Do svých 25 let jsem se marně snažila nalézt pravý smysl života. Věřila jsem v jakousi boží existenci, ale nic víc. V té době jsem se seznámila s jógou. Sáhla jsem po ní nadšeně. Myslela jsem si, že se konečně dozvím o cestě k Bohu a o způsobu, jak se k němu přiblížit. Saskrtský název YOGA se skutečně překládá jako spojení s Bohem. Obětovala jsem víc než 15 let svému sebeočištění a sebezdokonalení. Toužila jsem vejít do souzvuku s Boží vesmírnou tvůrčí energií.
Byla to tvrdá práce. Každodenní trénink hathajógy, očistných praktik, dechových cviků, koncentrací a meditací. Zasvětila jsem této cestě téměř všechen svůj čas. K tělesnému očištění patřilo i vegetariánství a studium makrobiotiky.
Moje tělo bylo sice zdravé a pružné, dýchání správné, ale stále jsem ve svém životě postrádala klid. Vnitřně jsem se necítila spokojená. Dál jsem hledala vytoužený pokoj. I když jsem se stýkala s předními jogíny od nás i z Indie, nenašla jsem nic, o co bych se mohla opřít, kde spočinout. Byla to cesta vlastního sebezdokonalování, na které jsem však stále více pociťovala velkou samotu.
Zjistila jsem, že se sice dokážu cvičením odreagovat, ale zase se vracím zpět do reality prázdna. Proto jsem vložila ještě větší úsilí do jiného jogínského cvičení. Odpovědí mi nebylo pouze mlčení z Boží strany, ale i útoky v mé rodině, které jsem si nedokázala vysvětlit. Nastalo období velkých nedorozumění, sporů, vzájemného nepochopení i vážných nemocí. Bylo třeba se o něco reálného opřít, s někým se poradit, ale nikdo takový nebyl. Říkala jsem si: „Bože svatý, ty snad není možné. Proč mě vůbec neslyšíš po tolika letech cesty k tobě?“
Když jsem takto meditovala a nevěděla si už rady, potkala jsem přítelkyni, která opustila jógu před několika lety. Překvapila mě svým sdělením: „Musíš toho všeho nechat! Musíš začít jiný život! Ježíš ti může pomoci!“.
Nejdříve jsem vůbec nic nechápala: tolik let snažení, to se někomu snadno řekne! Na své přítelkyni jsem si však všimla, že má něco, co já nemám. Radost, kterou přenášela i na mě. Nevěděla jsem, odkud pramení. Poprvé ve svém životě jsem se od ní dověděla o Ježíši Kristu a o jeho zástupné oběti na kříži.
Chtěla jsem se o tom přesvědčit. Šla jsem s ní na křesťanské shromáždění. Dověděla jsem se, že Bůh nabízí každému člověku záchranu v Jeho Synu Ježíši Kristu, který zemřel za naše hříchy. Každý, kdo přijme Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele (Zachránce), nalezne pokoj s Bohem a zároveň smysluplný život. Ježíš o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.“ (J 14,6).
Pochopila jsem, že ostatní cesty a filozofie vedou k zahynutí a odvádějí člověka od Boha. Nemohou dát do srdce pokoj a usmíření s Bohem i lidmi. V józe se člověk snaží sám najít cestu k Bohu. Usiluje o vysvobození duše od nekonečného koloběhu převtělování a o její spojení s jakýmsi kosmicko-božským vědomím. V Bibli nám samotný Bůh, náš Stvořitel, ukazuje JEDINOU cestu k němu. Není třeba žádného zvláštního snažení a pachtění se po vlastní dokonalosti. Spasení je mimo zásluhy člověka, Bůh je nabízí v Ježíši Kristu. Pouhou vírou v něho jsme vykoupeni. Na tuto nabídku musíme odpovědět ještě na tomto světě.
Po 15 letech praktikování jógy a vedení kurzů jógy jsem stála před závažným rozhodnutím. Rozhodla jsem se pro Ježíše. On mě očistil a dal mi sílu k novému životu. Na základě své osobní víry v něho jsem skončila se svou minulostí. Jak je to jednoduché! Až mě to udivilo, že jsem to dříve nevěděla, a že je určitě mnoho lidí, kteří to ještě neslyšeli!
Nyní vím, že Pán Ježíš chce dát možnost nového, hodnotnějšího života všem. Jen On dokáže tu úžasnou proměnu. V žádném případě to však není cesta seberealizace, jako u jógy. I ty můžeš přijmout jeho velkou lásku. Vyznej mu své hříchy a odevzdej mu svůj život. On tě očistí a promění. Naplní tě pokojem a radostí, které nikde jinde nenajdeš.
Irena Jírová
Jóga – co skrývá?
Jóga se snaží pomocí tělesných a dechových cvičení, ale i duchovní techniky – askeze, meditace a změněných stavů vědomí – osvobodit lidskou duši od všeho pozemského. Vychází z představy, že duše stále vstupuje do koloběhu života – žije, tříbí se a po smrti se znovu narodí. Teprve dokonale pročištěná může dosáhnout z vlastní síly vykoupení a osvobození od dalšího převtělování (reinkarnace). Dochází ke ztotožnění jednotlivé duše (átman) se světovou duší (brahman).
Jóga slibuje zdraví, řešení stresových situací, nastolení duchovní i duševní harmonie. Na začátku procvičuje hathajóga pohybový systém, skutečně působí zlepšení fyzické kondice, a tím i psychického stavu. Není to však v žádném případě pouze nevinná, zdraví podporující gymnastika. Kdo si to myslí, bude oklamán.
Bylo prokázáno, že duševní cvičení spojené s jógou je nebezpečné; lidé se nestávají šťastnějšími, ale po čase propadají depresím. Může dojít i k psychickým poruchám. Tělesné cviky a meditace jsou nerozlučně spjaty s duchovním světem. Meditací, která se často podobá transu, vstupujeme na těžko ověřitelné území, kdy je zasažen samotný duch člověka. Německý učenec Lotz o takové meditaci napsal: „Člověk, který se otevírá – ne však pro Boha – padne za oběť démonizmu.“ Jóga se tedy v konečné fázi nedá odloučit od okultismu; člověk se v meditaci může stát médiem, aniž to tuší.
Mnoho lidí si myslí, že jóga je lékem na nemoci a vnitřní prázdnotu, že pomáhá člověku najít smysl a cíl života. Jóga je však cesta neschůdná nebezpečná.
PŘÍLOHA:
Alternativní medicína a New Age z pohledu Bible:
http://matej4212.blogspot.com/search/label/Alternativn%C3%AD%20medic%C3%ADna%20a%20New%20Age%20z%20pohledu%20Bible
Kniha Kouzlo pověry a jak se od něho osvobodit:
https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3dVhoRzRtTlFBTUU/view?usp=sharing
Můj kolega navštívil před několika lety jeden z velmi populárních kostelů na předměstí
jistého velkého města. Vyslechl "typické" kázání o pekle a síře. Nikdo z přítomných,
kteří tehdy seděli v tomto velkém shromáždění, neusnul.
Jejich pozornost byla upoutána barvitým líčením úzkostí a nářků hříšníků, kteří se
smaží v pekelném ohni. Po důkladném vykreslení hrůz pekla hovořil řečník o délce
věčnosti. Jeho ilustrace a příklady brzy každého přesvědčily, že člověk nemůže
pochopit věčnost.
Najednou znovu zaměřil pozornost svých posluchačů na hrůzy pekelného ohně, který
hoří věčně a nemá konce. Smrt ani bezvědomí nemohou hříšníka vysvobodit z jeho
plamenů. Člověk nemá kam utéct před rozhněvaným a pomstychtivým Bohem, který
vyměřuje každému muži, ženě a dítěti věčný trest za to, že se k němu neobrátili, nestali
se věřícími a nedělali dobré skutky. Není třeba ani říkat, že na jeho výzvu k pokání přišlo kupředu několik desítek lidí, z
nichž někteří byli ještě ten den pokřtěni.
Nemohu se ubránit otázce, kolik z těchto nových křesťanů prožilo obrácení a opravdově
zatoužilo po každodenním společenství s Bohem. Nechtěli jen rychle uniknout
plamenům věčného ohně? Není divu, že se tolik lidí stává nevěřícími. Kdo by mohl
milovat Boha, který jedná takovým způsobem? Trvá toto trápení v ohni a síře navěky,
nepřetržitě, po celou věčnost? Je taková představa pravdivá? Je v souladu s biblickým
líčením Boha, který nás tak miloval, že dal svého Syna, abychom mohli žít?
Bible ukazuje, že peklo existuje, ale jinak, jinde a jindy, než si většina lidí představuje.
Mezi křesťany však koluje spousta názorů na peklo a zastánci různých teorií se přitom
odvolávají na bibli. Jak se vyznat ve spleti těchto pohledů? Co bible skutečně učí o
pekle? Jaký slovník, jaké obrazy, přirovnání, podobenství a výroky používá, aby
přiblížila tuto skutečnost?
Jazyk je nástrojem dorozumění, ale dovolte mi zdůraznit, že jazyk je žel často i
nástrojem nedorozumění. To zvláště tehdy, když se ztratí ze zřetele záměr a kontext
výroku, obrazu nebo přirovnání.
