Tato kapitola vznikla na základě diskuse na ekumenickém setkání v Praze v únoru 2015. Iniciátorem setkání byl můj kamarád z mládí, zástupce katolické církve, Pavel K. Ten veřejně vyzval zástupce přítomných protestantských a evangelikálních církví, aby vážně přemýšleli o výhodách spojení všech křesťanských denominací pod střechu římskokatolické církve (dále jen ŘKC). Následně byl účastníkům dán prostor k tomu, aby vůči tomuto spojení přednesli své námitky.
Tak jako mnozí, stejně i já věřím v tzv. „neviditelnou církev“ (tj., že v každé církvi má Bůh své pravé následovníky – a já jich v ŘKC znám mnoho). Pokud se zde ale bavíme o systémech a institucích, a dokonce navrhovaném spojení, vnímám, že se vůči ŘKC musím na základě učení Bible jednoznačně vymezit. Jednou větou bych to vyjádřil asi takto: „V ŘKC vesměs všechny biblické věci jsou, zásadní problém je, že jsou posunuty důrazy (a to nejen jinak definovanými teologickými pojmy) směrem, který zásadně odporuje svědectví Písma.“
NÁSLEDUJÍCÍ JE VÝČET HLAVNÍCH PROBLÉMŮ, KTERÉ V KATOLICKÉ CÍRKVI VNÍMÁM:
1) Tradice je postavena na stejné rovině s Písmem, a to i přesto, že jednoznačně protiřečí učení (duchu) Písma
Jako první závažný příklad uvádím svévolné vyřazení 2. přikázání z Desatera, zakazující uctívání (zbožšťování) předmětů a lidí v katechismu ŘKC, a v důsledku toho (aby přikázání zůstalo deset) rozdělení desátého BOŽÍHO přikázání na dvě. Dále pak troufalý přesun biblického dne odpočinku ze soboty (7. dne týdne) na neděli (1. den týdne).
2) Pocit výlučnosti ŘKC (tvrzení, že „mimo katolickou církev není spásy“ nebo „všichni, kdo věří jinak, jsou prokleti“) a nárokování si „vlastnictví pravdy“ – obojí opírající se o zavádějící interpretaci Petrovského primátu a přivlastnění si apoštolské sukcese (tvrzení o přímé návaznosti úřadu papeže na Petra a další apoštoly)
Protože Pavel K. v diskusích nárok na papežský primát ŘKC značně obhajoval a vyzval plénum k posouzení tohoto nároku, dovolte mi k tomuto bodu detailnější exegetický rozbor.
Svůj nárok na papežský primát zakládá ŘKC na výkladu veršů z Mt 16, 18-19, kde je napsáno: „Ty jsi Petr (to jest skála), a na té skále založím svou církev. Tobě dám klíče království nebeského.“
V tomto textu se řeší otázka, na čem je postavena Kristova církev. Katolíci bez výjimky říkají, že na Petrovi. Protestanti se ve většině kloní k názoru, že Kristova církev je založena na jiné skále, než je Petr. Tou skálou je Petrovo vyznání a hlavně sám Kristus.
K tomuto tématu se mi líbí výklad Mistra Jana Husa (O církvi, 1413): „A poněvadž tohoto Kristova slova papežové nejvíce užívají ve svých výrocích, chtějíce z něho vyvodit, že sami jsou tou skálou nebo základem, na němž církev stojí jakoby na Petrovi, jemně bylo řečeno ‚Ty jsi Petr‘ – proto je třeba k porozumění slova Pána poznamenat, že základ církve, od něhož je zakládána, je naznačen výrazem ‚zbuduji‘, základ, na němž je založena, je naznačen slovy ‚na té skále‘, a základ, jímž je církev založená, je naznačen slovy ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha živého‘. (předcházející verš) Základ, od něhož prvotně, i základ, na němž prvotně byla založena svatá církev obecná, je Kristus Ježíš, a základ, jímž je založena, je víra, která skrze lásku působí. Tuto víru ukázal Petr, když pravil: ‚Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.‘ Základem církve tedy je Kristus, který říká: ‚Beze mne nemůžete učinit nic.‘ (Jan 15) Tedy ‚beze mne‘, prvotního a prapůvodního základu. Pro ty, kdo by chtěli považovat za Skálu někoho jiného, Izajáš napsal (Iz 44,8): ‚Zdaliž jest Bůh kromě mne? Není jistě žádné skály, já o žádné nevím.‘ (Pozn.: Ve Starém zákoně se asi 30x Bůh označuje jménem Skála).“ Potud citát Mistra Jana Husa.
