Devět důvodů proč věřit, že Kristus vstal z mrtvých

Kolem nás je plno různých náboženství, přičemž všechna o sobě tvrdí, že jsou tou správnou cestou. Jak máme ale vědět, čemu věřit? Jak vědět, koho máme následovat? Tento článek předkládá deset bodů a svědectví, jež ukazují, jak rozumné je následovat Krista. Při zkoumání a ověřování těchto argumentů totiž zjistíme, že jsou nanejvýš důvěryhodné.

1) Kristus zemřel při veřejné popravě

Během židovského svátku pesach pohnal rozvášněný dav Ježíše až před římský soud. Ježíš byl předveden před Piláta, prefekta provincie Judea, kde jej náboženští vůdci obvinili, že se vydává za krále Židů. Dav si žádal jeho smrt. Ježíš byl zbit, zbičován a odsouzen k veřejné popravě. Byl ukřižován mezi dvěma zločinci, na jednom návrší za Jeruzalémem. Nedaleko umírajícího Ježíše stáli jeho zdrcení přátelé i jeho největší nepřátelé. Nadcházela židovská sobota, a proto byli na místo posláni římští vojáci, aby popravu uspíšili – aby dvěma zločincům zlámali nohy. Ale Ježíšovi nohy nezlámali, protože ze své zkušenosti poznali, že je již mrtev. Pro jistotu mu ale ještě do boku vrazili kopí. Nyní spolehlivě věděli, že už je po všem.

2) Hrob zabezpečil státní úředník

Následujícího dne se náboženští vůdci opět setkali s Pilátem. Řekli mu, co o sobě Ježíš tvrdil – že po třech dnech vstane z mrtvých. Pilát chtěl zajistit, aby učedníci nemohli lidi mystifikovat nějakým vymyšleným vzkříšením, a proto nechal hrob zajistit úřední římskou pečetí, což muselo být dostatečným varováním i pro případné vykradače hrobů. A k hrobu nechal postavit vojenskou stráž. Pokud by se snad někdo chtěl dostat k Ježíšovu tělu, musel by překonat tuto stráž, což by jistě nebylo nijak snadné. A krom toho měli vojáci na stráži více než dobrý důvod k nejvyšší bdělosti ve službě – pokud by během hlídky zaspali, čekal je za to trest smrti.

3) Hrob střežila stráž, a přesto byl nakonec prázdný

Ráno po sobotě šly některé z Ježíšových následovnic k hrobu, aby zde pomazaly jeho tělo. Po příchodu je však čekalo překvapení. Obří kámen byl odvalen stranou od vchodu do hrobu a Ježíšovo tělo bylo pryč. Zpráva se rychle šířila a k hrobu spěchali dva učedníci. Hrob našli prázdný, zůstaly v něm pouze látky, do nichž bylo tělo předtím zavinuto. Vojáci ze stráže mezitím odešli do Jeruzaléma, aby židovským představeným tvrdili, že omdleli, když spatřili nějakou nadpřirozenou bytost, která odvalila kámen od vchodu do hrobu. A když se probrali, byl hrob již prázdný. Představení dali strážným velký obnos peněz, aby lživě vypovídali, že učedníci ukradli Ježíšovo tělo, zatímco stráž spala. Strážné zároveň ujistili, že se za ně přimluví u prefekta, který se jistě dozví, že tělo zmizelo.

4) Mnozí viděli Krista živého

Kolem roku 55 n. l. napsal apoštol Pavel, že vzkříšený Kristus se ukázal Petrovi, potom dvanácti apoštolům, poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou (v této době byla většina z nich dosud naživu), Jakubovi i samotnému Pavlovi. (1. Korintským 15,5–8) Takovým vyjádřením umožnil kritikům, aby si vše sami ověřili. A kromě toho, záznam dějin Kristových následovníků v Novém zákoně začíná potvrzením, že Ježíš „jim také po svém utrpení mnoha důkazy prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a říkal jim o Božím království“. (Skutky 1,3)

5) Vzkříšení Kristovy apoštoly naprosto změnilo

Když jeden z nejbližších společníků Ježíše zradil, ostatní apoštolové utekli, aby si zachránili život. Odvahu ztratil i Petr, když Ježíše zapřel, přičemž ještě nedlouho předtím tvrdil, že je s to za svého učitele i zemřít. Ale u apoštolů nastala obrovská změna. Již za několik dnů stáli tváří tvář před těmi, kdo ukřižovali jejich vůdce. A nyní s naprosto nezlomným duchem. Nebylo možné nijak zastavit jejich odhodlání obětovat vše za svého Spasitele a Pána. I když byli uvězněni a bylo jim vyhrožováno a zakazováno mluvit ve jménu Ježíše, apoštolové odpověděli židovským představitelům: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ (Skutky 5,29) Byli zmrskáni za to, že neuposlechli příkaz židovské velerady. Apoštolové, kteří byli předtím tak bázliví, nyní „nepřestávali učit a zvěstovat Krista Ježíše“.(Skutky 5,42)

6) Svědkové vzkříšení byli ochotni za své svědectví zemřít

Dějiny jsou plné mučedníků. Za víru zemřel bezpočet mužů a žen. Z uvedeného důvodu tedy není tak významné poukazovat na skutečnost, že první učedníci byli ochotní za svou víru trpět a zemřít. Mnozí lidé jsou sice ochotní zemřít za svou pravdu, ale jen málokdo je ochoten zemřít za lež, a to je velmi důležité. Tato skutečnost je zásadní, protože Kristovi učedníci neumírali za hlubokou víru, v níž se mohli třeba i nějak mýlit. Umírali za to, že tvrdili, že viděli Ježíše živého, že jej viděli po vzkříšení. Umírali za to, že tvrdili, že Ježíš Kristus nejen zemřel za jejich hříchy, ale že tělesně vstal z mrtvých, aby jasně prokázal, že se naprosto liší ode všech ostatních duchovních vůdců, kteří kdy žili.

7) Vzkříšení bylo sice překvapivé, ale bylo jasně předpovězeno

Učedníci byli zaskočeni. Očekávali, že jejich Mesiáš obnoví království Izraele. Natolik se upřeli k příchodu mesiášského politického království, že ani neočekávali události, které byly tak zásadní pro spásu jejich duše. Určitě se domnívali, že Kristus mluvil pouze symbolickou řečí, když jim opakoval, jak musí jít do Jeruzaléma, kde zemře a bude vzkříšen z mrtvých. Byli příliš zvyklí na jeho řeč v podobenstvích, a tyto zřejmé skutečnosti pochopili, teprve když bylo po všem. Přitom zároveň přehlédli Izajášovo proroctví o trpícím služebníkovi, který ponese hříchy Izraele a bude veden jako beránek na porážku, než Bůh „prodlouží [jeho] dny“. (Izajáš 53,10)

8) Vzkříšení bylo vyvrcholením Kristova života plného zázraků

Když Ježíš visel na římském kříži, musel snášet výsměchy davu. Pomáhal ostatním, ale dokáže pomoci sám sobě? To už všem zázrakům odzvonilo? Vypadalo to jako neočekávaný konec, pokud jde o někoho, kdo svou veřejnou službu začal tím, že vodu proměnil ve víno. Během tří let své služby Ježíš kráčel po vodě, uzdravoval nemocné, otevíral oči slepých a uši hluchých, uvolňoval jazyk němých, napravoval končetiny chromých, vyháněl démony, utišil prudkou bouři a křísil mrtvé. Kladl otázky, na něž mudrci neměli žádnou odpověď. Hluboké pravdy učil pomocí jednoduchých přirovnání. A pokrytce konfrontoval slovy, jež obnažovala jejich přetvářku. Jestliže to vše byla pravda, mělo by nás překvapovat, že poslední slovo nakonec neměli Kristovi nepřátelé?