Představte si, že by zamilovaný mladík přišel za svou vyvolenou a řekl by jí: "Měj mě
ráda, jinak tě budu trápit a mučit." Jistě mi dáte za pravdu, že takovýto postoj není
vyjádřením lásky a že tento mladík není opravdový milenec, ale spíš tyran, sadista a
citový vyděrač. Pán Bůh však není takový. Neříká nám: "Miluj mě a poslouchej. Když
mě nebudeš milovat, odsoudím tě a budu tě nesnesitelně dlouho trápit." Smrt přichází
jako důsledek odpojení se od zdroje života, od Boha. Jsme to však my, kdo si takovouto
cestu přestoupení zákonů vybíráme, a tak si sami odřezáváme pupeční šňůru života. Bůh
není despota ani krutovládce. Nezastrašuje lidi. Nevyžaduje jejich mučení po celou
věčnost. Je naopak Bohem lásky, spravedlnosti a pravdy. Respektuje svobodu a
rozhodnutí člověka.
Bůh je dárcem života a nemá zalíbení ve smrti bezbožníka. Nechce, aby někdo zahynul
(1 Tm 2,3.4; Ez 33,11; 2 Pt 3,9).
Nedůslednosti v představách o věčně hořícím pekle
Jestliže si někdo představuje, že Bůh chce potrestat lidi za jejich hříchy, proč by měl být
tento trest věčný? Nebylo by například deset tisíc let dostatečným trestem? Nebo možná
sedmdesát tisíc let - tisíc let za každý rok průměrné délky života na zemi. Proč věčně,
bez konce? Jaký by byl smysl tohoto nekonečného pekelného mučení? Podívejme se na několik možností:
1.Mohl by to být trest za spáchané hříchy. V takovém případě však každý soudce ví, že
trest musí být úměrný spáchanému přestupku. Bylo by přece velmi nerozumné a
nelidské za krádež bochníku chleba useknout člověku ruku nebo ho popravit anebo ho
dokonce miliony let trápit v pekelných mukách.
Také rodiče vědí, že nemohou své dítě několik hodin bít za to, že pomalovalo tužkou
stěnu, přestože je mnohokrát varovali, aby to nedělalo. Bití, které trvá déle, než je nutné,
vyvolá v srdci dítěte vzpouru a nenávist. Dovedete si představit nenávist mnoha miliard
hříšníků, kteří hoří po celou věčnost? Jak by se zde mohla projevit Boží spravedlnost?
Už Abraham řekl: "Což Soudce vší země nejedná podle práva?" (Gn 18,25) Dokonce
sám Ježíš, který je podle J 5,22 naším soudcem, prohlásil: "A můj soud je spravedlivý."
(J 5,30) Jistě můžeme důvěřovat Bohu, že bude soudit spravedlivě a že naloží s hříšníky
úměrně jejích vině. Věčné trápení je proti všem zásadám spravedlnosti a protiřečí
logickému myšlení.
Nepřiměřený trest by nezničil hřích, ale naopak by ho zvěčnil. V důsledku toho by byl
vesmír neustále narušován hříchem. Mohli by být vykoupení šťastní, kdyby se po celou
věčnost museli dívat na hříšníky naplněné nenávistí a vzpourou? Chválili by Boha za to,
jak moudře vyřešil problém hříchu?
2. Mohl by to být zastrašovací prostředek, aby se lidé báli hřešit. Odborníci, kteří
prováděli intenzivní studium trestního řádu v USA, a to zvláště ve státech, které mají
trest smrti, tvrdí, že trest smrti nepomáhá snížit kriminalitu. Ve státech s trestem smrti
se zločinci dopouštějí zrovna tolika přestupků, včetně násilných, jako ve státech, které
trest smrti nemají.
Sami nejsme schopni se změnit (Jr 13,23). Jen Boží milost může proměnit naše
sobecké, hříšné srdce. Jen pohled na Boží dobrotu a lásku nás může přivést k
opravdovému pokání a k trvalé změně (Ř 2,4). Tuto změnu způsobuje Pán Ježíš
prostřednictvím Ducha svatého. Ke změně hříšníka nemůže dojít pod vlivem
vyhrožování nebo barvitého líčení hrůz pekla. Strach může na určitou dobu změnit
jednání člověka, ale nedokáže způsobit proměnu nitra. Hřích zasahuje celou bytost
člověka, proto nestačí jen vnější změna chování.
3. Mohla by to být výstraha pro vykoupené, aby během věčnosti nehřešili, aby se
nepostavili proti Bohu. Toto vysvětlení je však absurdní. Všichni spasení lidé poznali,
jaký je Bůh ve skutečnosti, že je to Bůh lásky, spravedlnosti a pravdy, který s nimi
jedná s úctou a respektem. Z toho důvodu se dobrovolně a z lásky k němu rozhodli mu
sloužit. Proto je ani nenapadne, aby radost a pokoj, které prožívají v novém prostředí,
nějakým způsobem narušili.
4. Mohlo by to sloužit k nápravě odsouzených hříšníků. Žádný člověk, který by byl rok
za rokem den co den mučen v ohnivém jezeře, by nemohl prožít opravdové obrácení.
Lidé by řekli, vyznali a slíbili cokoliv, jen aby byli osvobozeni. Přiznali by svůj hřích
jako Jidáš (Mt 27,4), ale jejich pokání by bylo zrovna tak povrchní, a proto falešné, jako
bylo jeho.
5. Účelem pekelného ohně by mohlo být očištění hříšníka. Je pravda, že kovy jako zlato,
stříbro, železo a olovo se pročišťují ohněm. Oheň však není schopen očistit tělo a kosti,
tím méně lidské nitro. Ve středověku se učilo, že koupí-li příbuzní zemřelých odpustky,
zkrátí tím délku trestu svých drahých v očistci. Okřídlený výrok německého
dominikánského kněze Johanna Tetzela, že "v okamžiku, kdy mince zazvoní v
pokladnici, duše vylétne z očistce", vyvolalo reakci u Martina Luthera, a tak začala
protestantská reformace. Věčný oheň nemůže napravit špatný vztah člověka k Bohu.
Ze všech důvodů pro pekelné mučení, o kterých jsme hovořili v této části, byl právě
tento názor nejvíc propagován. Jak Danteho "Peklo", tak Bunyanova "Cesta poutníků z
města zkázy na horu Sion" vykreslují očišťující moc pekla. Naštěstí jen hrstka křesťanů
dnešní doby je ochotna přijmout toto vysvětlení věčného pekelného ohně. Vždyť by to
znamenalo, že nakonec by byli spaseni všichni - i bezbožníci a satan spolu se všemi
padlými anděly. To je zřetelně protibiblická představa.
6. Mohlo by to sloužit k uspokojení pomstychtivého Boha. Tato myšlenka je úplně cizí
Božímu slovu. Bůh nemá zalíbení ve smrti nebo mučení bezbožníka. Chce, aby jeho
charakter lásky a jeho postavení ve vesmírném konfliktu mezi dobrem a zlem byly
obhájeny způsobem, jak jedná s hříchem a se všemi bezbožnými. To ovšem neznamená,
že hříšník musí být potrestán věčným ohněm a mučením, které nemá konce. Věčné
mučení by nikdy nepomohlo přesvědčit vesmír o Božím laskavém charakteru. Naopak.
Jeho soud by byl předmětem diskuze po celou dobu věčnosti. Věčné utrpení by znovu a
znovu otevíralo rány při vzpomínce na naše rodiče, životního partnera či partnerku,
dceru či syna, kteří by trpěli v ohnivém jezeře.
Uvedených šest možných důvodů pro věčný Boží trest postrádá jak logickou, tak
teologickou věrohodnost.
Odplata v den soudu při vzkříšení, nebo hned po smrti?
Dalším velkým problémem je představa, že duše člověka jde hned po smrti přímo do
nebe nebo do pekla. Je-li tento názor pravdivý, nač tedy den soudu a den vzkříšení?
Jan popisuje soudný den následujícími slovy: "A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho,
kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa.
Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě
jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů
zapsaných v těch knihách... A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího
jezera." (Zj 20,11-15)
Dovedete si představit, jaké potíže vyvstanou, když člověk na jedné straně říká, že
odměna je dána každému okamžitě, jakmile zemře, a na druhé straně věří, že o jeho
budoucnosti bude rozhodnuto v den soudu, který bude probíhat někdy v budoucnosti?
Hříšník, trpící v pekle, by musel z pekla vyjít ven, potom by byl odsouzen a zase by se
tam vrátil.
Nač by byl "den soudu" (1 K 5,10; Ř 2,16; 2 Pt 2,9), ve kterém lidé obdrží svou
odměnu, když by ji dostali již v den své smrti? Proč bible říká, že Bůh zničí hříšné ve
"dni soudu a záhuby bezbožných lidí" (2 Pt 3,7)? Bible neříká, že Bůh je potrestá před
dnem soudu nebo po něm, ale pouze v den soudu.
Zmínili jsme se o neslučitelnosti možností obdržet trest jednak v den své smrti a pak
ještě jednou po svém vzkříšení v den soudu. Jak je možné, že tolik lidí (a to dokonce i
teologů) se drží populárního učení o věčném pekelném ohni, přestože je tak plné
nesrovnalostí?
