Mistrův plán zvěstování evangelia (výpisky z četby)

Robert E. Coleman

1 Úvod

Když se nad tímto plánem zamyslíme, poznáme, že je založen na filosofii tak naprosto odlišné od myšlení moderní církve.

My se dnes obětavě snažíme pomocí jistě dobře míněných obřadů, programů, organizací, výborů apod. dokázat to, čeho můžou dosáhnout jen lidé v moci Ducha svatého. To neříkám proto, abych snižoval takové ušlechtilé snahy, neboť bez nich by církev nemohla pracovat tak, jak pracuje. A přece, dokud se do veškeré této činnosti, jak při plánování, tak při provádění, organicky nezačlení osobní poslání našeho Mistra, nemůže církev pracovat tak, jak by pracovat měla.

Mnohé církve nenašly Ježíšovu strategii, protože se držely jen minulých tradic, anebo se přizpůsobovali současné náboženské kultuře. Když Ježíšovu strategii skutečně pochopíme, zjistíme, že je tak odlišná od našich způsobů, že jsou její důsledky přímo revoluční! Mají-li být naše evangelizační snahy požehnané, musíme se Mistrovu plánu přiblížit co nejvíc. A to musíme uskutečnit i za tu cenu, že opustíme některou zbytečnou činnost v církvi, nebo že pozměníme dosavadní posvátné organizační struktury.

Dnešní církev princip výchovy k učednictví málo chápe. Zralí křesťané nevěnují mnoho osobní péče dospívajícím křesťanům, nepamatují na ni ve svých programech vdělávání. Následkem toho jsou nakonec i živí členové sboru pasivní. Pokusy o vytvoření učedníků na jakémsi "běžícím pásu" měly katastrofální důsledky. Musíme nalézt systém, jak by se každý nově uvěřivší křesťan dostal do péče křesťana dospělého, zralého, a tak byl povzbuzován k dospělosti, aby časem sám mohl vést někoho dalšího. Vycvičit lidi k této službě osobní výchovy je naléhavý, každodenní úkol každého sboru, který ještě takový program nemá.

Každý nebude veden k tomu, aby postupoval stejně, pokud jde o formu nebo organizaci, a ani bychom neměli po nikom chtít, aby se vešel do přesně stejné šablony jako ostatní. Mnohotvárnost je charakteristickou vlastností celého vesmíru. Mistr nám poskytuje základní plán, ale očekává od nás, že už ho sami rozpracujeme do detailů podle místních zvyklostí a okolností.

2 Proměňující učednictví

Stále se člověku vnucuje otázka, proč je dnes tolik křesťanů, kteří vyznali víru, ale zakrněli v růstu a jejich svědectví nemá sílu?

První křesťané, nejenom pravdu znali - ta pravda je také proměnila.

Pokud nepřekročíme od teorií a ideálů ke konkrétnímu jednání, ono se nám brzy ztratí pod nánosem slov.

Znalost, kterou v životě neuplatníme, se může dokonce stát překážkou na další cestě za pravdou.

Pokud jsou sobotní/nedělní bohoslužby a občasná školení všechno, co může církev nabídnout nově obráceným, aby z nich vychovala zralé učedníky, působí spíš ke zmaření tohoto cíle, neboť v nás vyvolávají falešný dojem, že je vše v pořádku. Vždyť i Ježíš, který považoval za nutné zůstávat se svou skupinkou učedníků téměř nepřetržitě po tři roky, o jednoho z nich přišel. Jak si může církev myslet, že lze něco podobného zvládnout systémem běžícího pásu v několika dnech do roka? To v podstatě znamená nechat nově obrácené ďáblu napospas.

Přelstít ďábelské mocnosti tohoto světa se učedníkům nemohlo podařit jinak než absolutní podřízeností tomu jedinému, kdo znal strategii, vedoucí k vítězství.

3 Hnutí malých učednických skupinek

Práci musíme zorganizovat tak, aby každý obrácený dostal křesťanské přátele, které by mohl následovat.

Nápad se skupinkami se dnes znovu objevuje na mnoha místech. A tak je zřejmě jednou z nejnadějnějších známek blížícího se probuzení. Toto hnutí je projevem hluboké touhy po opravdové křesťanské zkušenosti. Protože nejsou vázány tradicí nebo pravidly stanovenými zvenčí, liší se tyto buňky všemožně formou i hlavním zaměřením, ale většinou je společné úzké obecenství s vlastní kázní. Tahle ústřední zásada právě způsobuje, že tento způsob práce vede k růstu, a proto nikdo neudělá chybu, když jej ve své službě lidem použije.

Uvažujeme-li o Mistrově plánu, neubráníme se úžasu nad jeho jednoduchostí. Nejlépe je vystižen slovy: soustředění na malou hrstku. Na této malé skupině založil Ježíš svou službu zde na zemi.

Ačkoli zřejmé výsledky budou pomalejší a pravděpodobně si jich většina nevšimne, vposledku se vykoná mnoho dobrého a značný počet lidí bude podchycen.

Ježíš do skupinky svých učedníků vestavěl strukturu církve, která může porazit všechny mocnosti pekla.

Ježíš se nezybýval programy, které by ovlivnili zástupy, ale lidmi, které by nástupy následovaly. Tuto skupinu udržoval natolik malou, aby s nimi mohl s užitkem pracovat.

Jak by jeho konečnému cíli prospělo, kdyby si získal davy následovníků, kdyby ti lidé potom neměli žádný dohled ani vedení na své cestě?