9) Vzkříšení odpovídá zážitku těch, kdo v Krista věří

Apoštol Pavel napsal, „Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá.“ (Římanům 8,11) Právě to zažil sám Pavel, protože vzkříšený Kristus zcela změnil jeho srdce. Totéž prožívají lidé po celém světě, kteří „zemřeli“ svému starému způsobu života, aby Kristus mohl žít svým životem skrze ně. Taková duchovní moc se ale neprojevuje u těch, kdo se pokoušejí pouze nějak přidat víru v Krista ke svému starému způsobu života. Projevuje se pouze u těch, kdo jsou ochotní „zemřít“ svému starému způsobu života, aby ve svém novém životě dali místo Kristově vládě. Je zjevná pouze u těch, kdo reagují na tyto nádherné
doklady o Ježíšově vzkříšení tím, že Krista uznávají a přijímají ho jako svého Pána.

NEJSI SÁM, pokud dosud nejsi upřímně přesvědčen, že Kristus vstal z mrtvých. Ale měj na mysli, že Ježíš zaslíbil Boží pomoc všem těm, kdo stojí o vztah s Bohem.
Řekl: „Bude-li někdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe.“ (Jan 7,17)

Jestliže ale vidíš, jak je víra ve vzkříšení rozumná, měj na mysli následující skutečnosti, Bible říká, že Kristus zemřel, aby zaplatil za naše hříchy; a ti, kdo srdcem věří, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budou spaseni. (Římanům 10,9–10) Spása, kterou Kristus nabízí, není odměnou za nějaké úsilí, ale je to dar pro všechny, kdo v něho vkládají svou důvěru. Chceš-li přijmout Boží dar odpuštění a věčný život, můžeš se modlit například následovně:

„Bože, vím, že jsem hříšník. Vím, že se sám nemohu zachránit. Věřím, že Ježíš zemřel na kříži za mé hříchy. Věřím, že vstal z mrtvých a že žije svým životem skrze všechny, kdo v něj věří. Nyní jej přijímám jako svého Spasitele. Přijímám tvou nabídku odpuštění a věčného života. Děkuji ti, Otče. Takto se modlím ve jménu Ježíše Krista. Amen.“

Modli se k Bohu, aby tě vedl do církve, která věrně vyučuje podle Bible a která v duchu lásky vede další ke Kristu.

---

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže převzaty z "Českého studijního překladu". Další překlady: B21 – "Bible, překlad 21. století"; ČEP – "Český ekumenický překlad".

Čtyři projevy hříchu (audiozáznam)

Přednášky ThDr. Daniela Dudy rozdělující hříchy jmenované v Ježíšově kázání na hoře do následujících čtyřech oblastí:

1. Rozmrzelost a hněv

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3YkdOVFA2NzBDS0E/view?usp=sharing

2. Úzkostlivost a dělání si starostí

část 1

část 2

3. Nadřazenost

část 1 (60 minut)

část 2 (45 minut)

4. Žádostivost

část 1

část 2

Jak mohu poznat Boha

Stáhnout ve formátu PDF

Z knihy Evangelium pro dnešek od autorů RNDr. Daniela Dudy, PhD. a Jiřího Moskaly, ThD., PhD.

Existuje-li laskavý a důvěryhodný Bůh, jak jej mohu poznat?

Přemýšliví lidé touží mít zodpovězeny tři základní otázky, které souvisejí s jejich bytím a s existencí Boha – odkud jsem přišel, proč jsem zde, a kam jdu. Lidé jsou přitahováni tím, co je přesahuje, všelijakými neznámými a tajuplnými skutečnostmi.

Chtějí poznat záhady života, různé neznámé. Existuje něco víc než to, na co se dá sáhnout, co se dá změřit nebo co můžeme vypočítat? Je někdo vyšší neznámý nad námi? Co je to ono „neznámé“? Je to neosobní kosmická síla nebo strašná inteligence, která diktátorsky řídí vesmír, anebo je to osobní laskavý Bůh? Lidé si kladou tyto otázky a ptají se: Je nad námi někdo? Kdo to je? Existuje Bůh? Jestliže ano, jaký vlastně je?

1.    Boží existence

Chci-li nebo mám-li někoho poznat, pak musím především vědět, zda ona bytost je, zda existuje. Existuje Bůh? Můžeme to dokázat?

Argumenty pro a proti Boží existenci nikam nevedou, protože Boha nelze ani dokázat, ani vyvrátit. Jako křesťané v Boha věříme a svědčíme o něm. Smíme ukázat, že naše víra je založena na rozumných důvodech, i když nestojí na exaktních, vědecky opakovatelných důkazech.

Dnešní doba je charakteristická kladením důrazu na vědecké myšlení. Lidé jsou přesvědčeni tím, co je možno dokázat. To není špatné. Je však třeba si uvědomit, že je-li Bůh skutečně Bohem, nemůže se stát předmětem vědeckého bádání. Nelze jej takovýmto způsobem testovat, zkoumat či poznat.

V průběhu dějin lidé přišli s různými argumenty ve prospěch Boží existence. Známé jsou zvláště čtyři filozofické „důkazy“ Boží existence, které však ve skutečnosti nejsou schopny Boha dokázat. Proti každému tomuto filozofickému tvrzení je totiž možno postavit protiargumenty. Naše víra v Boží existenci stojí na Božím sebezjevení, jehož obsah je v souladu s úsudkem zdravého rozumu, a na ochotě toto Boží zjevení přijmout. Je třeba pamatovat na to, že v Boha věříme ne proto, že nám ho někdo dokázal, ale protože jsme se s ním osobně setkali.

Jako první „důkaz“ Boží existence se uvádí důkaz ontologický. Podle něho je již samotný pojem „bůh“ důkazem, že Bůh musí existovat. Bůh je bytost, nad niž již nic vyššího nelze vymyslet. Kdyby takováto nejvyšší a nejdokonalejší bytost neexistovala, nedokázali bychom si ji vůbec představit ani vymyslet. Existence musí být součástí takovéto dokonalé a nutné bytosti, to znamená, že taková bytost ve skutečnosti existuje. Problémem této argumentace je např. skutečnost, že z existence pojmu nelze usuzovat na existenci předmětů (pojmy jako vodník, skřítek, mořská víla apod. vůbec neodkazují na skutečné bytosti). Je zde reálné nebezpečí, že si člověk vymyslí nějaký pojem, protože ho potřebuje (tak vznikli různí bůžkové). Naše představy nemusí mít někdy nic společného s reálným světem.

