Whiteové s názvem „Odmítnuté varování a splněná proroctví“
https://matej4212.blogspot.com/2015/02/odmitnute-varovani-splnena-proroctvi.html

Adventisté a světová reformace

Není pochyb o tom, že od dob Luthera prošlo křesťanství obrovskými změnami. Velmi výrazně se osvobodilo od staletí poznamenaných falešnými učeními a pověrami, které evangelium zdeformovaly.

Přestože reformační hnutí výrazně ovlivňovalo dění ve světě, v průběhu let toto postupně ustalo. V některých oblastech se pokrok zastavil a nahradil ho chladný formalizmus. Na jiných místech se lidé přiklonili zpět k Římu.

Dnes, v době ekumenizmu a pluralizmu, vybledly mnohé pravdy, které kdysi reformaci rozněcovaly a za které byli lidé ochotni i umírat. Dnes jsou jen jakýmsi nejasným oparem na pozadí kanonády zpochybňování jejich významu, které se snaží smazat zásadní rozdíly, jež se nepodařilo vyřešit během reformace ani dnes. 

Proroctví zaznívající v knihách Daniel (7,23–25 a 8,9–12) a Zjevení (kapitoly 13 a 14) spolu s úžasnou zprávou o spasení jedině vírou, jak ji nacházíme v Listu Římanům, ukazují, proč se musí Bohu věrní a oddaní křesťané tak pevně držet pravd, které za cenu velkých obětí bránili naši protestantští předchůdci.

Jako Adventisté sedmého dne uznáváme princip Sola Scriptura (jedině Písmo). Proto tak rozhodně odmítáme všechny pokusy přivést křesťany zpět do náruče Říma a předreformační teologie. Písmo nás vede přesně opačným směrem (Zj 18,4). Tímto směrem postupujeme, když světu hlásáme věčné evangelium (Zj 14,6). Je to stejné věčné evangelium, které před pěti sty lety inspirovalo Martina Luthera.

Vedou všechny cesty k Bohu?


Od nepaměti lidé z hluboké vnitřní potřeby hledají způsob, jak se přiblížit k Bohu a také si ho naklonit. Vzniká tak celá řada různých názorů a návodů, nejednou i protichůdných. Jak se ve všem zorientovat, jak se k tomu postavit?


Být vždy tolerantní?


Pruský král Bedřich Veliký, omrzen konfesijními spory ve svém okolí, ustanovil: “Všechna náboženství musí být tolerována, státní správa však musí dohlížet, aby jedno neškodilo druhému, protože každý musí být spasen podle své vlastní „fazóny“”. Za toleranci můžeme být vděční. Ale za blahosklonnou ironií pruského monarchy se skrývalo osvícenské přezírání všeho náboženství jako lidského výmyslu. Je-li hudba věcí vkusu, ať si každý muzicíruje podle svého stylu. A jsou-li náboženství vymyšlena lidmi, proč by si nevybral každý takové, které mu “sedne”?


Hlavně v něco věřit?


Jenže otázka spasení není záležitostí módy, je záležitostí pravdy. Říci: “Věř, čemu chceš, jen když něčemu věříš,” je stejné jako radit nemocnému: “Ber jakýkoli lék, který ti někdo doporučí, hlavní věcí je vůbec něco užívat!” Tomu bychom se jistě právem bránili. Také nejíme všechny houby, na které narazíme v lese. Víme přece, že některé jsou jedovaté a mohou nás usmrtit. Není jedno, co člověk jí a pije. Mělo by snad být jedno, čemu věří a čím sytí svou duši?


Cesta jako cesta?


Hinduisté přirovnávají své božstvo k vrcholu hory, jehož možno dosáhnout z kterékoli strany. Různá náboženství jsou prý jen rozmanité cesty ke stejnému cíli.


Odpovím: přijít k Bohu je jako přijít domů, a domov máme jen jeden. Nevede k němu jakákoli cesta. Naopak - většina se od něho vzdaluje. Ani loď nemůže zvolit libovolný kurz, aby dojela do mateřského přístavu. Astronauti, vracející se z Měsíce, museli přesně dodržet stanovený směr, jinak by se nevrátili živí na zem a zahynuli by na bludné pouti vesmírem. Je jen jeden správný směr, který vede k životu. Ostatní, a jejich počet je neomezený, vedou do zahynutí.


Lidské cesty


Různá náboženství, které si lidstvo vytvořilo, jistě obsahují moudré myšlenky a ušlechtilé životní zásady. Jsou především projevem prastaré touhy po Bohu, která je do člověka vložena jako dědičné vybavení. Všechna náboženství chtějí odpovědět na otázku: proč jsme na světě a komu patříme? Že si tuto otázku lidé vždy znovu kladou, naznačuje, že má smysl. Neznamená to však, že všechny odpovědi jsou stejně platné a správné. Početní příklad má také jen jedno správné řešení, ostatní jsou chybná. Ale řešení přesto existuje!


Jediná Boží cesta!


Naším problémem je jak se dostat k Bohu a smířit se s ním. Vždyť nás od něho odděluje hřích, naše vina, neposlušnost a touha řídit si svůj život jen podle svého. V dějinných náboženských útvarech lidé podstupovali nesmírné námahy, oběti a sebezapření jen aby se dostali k Bohu. Ujištění o Boží milosti však přesto neměli.

Byl jsem svědkem, jak česká paní položila otázku křesťanovi ze Srí Lanky: “Proč jste přijal křesťanství, když u vás máte tak ušlechtilé náboženství - budhismus?” Bratr, který byl dobře obeznámen s náboženstvími Asie, odpověděl: “Jako hříšník jsem v situaci člověka, který upadl do hluboké jámy a nemůže z ní ven. Zakladatelé náboženství - Budha, Konfucius, Mohamed mi radí: příčin se, mravně se povznes, použij svého rozumu, snad se z toho dostaneš. Ale to právě nedokážu! Přichází Kristus a nese kříž. Podává mi jej a praví: “Toho se uchop a já tě vysvobodím! Poslechl jsem a jsem zachráněn”.

Ježíš - jediná cesta!


Křesťan ovšem nebude příslušníky jiných náboženství přezírat, bude s nimi vážně hovořit. Přece však platí, co řekl Ježíš Kristus: “Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne” (Bible, Janovo evagelium 14, 6). Žádný z oněch velkých myslitelů nemohl o sobě říci jako On, že je bytostně za jedno s Bohem - nebeským Otcem.


Žádný z nich nevstal z mrtvých. Jsou na světě hroby Buddhy, Mohameda i zakladatelů ostatních náboženství. Hrob s Ježíšovým tělem však neexistuje, zůstal prázdný.


Jen Ježíš je živý! Vstal z mrtvých! Náboženství mají své horlivé, ano i fanatické stoupence. Ale ty, kteří se radují z jistoty spasení a z ujištění, že jsou Božími dětmi, má jenom křesťanství. To proto, že Boží mocí ke spáse je pouze poselství Kříže, evangelium Ježíše Krista. (Bible, 1. Korintským 1, 18)


Kterou cestou ses vydal ty? Víš, kam vede? Možná, že právě stojíš na křižovatce. Dnes ještě není pozdě vyjít správným směrem!


“Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas nezatvrzujte svá srdce!” (Bible, List Židům, kap. 3, verš 7b až 8a)


Autor: Cyril Horák, Brněnská tisková misie