Církve dnes kladou povrchní důraz na velký počet obrácených. Přitom je nutné soustředit více času a schopností na menší počet lidí v církvi, i když přitom touhu pomoci světu nenecháme stranou.

Pár věci odevzdaných lidí časem otřese světem v základech. Vítězství se nikdy nedá dosáhnout skrze zástupy.

Času, který Ježíš věnoval hrstce svých učedníků, bylo o tolik víc ve srovnání s tím,, který věnoval ostatním. Sedmdesáti Ježíš věnoval určitou osobní péči, ale s dvanáci se to nedalo srovnat. Musel dbát především na to, aby dostali všechno potřebné k růstu ti, kteří se potom budou věnovat ostatním.

Jak se kolem Ježíše vytvořil zárodek církve (70 a později 500 učedníků), kde se každý věřící dostal do společenství se všemi ostatními, bylo ve větším měřítku totéž, co se odehrávalo mezi ním a dvanácti.

Láska, která se skrze ně (a mezi nimi) projevila byla znamením, podle kterého svět poznal, že evangelium je pravda. Jak jinak by bylo možné lidi přesvědčit? 

Nezáleželo na tom, že skupina mužů, které Ježíš vedl, byla malá. Budou-li dobře připraveni, vytvoří v jiných lidech život, jakým sami žili. Evangelium půjde vítězně světem, pokud se budou tvořit další a další učedníci.

Billy Graham: "Nejlepší je, když si kazatel najde skupinku do 12 lidí, pár let se s ní schází (a vyškolí vedoucí) a pak si každý z nich najde svou vlastní skupinku do 12 lidí, jimž se stane vůdcem. Vím o jednom či dvou sborech, kde to tak dělají, a církev se tam od základu mění."

4 Náplň učednických skupinek = duchovní růst

Slovo (Bible), Společenství (sdílení, modlitba, přátelství), Služba (misie)

Ježíš vedl své učedníky k živé zkušenosti s Bohem. 

To co potřebujeme, nejsou lepší metody, ale lepší lidé - lidé, kteří se dívají na svět jeho očima a cítí jeho lásku ke světu - lidé, kteří jsou ochotni stát se ničím, aby On mohl být vším - lidé, kteří touží vytvářet jeho život v sobě.

Každý, kdo je ochoten následovat Krista, může mít na svět nesmírný vliv, ovšem pokud se mu dostane potřebné výchovy.

Klíčové je podřídit se plnně Duchu svatému. Jak by jinak mohli vykonat poslání svého Pána a neztratit přitom radost a vnitřní pokoj? Potřebovali zakusit Krista tak živě, aby jeho přítomnost naplnila jejich životy. Potřebovali, aby v nich hořela touha zvěstovat evangelium, která by přečiťovala jejich přání a řídila jejich myšlenky. 

Následování Ježíše se zpočátku zdálo být docela snadné. Brzy však začalo být jasné, že být Kristovým učedníkem znamená mnohem víc - je třeba poddat celý život jeho absolutní vládě. Kompromis nebyl možný. Bylo třeba se bezvýhradně odříci hříchu. starý zaběhnutý způsob myšlení, staré zvyky a světské radosti bylo třeba proměnit ve zcela novou kázeň Božího království (Mt 5, 1-7, 29, Lk 6, 20-49). Následovat Ježíše celým životem se prostě nedalo bez úplného odpoutání od světa; a ti kdo se je snažili předstírat, si tím způsobili jen soužení a neštěstí (Mt 27, 3-10; Sk 1, 18-19). Ježíš neměl ani čas ani chuť se zdržovat těmi, kdo si chtěli sami určovat podmínky svého učednictví (Lk 14, 33).

Skrze vyznání hluboko zakořeněné pýchy a nevraživosti, v bezvýhradném odevzdání se Kristu, měli učedníci vírou dojít nové, proměnující zkušenosti naplnění Duchem svatým.

Ďábel se je za pomoci všech mocností pekelných bude snažit porazit a užije k tomu všech lstivých úskoků. Bude to boj od začátku do konce a k tomu nestačí nic menšího než naplnění Duchem Kristovým.

Ježíš nade vše očekával věrnost. Možná, že církve budou muset začít evangelizačním programem prostřednictvím několika málo lidí, kteří kolem sebe soustředí skupinku, a té budou vštěpovat pravý smysl toho, co je poslušnost a následování Krista.

Pouze tehdy budeme moci účinně evangelizovat, až prokážeme ducha sebeobětavé lásky.

Každý z nich potřebuje dostat nějaký úkol v oblasti osobního zvěstování evangelia.

Ježíš při evangelizaci přiřadil k sobě vždy dva a dva. Připravovali lidi na příchod Ježíše do jejich vesnice.

Učedníci nebyli vysláni, aby si s kdekým tiskli ruce a podporovali lidi v jejich zaběhnutém životním stylu. (Nepřišel jsem, abych uvedl pokoj, ale abych rozdělil člověka proti otci jeho, dceru proti dceři apod.)

5 Vůdci skupinek a jejich výcvik

Kristus dal některým lidem v církvi zvláštní dary proto, aby svaté zdokonalovali ke službě, kterou má každý z nich za úkol.

Ježíšovu účinnou metodu zvěstování lidé násilně přizpůsobili novým představám. Náročné zásady budování vůdců a předávání charakteru se rozplynuly ve snažší taktice masového náboru.