Buď věříme v nesmrtelnou duši, nebo ve vzkříšení při druhém příchodu Pána Ježíše.
Můžete projít celou bibli a nikde nenajdete výraz "nesmrtelná duše", ale vyskytuje se v
platonizmu. Najdete však opačné spojení. Výraz "smrtelná duše" (ČEP překládá slovem
"mrtvý") se nachází v Lv 21,11. Ezechiel prohlašuje: "Zemře ta duše, která hřeší." (Ez
18,4) Samotný Kristus říká, abychom se báli "toho, který může i duši i tělo zahubit v
pekle (gehenně)" (Mt 10,28). Buď věříme, že dostaneme svou odměnu při vzkříšení při
druhém příchodu Pána Ježíše na konci času, anebo věříme, že ji obdržíme hned po
smrti. Tyto dva koncepty se vzájemně vylučují. Pravdivé může být buď jedno, nebo
druhé. Obě skutečnosti nelze zharmonizovat, i když se o to už mnozí teologové v
dějinách pokusili. Významný protestantský teolog Oscar Cullmann ve své knize
"Nesmrtelnost duše, nebo vzkříšení mrtvých" dokládá, že není možné sladit diametrálně
rozdílný přístup řecké filozofie k otázkám nesmrtelnosti a nesmrtelné duše s biblickým
pojetím vzkříšení a soudu.
Různé pohledy na peklo
Lidé někdy v rozhovoru řeknou: "Je tu horko jako v pekle." Novináři se někdy ve svých
článcích zmíní o "pekle mezilidských vztahů", o "pekle bratrovražedné války", o tom,
že někdo "vyšel z hrozného pekla" (např. když za války přežil bombardování), o tom, že
někdo "žije v pekle" (tj. v blízkosti podsvětí zábavných čtvrtí) nebo se mluví o "pekelné
hudbě", která se v silných decibelech rozléhá do okolí. To jsou běžná přirovnání, která
mají v našem jazyce obrazný význam a jsou přejata z určitých představ křesťanské víry.
Častá představa o pekle je, že je to nějaké místo pod zemí, kde se trápí a smaží lidé nebo
jejich duše. Někteří lidé existenci jakéhokoli pekla popírají. Jiní ho umísťují někam do
nitra země. Další tvrdí, že nesmrtelná duše bezbožného člověka odchází okamžitě po
smrti do pekla nebo očistce. Peklo (latinsky "infernum") je podle některých
náboženských představ místo, kde pobývají duše zemřelých, kteří byli pro těžké hříchy
zatraceni k věčnému trestu fyzickými mukami. V některých náboženských systémech
(např. starověkého Egypta a Řecka) odpovídají peklu představy o podsvětí. Co je
vlastně pravda?
Zalistujme v různých historických knihách a dějinách náboženství, abychom se dověděli
něco víc o názorech na peklo.
S konceptem příbytku mrtvých, přestože má několik forem, se setkáváme ve folkloru a
mytologii mnoha zemí a kultur v historii lidstva, jako např. v sumerské, akkadské,
babylonské, egyptské a řecké. V minulosti měli lidé následující názory na příbytek mrtvých: (1) Je to pochmurná podzemní říše nebo vzdálený ostrov, jehož nejsou
schopny dosáhnout lodě (řecky hadés). (2) Je to podsvětí zimy a tmy (norsky nifleimr,
zvané také hel). (3) Je to hluboká propast, ve které dochází k potrestání duší (řecky
tartaros). (4) Je to hrob, do kterého bylo uloženo tělo (v Egyptě se nazýval "domov
věčnosti"). (5) Je to nebeské místo, kam se odebrali zemřelí (zemědělští indiáni žijící v
pueblech věřili, že zemřelí se změnili v mraky). (6) Je to nepopsatelná existence, při
které se duše pomalu ztrácí, až úplně zmizí (taková byla představa indiánských lovců ze
Severní Ameriky).
Náboženství perské říše učilo, že duše po třídenním čekání na soud musí překročit
"most odplaty". Jestliže se člověk během svého života dopustil mnoha hříšných činů,
most mu byl zatarasen a on spadl do smradlavého studeného pekla, aby si tam odpykal
své zlé činy. Řecký orfizmus učil nesmrtelnost duše - koncept, který už ve 4. století př.
Kr. do detailu rozvedl Platon. V době Ježíše Krista Židé z velké části přijali toto učení.
Věřilo se jednak, že hříšná duše bude po smrti různě dlouhou dobu trestána, ale zároveň
platilo, že duše je nesmrtelná. Ve Starém zákoně nikde nenajdeme učení podobné náboženstvím antické kultury,
pokud jde o posmrtný život. Přesto v období mezi Starým a Novým zákonem přišli Židé
do styku s Peršany a Řeky, kteří měli dobře vypracovanou teorii o světě mrtvých a něco
z ní přejali.
Je nutné podotknout, že toto učení přišlo z Persie a Řecka, a ne prostřednictvím Božího
zjevení prorokům Starého zákona. Sám Ježíš se snažil opravit názor svých učedníků o
stavu mrtvých, když řekl, že smrt není nic jiného než spánek (J 11,11-14).
Určité pojetí pekla se tedy nachází v mnoha civilizacích. V textech Starého zákona však
slovo "šeól" nikde neobsahuje myšlenku pekla, jak je zakotvena v myšlení současného
člověka (peklo ve smyslu nějakého místa, kam odcházejí duše po smrti). Ani v Novém
zákoně termín "hadés" nic takového nevyjadřuje. Myšlenky o pekle pronikají do
křesťanství z apokryfní a apokalyptické literatury. Teprve ve 13. století se upřesňuje
víra v peklo v katolické teologii. Nejnovější katolický katechizmus v paragrafu 1035
hovoří o existenci pekla, jeho věčném trvání a o věčném ohni.
Výskyt termínu "peklo" v Bibli
Podle etymologických slovníků české slovo "peklo" znamenalo původně "smůla".
Přechod od významu "smůla" k významu "peklo" se udál vlivem křesťanství.
Sledujme použití slova "peklo" ve Starém i Novém zákoně. Podívejme se na jedno
hebrejské a tři řecká slova, která jsou v našich biblích přeložena jako "peklo", "hrob"
nebo "podsvětí".
1. Šeól. Hebrejské "šeól", které se nachází ve Starém zákoně 65x, se překládá hlavně
jako "hrob", "podsvětí", "peklo" nebo "propast". Jestliže si vezmeme biblickou
konkordanci, rychle zjistíme, že pro hebrejské "šeól" přeložené jako "peklo" by se
stejně dobře hodil výraz "hrob". Hrob je vlastně říše mrtvých, místo pobytu mrtvých.
Mrtví jsou v hrobě ve stavu nevědomí (Kaz 9,5.6.10) a čekají na vzkříšení (Da 12,2; J
5,28.29).
Termín "šeól" se pouze jednou vyskytuje v mimobiblické literatuře, a to v
elefantinských papyrech, kde má význam "hrob", tedy místo, kam se ukládají mrtví.
Společným údělem všech lidí je, že na konci života sestupují do šeólu a jsou připojeni
ke svým otcům (Iz 14,9-15; Gn 25,8; Jb 3,11-21). Sem sestupují všichni živí (Ez
31,14.15; Iz 38,18). Nemohou tam chválit Boha (Ž 6,6) ani vyprávět o jeho
milosrdenství a věrnosti (Ž 88,12; 30,10).
Jak spravedliví (např. Jákob podle Gn 37,35), tak bezbožní lidé (např. Kórach, Dátan a
Abíram podle Nu 16,30.33; Ž 55,16; Př 9,18) sestoupili do šeólu (v ČEP přeloženo jako
"podsvětí"), tj. do země jako do svého hrobu. Jb 17,13-16 obrazně popisuje palestinský
hrob (šeól). Je to jako postel ve tmě, kde je plno prachu, červů a rozkladu. Při vzkříšení
povstanou všichni lidé ze svých hrobů (J 5,28).
V Ž 16,10 vyjadřuje David hlubokou důvěru v Boha těmito slovy: "V moci podsvětí
(šeól) mě neponecháš." To znamená, že Bůh své věrné nevydá zkáze, nenechá je v
podsvětí (tj. v hrobě). Vzkříšením před nimi otevře cestu radosti a naděje.
Termín "šeól" ve vztahu k smrti neznamená ve Starém zákoně nic jiného než místo, kde
spí nebo odpočívají mrtví (Jb 17,13; Iz 38,18).
2. Hadés. Řecké slovo, ekvivalentní hebrejskému "šeól", se vyskytuje v Novém zákoně
desetkrát. Kraličtí překládají tento výraz vždy termínem "peklo". ČEP používá při jeho
překladu slov "propast", "peklo", "říše smrti", "hrob", "smrt" a "svět mrtvých". Hadés je
místo zmaru a nicoty. Je to vlastně hrob, místo, kam se ukládají mrtví. Tímto způsobem
se dá rozumět všem výskytům tohoto slova v Novém zákoně (Mt 11,23; 16,18; L 10,15;
Sk 2,27; 2,31; Zj 1,18; 6,8; 20,13; 20,14), až na jednu výjimku, kde se tento termín
objevuje v podobenství (L 16,23). O jeho smyslu pojednáme níže.
