Bible nehovoří nic o duchovním rytmu, duchovní harmonii ani o správné duchovní melodii.
Je doloženo, že už Židé používali světské melodie (populární hudbu tehdejší doby), na které vymýšleli náboženská slova.
V historii vždy sakrální (církevní) hudba postupně přejímala pravidla a zvyky (výrazové prostředky) hudby světské (lidové a umělé).
V době adventních průkopníků bylo běžné pro bohoslužbu používat soudobé populární hudební žánry (např. k valčíku se přidal duchovní text apod.).
Mnohé písně ze Siónského zpěvníku měly původně jiný text. Např. píseň „Pán Bůh je láska“ měla následující slova: „Na vánočním stromečku svítí hvězdičky…“.
I. Omyly ve vymezování duchovní hudby v církevních dějinách
Už na Tridentském koncilu se řešila otázka, jak smí znít poslední akord duchovní písně, které intervaly jsou božské a které ďábelské.
V 18. stol. byly katolíkům zakázané následující hudební nástroje: bubny, žesťové nástroje, pikola, cembalo. Zdůvodňovalo se to tím, že nástroje, které se používají v divadle, jsou poskvrněné hříchem.
Kalvín v Ženevě povolil používání pouze čtvrťových, půlových a celých not a pomlk. Navíc písně směly být pouze jednohlasné.
II. Hudba a kultura
Vnímání uměleckých výrazových prostředků není problém teologický, ale především společenský a kulturní. Je třeba si uvědomit, že svět a kultura (včetně hudby) se mění.
Kdybychom pustili apoštolům např. J. S. Bacha, určitě by to považovali za neobvyklé. Stejně tak před 200 lety moderní tzv. Siónské písně by byly např. pro husity zcela neakceptovatelné. Naopak, kdybychom my poslouchali to, co hráli Izraelci na oslavu Hospodina v chrámě - a tehdy to považovali za náboženskou hudbu, pravděpodobně bychom to pokládali za orientální „randál“ a nikoli za hudbu k oslavování Boha.
Všechny kulturní projevy jsou odvozené od toho, co daná věc znamená v určitém prostředí. Kdo je mimo toto prostředí (mimo sociální kontext) nedokáže jim plně porozumět.
Pokud se starší generace v církvi nenaučila poslouchat tóny populární hudby, nedokáže se s ní vyrovnat.
Otázka: Je duchovní jen to, co bylo duchovní včera? Musí to nové nejprve zestárnout, aby to mohlo být považováno za duchovní?
Není možné definovat, která hudba je božská a která je ďábelská. Kdybychom takto postupovali, nemohli bychom používat ani naši abecedu, neboť pochází z pohanského kultovního světa.
Hudba je sama o sobě pouze nástroj - prostředek, který může být použit jak k dobrému, tak ke zlému. Záleží na motivech toho, kdo ji používá. Je to podobné jako s řečí, která se skládá z písmen, slov, vět – a teprve ty tvoří obsah sdělení.
Tak vedle sebe může klidně existovat kvalitní moderní hudba, která pozitivním způsobem reflektuje křesťanskou zvěst, a kvalitní moderní hudba, která je z úplně „jiného soudku“, která je zcela „světská“, a může být i přímo destruktivní - satanská. Záleží jen na tvůrcích a interpretech, co chtějí sdělit.
Hlavní vliv kapel je v životních hodnotách interpretů a nikoliv v hudbě samotné.
Ďábel zneužívá moderní hudbu pro své zlé úmysly už dlouho. To ale neudělalo tuto hudbu špatnou, nepoužitelnou pro Boha.
Recept „někam umístit ďábla“ (v tomto případě do populární hudby), je příliš zjednodušený. „Kdybych byl ďáblem, vnuknul bych tuto myšlenku křesťanům, aby si mysleli, že ďábel je v populární hudbě a tím pádem se jinde nevyskytuje“ (Wolfgang Kabus, Seminář o hudbě, Teologický seminář v Sázavě, 2004)
Je ale potřeba mít se na pozoru před tzv. satanskou populární hudbou, která tuto orientaci explicitně vyjadřuje a hlásí se k satanismu! Nikdy nevíme, kdy a co všechno na nás při poslechu takové hudby bude „spolupůsobit“. Neměli bychom to tedy podceňovat! Proto je dobré si opatřit základní informace o hudbě, kterou posloucháme - abychom věděli, o čem vůbec dotyčná kapela zpívá či v jakém duchu se nese její poselství (satanské motivy se často objevují v textech písní, v symbolice kapely, v názorech interpretů aj.).