Druhým „důkazem“ je důkaz kosmologický. Tento argument je postaven na předpokladu, že každý následek má svou příčinu. Nelze si představit, že by stůl vznikl sám od sebe bez práce stolaře, nebo že by se Národní divadlo postavilo samo bez přičinění architekta, stavbyvedoucího a dělníků. Stejně nemožné je představit si, že by naše země nebo vesmír vznikly samy od sebe, aniž by za tím vším stál nějaký první hybatel nebo prvotní příčina.

Úskalím této filozofické argumentace je zastavení řetězce příčinnosti na samém začátku, kdy už se neptáme po prvotní příčině Boha, prvního hybatele či prapříčiny. Vše musí mít svou příčinu, avšak Bůh ji nemá, protože jako duchovní bytost stojí nad casem a prostorem. Je pravda, že řetězec příčin a následku se musí někde zastavit.

To uznávají nakonec i odpůrci tohoto důkazu (viz např. tvrzení o věčnosti hmoty nebo hypotézu o velkém tresku). Tento argument tedy lze použít, avšak rozumně a opatrně.

Třetí argument je argument teleologický. Je postaven na myšlence, že všude ve vesmíru a v přírodě okolo sebe pozorujeme rád a účel. Pozorujeme-li například motýla, orchidej, lidský mozek nebo nebe plné hvězd, jsme uchváceni jejich tvarem, harmonií barev, velkolepostí, účelností a krásou a přemýšlíme, že za tím vším musí stát nějaká nejvyšší inteligence nebo jedinečný architekt. Tento důkaz je velmi závažný, avšak ve světě, kde panuje zlo, nemá všechno svou logiku, účel, smysl a rád.

Čtvrtým „důkazem“ je důkaz mravní. Immanuel Kant prohlásil: „Dvě věci, čím více o nich přemýšlím, mě naplňují úžasem: hvězdnaté nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Svědomí a mravnost odlišují člověka od zvířat. Lidé touží po „nejvyšším dobru“, po spravedlnosti. Přejí si, aby zvítězilo dobro nad zlem. Tato vnitřní touha ukazuje, že musí existovat nějaký nezávislý zdroj lidské mravnosti – Bůh jakožto mravní bytost. Tento argument je komplikován tím, že hřích poskvrnil svědomí a způsobil, že se člověk stal hříšníkem. Mravnost člověka je ovlivňována prostředím, v němž žije, výchovou, vzděláním a jeho vlastními prožitky.

Na obhajobu Boží existence se kromě výše uvedených důvodu uvádějí různé vhodné i méně vhodné argumenty z oblasti přírodovědy, jako například druhý termo dynamický zákon, zákon entropie, zákonitosti platící ve fyzice, astronomii, biologii a podobně. Jen ten, kdo je v této oblasti doma, je muže dobře použít.

Jestliže věříme v Boží existenci, nemusíme se za to stydět. Vždyť i mnozí vědci, držitelé Nobelovy ceny a světoznámí odborníci, jako například Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Blaise Pascal, Isaac Newton, Allessandro Volta, André Marie Ampcre, Louis Pasteur, Thomas Alva Edison, Alexis Carrel, Albert Einstein a mnozí další, věřili a věří v Boha.

2. Jak poznat Boha

I když my si klademe otázky po Bohu, ve skutečnosti je to on, kdo se nám představuje. Ne my hledáme Boha, ale on hledá nás. To, co o něm víme, nevíme proto, že bychom na to sami přišli, ale protože on se nám zjevil. Bůh naše vedení nekonečně převyšuje, proto ho nemůžeme plně pochopit (Dt 29,29). Boha známe jen do té míry, do jaké se nám dává poznat.

Máme k dispozici dva zdroje, z nichž se můžeme dovědět něco o Bohu. Prvním z nich je kniha přírody, která o Bohu muže jen něco naznačit (R 1,19-20). Druhým je Písmo svaté, které nám dává věrohodné poznání o Bohu, člověku a světě.

Bůh nedal dvě cesty spásy – jednu přes přírodu (R 2,14-16) a druhou prostřednictvím Bible. Jedná se o jeden proces. Pozorováním přírody však můžeme Boha jen tušit, můžeme vidět jeho stopy, které záměrně za sebou zanechává (Ž 19,1-3; Sk 17,28; Mt 6,25-30). Plné zjevení Boha dostáváme jen prostřednictvím Bible. V přírodě není například nikde nic napsáno o osobě Ježíše Krista, o jeho díle, o jeho druhém příchodu, apod. Jedinečnou zvěst Písma nemůže nic nahradit nebo zastoupit. Pouze z tohoto speciálního zjevení se dovídáme, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale mel život věčný“ (J 3,16).

K pravému poznání Boha vede jen jedna cesta, nikoli cest několik, jako třeba cit, intuice, svědomí, zkušenost, dějiny, rozum, zjevení atd. Tou jedinou cestou je Ježíš Kristus (J 14,6), kterého můžeme poznat pouze prostřednictvím Božího slova – Bible. Proto se Biblí jako takovou budeme zabývat v příští lekci.

3. Jaký je Bůh

Poznat někoho znamená poznat, jaký je. To poznám z toho, jaké má vlastnosti a charakter, jak se projevuje, jak se chová, jak jedná, co dělá.

Celá naše existence závisí na správném poznání Boha (J 17,3). Nejde přitom jen o intelektuální, „technické“ poznání Boha, ale o poznání existencionální, bytostné, praktické, o poznání na základě zkušenosti. Je rozdíl, jestliže někoho znám jen zevnějšku, jestliže vím, jak je vysoký, kolik váží, jak vypadá, jakou má barvu očí a vlasu, nebo jestli jej znám na základě osobních rozhovoru, zkušeností a společných zážitku.

Bůh se nám dává poznat ve svém slově jako dobrý, laskavý, spravedlivý a důvěryhodný Bůh. Není to jen jakási neosobní kosmická síla, ale osoba. Osoba, která miluje (1 J 4,16), rozumí člověku, respektuje jeho svobodu a individualitu, jedná s ním s úctou, pečuje o něj. Tato výjimečná bytost odpouští, řeší problém viny a zla, mění člověka, pomáhá mu, dává sílu k novému životu. Nenávidí zlo, hřích, sobectví, faleš, zradu, nevěru, přetvářku a podobně.

Bůh se nám v Bibli představuje ve třech rozdílných osobách – jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý (Mt 28,19; 2 K 13,13). Ti tři jsou jedno v podstatě, úmyslu, záměrech, ve vztahu k člověku a v cílech, které sledují (J 10,30). Mají však rozdílné funkce. Bůh Otec je ten, který vše řídí a spravuje. Je svrchovaným vládcem celého vesmíru (Da 7,9.10; 1 Tm 1,17).