Co jsou to klíče království nebeského? Podle Luk 11,52 jde o „klíč poznání“, což je úřad učitelský a úřad šiřitelů Boží pravdy (je to pravda o Bohu, co otevírá Boží království).
Kdo je obdarován? Petr i ostatní učedníci, protože Petr mluví i za ně (Mt 16, 15); později Ježíš říká obdobná slova na adresu všech (Mat 18,18; 28,19.20; Jan 20,23).
Petr byl učitelským úřadem (posláním) pověřen na břehu Galilejského jezera. Byl na něj vložen dvojí úkol: vydávat očité svědectví o Mesiáši před nevěřícími a usilovně je obracet na víru, současně však i konat zvláštní dílo pro věřící (posilovat je ve víře v Krista). Tento úkol není nikterak dědičným. Boží zplnomocnění platí jen té osobě, jíž bylo původně určeno. Je nepřenosné.
Navíc byly chvíle, kdy Petr nejednal jako moudrý správce církve, a proto byl napomenut (Gal 2,11-14). NEBYL NEOMYLNÝ! Proto i dogma o papežské neomylnosti (viz dále) zakládající na neomylném Petrovi je nebiblickým konstruktem! Bezhříšný a bezchybný je jedině Bůh! (Viz Zj 15, 4; Mk 10, 18; 1 Janův 1, 8.)
Jaká pravomoc zde Kristem byla udělena? Pravomoc správce církve. Tato pravomoc však nespočívá v konání ve jménu Krista, ale v souladu s ním (Mat 7,21-23). To však v případě skutků ŘKC bylo nejen historicky popřeno (!), ale z důvodu „nešťastného“ nastavení věroučného systému ŘKC ani toto z principu naplnit nelze (viz bod 1 těchto námitek).
Závěr: Biblická zpráva nehovoří o tom, že by Kristus ustanovil Petra hlavou církve či prvním apoštolem, ani že svěřená práva se vztahují jen a jen na Petra, anebo dokonce, že tato prvotnost se přenáší i na Petrovy nástupce na římském biskupském stolci.
3) Nebiblická nauka o spasení (ospravedlnění) – toto je velmi závažné téma, které bylo a je stěžejním předmětem diskusí v dějinách i dnes
Pochopení toho, jak je člověk spasen (ospravedlněn), je v ŘKC zásadně odlišné od pojetí v protestantismu. V oficiálním učení i praxi ŘKC „jsou to lidské zásluhy (pokora, půst, modlitby, almužny, utrpení, mučednictví, …), které zajišťují Boží odpuštění. V pozadí je myšlenka bohulibého činu, který rozmnožuje Boží milost.“ (Zvěřina, Teologie agapé, sv.II, 231) Tato milost je chápána jako substance (hmota, látka) přenášená skrze církev od Boha k nám. Toto předvědecké pojetí pochází z řecké filosofie od Platóna (stejně jako i nauka o transubstanciaci – změně materiální podstaty svátosti oltářní při mši svaté). ŘKC tedy tvrdí, že nejen vírou, ale i dobrými činy uskutečňujeme svou spásu. Tím je zcela odmítán nejen Martin Luther, ale především novozákonní pojetí jasně vyjádřené zejména apoštolem Pavlem, na kterém Luther stavěl.
Podle Bible si odpuštění hříchů (potažmo Boží milost a naše ospravedlnění) nelze zasloužit! Můžeme je pouze přijmout, a to pouhou vírou (Sola fide) a zcela zdarma – z pouhé milosti (Sola gratia). Luther v konfrontaci s inkvizicí správně citoval List Římanům 3, 28 „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků (zákona)“ a List Efezským 2, 8 „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit“.
Na základě svědectví Písma (viz velekněz Ješúa a jeho roucho, roucho marnotratného syna, Pavlovy zřetelné důrazy atd.) nás po našem pokání Bůh v Kristu přijímá takové, jakými jsme, ospravedlňuje nás (to je důležitý důraz), a teprve potom nás činí lepšími (skrze naši poslušnost při vedení Duchem svatým v postupném procesu posvěcení). „V katolickém pojetí jsme nejprve učiněni spravedlivými (‚osvatěni‘) a teprve pak přijati/ospravedlněni.“ (ThDr. Roman Mach, Soterologie, s. 6, 2007) Zdánlivě v tom není rozpor. Ovšem správné pochopení má zásadní dopad na duchovní i praktický život. Buďto jsme přijati a jako spasení lidé svobodně a radostně „konáme skutky Boží“, nebo usilujeme o svatost, abychom vůbec byli přijati – to je propastný rozdíl. První přináší svobodu a vděčnost, druhé duchovní pýchu nebo strach, pokud člověk nedokáže splnit požadavky církve.