V Malé Asii se slovo "hadés" objevuje na mnoha starověkých náhrobcích, kde označuje
místo pro tělo zemřelého, tj. hrob.
Ježíš říká, že mocnosti smrti nic nepřemohou církev. Tvrdí, že má klíče hrobu (hadés) a
smrti (Zj 1,18). On je totiž Pánem života i smrti. S ním se nemusíme ničeho bát. On nás
v hrobě nenechá, protože při vzkříšení z něho vstaneme (J 5,28; Ž 16,10).
3. Gehenna. Dvanáctkrát se v Novém zákoně objevuje překlad slova "gehenna" (v ČEP
nebo v kralickém překladu) jako "peklo", "pekelný oheň" nebo "zatracení". Podle
evangelií pronáší toto slovo jedenáctkrát Ježíš Kristus a jednou je použito v epištole
Jakuba. Toto slovo řeckého přepisu "ge hinnom" znamená v hebrejštině "údolí hinnom"
- 90 až 100 metrů hlubokou proláklinu za jižní stěnou starověkého Jeruzaléma, která se
používala jako jáma na odpadky. Kromě toho, že se na tomto místě pálily odpadky a
smetí, mělo "údolí Hinnom" pro Židy v Ježíšově době mnohem hlubší význam. Přestože
jen ti nejhorší zločinci mohli obdržet trest smrti, sanhedrin - jedenasedmdesátičlenná
soudní rada, která měla na starosti nejvážnější přestupky - mohl odsoudit velmi těžké
zločince ke dvojí potupě. Za prvé mohl být zločincům odmítnut pohřeb a za druhé
mohla být jejich mrtvola pohozena spolu s mršinami na městské smetiště (do údolí
"Hinnom" nebo "gehenna"), aby shořela společně se smetím a odpadky. Zločinci a
jejich zločiny se tak měly lidem zošklivit a mělo být ukázáno, že viník byl zatracen
kvůli svým skutkům. (Je nutné si připomenout, že kromě saduceů převážná většina Židů
věřila ve vzkříšení z hrobu, a proto brala tak vážně péči o mrtvá těla.)
Podle židovské tradice znamenalo tedy odsouzení ke spálení v "gehenna" ztrátu
budoucího života. V Kristově době byla "gehenna" pro Židy nejsrozumitelnějším
obrazem "druhé smrti" (Zj 20,14.15).
Gehenna je místem trestu, skutečného zničení. Gehenna má mnoho synonym či
ekvivalentů: věčný oheň (Mt 18,8; 25,41), oheň neuhasínající (Mt 3,12; Mk 9,44-48),
oheň a červ (Mk 9,48; srv. Iz 66,24), pec ohnivá (Mt 13,42), ohnivé jezero (Zj 20,14)
nebo jezero ohně a síry (Zj 14,10; 19,20; 20,10 podle Gn 19,24; Ž 11,6, což byl trest na
Sodomu a Gomoru), trápení a muk (Zj 14,10; L 16,23.28), věčný trest (Mt 25,46) a
vnější temnoty (Mt 8,12; 22,13; 25,30).
Jan nemluví o gehenně, ale o zatracení (J 3,16), o Božím hněvu, který trvá (J 3,36), o
smrti (J 6,50; 8,21; 11,25), o soudu jako o konečném odsouzení (J 5,24.29), o temnotách
(J 12,46), o odřezání (J 15,2), o vyvržení (J 15,6) a o odloučení od Krista při jeho
druhém příchodu. Protikladem gehenny jsou spása, věčný život a svaté město.
Gehenna při posledním soudu pohlcuje zlé. Je to druhá smrt (Zj 20,6.14). Gehenna hrozí
těm, kteří se odvracejí od Krista (J 8,44-47). Mluví-li Nový zákon o zatracení, nevydává
lidi předem nevyhnutelnému osudu, nýbrž varuje a vyzývá je, aby vírou v Ježíše Krista
usilovali o záchranu a věčný život.
Když si uvědomíme tuto skutečnost, bude nám jasné, proč Ježíš tak často používal
"údolí Hinnom", když chtěl vhodně popsat stav zatracených.
Když si tedy čtenář Nového zákona prostě zamění řecké slovo "gehenna" za "zničení",
"zatracení", "místo záhuby" nebo "místo zkázy", v žádném z následujících veršů, kde se
objevuje slovo "peklo" (Mt 5,22; 5,29; 5,30; 10,28; 18,9; 23,15; 23,33; Mk 9,43; 9,45;
9,47; L 12,5; Jk 3,6), nebude mít problém s pochopením jeho záměru a smyslu.
4. Tartaros. V 2 Pt 2,4 se objevuje řecké sloveso "tartaroun", což znamená "uvrhnout do
tartaru". Petr, který psal křesťanům žijícím v helénské kultuře, používá tento pro ně
známý specifický termín, ale užívá ho jinak než řecká mytologie, kde označoval peklo.
Tomuto slovu, které se dá přeložit také jako "propast podsvětí", zřejmě dává obrazný
význam "vězení" (viz kralický překlad "strhna je do žaláře"). Podle Petra jsou padlí
andělé uvězněni na naší zemi jako ve vězení (žádné specifické místo se neudává) a
čekají na soud. Jsou zde drženi až do doby Božího soudu. V biblickém textu se neříká
nic o tom, že by tito andělé nebo démoni byli vykonavateli trestu nad ztracenými
hříšníky, a není zde ani zmínka o trápení ve věčných plamenech.
Souhrnně se dá říct, že slovo "peklo" má dva správné základní významy: (1) hrob -
místo, kde odpočívají mrtví a (2) ohnivé jezero - místo budoucího trestu pro všechny
bezbožné, místo konečného zatracení všeho zla, hříchu a všech těch, kdo se s ním
ztotožnili, tzn. všech bezbožných, padlých andělů i satana. Je to něco, co se odehraje na
konci dějin tohoto světa na povrchu země, protože na bezbožné padne oheň z nebe (Zj
20,9), což bude ohnivé jezero, v němž všichni bezbožní úplně shoří.
Říká se, že peklo je tam, kde není Bůh. To docela výstižně vyjadřuje určitou rovinu
našeho chápání pekla jako místa totální vzdálenosti od Boha, místa, kde dojde k
úplnému a konečnému zlikvidování všeho, co je spojeno se zlem. Peklo je vlastně život
bez Boha a takový postoj vede do pekla (eschatologického), které bude na konci věků.
Nakonec budou jen dvě třídy lidí. Jedna, která řekne Bohu: "Buď vůle tvá", a druhá,
které Bůh řekne: "Buď vůle tvá." (C. S. Lewis) Hříšník, který miluje hřích a nechce se
ho vzdát, říká vlastně Bohu: "Nechci s tebou žít. Běž pryč z mého života. Chci žít podle
sebe, chci žít samostatně a nezávisle na tobě." Peklo je Boží konečné rozhodnutí o
zatvrzelém hříšníku: "Ať se děje podle toho, jak si přeješ, podle tvého rozhodnutí."
Peklo je, že Bůh nechá člověka samému sobě, nechá ho v tom, co si sám vybral -
věčnou smrt.
Vyprávění o boháči a Lazarovi
Někteří jsou přesvědčeni, že příběh Pána Ježíše o boháči a Lazarovi je skutečná událost,
a ne podobenství. Na základě tohoto vyprávění věří, že peklo skutečně existuje a že do
něho jdou hned po smrti duše bezbožných. Přečtěme si příběh zaznamenaný v L 16,19-
31:
"Byl jeden bohatý člověk, nádherně vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U
vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se
aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I
umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben.
A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu
zvolal: »Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku
prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.« Abraham řekl: »Synu,
vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života a Lazarovi naopak všeho
zlého. Nyní on se tu raduje a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast,
takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.«
Řekl: »Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať
je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.« Ale Abraham mu odpověděl.
»Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!« On řekl: »Ne tak, otče Abrahame, ale
přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.« Řekl mu: »Neposlouchají-li
Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.«"
Tento evangelijní oddíl není uveden očekávaným slovem "podobenství". Řecký rukopis
Bezae Cantabrigiensis z přelomu 5. a 6. století po Kr., označovaný jako rukopis D, má
však na začátku 19. verše větu: "Pověděl pak také jiné podobenství." Většina exegetů
považuje tuto část evangelia za podobenství. Někteří vykladači se však žel stále
odvolávají na tento příběh jako na popis toho, co je po smrti. René Pache např. tvrdí, že
"text Lk 16,19-31 je místem, které podává nejúplnější obraz o říši mrtvých" (Peklo
skutečně existuje?, Ostrava 1993, str. 9). Jiní mají určité výhrady, ale přesto tvrdí, že to,
co Ježíš v tomto podobenství říká o posmrtném životě, není sice úplně pravda, ale je to
líčení, které s pravdou o stavu po smrti souhlasí. Tito teologové věří, že duše žije po
smrti ve vědomém stavu.