Bůh Syn je prostředníkem stvoření (J 1,1-3) a vykoupení (Sk 4,12), vykonává soud (J 5,22) a vykonává úlohu prostředníka (1 Tm 2,5). Ježíš přišel na naši zem a stal se jedním z nás. Přijal na sebe lidství, avšak nepřestal přitom být Bohem. A proto na této jedinečné postavě Ježíše Krista, na jeho životě a díle nejlépe poznáváme, kdo je a jaký je Bůh (J 1,18; 14,9). V něm je krásný Boží charakter plně odhalen.

Bůh Duch svatý oživuje, usvědčuje, usměrňuje a vede člověka (J 16,7-11; Za 4,6). Je to on, kdo věřícímu pomáhá, aby byl zakotven v pravdě a žil v Kristu, a dává mu sílu k novému životu praktického křesťanství (J 16,13; 14,26; Ef 4,30). Někoho poznat znamená jej milovat. Bůh nás vyzývá k osobnímu, bytostnému poznání na základě vlastní zkušenosti (Ž 34,9; 1 J 4,19).

II. Výkladové poznámky

Je třeba si uvědomit, že po pádu do hříchu je kniha přírody dost necitelná, protože hřích přírodu porušil a poničil. Rovněž člověk už neumí v důsledku svého hříchu správně vykládat řeč přírody a odhalit Boží charakter v tomto díle. Bez osvícení Duchem svatým je Boží zjevení v přírodě okolo nás nesrozumitelné, protiřečí si a zavádí.

Dnes v přírodě totiž nevidíme jen krásná, tichá zákoutí, kde létají ptáci, na hladině jezera se odráží les a v pozadí se rozprostírají nádherné hory, ale setkáváme se i se záplavami, uragány, suchem, lesními požáry, zemětřeseními a sopečnou činností, což nic nevypovídá o laskavém, pečujícím Bohu. Jen věřící člověk vidí v přírodě Boží dílo. Jen víra odhaluje laskavého Boha Stvořitele.

Používat text Ř 1,19-20 k vysvětlení toho, jak budou pohané spaseni, je proti kontextu celé první kapitoly listu Římanům. Apoštol Pavel v R 1 neukazuje, jak jsou pohané spaseni, ale na to, jak jsou odsouzeni. Boží hněv se zjevuje, protože lidé se ve své bezbožnosti rozhodli ignorovat Boha – jeho moc a božství, které mohli hned od stvoření světa na základě přemýšlení poznat, a místo toho se obrátili k náhražkám. Jestliže jsou lidé souzeni, jsou bez výmluvy a nesou za to svou vlastní odpovědnost. V R 2,14-16 Pavel popisuje život některých pohanu, kteří i presto, že neznali Mojžíšův zákon, žili správně. Připouští, že i pohané mohou být spaseni. Ne však na základě toho, že mají v srdci zákon (Pavel vůbec neřekl, že zákon je vložen do jejich srdcí, ale že pohané sami od sebe dělají to, co zákon žádá), nebo proto, že dělají dobré skutky (skutky zákona), ale protože dovolili Kristovu Duchu, aby v nich dělal dílo, které se pak projevilo v jejich životě oněmi skutky, které jsou v souladu s Božím zákonem. Ani pohané nebudou ospravedlněni na základě svých skutku, ale budou souzeni podle evangelia (R 2,16). Každý člověk bude souzen podle světla, které mu bylo dáno. Pavel nemluví o svědomí jako o Božím hlasu v člověku, ale hovoří o něm ve smyslu morální zodpovědnosti. Jen svědomí očištěné Boží milostí muže být používáno Bohem k správnému usměrnění (1 Pt 3,21; Žd 9,14). Svědomí, skutky zákona a příroda nejsou cestami k spáse. Jedinou cestou k spáse je Kristus (Sk 4,12).

Při této vyučovací hodině nejde o to, abychom zevrubně a filozoficky pojednali o problémech s naším chápáním Boží osoby (jako např. všudypřítomnost, vševědoucnost, všemohoucnost a trojjedinost). Jde o to ukázat lidem krásu jeho charakteru takovým způsobem, aby je Boží osobnost přitahovala a aby zatoužili mít s ním vlastní zkušenosti.

III. Praktický důsledek

Na našem poznání Boha velmi záleží. Ve skutečnosti na tom v našem životě všechno závisí a odtud se odvíjí. To, jaký mám obraz o Bohu, podstatně ovlivňuje mou představu o životě.

Budu-li mít představu o Bohu jako o tyranu nebo jako o tom, kdo je někde strašně daleko nebo jako o bytosti, které jsou lidé lhostejní, pak budu mít tendenci, abych se také tak choval a jednal. Budu-li si myslet, že jsem produktem přírody a že Bůh neexistuje, budu na život pohlížet jako na náhodu a budu se domnívat, že si s ním mohu dělat, co chci. Tím moje vědomí zodpovědnosti bude značně oslabeno. Budu-li však vidět před sebou laskavého, dobrého, respektujícího a odpouštějícího Boha, pak také můj život bude životem lásky, porozumění, trpělivosti, péče, úcty a důvěry. Podle toho, jakou mají rodiče, učitelé, kazatelé, duchovní a politikové představu o Bohu, jednají a vychovávají děti a mládež, podle toho vedou lidi. Náš pohled na Boha má dopad na mezilidské vztahy, protože tak, jak chápeme jeho jednání s lidmi, tak i my budeme jednat se svými bližními. Jestliže si myslím, že Bůh muže použít všechny prostředky k dosažení svých cílů, dokonce i manipulaci, budu i já ve vztahu k lidem používat jakékoli prostředky a manipulovat jimi. Naopak, když pozoruji, s jakou úctou a pozorností jedná Pán Bůh, jakou svobodu a důstojnost dopřává druhým, vede mě to k tomu, abych podobně jednal i já. Kdykoliv se dovídáme něco o Bohu, dovídáme se zároveň i něco o člověku.

Znát Boha, vedet, kdo je a jaký je, potřebuji proto, abych mu mohl plně, bezmezně a za všech okolností důvěřovat. Jen tak jej mohu vždy respektovat, to je milovat a radostně poslouchat.

Jestliže člověka obohacuje styk s významnými osobnostmi, pak poznání Boha, pěstování společenství s tím, který je nejvyšším dobrem a opravdovou láskou, muže být pro nás jen tím nejkrásnějším obohacením. 

***

Praktický postup jak se setkat a smířit s Bohem popisuji ve svém článku Poznat Boha - ale jak?

Co je to víra? (výpisky z četby)

Stáhnout ve formátu PDF

Jednoho dne se malý chlapec vracel autobusem domu ze shromáždění. Byl teplý letní den, a tak okna v autobuse byla otevřená. Chlapec si nesl domu biblický verš. Na kartičce, kterou dostal od učitelky, bylo napsáno: „Mějte víru v Boha!“ (Mk 11,22)

Náhle však zavanul průvan a jeho kartička vyletěla otevřeným oknem ven. Chlapec začal volat: „Zastavte autobus! Moje víra v Boha vyletěla ven oknem!“ Co je to víra? Asi uznáte, že skutečná víra nemůže vyletět ven oknem.