Tento bod vnímám jako velmi závažný. Hrozí totiž, že lidé důvěřující interpretaci ŘKC budou žít v sebeklamu, že budou spaseni (skrze záslužnictví), aniž by přijali skutečnou Boží proměňující milost pramenící jen z osobního vztahu s Ježíšem!
Pokud byste se nad rozdílem mezi katolickým a protestantským pojetím chtěli zamyslet hlouběji, doporučuji vám toto kázání (od Clifforda Golsteina):
4) Centrální místo Krista zaujímá viditelná struktura církve, kněží, svátosti a eucharistie. Přitom každý z těchto bodů je spojen se závažným teologickým problémem
A) Kněží v ŘKC zaujímají místo Krista. Kněz požívá titulu „alter Cristos“ (tzn. druhý/jiný Kristus), protože je chápán jako další prostředník mezi člověkem a Bohem. Tím je však podle Písma Svatého pouze vzkříšený Ježíš (1 Tim 2, 5) a jedině on (jakožto Bůh) má právo odpouštět hříchy (Luk 5,21), nikoli kněz při zpovědi!
B) Svátosti účinkují „ex opere operato“, tj. účinek plyne „ze samého konání“ (účasti na nich). A protože svátosti jsou v ŘKC součástí spasitelného procesu, tak může člověk být (po žebříku vnitřních hnutí, jako je bázeň z trestu, úzkost před peklem apod.) přiveden ke „spasení“, aniž by přitom došel k vnitřní víře a lásce (zejm. ve vztahu k Bohu).
C) Katolíci věří v přítomnost skutečného těla („masa“) Kristova v eucharistii. Tato nauka vznikla v době realismu, kdy byly takové představy běžné. K přeměně oběti (transubstanciaci, tj. přepodstatnění dle Platónovy vědecky mylné teorie o substancích) pak dochází v okamžiku vyslovení ustanovení. Proto se pozdvižené hostii nebo pozůstatku z ní posvátně uchovávané za oltářem vzdává pocta. Předkládá se totiž k věření, že jde o skutečné maso z Kristova těla. Vážný teologický problém spočívá v tom, že v pozadí je představa o stále se (při každé mši) znovu opakující smrtelné oběti Krista (Harnack, Dějiny dogmatu, 370). Bible však jasně říká, že „Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých“ (Ž 9, 28) a že ke spasitelnému dílu, které bylo na kříži dokonáno v plnosti (J 19, 30; Ž 1, 3), už nelze nic přidat! (Ef 2,8)
5) Kult uctívání Marie
Mariánský kult je dobrým příkladem toho, jak ŘKC do svého věroučného systému postupně, na poptávku v Bibli nezakotvených věřících, integrovala učení z lidové pověrčivosti. Mariánský kult je přitom dědictvím starověkých náboženství, která v pohanském světě uctívala duo matku a syna – počínaje starověkým Babylónem, kde šlo o bohyni Semiramis se synem Tamúzem. V praxi katolické církve se lidová zbožnost často projevuje nahrazováním Krista Marií (lidé se k ní za podpory dogmatu o nanebevzetí Panny Marie nejen modlí, ale dokonce si ve spasitelném procesu přivlastňují její božské zásluhy).
6) Jiná zjevení (Fatima, Lurdy, Majugorje atd.)
S kultem zbožštění Marie v ŘKC je spojen velmi závažný fenomén, kterým je zjevování se údajné Marie věřícím, přičemž tato zjevení jsou vedením ŘKC oficiálně podporována. Nenechme se oklamat: nejde o nic jiného než o církví oficiálně posvěcené projevy spiritismu (okultismu) na půdě církve!!!