Kázat zástupům zdaleka nestačí k tomu, abychom získali vůdce pro obrácené. Také občasná modlitební setkání nebo semináře (kurzy) pro křesťanské dělníky je málo. Vzdělávání lidí ve víře není takhle jednoduché. Je k němu potřeba ustavičné osobní pozornosti. Toto se dá zvládnout jedině tak, že tu budou lidé, kteří budou ustavičně ve styku s těmi, kdo hledají vedení. Bez toho polovina z těch, kteří vyznají víru a připojí se k církvi, zase odpadne nebo zvlažní.

Chybí růst. Možné schopnosti pracovníka se nerozvíjejí a zakrátko ztrácíme dalšího slibného vůdce, protože neměl potřebný dohled.

O tom, zda bude mít naše práce nějaký význam, ve skutečnosti rozhoduje až věrnost, s jakou půjdou naši obrácení dál a budou dělat ze svých obrácených vůdce, nejenom následovníky.

Je lepší dát asi tak rok svého života jednomu či dvěma lidem, kteří se naučí dobývat Kristu další, nežli strávit celý život tím, že prostě jenom udržujeme v chodu program celého sboru.

Pokud budou naši vůdcové v tomto směru ti praví, ostatní je budou následovat (svět zoufale hledá, koho by následoval); pokud ne, nebudou mít ostatní nic, co by za následování stálo.

Duchovní vůdcové musí demonstrovat na vlastním životě, čemu chtějí učit druhé. Musí trávit čas s těmi, které chtějí vést. 

Ježíš klade učedníkům na srdce, aby se soustředili na slibnější jednotlivce, kteří by mohli pokračovat v jejich práci.

Nikdo se nemůže stát vůdcem, dokud se nejprve nenaučí vůdce následovat. (nezbytnost kázně a úcty k autoritě)

Evangelizační program se neprověřuje počtem lidí, kteří pod jeho působením učinili první rozhodnutí. Skutečná zkouška je, zda ti, které evangelium zasáhlo, také dále zasahují další lidi. Je naše práce plodná? Vytváříme jen nově obrácené, anebo vychováváme vůdce, kteří mohou vychovávat další?

Jeden slavný evangelista řekl: "My svět pro Krista nezískáváme, my jej ztrácíme." Existuje jen jedna naděje, jak zastavit odliv: vrátit se v církvi k Mistrovu plánu evangelizace.

PŘÍLOHY:

1 Buňkové sbory - utopie či Boží ideál?

http://matej4212.blogspot.cz/2014/12/bunkove-sbory-utopie-ci-bozi-ideal.html

2 Přirozený růst církve

http://matej4212.blogspot.cz/2017/04/prirozeny-rust-cirkve.html

3 Evangelizační přednášky versus vztahová evangelizace skrze práci v malých skupinách

http://matej4212.blogspot.cz/2017/04/evangelizacni-prednasky-versus-vztahova.html

Přirozený růst církve

Přetištěno a zkráceno z webu http://www.nedelnilisty.cz/index.php/ze-zivota-sboru/prirozeny-rust-cirkve

Následující článek se týká samotné podstaty fungování církve. V tomto článku půjdeme doslova „na dřeň“, abychom ve světle Božího slova zjistili, v jakém stavu se nachází nejen současná církev, ale zejména náš sbor. Z nedávného rozsáhlého průzkumu ve 32 zemích světa, ve kterém bylo zpracováno přes 4,2 milionů odpovědí, vzešlo 8 základních kvalitativních vlastností církevních sborů. Tyto vlastnosti se navzájem doplňují a tvoří společně fungující (nebo nefungující) celek. Nakolik je pak takový sbor výkonný z hlediska ovoce, které přináší Pánu Bohu, to lze nejsnáze pochopit na modelu sudu tvořeného prkny. 

Voda v sudu nám zobrazuje právě ono kýžené ovoce, které církve přinášejí, a je libou vůní Bohu. Prkna zase představují kvalitativní vlastnosti, kterými se církve vyznačují. Jak je patrne, stačí, když je jedno prkno příliš krátké, voda se nám v sudu neudrží a její hladina klesá.

Jinými slovy celkovou kvalitu sboru nám určuje právě ta nejslabší kvalitativní vlastnost (= nejnižší prkno). A právě na těchto slabinách mají církve a sbory nejvíce pracovat, aby efektivně a cílevědomě plnily svá poslání, která mají od Boha.

PROČ CHCEME ABY CÍRKEV ROSTLA? 

Vše, co potřebujeme pro růst církve bylo předem dáno Bohem, problém je, že to nepoužíváme. Odpovědi nalézáme na mnoha místech Bible, např.

2. Janův 6, 1.Petrův 5-7, 1.Kor. 12-14.kap., Gal. 6.kap.

PROČ POUŽÍT ABECEDU PŘIROZÉHO RŮSTU?

- Jde o nejrozsáhlejší výzkum ve 32 zemích světa  na všech kontinentech (zpracováno bylo 4,2 mil. odpovědí).

- Univerzálnost použití, nikoliv násilná aplikace odněkud někam, neboli orientace na principy a ne na modely. Výsledkem je 8 základních principů (pozn. na tomto blogu uvádím pouze 5 z nich).

1. ZMOCŇUJÍCÍ VEDENÍ

V této části definujeme na jedné straně pojmy jako LÍDR, HVĚZDA nebo GURU, na druhé straně pak ZMOCŇUJÍCÍ VEDOUCÍ. Poté probereme hlavní zábrany zmocňujícího vedení.