1. Nesprávné představy o víře

O víře se v náboženských kruzích hodně mluví. Členové křesťanských církví se rádi označují za „věřící“. Navzdory velkému množství informací o víře mají mnozí o ní značně zkreslené představy.

Víra je víc než názor, mínění nebo intelektuální pohled na věc. Mnozí lidé dnes tvrdí: „Já také věřím. Jsem přesvědčený, že někde v nekonečném vesmíru někdo musí být. Nemohlo to všechno vzniknout jen tak náhodou.“ To však není víra, to je názor, určité mínění nebo pohled na věc. Bible nás upozorňuje, že podobnou „víru“ mají i démoni, ale v Božích ocích nemá tato žádnou hodnotu (Jk 2,19).

Víra je víc než přesvědčení. Jistý školák jednou řekl: „Věřit znamená být přesvědčen o něčem, o čem víte, že to tak není.“ Mnozí lidé si myslí, že budou-li o něčem velmi silně přesvědčeni, pak se to určitě stane. Ale znamená to, že když něčemu věřím, že to tak je, že to tak i bude? Jsem-li přesvědčen, že na Měsíci je teď člověk, znamená to, že tam skutečně je? Samozřejmě ne, protože to neodpovídá faktům. Jistě, někdo by mohl namítnout, že kdybych skutečně věřil, tak by tam byl. Ale to je manipulování myslí, a ne víra. Je zarážející, kolik křesťanu si myslí, že vyslyšení jejich modliteb záleží na tom, jak dokáží zmanipulovat svou mysl. Musíme rozlišovat mezi pověrou a vírou. Pověra je založena na určitých představách (např. černá kočka, pátek 13.), víra na důvodech, faktech.

Víra je víc než příslušnost k církvi nebo nějakému církevnímu společenství.

Když se dnes lidé ptají: „Jaké je on (ona) víry?“ často tím myslí na určité vyznání víry nebo příslušnost k církvi. Ale víra je víc než jen intelektuální souhlas s nějakým krédem nebo formální příslušnost k církevnímu společenství. (L 13,25-30)

Mezi vírou a poznáním je vztah přímé úměry. Za bývalého režimu nás ve škole učili, že víra je vlastně pro ty, kdo nepoužívají svůj rozum. Čím je člověk rozumnější, tím méně víry má, případně ji nepotřebuje, úplně se bez ní obejde. Naopak, víra, náboženství, to je jen pro staré babičky, které toho moc nevědí, stojí nad hrobem, a proto mají strach z budoucnosti. Je zajímavé, že mnoho lidí si myslí, že mezi vírou a poznáním je vztah nepřímé závislosti. Čím vetší poznání, tím menší víra a naopak.

Věřit podle nich znamená „vypnout“ logické myšlení a soudnost. Jenže ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Čím vetší poznání, čím lépe někoho znám, tím víc mu důvěřuji. (Samozřejmě, za předpokladu, že je to člověk důvěryhodný. Existují i lidé, které, čím líp znáte, tím méně jim důvěřujete; ale to je jiná kapitola.) Skutečné poznání vede k víře, důvěře. (V řečtině neexistují dvě slova pro vyjádření víry a důvěry; pistis vyjadřuje obojí.)

2. Co je víra

Všeobecně je víra schopnost, kterou má každý člověk. Schopnost důvěřovat druhým je nám vlastní, každodenně ji používáme, i když je pravdou, že do značné míry závisí na výchově v našem dětství a na vztazích v něm vytvořených. Když nastupujeme do autobusu, důvěřujeme, že nás řidič doveze na místo určení. Když nám dají v lékárně léky, neděláme doma jejich analytický rozbor, abychom zjistili, zda jsme nedostali jed. Bez schopnosti věřit by lidé nemohli na tomto světě existovat.

Bůh nám dal schopnost důvěřovat na základě faktu a zkušeností. Proto i ve vztahu k němu a Bibli nechce po nás nic jiného, než abychom se přesvědčili na základě vlastních zkušeností, poznání faktu a zaujali čestný postoj k tomu, co nám nabízí. Mnozí lidé však tvrdí, že oni věřit nemohou, i když se o to pokoušejí. To je ale velmi nepřesný výrok. Otázkou není, zda člověk je schopný věřit, ale komu věří. Každý člověk je schopný věřit. Bůh dává každému člověku přicházejícímu na svět „míru“ víry. Kdyby Bůh dal schopnost věřit jen někomu, pak by bylo nespravedlivé, že požaduje víru jako podmínku spasení od všech (Mk 16,16; 2 Pt 3,9). Protože schopnost věřit mají všichni, důležité je ptát se, jak tuto schopnost používáme a kdo je objektem naší víry. V biblické víře nejde o vztah k něčemu, ale o osobní vztah k Někomu. Když řeknu: „Věřím, že Jan má černé vlasy,“ jde vlastně o nepřesné použití pojmu „víra“. Tato „víra“ je zaměřená na nějakou „věc“, předmět, o kterém potřebuji víc informací. Toto použití slova „víra“ spíše vyjadřuje určitou pochybnost, něco, o čem nejsem zcela přesvědčen, čím si nejsem úplně jist. Naopak vyjádření: „Věřím v Janovo přátelství“ odhaluje vztah důvěry. Tato „víra“ je zaměřena na osobu a je výsledkem mého kladného vztahu k danému člověku. V biblickém chápání je víra vždy zaměřena na osobu.

Víra je vztah s Bohem, do kterého vstupuji na základě poznání. Ve známé a často citované biblické definici víry ze Žd 11,1 se ríká, že „víra je hypostasis“. Hypostasis je řecké slovo, které se překládá jako „podstata“. Jenže tento překlad pochopení toho, co víra ve skutečnosti je, moc nepomáhá.

Když na začátku našeho století archeologové dělali vykopávky v Egyptě, našli mnoho dokumentu, na kterých byl nápis „hypostasis“. Při čtení těchto starých manuskriptu zjistili, že jsou to vlastně záznamy o obchodních dohodách, prodeji a koupi majetku apod. Od té doby víme, že apoštol nám vlastně říká, že víra je smluvní vztah s Bohem. Bůh nám toho chce hodně nabídnout, ale ví, že nejprve se nám musí představit, jinak mu nebudeme důvěřovat. A tak Bůh dělá všechno pro to, aby se nám zjevil, představil, abychom ho poznali (J 17,3).

Z Ozeáše 6,6.7 vysvítá, že milovat Boha (význam hebr. slova chesed je „smluvní láska, milost“) znamená poznat ho a poznat znamená milovat ho. V biblickém smyslu poznat někoho znamená mít k němu úzký vztah lásky, důvěry a přátelství (Gn 4,1; Mt 7,23).