Pokud o tom pochybujete, doporučuji vám shlédnout video dokument „Zprávy z nebes::
7) Dogma o nesmrtelnosti duše (vědomý stav člověka po smrti)
Zmíněné okultně-spiritistické praktiky v ŘKC, ale také nauka o pekle nebo očistci, mají svůj základ v nebiblickém učení o nesmrtelnosti duše. Jde o představu, že při smrti z těla vyjde nesmrtelná duše, která následně putuje buď do nebe, pekla, případně do předpeklí (očistce). Nic takového však Bible neučí! Toto učení se do ŘKC dostalo z řeckého dualismu – mylného rozdělení člověka na dobrou nesmrtelnou duši a hříšné smrtelné tělo. Autoři Bible však vnímají člověka jako nedělitelnou živou bytost. Různé hebrejské výrazy, které se obvykle překládají jako tělo, duše a duch, popisují lidskou bytost jako celek z různých úhlů pohledu.
Pro popis stavu člověka po smrti Písmo používá různé metafory, zejména „spánek“ (Jb 3,11–13; 14,12; Ž 13,4; Jr 51,39; Da 12,2), protože nejlépe vystihuje biblické chápání stavu mrtvých. Smrt je podle učení Bible konec člověka – stav bez vědomí. Mrtvý člověk je bez jakýchkoliv myšlenek, emocí, aktivit a vztahů (Kaz 9,5.6.10; Ž 115,17; 146,4), a to až do dne Božího soudu. Boží rozsudek nad člověkem není vykonán bezprostředně po jeho smrti, ale až po hromadném vzkříšení všech lidí při druhém příchodu Ježíše Krista (1 Tes 4, 16; 1 Kor 15, 23; J 5, 28-29). Do té doby všichni, ať spasení, či zatracení, spí (Dn 12, 2).
8) Nauka o pekle
Slova, která se překládají jako „peklo“, se v Bibli vyskytují na 54 místech a jejich původní význam je různý. Ve Starém zákoně je výrazem „peklo“ překládáno hebrejské slovo „Šeol“ (31x), které znamená „hrob“. V Novém zákoně jsou jako „peklo“ přeložena řecká slova „Hades“ (10x), které také znamená „hrob“, „Gehenna“ (12x), což znamená „místo hoření (spalování)“, a „Tartarus“ (1x), „místo temnoty“.
To, co by jako jediné mohlo dle obecné představy znamenat peklo, je Gehenna. Bible totiž říká, že Bůh „na svévolníky sešle déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr“ (Ž 11,6) a že místem trestu bude naše Země proměněná v ohnivé jezero (Zjevení 20).
Rozhodující otázkou však je, zda milující Bůh bude bezbožné mučit po celou věčnost, aniž by jejich utrpení kdy skončilo, jak tvrdí dogma o pekle v ŘKC. Odpověď je – nikoliv. Bezbožní nebudou v ohnivém jezeře trpět věčně. Existuje několik důvodů, proč si v této otázce můžeme být jisti. Zaprvé tato Země má být nejen místem trestu, ale má se stát (po své obnově) také konečným domovem pro spravedlivé (Mt 5, 5; 2 Pt 3, 13; Ř 4, 13). Zadruhé bezbožní nemohou žít ani trpět věčně, protože nepřijali Krista a s ním věčný život. Pouze spravedliví získají dar věčného života (J 3, 16; Ř 6, 23; Ez 18, 4). Bezbožným nikdy nebyl zaslíben věčný život, byť v utrpení, ale věčná smrt. Smrt, ze které není vzkříšení. Bude to věčný trest, protože z druhé smrti nebude probuzení.
A co zmínky o „neuhasitelném ohni“, který podle Písma pohltí bezbožné? Neznamená to snad, že tento oheň bude mít věčné trvání? Slovo „neuhasitelný“ neznamená, že oheň bude hořet věčně. Znamená pouze to, co říká – tento oheň nebude moci nikdo, kromě Boha po skončení soudu, uhasit.
A co výraz „věčný“, který je v Bibli použit při popisu pekelného ohně? Pokud dovolíme Písmu, aby tento termín samo definovalo, nemusíme být zmateni nebo vidět v biblickém popisu pekla rozpor. Mnozí dělají chybu, že na toto biblické slovo aplikují moderní význam, aniž by hledali jeho starověké užití (tedy interpretovali Bibli v jejím historicko-gramatickém kontextu). Označení „věčný oheň“ neznamená, že by tento oheň nikdy neuhasl. Stejné vyjádření je použito u Judy 7 v souvislosti se zničením Sodomy a Gomory. Je úplně jasné, že Sodoma ani Gomora dnes už dávno nehoří. V místech, kde tato města stála, je Mrtvé moře a poušť. Přesto však podle vyjádření Písma hořely „věčným ohněm“. Dokonce jsou v Novém zákoně použity jako výstražný příklad „trestu věčného ohně“ (Mt 25, 41).