Lídr, hvězda, guru – výrazná a silná osobnost, má charisma a velkou vizi, kterou realizuje za pomocí ostatních laiků, je vždy a všude vidět, o všem rozhoduje, bez něj nefunguje nic.

Zmocňující vedoucí – není dominantní, buduje kolem sebe další vedoucí, motivuje a radí, jak plnit Boží plán, radši stojí v pozadí, nevadí mu dělat „špinavou“ práci.

Zakotvení v Písmu – Timotej, Titus,Epafras, Marek, Apollos, Aristrachos, Démas, Lukáš – Pavlovi žáci.

Při bližším pohledu na život apoštola Pavla přijdeme na to, že on nejen vydával svědectví na různých místech, ale také vyučoval, školil a vysílal a doporučoval své žáky.

Studie jasně prokázala, že princip zmocňujícího vedení je:

- mnohem efektivnější

- nebrání rozvoji vlastních duchovních darů

- poskytuje prostor pro Boží cesty, které má Bůh připravené pro další vedoucí

- možná trvá déle, ale o to větší ovoce přináší v dlouhodobém horizontu.

Jestliže jde o to, někoho vést, tak zde musí být někdo, kdo vede a někdo, kdo má zájem se nechat vést. Ten kdo vede, musí být osvědčený křesťan se zkušenostmi a schopnostmi vést. Takoví by se měli nalézat především mezi staršími sboru, ale není to pravidlem. 

2. SLUŽBA VYUŽÍVAJÍCÍ DUCHOVNÍ DARY

Zkoušeli jste se najíst nohama? Používáte uši k věšení prádla? Čtete nosem? Sedíte na hlavě?

Člověka, který by se takto choval, zcela jistě označíme za blázna.

Žel v církvi se takoví lidé nalézají a nikdo se tomu nediví. Dělají něco, co dělat nemají nebo o tom nemají žádné tušení, slouží či pomáhají, ačkoliv o tom zdaleka nejsou přesvědčeni, nebo jen prostě nenašli tu svou „parketu“ a tak různě zkoušejí, k čemu se vlastně hodí/nehodí. Ale ještě horší je to s těmi, kteří pro jistotu nedělají vůbec nic.

Dle statistik až 80% křesťanů nezná svůj dar a neví, jakým způsobem efektivně sloužit Bohu. Přitom Bible zcela jasně píše, že „každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“ (1.Kor. 12,7). Hovoříme zde o obdarování každého jedince (křesťana) pro dobro a růst celé církve. Krásnou ilustrací je církev jako tělo, kde má každý orgán svůj jasný význam a funkci, to vše ve vzájemné harmonii celku!

Jak tedy svůj dar poznám? Dobrý začátek je vůbec si uvědomit, že toužím po poznání svého daru. Nezbytným předpokladem pro hledání je modlitební zápas a blízkost Božího Slova. Pak je dobré přikročit k praktickému testování sebe sama v různých oblastech služby. Pokud jsme obklopeni upřímnými lidmi, kteří nám nastaví zrcadlo, a udealne jsme-li členy nejaké malé ucednicke skupiny, naše hledání nebude trvat dlouho. A v neposlední řadě je hledání duchovního daru u jednotlivých služebníků jednou z nejdůležitějších rolí pro duchovní vůdce ve sboru. Takže, chtít, přemýšlet, modlit se, praktikovat a ptát se moudrých.

Co se stane, když svůj dar objevím a začnu využívat?

Stanou se minimálně tři věci:

a, Budu šťastnější a okolí to na mně pozná.

b, Budu výkonnější, nepracuji už jen ve vlastní síle, ale pracuje ve mně Duch svatý.

c, Někteří křesťané mi přestanou rozumět. To je malá daň za nadšení do služby.

A na závěr jeden důležitý poznatek ze statistického výzkumu: žádný faktor neovlivňuje radost z křesťanského života víc, než ten, zdali žijeme v souladu s naším duchovním obdarováním.

„Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“ (Matouš 7,7).

3. FUNKČNÍ ORGANIZACE

Tato kvalitativní vlastnost se kupodivu jeví jako nejkontroverznější ze všech. Ale my si na ní nejprve demonstrujeme, proč máme 8 vlastností, a proč se nedají strčit do jednoho pytle. Ze samotného hesla „funkční organizace“ jakoby vyplývá, že pokud něco funguje, tak je vše v nejlepším pořádku. Je to tak? Na první pohled možná ano, ale ve skutečnosti ani fungující organizace sama nestačí.

Vezměme si například hotel. Skvělý hotel s perfektními službami. Všechno běží ťip ťop. O hosta je postaráno naprosto bez problémů od recepční přes kuchyň až po žehlírnu. Personál kmitá, usmívá se, spolupracuje, zařizuje, posluhuje. Však je k tomu taky pravidelně školen. Přesto všechno do hotelu jezdí málo lidí a je prakticky před krachem. Čím to může být? Zde je pár možných důvodů:

- hotel stojí v neatraktivní lokalitě;

- je příliš drahý;

- služby, které hotel nabízí, jsou zastaralé;

- není v něm duch, působí servilně.

Jak můžeme vidět na příkladu hotelu, i funkční organizace, ačkoli je nesmírně důležitá, je jen jednou z vlastností a bez ostatních se neobejde.