Odkud pochází taková víra nebo důvěra? „Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.“ (R 10,17) Víra je sice Boží dar (R 12,3), ale to ještě není spásná víra. Opravdová (spásná) víra pochází ze čtení Božího slova (naslouchání mu). (ČEP tam nemá slyšení ani Boží slovo.) Boží slovo tedy hraje nezastupitelnou úlohu v procesu budování víry. O tuto víru je nutné zápasit (Ju 3). Nesmíme ztratit ze zřetele toto napětí: Na tom, že věřím, nemám žádnou zásluhu, protože víra je Boží dar každému. Za to, že nevěřím, jsem zodpovědný, protože víra je ze slyšení (čtení) Božího slova a je nutné o ni zápasit.

Jestliže Boha neznáme tak, jak se nám zjevuje v Bibli, náš vztah k němu je pak víc pověrou než vírou. Správná víra v Boha tedy nebude „skokem do tmy“, jak někteří víru označují. Bůh nás ve tmě nenechal ani nás nepovzbuzuje k tomu, abychom riskovali. Naopak, varuje nás před tím, abychom důvěřovali tomu, koho dobře neznáme. Víra je krokem do náruče milujícího Boha.

Víra tedy znamená vztah lásky, důvěry a přátelství k Bohu jako k Osobě, kterou známe. Čím lépe ho známe, tím lepší jsou naše vztahy.

3. Důsledky víry

Jak ale poznám, zda mám takový vztah, zda mám správnou víru? O této otázce se hodně diskutovalo už v raném křesťanství, v době reformace a diskutuje se až dodnes.

Víra bez skutku je mrtvá, neužitečná (Jk 2,17.20). Je jisté, že Bůh od nás očekává jak víru, tak i skutky (Ef 2,8-10). Kolik skutků ale musím mít a jaké? Je pravdou, jak se často tvrdí, že víra a skutky jsou jako dvě vesla na lodi, kterými musím veslovat, abych se dostal do nebe? Není právě toto snaha zachránit se vlastním úsilím? Vždyť zaměří-li se moje pozornost na skutky a začnu svou víru měřit svým výkonem, už jsem padl do pasti skutkařství! Není možné, abychom se tu pouštěli do exegetických nebo teologických vysvětlení všech těchto problému.

O Abrahamovi je napsáno, že „byl nazván »přítelem Božím«“ (Jk 2,23). Správná víra tedy udělá ze mě Božího přítele. To znamená, že chci budovat správný vztah s Bohem, jsem ochotný naslouchat tomu, co mi Bůh říká, přijmout to, co mi nabízí.

Bůh ode mě neočekává 100% výkonnost – on ví, že to není v tomto hříchem porušeném světě možné. Očekává však ode mě100% ochotu naslouchat, nechat se vést.

Abraham nebyl nazván „otcem věřících“ proto, že podal nejlepší výkon, ale proto, že měl ochotu naslouchat, nechat se vést. Byl ochotný udělat krok vpřed, když mu Bůh něco nabídl, někam ho volal. Jeho výkon měl své problémy, ale když ho Bůh volá z Kaldejského Uru, protože mu nabízí něco lepšího, Abraham s důvěrou jde. Mít správnou víru znamená mít takový vztah, který je možné čestně klasifikovat jako vztah přátelství. Přítele se neptám, jak moc mu můžu lhát, jak moc ho můžu podvádět, aby náš vztah byl ještě stále v pořádku. Když řekneme, že Bůh od nás očekává poslušnost, dokonce stoprocentní poslušnost, nemyslíme tím stoprocentní výkon, ale stoprocentní ochotu naslouchat (poslušnost řecky = hypoakue, tj. připravenost naslouchat. Taková víra znamená, že jsem připravený slyšet, co mi Bůh chce říct, jít cestou, kterou mě chce vést, udělat krok dopředu, ke kterému mě vybízí, poslechnout to, co mi radí v Písmu svatém.

II. Výkladové poznámky

Jk 2,14-26 (porovnej R 4,1-25): Jestliže věříme, že Boží slovo je inspirované, pak není možné stavět Jakuba proti Pavlovi. Oni si neprotiřečí, ale mluví o dvou různých věcech. Jakub neporovnává víru a skutky jako prostředek přístupu k Bohu, ale mluví o pravé víře a mrtvé víře. Jakub nepopírá to, že člověk je ospravedlněn vírou, ale to, že pouhé vyznání víry stačí na ospravedlnění.

Dobré skutky jsou nerozlučně spojeny s vírou. Jestliže tedy skutky neexistují, pak je víra mrtvá, neužitečná (v. 17.20). Víru a skutky je třeba rozlišovat (kvůli správnému chápání ospravedlnění a posvěcení), ale není možné víru a skutky rozdělovat, protože v praxi jsou vždy spolu. Více se budeme touto tematikou zabývat v následující lekci o ospravedlnění skrze víru.

III. Praktický důsledek

Žádá Bůh od nás moc? On ví, že naše schopnost vyprodukovat vnější výkon muže být slabá, ale očekává, že v rámci vztahu nebudeme podvádět, ale budeme ochotni naslouchat. V listu Židům (11. kapitola) uvádí galerii „hrdinu“ víry. Jsou tam uvedeni lidé jako Rachab, Gedeon, Barák, Samson, Jefte, David a jiní. Ti všichni měli mnohé problémy ve svém životě, zápasili s mnohými slabostmi, ale byli to lidé, kteří Bohu důvěřovali a byli ochotni slyšet jeho hlas. Proto jsou zaznamenaní v Žd 11 pro naše povzbuzení. Jestliže oni mohli mít takovýto vztah, můžeme ho mít i my. Takový vztah měli nejen „hrdinové“ víry, takový vztah mel i lotr na kříži. Není divu, že když se žalárník zeptal: „Páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“, Pavel na jeho otázku odpověděl: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen...“ (Sk 16,30.31)

Slovo víra vyjadřuje vztah k Bohu, který je vztahem důvěry, lásky a hlubokého obdivu. Na základě dostatečných důvodů, které nám Bůh zjevuje, je člověk ochotný věřit tomu, co Bůh říká, přijmout to, co Bůh nabízí, a konat bez výhrad, co nám Bůh přikazuje, a to teď i v budoucnosti. Každý, kdo má takovou víru, bude určitě spasen, protože Bůh spasí všechny, kdo mu důvěřují. „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen...“

Z katechetických materiálů Prof. ThDr. Daniela Dudy a Prof. Thdr. Jiřího Moskaly

Vesmírný konflikt mezi dobrem a zlem (zápisky z četby)

Stáhnout ve formátu PDF

Proč je na světě tolik zla, když existuje dobrý Bůh?

V dnešním světě vidíme mnoho tragédií, válek, nemocí a bolesti. Můžeme věřit v dobrého Boha, když je svět tak špatný? Představte si, že by vás na ulici zastavil neznámý člověk a chtěl si od vás půjčit 1000 korun. Půjčíte mu? Ne? Proč? Je zcela přirozené, že nedůvěřujete člověku, kterého neznáte. Dokonce vás neuspokojí ani to, že jste o tom člověku slyšeli něco vyprávět. Jestliže někoho neznáme nebo o něm máme jen kusé informace „z druhé ruky“, bude tím poznamenána i naše důvěra v tohoto člověka. Podobně je to i s vírou v Boha. Na světě existuje mnoho pohledů, názorů na něj. Jaká je vlastně pravda? Není dýmu bez ohně a bez větru se ani list na stromě nepohne. Není něco pravdy na tom, z čeho je Bůh obvinován? Jestliže je Stvořitelem všeho, stvořil i zlo? Je Bůh zodpovědný za zlo, které je ve světě? Proč s tím něco neudělá? Jak se zdá, spíše jen pasivně přihlíží.