Když dovolíme Bibli, aby sama vysvětlila použité termíny, celý obraz je mnohem jasnější. Jak by musela být tato slova překroucena, aby byl jejich zřejmý význam změněn? Jen ti, kteří věří tradici, ve které byli vyučeni, více než Božímu slovu, mohou číst slova „sežehne… nezůstane po nich… budou jako popel…“, a stále trvat na tom, že bezbožní budou trpět věčně.
Ani Ježíšova slova u Mt 25,46 „A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života“ nemusí být matoucí, pokud poznáme, co skutečně říkají. Muka (trápení) jsou překladem řeckého slova „kolasis“, které znamená „trest“. Čili význam není „věčná muka a trápení“, ale „věčný trest“. „Věčný trest“ ukazuje na fakt, že důsledky tohoto trestu budou věčné. Říká nám Písmo, co je tímto trestem? Samozřejmě: „Odplatou za hřích je smrt.“ (Ř 6, 23) Ježíš tedy jednoduše říká, že druhá smrt bude mít věčné trvání (bude definitivní).
Závěr: Starý i Nový zákon shodně učí, že peklo není místem věčného trestu. Trestem pro zavržené bude zničení ohněm při dni soudu a poté jejich věčná neexistence.
9) Spojování s New Age
Papež Jan Pavel II i papež František byli tomuto sbližování velmi otevření (viz pravidelná mezináboženská setkávání v Assisi, kde se údajně „v jednom duchu“ modlí s muslimy, hinduisty, šamanisty a dalšími...). Bible ale varuje: „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou?“ (2 Kor 6, 14)
10) Nauka o očistci a odpustcích
Učení o očistci nemá žádný biblický základ. Pochází z pohanského náboženství starověkého Babylónu a do katolické církve bylo vneseno díky nebiblické nauce o spasení, o pekle a nesmrtelnosti duše.
Odpustky v ŘKC spočívají na principu záměny a mají za účel zmírnění či zrušení dočasných trestů (především očistcových). Toto učení stojí na dvou základních principech: 1. trest musí být odpykán, 2. přebytečná zásluha Krista, Marie a svatých, která plní pomyslnou „pokladnici zásluh“, může být přivlastněna věřícími, kteří za ni v oběť přinesou určitý výkon. Přirozeně je to papež jako domnělý nástupce sv. Petra, kdo vlastní klíče k této pokladnici zásluh a kdo může vyprostit lidi od dočasného trestu tím, že jim poskytne z této pokladnice úvěr. Slovy katechismu, odpustky jsou „odpuštěním dočasného trestu, který zůstává jako dluh za hřích, i když vina hříchu byla odpuštěna“. Zajímavé slovíčkaření, že? Navíc do doby reformační prohlašovali papežové, že účinnost odpustků se vztahuje nejen na očistec ve prospěch mrtvých, nýbrž i k odpuštění budoucích hříchů u živých.
11) Praktikování modliteb k mrtvým a za mrtvé
Modlitby k mrtvým stojí na nebiblickém učení o nesmrtelnosti duše a v praxi otevírají cestu ke spiritismu (okultní mluvení s padlými anděly – démony – vydávajícími se za mrtvé). Také modlitby za mrtvé nemají biblický základ. Podle Bible je věčný úděl každého determinován pouze jeho činy zde na Zemi (Ez 18, 20) a ve chvíli smrti je věčný úděl každého člověka již rozhodnut. Příkladem může být Ježíšovo podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19–31), které nás chce přivést k pochopení důležitého sdělení: náš budoucí úděl ovlivňují rozhodnutí, která děláme každý den. Pokud odmítáme světlo, které nám dává během života Bůh, po smrti už nebudeme mít další příležitost.
ŘKC svou praxi modliteb za mrtvé zakládá na apokryfních (podvržených) textech z 2. Makabejské, které však raná církev do svého kánonu nepřijala, neboť odporovaly podmínkám kanonizace. Uznával se pouze spis, u něhož bylo jasné, že jej napsali apoštolové, byl ve shodě s ostatními texty a současně měl v rané církvi všeobecnou autoritu.