Ráček v knize "Život Kristův" na straně 412 uvádí, že leccos, co je uvedeno v tomto
podobenství, je "jen pro dokreslení obrazu" a na téže straně dále píše: "Žádný teolog
nebude tvrdit, že se zavržení a vyvolení mezi sebou domlouvají. Mimoto mají ti i oni
jen duši, která bude s tělem spojena teprve na konci světa, kdežto zde se mluví o jazyku,
prstu, očích, jako o celých lidech. Jde o pravdy, které třeba z obrazného Ježíšova učení
vyloupnout." Z podobenství, které si dalo za cíl sdělit určité naučení za pomoci tehdejšího názoru na
posmrtný život, nemůžeme vyvozovat dogmatické výroky o posmrtném životě. Bible
učí, že člověk po smrti je ve stavu nevědomí (Kaz 9,6).
Jaké byly populární názory Židů na stav člověka po smrti v Ježíšově době? Odpověď
nám dává Josephus Flavius v knize "Rozhovor s Řeky o pekle". Mluví v něm o
andělích, kteří vedou spravedlivé do oblasti světla, o Abrahamově lůnu, o pálícím žáru,
o věčném trestu, o neuhasínajícím ohni atd.
Jaký je smysl tohoto podobenství? Proč ho Ježíš vyprávěl? Co jím chtěl sdělit? Budeme
ho považovat za přesný popis pekla, nebo uznáme, že jde o literární formu, ve které
nelze vykládat doslovně všechny detaily příběhu? Kdybychom vyprávění přijali doslova
jako přesný popis pekla, vyvstaly by před námi závažné problémy:
1. Ježíš by učil, že chudí lidé jdou do nebe a bohatí do pekla. Bohatství nebo chudoba
však nerozhoduje o tom, kam kdo půjde. Záleží na tom, zda máme víru, která se
prakticky promítá do našeho života, anebo je naše vyznání jen teoretické (J 3,16; Jk
2,20-26).
2. Duše v pekle by měly tělesné údy, jako prsty, jazyk a ústa dohromady s nervy, které
mohou cítit bolest, žízeň apod. To je ovšem v rozporu s názorem na duši, jak ji chápou
mnozí dnešní křesťané.
3. Lidé v ráji by mohli komunikovat s těmi, kdo jsou v pekle a trpí věčná muka. Tito by
pak mohli žebrat o milost a prosit o pomoc ty, kdo jsou v nebi.
4. Obyvatelé nebes by mohli vidět ty, kdo jsou mučeni.
5. Abraham by byl mluvčím spravedlivých v nebi.
6. Nebe by bylo skutečně "Abrahamovým lůnem", a ne místem někde ve vesmíru.
I nejsilnější zastánci příběhu o boháči a Lazarovi jako zprávě o pekle odmítají aplikaci
výše zmíněných detailů. Jak je možné, že duše mají tělo, kosti, maso a nervy? Proč by
se měl chudý člověk dostat do nebe a bohatý do pekla? Jak by nebe vůbec mohlo být
nazváno nebem, kdyby zachránění spravedliví mohli přes propast hledět na trápení
hříšníků? Jak by se mohli otec nebo matka dívat na trápení svého dítěte v pekle nebo
sestra na muka svého bratra a přitom se radovat z věčného příbytku v nebeském
království? Jak by kdokoli z nás mohl mít věčný pokoj, kdyby věděl, že některý z jeho
příbuzných trpí ve věčných mukách, a nemohl by mu pomoci? A kdyby bylo hříšníkům
dovoleno prosit o pomoc a úlevu, znamenalo by to, že Bůh vymyslel příšernou
budoucnost jak pro spasené, tak pro zatracené. Nebe by bylo horším místem než samo
peklo.
Detaily tohoto příběhu nelze považovat za fakta, za popis toho, co nás čeká v
budoucnosti. Jde o podobenství, a ne o pravdivý příběh. Teolog A. H. Strong přiznává:
"Připouštíme, že podobenství užitá v Písmu, která popisují utrpení zatracených, musí
být brána duchovně, a ne doslovně." (Systematická teologie, str. 1056) Tento výrok
teologa, který věří v neutuchající plameny pekla, má velkou váhu v diskuzi o tomto
podobenství. Jestliže odmítneme detaily o duši, která má tělo s lidskými vlastnostmi,
propast, přes kterou mohou spasení a zatracení mluvit, Abrahama jako mluvčího
věřících a hříšníků, proč bychom se tedy měli držet ostatních detailů tohoto příběhu,
jako např. věčného trápení hříšných?
Základním pravidlem při výkladu podobenství je, že se nemůže libovolně natahovat. Je
třeba mít na zřeteli hlavní naučení, záměr příběhu, to, čemu nás chce naučit, k čemu nás
chce přivést. Musíme rozpoznat základní myšlenku a nesmíme vykládat další
nepodstatné detaily. Buďme tedy opatrní, abychom na základě aplikace nepodstatných
podrobností, které nemají skutečný vztah k hlavnímu naučení podobenství, nedospěli k
mylným závěrům. Tato základní pravidla biblického výkladu se přirozeně týkají také
podobenství o boháči a Lazarovi.
V podobenství nechává Ježíš zaznít důležitou myšlenku: člověku nemůže k víře
automaticky pomoci žádný zázrak, byť by se jednalo o zmrtvýchvstání. Ježíš nechtěl
získat následovníky nějakým okázalým činem na objednávku. Jeho následovníkem se
člověk nestává na základě nějakých zázračných činů, ale na základě postoje k Bohu,
který se projeví ve vztahu k Písmu, tj. k Mojžíšovi a prorokům, které přijímá za
pravidlo své víry a života.
Na základě tohoto podobenství se nedá stavět učení o stavu člověka po smrti.
Kdybychom to udělali, výsledkem by byl časový rozpor, protože Zj 20,14 říká, že smrt
a hadés bude uvrženo do ohnivého jezera na konci dějin ("druhá smrt"), avšak v
podobenství je bohatý muž už v utrpení ohně ve svém těle, zatímco jeho bratři jsou ještě
stále na zemi. Je zřetelné, že se zde navazuje na lidové představy o životě po smrti a o
nesmrtelné duši, které byly převzaty z řecké mytologie.
Toto podobenství nás učí, že každého člověka čeká budoucí soud na základě rozhodnutí,
která udělal v tomto životě. Po smrti se už nedá nic změnit. Lidem, kteří setrvávají v
odmítavém postoji vůči zjevenému Božímu slovu, nepomůže ke změně ani zázrak
vzkříšení.
Podívejme se na jiné biblické podobenství, které nám pomůže pochopit, o čem
hovoříme:
"Sešly se spolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: »Kraluj nad
námi!« Oliva jim však odpověděla: »Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i
lidé, a kymácet se nad stromy?« Stromy pak vyzvaly fík: »Pojď nad námi kralovat ty!«
Fík jim však odpověděl: »Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a
kymácet se nad stromy?« Stromy pak vyzvaly vinnou révu: »Pojď nad námi kralovat
ty!« Vinná réva jim však odpověděla: »Mám se vzdát svého moštu, který je k radosti
bohům i lidem, a kymácet se nad stromy?« I vyzvaly všechny stromy trnitý keř: »Pojď
nad námi kralovat ty!« A trnitý keř stromům odpověděl: »Jestliže mě doopravdy chcete
pomazat za krále nad sebou, pojďte se schoulit do mého stínu! Jestliže však ne,
vyšlehne z trnitého keře oheň a pozře libanónské cedry!«" (Sd 9,8-15)
Máme usuzovat, že se stromy pohybují a mluví mezi sebou jen proto, že se tento příběh
nachází v bibli? Pochopitelně že ne! To bychom dávali podobenství jinou úlohu, než
která mu byla určena. Tak jako stromy nemohou mluvit jeden s druhým, tak nemohou
spravedliví hledět přes propast na trpícího hříšníka. Je jasné, že v podobenství o boháči
a Lazarovi chtěl Ježíš poukázat na jednoduchou pravdu. Chtěl vysvětlit, že lidé
rozhodují o tom, jaká budoucnost je čeká, svým jednáním v tomto životě předtím, než
zemřou. Po smrti už nemá nikdo druhou šanci.
Jak je jasně vidět, Ježíšův příběh je postaven na židovských představách tehdejší doby.
Ježíš vyprávěl podobenství, kterému mohli farizeové snadno porozumět. Použil jejich
slovník k tomu, aby jim poukázal na důležitou pravdu, zrovna tak jako křesťanský
misionář smí použít pasáže z koránu, aby přesvědčil muslimy o přednostech své víry. Je
to asi tak, jako kdyby chtěl někdo z různých anekdot o Petrovi jako o vrátném v
nebeském království, které někdy používají i duchovní, odvodit učení o nebi nebo o
postavení Petra v nebi. Žádný teolog by netvrdil, že tyto lidové představy jsou správné a
biblické.
Použití látky dobře známé farizeům by nás ovšem nemělo svést k mylnému závěru, že
sám Ježíš podporoval jejich domněnky o stavu člověka po smrti. Toto podobenství je
protikladem toho, co učí ostatní knihy bible. Je také v přímém rozporu s tím, co v Mt
16,27 řekl sám Ježíš: "Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a
tehdy odplatí každému podle jeho jednání." (Viz také Mt 25,31-41; 1 K 15,51-55; 1 Te
4,16.17; Zj 22,12.) Na základě těchto důkazů je proto moudré vyloučit možnost, že toto
podobenství má za úkol nás pravdivě informovat o pekle.