Vraťme se nyní k tomu, proč je funkční organizace tak kontroverzní. Jednoduše se to dá vyjádřit několika slovy: tradicionalismus, zkostnatělost, neúčelnost. Princip funkční organizace je přitom docela jednoduchý: Hlavní kritérium církevních a potažmo sborových struktur je to, zda naplňují svůj účel. V případě protestantských sborů bývá zpravidla hlavním cílem: získávat → vyučovat → vysílat učedníky. Tudíž organizace sborové práce by měla vést k naplňování tohoto cíle. Pokud se však organizace a cíle míjejí, pak dochází k mnoha problémům, jako např. nevyhovující forma nebo čas bohoslužeb, namísto růstu pokles členů sboru, nebo programy, které před 30 lety promlouvaly, ale dnes již nepromlouvají efektivně k posluchačům. Pouze procesem sebe-obnovování můžeme předejít tradicionalistickým „vyježděným kolejím“. To apriori neznamená, že všechno staré, je automaticky špatné. Takováto předpojatost není namístě. Ale pravidelná revize nás bude posouvat dál. Odkudpak asi pramení obvyklý odpor k tomuto principu? Je to zkrátka celoživotní sklon nás lidí k tradicionalismu. Což v podstatě znamená, že církevní formy musejí zůstat takové, jako ty. na něž jsme si již zvykli. Jediné, co nás může trochu uchlácholit je fakt, že tato vlastnost „funkční organizace“ dopadla špatně u většiny zkoumaných sborů. Ovšem to nám nijak nepomůže, je to v nás. Soustřeďme se tedy na Boha, nikoliv na formy, zvyky a tradice!

4. SKUPINKY S KOMPLEXNÍ NÁPLNÍ

V církvi existují různě veliká společenství. Od velkých bohoslužebných shromáždění, čítajících mnohdy stovky lidí, až po několikačlenná osobní, téměř intimní, společenství. Obecně platí, že aktivní křesťan pravidelně navštěvuje několik různých společenství: vedle bohoslužebného shromáždění to většinou bývá společenství vrstevníků, skupinka biblického studia, modlitební či sdílející skupinka v omezeném počtu.

Všechna společenství jsou důležitá a mají svůj význam. Je ovšem třeba zmínit jednu důležitou věc: "Kvalita společenství není přímo úměrná počtu účastníků!" Jinými slovy: neplatí pravidlo, že "čím více nás bude, tím to bude lepší."

Jak tomu bylo za Ježíšových dob? Podívejme se do evangelií... V evangeliích se o Ježíšovi dočteme, že pobýval v mnoha různých společenstvích:

- veliké, anonymní "evangelizace" s množstvím lidí: (L.8,19: "Přišla za ním jeho matka a bratři, nemohli se k němu dostat pro zástup."; L. 12,1 "Mezitím se shromáždily nespočetné zástupy."; L.14,25: "Šly s ním veliké zástupy.")

- malé a střední skupinky: (L. 4,38: "Povstal a odešel ze synagógy do Šimonova domu."; L. 7,36: "Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu."; L. 19,5: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat ve tvém domě.")

- setkávání s jednotlivci: (L. 9,28: "Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba..." ; L. 18,31: "Vzal k sobě svých dvanáct..."; Mat. 26,37: "Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy.")

Z hlediska dalšího vývoje a pokračování Ježíšova učení měly mimořádný význam malé skupinky, ve kterých Ježíš předával své myšlenky nejbližším (dvanácti) učedníkům. Směle je můžeme označit jako "Skupinky s komplexní náplní".

Jejich charakteristika je následující:

· podporují duchovní růst jednotlivců

· budují důvěru, upevňují vztahy

· kladou důraz na osobní život s Kristem

· jsou rovnostářské (všichni členové na jedné úrovni)

· jsou otevřené vůči novým příchozím

· usilují o multiplikaci

· vedou k osobní zodpovědnosti

„Skupinky s komplexní náplní“, jejichž výstižnější název by mohl být "Živé skupinky", případně „Buňky“, mají veliký význam i v dnešní církvi. Je to totiž přesně ta forma společenství, kde může věřící člověk získat a upevnit své základy, vyrůst a předávat evangelium dále. Samozřejmě, formy "Živých skupinek" mohou být a jsou velmi různé, ale o těch si řekneme jindy.

Budujme a vytvářejme "Živé skupinky", protože: Živé skupinky tvoří živý sbor!

5. EVANGELIZACE ZAMĚŘENÁ NA POTŘEBY

Růst církve je nemyslitelný bez evangelizace. Možná že má někdo ze samotného slova „evangelizace“ husí kůži. Můžeme to nazývat i jinak, třeba DOBRÁ SETBA, ale obsah pojmu bude stejný. Jak jinak by mohla církev růst, kdyby nebylo procesu sdílení evangelia, který přivádí lidi do církve Ježíše Krista. Název tohoto čtvrtého principu však zní Evangelizace zaměřená na potřeby.

Jaké potřeby? Jsou to naše potřeby? Potřeby naší církve nebo sboru? Nikoliv, jsou to potřeby současných lidí – nekřesťanů. Znamená to, že máme „ušít“ evangelium někomu na míru tak, aby mu to vyhovovalo? Jistě že ne! Ale i toto se rozmáhá a duchovní autority před něčím takovým důrazně varují.

Tak jak to tedy je? Evangelium nebudeme nijak překrucovat ani ohýbat, ale formu a metody přizpůsobíme současnosti a konkrétním situacím. Na následujících dvou konkrétních příkladech si blíže ukážeme, o co tady jde.