12) Křest dětí (navíc praktikovaný nebiblickým způsobem, tj. bez ponoření)
Biblický křest začleňuje nové věřící do církve na základě jejich obrácení a znovuzrození. Teprve poté jsou připraveni na křest a členství v církvi. Začlenění se děje při znovuzrození, a ne při narození dítěte. Právě proto byli v prvotní církvi křtěni jen věřící dospělí (Sk 8,12-13,29-38, 9,17-18, 1 Kor 1,14). Křest dětí se v katolicismu zakládá na nebiblické nauce o dědičné vině (tvrzení, že dítě je od svého narození vinno Adamovým hříchem) a regeneračním účinku křtu, který podle ŘKC „vštěpuje potenci duše nesmazatelně charakter Christi, neboť uzpůsobuje člověka udržovat žádostivost v mezích“. Bible však o dědičné vině nic neučí (Ez 18,19-23). „Podědili jsme sice hříšný stav, ale nejsme vinni Adamovým hříchem. To, co dědíme, není vina, ale předpoklady k hříchu.“ (ThDr. Roman Mach, Hamartologie, s. 7, 2007)
Řecký výraz pro křest je „baptizó“. Znamená „ponořit“ se do vody. Praxí novozákonní církve byl křest prováděný pouze ve formě ponoření. To potvrzuje nejen archeologie (dochovaná baptisteria, která byla vlastně velkými „bazény“), ale i následující biblické texty: J 3, 23; Mk 1, 9.10; Sk 8, 38.39.
13) Oficiální podpora evoluční teorie
To byl výčet mých hlavních námitek vůči teologii a praxi římskokatolické církve. Stručněji než já to vyjádřil Adolf Harnack, lutheránský teolog z přelomu 19. a 20. století: „Katolicismus není papež ani ctění svatých, nebo mše – to jsou jen důsledky –, nýbrž nesprávná nauka o svátosti, o pokání, o víře a o autoritách víry.“
Člověk může ŘKC mnohé věci z minulosti odpustit. Problém je, že pokud věrouka a církevní právo zůstávají v zásadních otázkách nezměněny (druhý vatikánský koncil nezměnil nic podstatného, neboť systém římského papežství z principu reformovat nelze – hlavně kvůli neodvolatelnosti papežských výroků pronesených „ex catedra“), domnívám se, že je třeba, abychom si jako protestanti od spojenectví s ŘKC udržovali bezpečný odstup.
Osobně se budu jako Adventista sedmého dne a současně evangelikální křesťan stavící na dědictví protestantismu nadále držet třech hlavních reformačních zásad, kterými jsou:
1. Sola scriptura: Bible je jedinou přijatelnou autoritou jak pro víru, tak pro praxi.
2. Sola fide a Sola gracia: Spasení (ospravedlnění) je možné jedině skrze víru a Boží milost, nikoli skrze skutky.
3. Solus Christus: Kromě Ježíše není žádný prostředník mezi Bohem a člověkem (Bible hovoří o kněžství všech věřících).
Základní znaky této šelmy / malého rohu:
I. Jde o nábožensko-politickou supervelmoc, která se chronologicky objeví hned po pádu Římského impéria
Daniel 7, 7-8: „Potom jsem v nočním vidění viděl, hle, čtvrté zvíře (reprezentující starověký Řím, což je přímo řečené v Da 7, 23), strašné, příšerné a mimořádně mocné. Mělo veliké železné zuby, žralo a drtilo a zbytek rozšlapávalo svýma nohama. Bylo odlišné ode všech předešlých zvířat a mělo deset rohů (Pozn.: Deset germánských kmenů v Evropě, na které se římské impérium rozpadlo, viz Da 7, 24). Prohlížel jsem rohy, a hle, vyrostl mezi nimi další malý roh a tři z dřívějších rohů (Pozn.: Tři ariánské kmeny, které brzdily mocenské plány vznikajícího papežství) byly před ním vyvráceny.“
Malý roh, který vyrostl na hlavě čtvrté šelmy u Da 7, měla být nábožensko-politická supervelmoc, která historicky nastoupí (dle prorockého počítání k tomu mělo dojít v 6. století po Kristu) po starověkém Římě a „převezme“ jeho systém. Současně ho však v mnohých oblastech překoná (bude větší, viz Da 7, 20), neboť půjde o spojení církve a státu. A skutečně – papežství, které v této době vzniklo, se takovou nábožensko-politickou velmocí ve velmi krátké době stalo. Lidé byli často násilím nuceni přijmout katolickou víru („překřtívání“ dobytých národů, křižácké výpravy). Po několik staletí se museli králové a císařové Evropy pokorně podvolovat rozhodnutím papežů.