Katolický "Slovník biblické teologie", který sestavil francouzský teolog Xavier LéonDufour
se svými spolupracovníky, pod heslem "peklo" na straně 318 mimo jiné říká:
"Bylo by asi opovážlivé vyvozovat z podobenství o bohatci a Lazarovi rozhodující
důkaz existence a podoby pekla..."
Luděk Reichrt v knize "Věřím" (výklad apoštolského vyznání víry) na straně 145 velmi
výstižně shrnuje: "Pán Ježíš vypráví toto podobenství o Lazarovi a boháčovi ne proto,
aby nám popsal peklo... Nemůžeme se tedy odvolávat na tato slova Páně při svých
představách o pekle, namnoze ovlivněných duchem pohádek, ne Písma. Pán Ježíš použil
obrazy běžné židovskému myšlení té doby (žár, propast mezi oběma světy, z nichž
jeden je nahoře, druhý dole, možnost rozhovoru), aby všechno zaměřil k jádru a vrcholu
podobenství: Poslušnost Božího Slova, jak zní v Mojžíšově Zákonu a v prorocké zvěsti,
zachraňuje před boháčovým koncem. O co víc pak víra v Krista."
Věčný oheň?
Nedávno jsem našel v poštovní schránce "vstupenku", která mě zdarma opravňovala
"strávit věčnost v ohnivém jezeře společně se satanem a jeho anděly". Co bylo
podmínkou? Podle toho, co bylo na lístku napsáno, stačilo "nic nedělat a ignorovat Boží
spasitelnou milost". Naštěstí byla přiložena i druhá vstupenka, která zvala držitele, aby "strávil věčnost v
nebi s Ježíšem, Božím Synem".
Přestože se nám to může jevit jako humorný a někomu dokonce i jako dobrý způsob,
jak vyburcovat lidi k víře v Boha, má tento přístup mimo jiné i tu vadu, že opakuje
známé, ale nebiblické tvrzení, že plameny ohně hoří bez ustání celou věčnost. Je učení o
existenci takového věčného ohně možno doložit biblí?
Většina lidí, kteří se hlásí k tomuto přesvědčení, zakládá svou víru na textech, kde Ježíš
použil výrazu "věčný oheň". Podívejme se na ně blíže: "Lépe je pro tebe, vejdeš-li do
života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do
věčného ohně." (Mt 18,8b) "Potom řekne těm na levici: "Jděte ode mne, prokletí, do
věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!" (Mt 25,41) Naproti tomu v Mal
4,1.3 čteme: "Hle, přichází ten den hořící jako pec... A ten přicházející den je sežehne,
... nezůstane po nich kořen ani větev. ... budou jako popel pod chodidly vašich nohou..."
Na první pohled je patrný rozpor mezi těmito biblickými texty. Buď oheň hoří navěky,
anebo po určitou dobu, dokud nestráví to, co spaluje. Když Ježíš hovoří o věčném ohni,
nemyslí na jeho trvání, ale na jeho charakter.
Jak v Mt 25,41, tak v Mt 18,8 se v původním textu nachází řecké slovo "aionios", které
je v Mk 3,29 přeloženo jako "na věky". V Žd 6,2 je stejné slovo použito v souvislosti se
soudem a hovoří se o "věčném soudu" (kral. překlad) a v Ju 7 se mluví také o "věčném
ohni". Vyjadřuje slovo "aionios" v těchto textech stálou, pokračující činnost, anebo
výsledek? Není to spíš charakteristika toho, co se dál popisuje? V Žd 6,2 se hovoří o
"věčném soudu" nebo, jak překládá ČEP, o "posledním soudu". Znamená to, že proces
soudu pokračuje neustále, celou věčnost? Pochopitelně že ne. Na jiných místech Písmo
jasně mluví "o dni soudu" (Mt 10,15; 12,36; 2 Pt 2,9; 1 J 4,17).
Je jasné, že v Žd 6,2 se jedná o typ soudu, ne o jeho délku či trvání. Týká se konečného
soudu, který má důsledek pro věčnost. Rozhodnutí vynesená na posledním soudu platí
na věky věků, jsou neměnná. Stejným způsobem slovo "aionios" ve vztahu k ohni
charakterizuje Boží oheň, který zničí hříšné. Tento oheň má věčné důsledky, ale ne
věčné trvání.
Ju 7 používá stejný řecký výraz "aionios" jako Ježíš v Mt 18,8 a 25,41. I Juda tento
termín používá k označení druhu ohně, jak o tom svědčí samotný text: "Podobně jako
oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti a jsou nám
výstražným příkladem trestu věčného ohně."
Sodoma a Gomora byly zničeny několik století předtím, než Juda psal svůj dopis (Gn
19,23-28). "Také města Sodomu a Gomoru odsoudil k záhubě a obrátil v popel." (2 Pt
2,6) Tak jako "věčný oheň", který zničil Sodomu a Gomoru, uhasl, když dokončil své
dílo zkázy, tak uhasne i "věčný oheň", když zničí posledního hříšníka (Žd 10,26.27).
Boží věčný oheň není věčný svým trváním, ale je věčný ve svých důsledcích. Vykoná
naprosto definitivní zkázu. "Avšak svévolníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi se vytratí
jak půvab lučin, vytratí se v dýmu." (Ž 37,20)
Další výraz "na věky věků", který je často používán těmi, kteří věří ve věčný oheň, je z
knihy Zjevení (Zj 14,10.11; 19,3). Teologové vědí, že výraz "kouř z ní bude stoupat
věčně" (kraličtí překládají "na věky věků") je vzat z Iz 34,10.
Přestože mnozí křesťané tvrdí, že obě tyto pasáže učí, že dým z pekla bude vystupovat
do vesmíru na věky, důkladný pohled na 34. kapitolu Izajáše toto tvrzení vyvrací. Izajáš
mluví o městečku Bozrah, které patřilo Edomitům (Iz 34,6) a leželo asi 30 km
jihovýchodně od Mrtvého moře: "Jeho země se stane hořící smolou. Nevyhasne v noci
ani ve dne, kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo
už nikdy skrze ni neprojde. Obsadí ji sova a sýček, výr a krkavec v ní budou bydlet... V
jejích palácích poroste hloží, na jejích pevnostech bodláčí a trní." (Iz 34,9-13)
Z tohoto Izajášova textu vidíme, že oheň, který ničí a jehož dým vystupuje "na věky
věků", nehoří věčně. Pro hebrejskou mysl tento výraz znamenal kompletní zkázu, a ne
ničení bez konce.
Jr 49,13 mluví o stejném městě takto: "Vždyť jsem přísahal sám při sobě, je výrok
Hospodinův, že Bosra bude budit úděs, stane se potupou, troskami, zlořečením a
všechna její města budou navěky v troskách." Osudem hříšníka je věčná zkáza. Jeho
konec je ve "věčném ohni". Výsledek této zkázy potrvá celou věčnost. Týká se úplného
a konečného zničení.
Sedm důvodů proti věčnému trápení
Proč nelze metaforu o věčném trápení přijmout doslova? Jaké máme biblicko-teologické
důvody proti tomuto učení? Chtěl bych svůj postoj zdůvodnit několika stručnými body.
Nevěřím v učení o věčném trápení:
1. protože vrhá falešné světlo na Boha, na jeho charakter lásky a spravedlnosti. Toto
učení o věčném trápení činí z Boha bytost, jejíž hněv není nikdy uspokojen. Tento obraz
je neslučitelný s jednáním a chováním Pána Ježíše, jak je vylíčen v evangeliích. Ve
skutečnosti Bůh "si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání"
(2 Pt 3,9).
2. protože ukládá trest, který není úměrný přestupkům, a tím narušuje víru v Boží
spravedlnost. "Víme přece, že Boží soud pravdivě postihuje ty, kteří tak jednají." (Ř
2,2) "Tak soudím, a můj soud je spravedlivý." (J 5,30) "Veliké a podivuhodné jsou tvé
činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů." (Zj
15,3)
3. protože hříšníci nebudou žít po celou věčnost (2 Te 1,6-10; 2,8-10). Je to učení
namířené proti biblickému poselství. "Duše, která hřeší, ta umře." (Ez 18,20) "Kdo má
Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život." (1 J 5,12) "Ten, kdo odvrátí
hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti." (Jk 5,20) "A víte, že žádný vrah
nemá podíl na věčném životě." (1 J 3,15; srv. Ga 5,19-21)
4. protože spasení, kteří budou soudit ostatní stvořené bytosti (včetně třeba svých
vlastních rodičů, prarodičů, manželů, manželek, dětí a vnoučat), by je nikdy neodsoudili
k věčným mukám. Jejich smysl pro spravedlnost by nikdy nedovolila takovou krutost.
"Což nevíte, že Boží lid bude soudit svět? Jestliže budete soudit svět, nejste snad
schopni rozsuzovat takové maličkosti?" (1 K 6,2)
5. protože by tím byla stále narušována radost vykoupených. Věčný život spasených by
byl naplněn nekonečnou krutou bolestí, když by věděli, že někde ve vesmíru jsou jejich
příbuzní (jejich vlastní tělo a krev) trápeni v neuhasínajících plamenech věčného ohně.