Příklad z MAKRO prostředí:

Jsme v Africe nebo na Ukrajině mezi hladovými, nemocnými lidmi. Za koho nás budou mít a jaký to bude mít efekt, když budeme mezi nimi chodit sytí a v nažehlených košilích jim kázat o Božím království? Nemáme sice tu moc jako Ježíš, abychom z pěti chlebů a dvou ryb nasytili zástupy, ale přeci jen je moudřejší po vzoru Ježíše poskytovat i hmotnou pomoc. Je tedy potřeba nejprve nějaký náš skutek víry, který jim pomůže v jejich situaci – chléb, léky, to je první praktické evangelium, které potřebují. Spolu s ním přijmou i Boží Slovo a efekt naší služby se dostaví. Naprosto skvěle byl takový příklad zachycen ve filmu „Žízeň po životě“, který v říjnu vysílala ČT2. Životopisné drama Vincenta van Gogha začalo jeho asi dvouletou misijní službou v chudých hornických oblastech Francie.

Příklad z MIKRO prostředí:

V osobním rozhovoru se nám protistrana vyzná, že nevěří bibli, protože jiné prameny uvádějí odlišné informace. Zkrátka má v hlavě guláš a neví čemu věřit a čemu ne. Proto naše slova, že ho Ježíš miluje a zve ho k sobě, se nedostanou přes tuto bariéru. Je to jako neprostupná zeď. A my na to musíme reagovat, přivést jej vhodnými otázkami k zamyšlení, tak aby nás k té své zdi nechal přistavit žebřík. Chce to čas a modlitební úsilí, ale má to větší smysl, než přehlížet jeho problém s tím, že my pro něj máme tu nejlepší zvěst. Tu on ale neslyší, je za zdí, za barikádou. Tu je potřeba překonat a k tomu jsou ony metody a formy. Jednou z takových metod je například proces internetové evangelizace. Kde e-koučové vedou lidi formou dobře volených otázek k vlastnímu zamyšlení tak, aby postupně padaly bariéry a uvolnila se cesta evangeliu. Jinou současnou metodou jsou kupříkladu kurzy Alfa, Objevovani křesťanství, Discovery Bible Study nebo různé metody založené na vztahove integraci lidi skrze malé ucednicke skupinky.

PŘÍLOHY:

1) Buňkové sbory - utopie nebo Boží ideál

http://matej4212.blogspot.cz/2014/12/bunkove-sbory-utopie-ci-bozi-ideal.html

2) Evangelizační přednášky versus vztahová evangelizace

http://matej4212.blogspot.com/2017/04/evangelizacni-prednasky-versus-vztahova.html

3) Mistrův plán zvěstování evangelia

http://matej4212.blogspot.cz/2017/04/mistruv-plan-zvestovani-evangelia.html

4) Kniha Proměnující učednictví od Grega Ogdena

Greg Ogden se snaží vyrovnat s potřebou učednictví v místních církevních společenstvích a odhaluje Ježíšovu metodu proměňování životů, založenou na myšlence, že bychom se měli věnovat pouze několika lidem najednou. Ogden představuje svou vizi proměny učedníka i učednictví jako takového a ukazuje, že se učednictví může stát procesem, který povede k rozšiřování řad učedníků a bude předávat svůj dlouhodobý vliv z jedné generace na druhou.

Moje výpisky z knihy:

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3TW5MWmM2dy1sazg/view?usp=sharing

Evangelizační přednášky versus vztahová evangelizace skrze práci v malých skupinách

Řadu let jsem považoval evangelizační přednášky za jediný a nejlepší způsob misie. Sám jsem na takové přednášky v ČR přivedl několik lidí a jednu evangelizační sérii (19 témat) jsem sám přednášel (viz foto). 

To ovšem bylo v Indonésii v rámci misijní cesty absolventů teologického semináře. Tato zkušenost byla úžasná. Sbory, kde jsme přednášeli, byly přeplněné lidmi, pravděpodobně i neadventisty. Mnoho lidí se po našich přednáškách nechalo po(pře)křtít. JENŽE... Naše a jejich kultura je velmi odlišná. Postmoderní lidé dle mých zkušeností už na přednášky moc nechodí. A když přijdou, většinou je to neosloví anebo osloví pouze krátkodobě. Rozhodně je to dnes, až na výjimky, bez promyšlené návazné péče nepřivede k Ježíšovu následování spojenému s nutnou hlubší proměnou (Mk 8, 34). 

V roce 2012 jsem byl jako zaměstnanec církve v týmu, který organizoval evangelizaci v Severní Praze (Bohnicích). Ačkoli jsme se hodně modlili a upřímně snažili, výsledek byl velmi žalostný. Na přednášky chodili z 99% jen adventisté. Jinak byl sál poloprázdný. Nakonec jen 2 lidi projevili zájem o nějaké návazné studium a i ty jsem osobně podezříval, že už dříve měli s adventisty něco do činění. A tahle evangelizace stála církev (nás) tři čtvrtě milionu. Tolik prostředků a úsilí a přitom tak malý efekt! Byl jsem z toho tehdy hodně zklamaný a přemýšlel, kde jsme udělali chybu. Jedním důvodem bylo, že vedení církve v průběhu projektu ze dne na den odvolalo hlavního lídra projektu Martina Dlouhého, neboť velmi necitlivě (nepastoračně) reagovalo na jeho určité dílčí morální selhání ve finanční oblasti. 