Otázka: Je kultura pouze ďáblovo území nebo i Boží?
Radikální postoj některých adventistů říká, že hudební kultura, kterou bychom dnes měli zastávat, je kultura našich otců z 19. století. Tito lidé v podstatě říkají, že jako adventisté musíme být společensky „mimo“ a to tím, že si vytvoříme svoji vlastní CASD kulturu. Tento postoj by bylo možné pochopit, pokud bychom my byli těmi, kdo tvoří kulturu světa. My však sociologicky nemáme moc determinovat kulturu světa (tu tvoří většinová společnost a globalizační vlivy jednotlivých národů)! Není možné hrát si na budování izolovaného společenství.
Církev Ježíše Krista může plnit svoje poslání jen tehdy, pokud je v úzkém spojení s místní kulturou (J 17, 15). Jen potom může srozumitelně komunikovat s lidmi ve společnosti. Apoštol Pavel dokonce říká: „Vším jsem se stal vším, abych získal alespoň některé“ (1K 9).
Pán Bůh nás do tohoto světa postavil – máme k lidem mluvit jejich jazykem. Hudba musí odpovídat jejich výrazovým prostředkům. Když budeme hrát jenom ze Siónského zpěvníku - mladí lidé ze sboru odejdou, protože nebudou písním a jejich poselství rozumět, bude pro ně těžké se s nimi ztotožnit a vnímat je jako své modlitby k Bohu!
Moderní hudba obsahuje moderní texty – jazyk dnešní mládeže i střední generace. Ten je důležitý pro pochopení zvěsti. Mladí lidé dnes nerozumí (jak po výrazové tak i obsahové stránce) kostelním textům!
Mnozí mladí lidé jsou starší generací zklamáni, proto si hledají nové vlastní formy vyjádření, včetně toho hudebního.
Moderní hudba projevuje subjektivitu a emocionalitu - jeden z největších protestantských omylů je domnívat se, že náboženství se dotýká pouze našeho rozumu!
Otázka: Je možné odpovídat na otázky dneška odpověďmi a komunikačními nástroji ze včerejška?
Neexistuje žádné křesťanství mimo právě existující kulturní prostředí. Kdo nepoznal společnost, nemůže k ní promlouvat.
Jako církev jsme posláni sloužit lidem ve všech subkulturách (Zj 14, 6). To však předpokládá přizpůsobit zevnějšek – formu (nikoli vnitřní křesťanské hodnoty!) potřebám cílové skupiny posluchačů. Bůh chce, aby byli spaseni všichni, ne pouze ti, kdo „nosí oblek s vestičkou a Bohu zpívají chvály doprovázené jen varhanami nebo kytarou“.
Ježíš šel i za těmi, za kterými by farizeové nešli. „Rockoví“ misionáři jdou za lidmi, na které se mnozí křesťané dívají shora. Přivádějí do církve lidi, kteří Boží záchranu potřebují a ke kterým se Boží slovo běžnými církevními kanály nedostane!
Otázka: Proč rockoví kritici plýtvají svým časem a energií, aby se stavěli proti formě misie, kterou Bůh zjevně podporuje a používá si ji? Proč bojují proti svým bratřím, místo toho, aby využili svůj čas a energii v boji proti skutečnému Nepříteli?
III. Problém varovných spisů
Z církevních kruhů – katolických, luterských, evangelikálních (adventistických nevyjímaje) přichází tzv. varovné spisy, které celá desetiletí jeden pisatel v podstatě opisuje od druhého. Problém těchto spisů je, že:
A) Obsahují mnoho odborných chyb a amatérismu.
B) Používají demagogické argumenty vycházející z neodborného výkladu Bible (špatné hermeneutiky).
C) Obsahují mnoho ideologie a diletantismu (vědecké povrchnosti) v oblasti studia kultury a hudby.
D) Používají hermeneutiku účelového odsuzování.
Hlavní argumenty varovných spisů:
1) Moderní hudba obrací pořadí základních stavebních prvků kvalitní hudby tím, že stanovuje rytmus jako nejdůležitější aspekt zvukového vjemu.