Bible říká: "A Bůh jim setře každou slzu s očí." (Zj 7,17) "A smrti již nebude, ani žalu
ani nářku, ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Zj 21,4)
6. protože dělá z Boha hrozného čaroděje, který udržuje v plamenech při životě hříšné,
kteří hoří, ale oheň je nestravuje, zraňuje je, ale nezničí. Bůh by musel zázračným
způsobem udržovat životy těch, kdo jsou odsouzeni k nekonečnému, nesmyslnému
trestu. V tom případě by byl Bůh horší než sám ďábel.
7. protože ovoce, které toto učení již na této zemi přineslo, není dobré. Způsobilo, že
tisíce lidí se obrátily zády k Bohu a staly se jeho zatvrzelými nepřáteli. Navíc způsobilo,
že tisíce jiných byly ochotny v Božím jménu vykonat "nepochopitelné činy" proti svým
bližním s úmyslem zachránit je před plameny pekelného ohně.
Středověká španělská a římská inkvizice za sebou zanechala cestu potřísněnou krví,
trápením a smrtí, která ještě stále vyvolává stud v řadách římskokatolické církve.
Během vlády jednoho z inkvizitorů Tomáse de Torquemada bylo na hranicích upáleno
více než 2000 kacířů. Jako kacíři byli mučeni a usmrceni nejen pokřtění křesťané, ale
také kterýkoli žid, muslim nebo pohan, který se pokusil obrátit některého křesťana na
svou víru.
Úplné a definitivní zničení
Biblickému učení je cizí myšlenka, že by Bůh udržoval při životě hříšné lidi jen proto,
aby mohli být nakonec věčně trápeni v ohnivém jezeře.
Věčný život je životem navěky a věčná smrt je smrtí jednou provždy. Na věčné
zatracení není lék. Nelze je napravit, protože znamená kompletní zničení. Jedině tento
názor je v harmonii s Boží spravedlností a láskou a s učením bible o věčném ohni.
Bible učí, že na naší planetě dojde k totálnímu zničení všech hříšných v ohnivém jezeře,
které bude následovat po posledním soudu (viz 2 Pt 3,7; Zj 21,8). Na mnoha místech v
bibli Bůh jasně říká, že bezbožní
1. zemřou: "Zemře ta duše, která hřeší." (Ez 18,4; viz také Ez 18,26; J 8,21; Ř 6,23;
8,13; Jk 1,15; Zj 21,8)
Naučné slovníky nám vysvětlují, že slovo "zemřít" znamená "přestat žít", "přestat
existovat", "stát se mrtvým", "zahynout", "pominout". Snažit se tvrdit, že smrt pro
hříšné je ve skutečnosti jakýsi způsob věčného života, se rovná tvrzení, že světlo je
tmou, černá je bílá a den je noc.
2. zahynou: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v
něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (J 3,16; viz také Ž 37,20; 92,10; J 10,28; Ř
2,12)
3. budou vyťati a vyrváni: "Ale svévolníci budou ze země vyťati, věrolomní budou z ní
vyrváni." (Př 2,22; viz také Iz 5,24; Mal 4,1). Tento hebrejský paralelizmus ukazuje, že
vytnout znamená "setnout", "odříznout od kořene" a vyrvat znamená "vytáhnout",
"vykopat", "vyrvat i s kořeny", což má za následek smrt rostliny - její kompletní
zničení.
4. budou usmrceni: "Dechem svých rtů usmrtí svévolníka." (Iz 11,4) "Ale mé nepřátele,
kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte." (L 19,27;
viz také Ž 34,22; 139,19) Usmrtit znamená "ukončit něčí život", "násilně zničit".
5. budou vyhlazeni: "Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny
svévolníky vyhlazuje." (Ž 145,20; viz také Iz 13,9-11; Mt 10,28; Zj 11,18).
6. budou pozřeni: "Co zamýšlíte proti Hospodinu? On učiní konec. Soužení už podruhé
nenastane. Zapletou se v hloží svými pitkami zpiti. Jako suché strniště budou zcela
pozřeni ohněm." (Na 1,9.10; viz také Iz 33,14; Žd 10,27; Zj 20,7-9).
7. budou sežehnuti: "Hospodin kraluje! Zajásej země, raduj se, ostrovů množství! Oblak
a mrákota jsou kolem něho, spravedlnost a právo jsou pilíře jeho trůnu. Žene se před
ním oheň, kolkolem sežehne jeho protivníky." (Ž 97,1-3; viz také Mt 3,10.12; 2 Pt
3,7.10-12) Fyzikální zákon říká, že oheň nemůže hořet, pokud nemá něco na spálení.
Aby mohlo dojít ke spalování, něco musí být pozřeno, zničeno. Není možné, aby oheň,
který sežehl, pozřel a zničil hříšné, hořel navěky.
8. zhynou: "Tak jako taje vosk před žárem ohně, tak zhynou před Bohem svévolníci."
(Ž 68,3; viz také Ž 112,10; Mi 1,4; 2 Pt 3,7.10-12) Bezbožníci se rozplynou jako vosk a
zhynou.
9. vytratí se: "Avšak svévolníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi se vytratí jak půvab
lučin, vytratí se v dýmu." (Ž 37,20) Svévolníci zmizí, prostě nebudou.
10. obrátí se v popel: "Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i
všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne,
praví Hospodin zástupů: ... rozšlape svévolníky, že budou jako popel pod chodidly
vašich nohou v ten den, který připravuji, praví Hospodin zástupů." (Mal 4,1-3; viz také
2 Pt 2,6)
Nejenže budou hříšníci hořet, oni také shoří. Nebudou jen ničeni, budou dokonale
zničeni. Nebudou jen hynout, ale úplně zahynou. Je možné, aby Bůh použil silnějších
slov o kompletním zničení hříšných, než která čteme (jak už jsme se zmínili výše) na
několika desítkách míst bible? Z těchto textů můžeme dojít pouze k jednomu závěru:
"Mzdou hříchu je smrt." (Ř 6,23) Hříšní nebudou žít celou věčnost. "Zemře ta duše,
která hřeší. (Ez 18,4) Žádný vrah ani hříšník "nemá podíl na věčném životě" (1 J 3,15).
Nesmrtelný je pouze Bůh (1 Tm 1,17; 6,16; srv. s 1 K 15,53.54). Ti, kteří mají Syna,
dostanou nesmrtelnost jako dar: "Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá
život." (1 J 5,12)
Existují pouze dvě skupiny lidí: ti, kteří budou zachráněni, a ti, kteří budou ztraceni (viz
Mt 25,31-41). Spravedliví budou žít, zatímco hříšní zemřou. Život na jedné straně a na
druhé straně smrt. Jak život, tak smrt budou věčně platné. Účelem ohnivého jezera je
definitivně se vypořádat se zlem a jednou provždy ho ve všech jeho formách a
podobách zničit.
Z toho, co říká bible, je zřejmé, že termínem peklo bychom měli označovat pouze
definitivní zničení všech bezbožných, padlých andělů a satana při posledním soudu, kdy
budou uvrženi do ohnivého jezera (Zj 20,9.10.14.15; Mt 8,12; 25,41; srv. se Zj 19,20b).
Bůh zničí také satana, hlavního nepřítele, který začal vzpouru proti Bohu, a změní ho v
popel, "takže ho již víc nebude" (Ez 28,18.19; viz také Zj 11,18). Když se Bůh rozhodne
zničit hřích, zničí jej navždy se vším všudy. Peklo se objevuje až na konci dějin tohoto
světa, a ne hned po smrti. Po smrti člověk spí v hrobě, kde čeká na vzkříšení z mrtvých.
Peklo se nachází na povrchu země, a nikoli někde uvnitř. Věčný pekelný oheň nehoří
věčně, ale má takovou moc, že spálí všechno, odstraní veškeré zlo, hřích a vše, co je s
ním spojeno, zahubí všechny mocnosti zla. Je to druhá, definitivní smrt. Je to zánik
všeho hříšného a tečka za hříchem a vzpourou proti Bohu. Je to konec existence
člověka, který odmítl Krista a jeho nabídku záchrany a sám se rozhodl proti němu. Je to
konečná smrt.
Ta dobrá zpráva přitom je, že zlo nebude jen drženo v šachu, ale bude navždy dokonale
vymýceno. Vypořádání s hříchem bude mít důsledky na věky věků. Už nikdy nenastane
doba, kdy zlo a hřích bude mít prostor k působení.
Konečné zničení zla jako čin Boží lásky
Na posledním soudu všichni bezbožníci všech generací, ti, kteří se otočili zády k Bohu,
nyní zcela jasně vyjadřují svůj konečný postoj proti Bohu. Nechtějí s ním žít, nechtějí se
řídit podle jeho vůle, chtějí svou nezávislost. Proto Bůh zjeví svou přítomnost, svou
slávu, která je pro hříšníky spalujícím ohněm (Dt 9,3; Žd 12,29; 2 Te 2,8), a definitivně
skoncuje se zlem. V bibli čteme, že spadne oheň z nebe a všechny je spálí (Zj 20,9). Pro
Boha je to naprosto cizí, jemu nevlastní čin (Iz 28,21), ale nic jiného nezbývá. Musí část
svého stvoření zničit, protože je třeba definitivně smazat vše, co je spojeno s hříchem, a
začít novou kapitolu v dějinách vesmíru.