Druhý důvod byl závažnější. Jsem dodnes přesvědčený, že jsme zcela nevhodně reagovali na současné potřeby postmoderního člověka. Ten totiž nepotřebuje pouze informace (těmi je zahlcen), ale autentickou vztahovou integraci (začlenění) do společenství. Potřebné věroučné informace musí přijít (víra je ze slyšení Božího slova), nestojí však při oslovování lidí na počátku. Lidé dnes, více než kdykoli v minulosti, potřebují nejprve zažít otevřenou náruč bezpodmínečného přijetí, opravdový a trvalý zájmem o člověka a nalézt prostor ke sdílení svých radostí a starostí ve skupině lidí, mezi kterými se mohou otevřít. 

A nejen nekřesťané, ale i my již věřící toto zoufale potřebujeme, abychom mohli osobnostně a duchovně růst, správně rozvíjet své duchovní dary a smysluplně sloužit. Tohle dobře pochopil už Wesley, proto se metodismus stal největším duchovním hnutím své doby (PS. pro E. Whiteovou byla účast v malé skupince samozřejmá - své první vidění dostala právě na dívčí skupince). Dnes primát v tomto vztahovém přístupu k evangelizaci přebrala (vedle Indie) Čínská církev, kde se lidé (samozřejmě také vlivem represe) ilegálně scházejí v malých skupinách po domácnostech. 

Přitom v církvi nejde o nic nového. Už Pán Ježíš měl svou skupinu dvanácti a pak nejbližších tří učedníků, které vzal s sebou na horu proměnění. Raná církev se scházela po domácnostech, kde se v malých skupinách lidé modlili, sdíleli, vzájemně posilovali, vyznávali si hříchy a studovali Písmo. Západní křesťanství (včetně adventismu) se dnes zúžilo na jednotýdenní, formální setkávání nad obřady, s povrchními vztahy mezi členy a často zakrnělým duchovním životem. Lidé dnes hodne ví (a mnozí mají dokonce i ty správné informace), ale chybí jim prostor pro "nácvik" učednictví a proměnu (integrování poznaných pravd do života). 

Kázání vyslechnuté na bohoslužbě je pro mnohé jediným podnětem pro duchovní růst. Přitom z psychologických výzkumů vyplývá, že si z něj lidé nepamatují více než 5%. A kolik z nich uvedou do praxe? S přednáškami je to stejné. Naproti tomu ze studia Bible (ideálně induktivního tj. založeného na otázkách a společném hledání v Písmu) - v malé skupině, kde k textu probíhá živý rozhovor nad jeho aplikací do praxe - si lidé pamatují až 50%. 

Samozřejmě užitek z kázání a přednášek může člověk zvýšit např. jejich opětovným přehráním z audiozáznamu. Také platí, že kázání i biblické přednášky mají v církvi své nezastupitelné místo (já osobně velmi rád pravidelně čerpám z poslechu záznamů z biblických týdnů). To, co zde ale chci zdůraznit je, že stejně tak nezastupitelné místo v církvi - zvláště v době postmoderního myšlení - má koncepční práce s malými skupinami.

Když jsem uvěřil, byl jsem vyučován v malé adventistické skupince. Omezení této skupiny bylo v tom, že šlo o skupinu typu mentor a žáci. Byla to biblická hodina (vlastně přednáška). To určitě samo o sobě není nic špatného, ale dnes se ví, že jde o málo atraktivní a misijně málo efektivní model katecheze (křesťanského vyučování). Navíc v tomto modelu výuky většinou není podporován dostatečný prostor pro hlubší skupinové sdílení a společné modlitby. Další problém je, že bývá zcela závislá na kazateli. 

Skupinka, na kterou chodím nyní je zcela rovnostářská. Ačkoli v ní s námi je jeden kazatel (máme 5 členů), o vedení skupiny se spravedlivě střídáme. Tím rozvíjíme svá obdarování. Vést ji není příliš obtížné, facilitace (moderování) skupiny je "nízkoprahové". Naše skupina vychází z materiálů, kde je i trochu obecně  křesťanské věrouky, ale hlavně jsou zde témata týkající se praktické teologie a osobní spirituality. Dalsi podstatné je rozdělení času: 1/3 času se sdílíme, 1/3 modlíme a 1/3 diskutujeme nad otázkami dle doma nastudovaného textu (podobně jako je tomu v sobotní škole). A jelikož jde o skupinu pro muže ve středním věku, naše studium aktuálně zahrnuje témata jako např.: jak chodit s Bohem, manželství a výchova dětí, sex a morální čistota, práce a hospodaření s penězi, těžké časy a naplnění života. 

Bára chodí na dvě skupinky, obě pro matky s dětmi. Já i ona jsme si je žel museli najít mimo naši církev, protože v našem sboru (a obecně mezi mladými adventisty v Praze) není v této oblasti téměř žádná nabídka a žel ani poptávka :-(. Naše církev s učednickými skupinkami obecně moc nepracuje. Je to dáno tradicí a také určitou izolací od metod (byť progresivních a osvědčených) používaných v jiných církevních kruzích. 

Přijde mi to škoda, protože osobně vidím, jaký proměňující, podpůrný a multiplikační efekt má vztahová evangelizace založená na malých skupinách. Přitom nejde pouze o rozšiřování počtu učedníků, ale zejména o jejich kvalitativní růst (v učednictví, následování, překonávání duchovních / osobních / manželských krizí, připravenosti ke službě, ve zralosti apod.). 