Pozn.: Pro úplnost je třeba doplnit, že Da 8. kapitola mluví i o řeckém králi Antiochu Epifanovi IV., který roku 167 př. Kr. znesvětil Jeruzalémský chrám a pronásledoval praktikující Židy. V jeho případě se jednalo o částečné naplnění proroctví (mnoho biblických proroctví se vyznačuje dvojím, příp. vícerým naplněním). Plné naplnění tohoto proroctví je však patrné až na přelomu starověku a středověku (malý roh se časově objevuje až v době zániku římského impéria, čtvrté šelmy z Da 7,7-8). A co je zajímavé: jeho existence přetrvává až do novověku (Da 8, 26; 12, 4.9). A tak identifikace „malého rohu“ s papežstvím je legitimní a plnou interpretací tohoto proroctví.
II. Jde o rouhavou mocnost (rouhání znamená stavění se na roveň, na místo Boha; řecky „antikristos“ se překládá jako proti a současně na místo Krista)
Da 7, 25: „(Malý roh) bude mluvit proti Nejvyššímu...“
Zj 13, 5-6: „A bylo jí (šelmě) dáno, aby mluvila pyšně a rouhavě... A tak otevřela ústa a rouhala se Bohu, jeho jménu i jeho příbytku, všem, kdo přebývají v nebi.“
Da 7,8 „Na tom rohu byly oči jako oči lidské a ústa, která mluvila troufale.“
2 Tes 2, 3-4. „Než ten den nastane (den soudu), musí dojít k velkému odpadnutí od původního Kristova učení a vystoupí člověk ztělesňující vzpouru proti Bohu a jeho zákonu. Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha.“
Da 8, 25: „Obezřetně a se zdarem bude jeho ruka lstivě jednat; ve svém srdci se bude vypínat, nerušeně uvrhne do zkázy mnohé. Postaví se proti Veliteli velitelů (Kristu)“
Da 8, 12a; 12, 11: „Zástup byl sveden ke vzpouře proti každodenní bohoslužbě“ a místo ní byla „vztyčena pustošící ohavnost“ (jiný překlad říká „ohavná modla“)
Všechna místa v Bibli popisují jednu a tu samou mocnost, která předstírá Božský (kristovský) charakter, ale ve skutečnosti je právě proti-křesťanská (antikristovská). V následujícím citátu je možné rozpoznat, do jaké míry se papežství rouhá Bohu:
„Na tomto světě zaujímáme místo všemocného Boha“ (Papež Leo XIII., Encykl. 20.06.1894). Už samotné oslovení papeže „Sv. Otec“ je rouhání se Bohu. Ježíš říká u Mt 23, 9: „A nikomu na zemi nedávejte jméno Otec, jediný je Otec váš, který je v nebesích.“ A nejen to, papežové si přisvojili po dlouhá staletí neomylnost, kterou vlastní pouze Bůh (Zj 15,4), a dokonce si přisvojovali právo odpouštět hříchy, což přísluší pouze Bohu (Luk 5, 21).
„Papež není pouhým představitelem Ježíše Krista, on je Ježíš Kristus sám, ukrytý pod pláštěm těla.“ (The Catholic National, červen 1895)
„Papež má tak velikou důstojnost a je tak vyvýšen, že není pouhým člověkem, ale je jako Bůh, zástupce Boží... Je rovněž božským vladařem a nejvyšším vládcem, králem králů... Kdyby bylo to možné a andělé by mohli chybovat ve své víře, nebo by mohli myslet v rozporu s vírou, mohli by být souzeni a exkomunikováni papežem.“ (výňatky z Ferrariho Církevního slovníku, článek o papeži)
Tuto snahu zaujmout místo živého Boha označuje biblická symbolika číslem „666“ (Zj 13, 18). Asi víte, že číslo šest v Bibli (v opozici k Božímu číslu sedm) reprezentuje lidskou nedokonalost a hříšnost. ThDr. Jacques Doukhan ve své knize „Křik nebes„ (exegetický výklad knihy Zjevení) uvádí, že šifra „666“ v Bibli symbolizuje falešnou Boží trojici resp. trojici „po lidsku“. Slovy Da 12, 11 jde o „ohavnou modlu“ (náhražku, padělek pravého Hospodinova kultu).