Pán Bůh nemá radost z toho, že všichni bezbožníci zaniknou. Je z toho smutný, ale není
jiného východiska. Tito lidé, padlí andělé i satan už neumějí nic jiného než hubit, ničit a
likvidovat to, co je dobré. A právě proto, aby zlo už více nepůsobilo a neničilo všechno
krásné, je výsledkem Božího soudu definitivní odstranění zla a všech, kdo se s ním
ztotožnili.
To však nebude pro nebe chvíle jásotu. Uvědomme si, že v ohnivém jezeře možná bude
někdo z našich blízkých. Přitom všichni tito lidé mohli být zachráněni a šťastní, protože
Kristus za ně přišel zemřít a dal jim šanci nového života. Ale oni nechtěli. Dobrovolně
si vybrali cestu smrti. Ve Zj 21,4 čteme: "A setře jim každou slzu s očí." Při jaké
příležitosti to Bůh dělá? Na konci tisíciletí, tj. na konci zápasu mezi dobrem a zlem, kdy
došlo ke zničení všech bezbožných, padlých andělů i satana. V této situaci Bůh utírá
vykoupeným slzy, aby začal nový život.
Pán Bůh jedná takto "zdlouhavě", avšak důsledně s hříchem proto, aby už nikdy nikde
nevznikla vzpoura proti němu. V celém vesmíru budou žít inteligentní bytosti, které
chápou, že jejich Bůh je ta největší láska, jaká vůbec existuje, že v jeho přítomnosti je
nejlíp. S tímto Bohem chtějí prožít celou věčnost. Přesvědčili se, že má pravdu. On je
Pánem života i smrti, protože při svém druhém příchodu, kdy dojde ke vzkříšení, dává
život těm, kdo zemřeli, avšak věřili v něho (J 11,25; 1 Te 4,13-17).
Kdyby se v budoucnosti stalo, že by někdo udělal něco tak nelogického a postavil se
proti Bohu, Bůh by mohl tuto vzpouru okamžitě v samém zárodku zlikvidovat, protože
by už nikdo nezpochybňoval Boží autoritu a způsob jeho jednání. Každá bytost ve
vesmíru je už jednou provždy přesvědčena o kráse Božího charakteru, o tom, že Bůh je
absolutní, nezištná láska. A protože všichni tomu rozumějí, už nikdy nepovstane zlo a
Bůh nebude nucen ho podruhé likvidovat (Na 1,9).
Bezbožníci nejsou na konci tisíciletí vzkříšeni k poslednímu soudu proto, aby se
dozvěděli Boží plán spásy a nakonec jako dobře informovaní lidé definitivně zemřeli.
Jaký by to byl vlastně Bůh, který by vzkřísil jenom proto, aby řekl lidem pravdu do očí,
a pak je usmrtil? Chce snad, aby zemřeli uvědoměle? Tito vzkříšení bezbožní lidé jsou
nejen podrobně seznámeni s dějinami spásy (v panoramatu kříže jsou vysvětleny dějiny
světa a osvětlen
případ každého jednotlivce), ale jejich postoj k této vznešené skutečnosti ukazuje
celému vesmíru, že jejich srdce je "blátem", které se pod vlivem paprsků Boží lásky jen
zatvrzuje. Navzdory tomu, že byli seznámeni s pravdou, že dostali ty nejsprávnější
informace co nejlepším způsobem, ničeho nelitují, nechtějí se změnit, ale šikují se, aby
dobyli a urvali, co se dá. Jsou zatvrzelí. To, že spolu s padlými anděly a satanem útočí
na svaté Boží město Nový Jeruzalém, zřetelně dokazuje, jaký mají charakter. Proto Bůh
může právem ukončit vzpouru.
Kdyby se takoví lidé dostali do svatého města, byli by tam jen bodem sváru a vytvářeli
by samé problémy. Nové prostředí by z nich neudělalo nové lidi. Jejich srdce by byla
stále stejná. Jednali by sobecky, pyšně a svévolně. Chtěli by žít podle svých žádostí a
vášní, takže by na nové zemi nebyli vůbec šťastní. Protože se ztotožnili s hříchem, jen v
něm je jim dobře. Nebe by pro ně bylo vlastně utrpením.
Co by to znamenalo, kdyby je Bůh nezničil a nechal je žít někde na zemi? Uvědomme
si, jaká je podstata zla, a není třeba mít velkou představivost, abychom pochopili, že
bezbožný svět by se stal jedním velkým koncentračním táborem, kde by působily
zvrácené ďábelské síly, páchala by se zvěrstva, násilné činy a zlo (které by nebylo
ovlivněno Boží milostí), takže nakonec by se toto místo stalo nesnesitelným a hříšníci
by se za strašných utrpení a muk vzájemně vyvražďovali. Nedokážeme si ani představit
a domyslet, kolik utrpení, strachu a hrůz by prožili ti, kteří by v takovém prostředí byli
nuceni žít. To by bylo opravdové peklo. Bezbožníci by si nakonec sami přáli vlastní
smrt.
Bůh je však i v této situaci Bohem lásky. Proto zamezuje, aby tyto zvrácené vášně a
hříšné sklony u lidí, kteří jsou posedlí šílenstvím násilí a kteří se vyžívají v mučení a
zlu, mohly pokračovat. Bůh ve svém milosrdenství a lásce toto sebezničující dílo zla,
tuto zkázu a postupnou sebevraždu zastavuje. Jako nejvyšší soudce ve chvíli, kdy je
všem inteligentním bytostem ve vesmíru jasné, co je zlo a jaký je Pán Bůh, ukončuje
velké drama a tragédii hříchu. Všichni vědí, že Bůh udělal maximum pro záchranu těch,
kteří jdou na věčné zahynutí. Nic víc už pro ně nebylo možno udělat. Proto Bůh
definitivně likviduje zlo.
V soudném a zároveň očišťujícím ohni každý bezbožník přijme svou spravedlivou
odplatu podle toho, jaký byl jeho životní postoj ke Kristu, jaké byly jeho skutky (viz
např. Mt 25,31-46; Mt 16,27; J 16,8.9; Mal 3,19).
Zlikvidování zla a smrt všech těch, kteří se s ním ztotožnili, je vlastně aktem Božího
milosrdenství. Pro bezbožný svět proto, že ukončí jejich hrozné trápení, protože život se
stal nesnesitelný. Je to konec jejich zoufalství, odloučení od Boha, beznaděje a utrpení,
které by pro ně bylo jinak velmi dlouhé a stále by se stupňovalo až do úplného šílenství,
takže by bylo horší a horší. Smrt je pro ně vlastně vysvobozením.
Pro vykoupené a celý vesmír bude tímto činem Božího milosrdenství navždy zajištěno,
že je zlo nebude obtěžovat, ničit a poškozovat. Už nebude žádného parazita, který by
narušil soulad, mír, radost a pohodu.
Nové nebe a nová země
Díky Bohu, že pro nás připravuje lepší domov, než máme na této staré zemi. Oheň,
který všechno staré zničí, bude podle apoštola Petra následován "novým nebem a novou
zemí, ve kterých přebývá spravedlnost" (2 Pt 3,13). Potom se naplní zaslíbení dané
Pánem Ježíšem, že "tiší ... obdrží zemi" (Mt 5,5). Nová země bude naším domovem: "A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: »Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude
přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim
každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo,
pominulo.« Ten, který seděl na trůnu, řekl: »Hle, všecko tvořím nové.« A řekl: »Napiš:
Tato slova jsou věrná a pravá.«" (Zj 21,3-5) Spalující oheň všechno zlo i jeho důsledky
definitivně zlikvidoval. Začíná nová etapa, kdy obyvatelé Nového Jeruzaléma budou
svědky nového Božího stvořitelského díla, kdy Bůh na této spálené planetě znovu stvoří
pravý život. Pak začne skutečný ráj, opravdový věčný život bez toho, co nás dnes nejvíc
bolí a nejvíc nám komplikuje život - bez násilí, nemocí a smrti a bez všeho, co z toho
vyplývá.
Jak nevyzpytatelné jsou Boží cesty. Jeho důsledné řešení problému hříchu daleko předčí
lidské uvažování a je nad naše chápání. Ježíš nás všechny bez rozdílu zve, abychom
měli podíl na věčném životě s ním v prostředí ničím nezkalené radosti, lásky a služby.
Varuje nás před ohnivým jezerem, tj. peklem, kde definitivně skončí všechno špatné, zlé
a hříšné.
Boží způsob jednání se zlem a s těmi, kteří se s ním ztotožnili, ukazuje, že je Bohem
lásky, spravedlnosti, pravdy, svobody i života. Jemu patří sláva navěky! Jak je krásné,
že máme takového laskavého a spravedlivého Boha. Jemu můžeme plně důvěřovat.
Díky jemu za nápravu všeho. To, co není v našich silách a moci, Bůh uskutečňuje. Jaká
je to radost sloužit takovému Bohu a těšit se na jeho brzký příchod. Prosme, aby už brzy
přišel:
"Amen, přijď, Pane Ježíši!" (Zj 22,20)