V době mého studia na semináři přijel do Sázavy adventistický pastor br. Simpson z Manchesteru (GB). Velmi mě oslovilo, když vyprávěl o svém příběhu, jak byl po svém studiu přiřazen na sbor o velikosti našeho Smíchovského sboru. Silně vnímal, jak zde byli lidé i jejich vztahy povrchní a bohoslužba formální. Jak jim i přes velké množství organizovaných programů chyběla hlubší spiritualita a autentické vztahy. Jeho první kázání bylo na text o údolí suchých kostí. 

V průběhu následujících let ho Bůh vedl k oživení sboru skrze malé skupiny. On sám se vedle kázání a pastorace zabýval zejména výchovou jejich vedoucích. Nyní je tento "buňkový" sbor velmi dynamickým, živým útvarem. Každý den v týdnu se ve sboru (a po domácnostech) koná několik různých skupinek s "komplexní náplní" zaměřených dle pohlaví, rodinného stavu, životních rolí, věku, potřeb apod. V nich lidé studují Písmo, modlí se, sdílí, osobně se poznávají a učí se jeden druhého milovat. Postupně překonali mnohé neužitečné formy a mrtvé tradice (organizačně šli dokonce tak daleko, že se jednotlivé skupinky střídají ve vedení sobotních bohoslužeb a že se schází - kvůli hojnější účasti lidí z okolní komunity - v sobotu večer, zpívají aktuální písně a svou autenticitou oslovují lidi žijící v okolní komunitě.

Několikrát do roka pořádají v přilehlém parku happening s koncertem a grilováním. Na ten pak zvou své známé, a přirozeným způsobem je buď pozvou na další "mostové aktivity" svých skupin příp. ty, kdo jsou již připraveni, rovnou pozvou do "interního" duchovního společenství své skupiny. Tím dochází k přirozené vztahové integraci, kdy nový člověk postupně (a většinou trvale) zapadne do sboru, neboť zde objeví opravdové přátele, silnou skupinovou podporu a v neposlední řadě duchovní společenství. 

Oproti tomu v klasickém sboru bez skupinek (anebo tam, kde jsou skupinky jen jakousi určitou nadstavbou) se nový člověk rychle ztrácí (než často úplně odejde). Mnohokrát jsem si kladl otázku, proč noví lidé do církve nepřichází ačkoli se za to tak často modlíme? Dnes věřím, že je to zejména kvůli tomu, že jim nemáme co nabídnout. Proto je Bůh neposílá. Přitom se může kázat pravověrně (a já věřím, že se káže). Jestliže ale není Boží slovo spojeno s činem (a společenství s hlubokými autentickými vztahy je aplikací Božího slova), není to pro lidi v našem okolí atraktivní (většinou to předem vycítí). Církev se pak stává určitým ghetem bez živého spojení s Ježíšem, neboť vlastně odděluje evangelizaci od křesťanské výchovy. Proto by nám jako církvi mělo v prvé řadě záležet na duchovním prohloubení spirituality členů, než na početním růstu nově příchozích. O množstevní růst - v případě zlepšení kvality - se postará sám Bůh (Sk 2, 47).

Napadá mě proto, zda bychom nechtěli místo pořádání dalších neplodných evangelizačních přednášek raději vyzkoušet práci s malými skupinami zaměřenými na prohlubování učednictví? Pro mnohé by to mohla být nová, obohacující zkušenost. Například v době sobotní školy. Pouze by se pro zájemce trochu změnila struktura skupiny. Dál by studovali úkoly SŠ, ale kromě toho: 1) by se scházeli stále ve stejné konstelaci s uzavřeným počtem členů (ideál k hlubšímu sdílení je 4-6 osob), 2) by se oddělil dostatečný prostor ke sdílení a k modlitbám, 3) o vedení skupiny by se členové střídali (v tak malém počtu může vést téměř každý), 4) hrozba zneužití důvěrných informací by se vyřešila vzájemným neformálním závazkem (tzv. učednickou smlouvou) uzavřenou mezi členy skupiny již na začátku scházení, 5) skupina by si mezi sebou vybrala vedoucího (kvůli jeho zaškolení do metodiky efektivní facilitace a příp. vytvoření zpětné vazby mezi skupinou a kazatelem/výborem).

---

Níže přikládám k tématu pár odkazů:

1) Praktická ukázka práce se skupinou (ze semináře o učednictví, který jsem před lety v Praze pořádal): https://www.youtube.com/watch?v=Lb78Gx7kodA

2) Svědectví evangelikálního pastora o tom, jak prožil zklamání z nezájmu lidí o klasické vyučování věrouky (biblických hodin) a jak nalezl smysl v koordinování učednických skupin pro muže: https://youtu.be/NjjX8BC5Bpw

3) Článek na mém blogu s názvem "Buňkové sbory, utopie či Boží ideál?". Na konci článku najdete odkaz na svědectví zmíněného adventistického kazatele z Manchesteru: http://matej4212.blogspot.cz/2014/12/bunkove-sbory-utopie-ci-bozi-ideal.html

4) Článek na mém blogu s názvem "Přirozený růst církve"
http://matej4212.blogspot.com/2017/04/prirozeny-rust-cirkve.html

5) Mistrův plán zvěstování evangelia
http://matej4212.blogspot.cz/2017/04/mistruv-plan-zvestovani-evangelia.html