Musíme se s ním sami seznámit, sami se přesvědčit, jak to je. Protože i zde platí – jestliže ho neznáme, tak v něj nevěříme. Proč ho neznáme? V dnešním světě existuje mnoho názoru, představ, pohledu na Boha. Odkud se berou? Existuje někdo, kdo má zájem na tom, aby Bůh byl představen v nesprávném světle?

1. Co se stalo ve vesmíru

Konflikt ve vesmíru není věčný – na počátku byl pokoj, který byl založen na důvěře a lásce. Stvořené bytosti důvěřovaly sobě navzájem, důvěřovaly Bohu a on mohl zase důvěřovat jim. Kde je vzájemná důvěra, tam je dokonalá harmonie, pokoj, láska, jistota a svoboda. Ale stvořená bytost, anděl zvaný Lucifer (znamená Nositel světla), začal se vzpourou proti Bohu, a tím se změnil v satana (nepřítel). Proč to bylo možné? Bůh stvořil všechny bytosti jako svobodné, tedy i s možností vzbouřit se proti němu, zneužít svobodu jim darovanou. (Ez 28,13-15.17; Iz 14,12-15)

Satan neměl důvod ke vzpouře (najít důvod znamená ospravedlnit zlo), ale měl možnost se vzbouřit, protože měl svobodnou vůli. Zlo je vždycky nelogické a absurdní. Satan nakonec zašel až tak daleko, že žádal svého Stvořitele, Ježíše Krista, aby se klaněl jemu, stvořené bytosti (Mt 4,1-8). Ďábel napadl Boha a jeho charakter, začal o něm šířit polopravdy, pomluvy, lži a představil ho jako krutého, autoritativního, absolutistického a sobeckého tyrana.

2. Boží postoj k problému

Pán Bůh nezničil satana, ale dává mu možnost dokázat pravdivost jeho tvrzení (Zj 12,7-9). Ve vesmíru vypukla válka, do které byl později zatažen každý z nás, ať už se nám to líbí, nebo ne. Budoucnost každého záleží na tom, jaký bude výsledek této války. Tento výsledek je ještě důležitější než spasení člověka, protože je-li Bůh takový, jak ho satan představil, spasení nemá smysl.

Způsob, jakým Bůh zachází se satanem, vypovídá o Boží síle, ne slabosti. Kdyby Bůh satana a jeho spojence zničil (jestliže je všemocný, byla by to záležitost okamžiku), tím by jen dokázal, že vyžaduje od stvořených bytostí slepou poslušnost, a že pro dosažení svých cílů používá sílu. Právě způsobem, jakým se Bůh zachoval ke zlu, ukázal, že respektuje svobodu a spoléhá na pravdu a lásku. Tento způsob řešení problému však vyžaduje delší čas a nese s sebou utrpení a bolest, které jsou ve zlu automaticky obsaženy. Ale jakkoli je drahá, je to jediná cesta, jak nastolit ve vesmíru trvalý mír. 

Bůh nemůže dokázat, že satanova obvinění jsou lží tím, že je bude popírat, postaví proti nim jiná tvrzení nebo tím, že by satana okamžitě zničil. Právě existence zla okolo nás je bolestným, ale přesvědčivým důkazem toho, že Bůh k dosažení svých cílů nepoužívá manipulaci a sílu. Proč se tedy jakoby zdá, že Pán Bůh se bezmocně dívá a nic nedělá? Protože Bůh je obviněn ze zneužívání svého postavení a síly a je představen jako ten, kterému se nedá důvěřovat. Nemůže tedy problém vyřešit použitím nebo dokázáním své nepochybně obrovské moci, ale tím, že ukáže jaký je, a tak odhalí svůj charakter.

Satan to dobře ví, a proto se neustále snaží na Boha útočit, očernit ho, představit ho ve špatném světle. Podařilo se mu svést i Adama a Evu, a tak se problém přenesl na naši zem a na lidstvo. Právě na příběhu našich prarodičů a jejich pádu do hříchu je jasně vidět způsob satanovy práce (Gn 3,1-6). Satan představuje Boha jako toho, kdo tvrdí, že lidi miluje, ale svévolně ohraničil jejich svobodu (v. 1), neříká pravdu (v. 4) a dokonce přímo zastrašuje, protože nechce člověku dopřát něco lepšího (v. 5).

3. Jak to dopadne

Boj mezi dobrem a zlem není dualistickým věcným zápasem mezi dvěma rovnocennými protivníky, ale zápasem mezi Stvořitelem a stvořenou bytostí. Dnes je už jasné, na které straně je pravda, že Bůh v tomto konfliktu zvítězí (Zj 12,10.11). Otázkou je, na které straně budu stát já. Muže se obyčejný, běžný člověk správně rozhodnout ve spleti tolika názoru a představ? Bůh hned v ráji zaslibuje člověku řešení celého problému, možnost vrátit se zpět na Boží stranu. Ujišťuje člověka o své neměnné a obětavé lásce. Slibuje člověku, že v boji, do kterého bylo lidstvo zavlečeno, Kristus zvítězí (Gn 3,15). V osobě a díle Ježíše Krista, při jeho prvním, i druhém příchodu je podstata Božího charakteru jasně a plně odhalena a vítezství zajištěno.

Bůh ceká, že se rozhodneme. Protože systém jeho vlády je otevřený, dává mi možnost posoudit důvody, které předložil, abych stál na jeho straně. On neceká, že mu budu slepě důvěřovat. Chce rozumné, logické rozhodnutí založené na důkladném zvážení všech předložených důkazu a důvodu. Přeje si, abych vzal vážně a zodpovědně svou svobodu. K podstatě svobody patří schopnost vybrat si mezi dvěma protikladnými nebo navzájem se diametrálně odlišujícími alternativami. Pro takové rozhodnutí však potřebujeme seriózní informace. Naše studium „Evangelia pro dnešek“ je právě takovou snahou přijít k osobním závěrům, co se týče našeho postoje k Bohu, prostudovat informace, které nám k danému problému nabízí Bůh.

II. Výkladové poznámky

Je zajímavé si všimnout, že ti z Božích proroku,  kteří měli zvláštní vidění Boha, dostali i zajímavý vhled do původu zla a působení satana (Izajáš, Ezechiel, Jan ve Zjevení). Zdá se, jakoby Bůh chtěl naznačit, že je nemožné plně pochopit jeho osobu a povahu, jestliže nevezmeme v úvahu, jak zachází se svým nepřítelem, ďáblem.