III. Pokusí se změnit Boží zákon (jako důsledek způsobu myšlení, ve kterém je konsensus lidí důležitější než Boží přikázání)
Da 8, 12b: „(Malý roh) pravdu srazil na zem a dařilo se mu, co činil.“
Hebrejské slovo „emet“, které je přeložené jako „pravda“, je synonymem „zákona“ (Ž 43,3; 119,43.123.142). V hebrejštině se pojem „pravda“ chápe především jako konkrétní akt poslušnosti vůči Bohu a nemá nic společného s naším abstraktním a filozofickým pojetím „pravdy“. Židovští vykladači Ibn Ezra a Rachi tento verš vyložili takto: „Malý roh pošlape závaznost Tóry (Bible) a zachovávání Božích přikázaní (Desatera)“.
Da 7, 25: „Bude se snažit (Malý roh) změnit doby a (Boží) zákon.“
Výkladový aparát ČEPu uvádí, že jsou zde „míněny doby k bohoslužbám a svátky“.
Papežství skutečně změnilo Boží zákon. Druhé přikázání Desatera, které zakazuje klanět se modlám, bylo v katolickém katechismu ze Zákona svévolně vyňato a desáté bylo rozděleno na dvě, aby jich zůstalo deset.
Pokud jde o změnu doby k bohoslužbám, čtvrté přikázání, které požaduje svěcení biblického dne odpočinku v 7. den týdne (v sobotu), bylo přesunuto a přeznačeno na neděli, jejíž svěcení má původ v pohanském uctívání boha Slunce. Místo soboty podle čtvrtého přikázání (2 Moj 20, 8-11; Iz 56, 2-7) byla zavedena neděle, nebiblický den odpočinku. Avšak Bůh nikdy nepřikázal tento den světit jako den odpočinku a ani Ježíš a apoštolové ho nezachovávali (Luk 4,16; Mat 24,20; Sk 13,42-44).
IV. Pronásleduje pravé vyznavače (jako projev náboženské nesnášenlivosti)
Daniel 7, 21: „Viděl jsem, že ten roh vedl válku proti svatým a přemáhal je.“
Da 7, 25: „... bude hubit svaté Nejvyššího... Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času.“
V biblickém počítání času odpovídá 1 rok („jeden čas“) 360 dnům (ve starověku měl rok 360 dní). Přepočítame-li to, bude 3 a 1/2 roku činit 1260 dní. Prorocký den ale představuje doslovně 1 rok (Ezech 4,6; 4. Moj 14,34). Z toho vychází doba vlády „malého rohu“ na 1260 let. Jinde se stejné období opisuje jako 42 měsíců (Zj 11,2; 13,5) nebo se přímo uvádí 1260 dní (Zj 12, 6.14).
Tato perioda začala Justiniánským dekretem, kterým Římská církev získala politickou moc skrze spojení se státem a na jehož základě se Řehoř I. Veliký stal zakladatelem světské moci papežské, stejně jako vítězstvím nad Východními Góty r. 538 n.l., a skončila zajetím papeže a vyhlášením Říma republikou Napoleonovým vojskem v roce 1798.
Křižácké výpravy, kacířské procesy, mučírny inkvizice a hranice k upalování jsou známé a temné kapitoly papežství. Historik W.H. Lecky k tomu dodává: „Ten, kdo má dostatečné znalosti historie nebude pochybovat o tom, že římská církev prolila více nevinné krve, než jakákoliv jiná instituce, která kdy na Zemi existovala. Je nemožné dosáhnout plnou představu o opravdovém počtu jejich obětí. Amadeo Molnár, profesor církevních dějin z Evangelické Teologické Fakulty uvádí, že počet obětí inkvizice (pouze procesy) činil v průběhu středověku asi 50 miliónů. Jisté je, že žádná síla představivosti si nedokáže ani zdaleka představit jejich utrpení.
Pro připomenutí si můžete pustit film Kladivo na čarodějnice nebo Agora (2009) - méně známý film z období 6. století po Kristu.
V. Půjde ve své podstatě o satanskou mocnost
Zj 13, 2b: „A drak (satan viz Zj 12, 9) dal šelmě svou sílu i trůn i velikou moc.“
Tedy antikrist je v dějinách doložitelný systém, ďábelský padělek pravého křesťanství, ve kterém se instituce stala důležitější než Bůh a lidé.