Prorok Izajáš (6,1-8) popisuje své slavné vidění Boha, které vedlo k uvědomění si jeho vlastní hříšnosti, k jeho očištění a přijetí prorockého poslání. Tentýž prorok má ve své knize i v poezii napsaný žalozpěv nad králem Babylóna (14,4-15). Z veršů 12-15 je však zřejmé, že prorok opustil historický a pozemský pohled a začal popisovat události z jiné sféry, a tak král Babylóna personifikuje satana v jeho vzpouře proti Bohu, když chce postavit svůj trůn „nad Boží hvězdy“ a být „podobný Nejvyššímu“. Toto je zřejmé kromě jiného z kontextu (v centru oddílu je nadpřirozená oblast, ne pozemská), chiastické struktury pasáže (zrcadlový obraz, kde první řádek koresponduje s posledním), jako i použití hebrejského slova mašal [prísloví] v 14,4. Podobně i prorok Ezechiel začíná svou knihu viděním Boha a jeho slávy (Ez 1,1-28). Pak v kapitole 28,1-19 má dvě výpovědi proti vévodovi-princi (nagíd) Týru, který je jasně historickým panovníkem. Ale poetický žalozpěv (quináh) z veršů 12-19 je adresovaný králi (melek) Týru a hovoří o kdysi dokonalé bytosti, která žila ve vyšších sférách než pozemských. Jazyk se jasně nevztahuje na pozemského krále, ale mluví o nadpřirozené bytosti, což je obraz satana a jeho aktivity.

III. Praktický důsledek

Konflikt mezi dobrem a zlem se neodehrává jen na úrovni makrokosmu, ale i našeho mikrokosmu. Spočívá v prožívání zla, bolesti, utrpení, nemoci i smrti v rovině každého z nás osobně, v mezilidských vztazích jako i v našem bezprostředním okolí. Právě zde se nás to dotýká nejosobněji a lidé se často ptají, proč Bůh nezasáhne, jestli mohou věřit v jeho existenci, když vidí tolik utrpení nevinných kolem sebe (války, děti, koncentrační tábory). I když máme mnohé zkušenosti Božího nadpřirozeného zásahu, v globálu Bůh musí ve své lásce dovolit, aby se ve vesmíru prokázaly přirozené důsledky zla. Bůh nám dal svobodu a nemůže nás zbavit zodpovědnosti za ni a jejích důsledku. Avšak i v osobní rovině zaslibuje pokoj ve společenství s Kristem jako odpověď na to, co není možné momentálně vyřešit jinak.

Podobně i představy mnohých, že být křesťanem znamená vzdát se něčeho hodnotného, že Bůh mi něco nedopřeje, omezuje mě, že mě nemůže přijmout, odpustit moje viny, protože jsem až příliš hříšný atd., jsou založené na nesprávných představách, polopravdách a lžích satana. Mnozí lidé došli k závěru, že Bůh neexistuje, ne na základě pečlivého zvážení důkazu, ale na základě neakceptovatelnosti té verze náboženství, která jim byla předložena. Tito lidé vlastně nezavrhují Boha, ale karikaturu Boha, v pozadí které stojí její autor – satan. Jedině poznání Boha na základě jeho zjevení nám pomůže zaujmout k němu správný postoj. Pochopení svobody, která existuje ve vesmíru, nás zároveň vede k respektování osobní i náboženské svobody v mezilidských vztazích. Jestliže Bůh dal svobodu dokonce i Luciferovi, musíme i my být tolerantní vůči těm, kdo s námi nesouhlasí, mají jiné názory a představy než my.

Z knihy Evangelium pro dnešek od autorů RNDr. Daniela Dudy, PhD. a Jiřího Moskaly, ThD., PhD. 


PŘÍLOHY:

1. Původ zla - Prof. ThDr. Daniel Duda a Prof. Thdr. Jiří Moskala

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3V1d3U2s4eWxWWkE/view?usp=sharing

2. Problém hříchu - Prof. ThDr. Daniel Duda a Prof. Thdr. Jiří Moskala

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3R0ZxT1pxSHBocnc/view?usp=sharing

Když nechybí láska, ale úcta (výpisky z četby)

Milujete svého manžela? A vážíte si ho?

Zrovna včera jsem mluvil s dvěma svými novými klientkami, které chtěly zachránit svá skomírající manželství. Zeptal jsem se jich, zda svého manžela milují. Bez váhání odpověděly: „Ano.“ Potom jsem se jich zeptal, zda si svého manžela váží. Jedinou odpovědí byly rozpaky. Zadrhávaly se jako staré auto, které potřebuje seřídit. Jedna z nich přiznala, že poměrně hodně čte, ale s ničím takovým se dosud nesetkala. Zeptala se mě, jak si má svého manžela bezpodmínečně vážit. Řekl jsem jí, že stejně, jako má ji její manžel bezpodmínečně milovat – jenom s Boží pomocí. Usmála se.

Muž potřebuje vnímat úctu stejně jako žena lásku

Často dostávám otázku: „Jak můžete mít takovou jistotu, že žena potřebuje hlavně cítit lásku a muž ze všeho nejvíc potřebuje cítit úctu?“ Především tuto pravdu potvrzují mé zkušenosti poradce a manžela. Právě žena se ptá: „Miluje mě můj manžel tak jako já jeho?“ Ví, že ona jeho miluje, ale občas si klade otázku, zda ji on miluje také tolik.

Na druhou stranu muž se obyčejně neptá: „Miluje mě moje žena stejně jako já ji?“ Proč ne? Protože si je její láskou jist. Často se ženatých mužů ptám: „Miluje vás vaše žena?“ Odpovídají: „Ano, samozřejmě.“ Potom se ale zeptám: „Je s vámi spokojená?“ Na to obvykle přichází odpověď: „Ani náhodou.“ V mnoha případech si muž manželčinu nelibost vykládá jako neúctu nebo dokonce pohrdání.

Jednat s úctou za všech okolností

Mnozí křesťanští manželé znají Efezským 5,33, kde apoštol Pavel říká mužům, aby milovali své manželky jako sami sebe, a ženám, aby si vážily svých mužů. Řídí se tím však někdo doopravdy?

Křesťanské manželky by se neměly domnívat, že onen biblický verš znamená: „Muži, milujete své ženy bezpodmínečnou láskou a vy, ženy, mějte své muže v úctě, jen pokud si ji zaslouží.“ Jak se říká, měřit se má každému stejným metrem. Podle tohoto verše je úcta pro manžela stejně důležitá jako láska pro manželku.

Nejde o to, zda si muž úctu zaslouží, nýbrž o to, aby ženy byly ochotné jednat se svými muži uctivě bez podmínek. Žádný muž necítí lásku k ženě, která působí dojmem, jako by pohrdala tím, kým jako člověk je. Klíčem k vytvoření manželových láskyplných citů k manželce je dávat mu najevo bezpodmínečnou úctu.

Z knihy: Emerson Eggerichs, Láska a úcta, vydalo nakladatelství Návrat domů.

PŘÍLOHA:

Novozákonní směrnice pro manželství:

http://matej4212.blogspot.cz/2014/12/novozakonni-smernice-pro-manzelstvi.html