Rytmus je významný prvek v každé hudbě (i klasické). Rozdíl je pouze v nosiči rytmu. Např. Dvořákovo Largo z 9. symfonie Z Nového světa má stejný rytmus jako je v Rocku (nosičem rytmu jsou zde smyčcové nástroje!). Pravdou ale je, že některé extrémní styly a žánry moderní hudby jsou skutečně založeny pouze nebo víceméně na rytmu (techno, haus apod.) a tudíž nejsou použitelné pro oblast duchovní hudby (ubyly citelně hudební substance – zejm. text a melodika a tím i jejich naučná zužitkovatelnost). Vedle toho však existuje kvalitní moderní hudba, která se vyznačuje normální hlasitostí, neagresivním přednesem, vhodnou kombinací užití rytmu, melodiky a výběru hudebních nástrojů příp. jejich elektronickou modifikací.
2) Moderní hudba zcela nezávisle od jejího textu nemůže být pro svůj zvláštní stylový prostředek hodnotově nestranná. Svým charakterem má extatický a erotický (např. Rock and Roll) stimulující účinek. Vede k pasivitě ducha a tím k démonickému zatížení.
Extaticky působí každá hudba, a to na každého jedince jinak. Kromě toho extáze, neboli pohlcení hudbou, není vždy špatné. „Při extázi jde o hluboké citové a duševní prožívání, intenzivní soustředění na zadaný úkol.“ (Wikipedie). Může jít například o extázi v důsledku modlitby a prožívání vztahu člověka s Bohem.
Erotický účinek mají jen některé populární skladby, a to nikoli kvůli svému rytmu, ale svým sexistickým textům. Toto může být problém v případě zvrácené sexuality (např. mimo manželství), ale erotika jako taková je krásnou esencí lidského života a může být na místě o ní i zpívat (viz původně zhudebněná Píseň písní).
3) Moderní hudba v sobě skrývá určité psycho-fyzické napětí projevující se puzením k pohybu, a to dokonce i v pomalém tempu. Reakce těla při poslechu nebo interpretaci hudby je požitek, který podporuje egocentrismus.
Tento názor připomíná středověkou asketickou teologii, která učila, že všechno tělesné nebo emocionální je špatné. Bůh ale stvořil člověka holisticky tj. se schopností prožívat svět všemi smysly včetně projevu radosti tancem. Puzení písní k pohybu není nic špatného. Mnoho klasických křesťanských písní např. „Všeho vzdám se pro Ježíše“, pudí k pohybu. I v období Starého zákona byl tanec (doslova bujaré křepčení viz 1 Par 13, 8) součástí bohoslužby!
4) Při poslechu moderní hudby založené na silném rytmu, opakování a monotonii je kritické řídící vědomí vypnuto a objevuje se kreativní posedlost otevírající spojení se světem démonů.
Ano, to může být pravda. Tato tři specifika však neplatí pro každou rockovou hudbu, opět jen pro některé extrémní styly a žánry (techno, death metal apod.), jejichž poslech je navíc často spojen s konzumací drog. U většiny stylů moderní hudby toto prostě neplatí. Pravdou však je, že moderní hudba je (zejména v hudebních klubech) často produkována příliš hlasitě. Záleží ale na citlivosti interpretů a zvukařů. Výhodou je reprodukovaná hudba, kdy si hlasitost může regulovat sám posluchač :-)
5) Moderní hudba obsahuje různé hypnotizující prvky jako časté opakování, disharmonii, breakbeat, kontinuální synkopaci, polyrytmy (simultánní použití silně protichůdných rytmů), pronikavý, sugestivní, hlučný a neúprosný „beat“, nevhodné tempo…)
Toto opět platí jen u některých žánrů a skladeb. Některé obsahují všechny kritizované prvky (např. techno), některé žádné.
6) Moderní hudba člověka silně ovlivňuje díky hudebním složkám – spíše než díky slovům. Slova, pokud je mozek posluchačů vůbec vnímá, jsou absorbována silou této hudby. Proto změna textu neovlivní dopad této hudby na posluchače (např. v tzv. křesťanském rocku).
Toto snad může platit u stylů, kde je text zastřený, nikoli však např. u jazzu, pop-rocku, folk-rocku, kde jsou slova výrazná a většinou jasně srozumitelná.
7) Vědecké studie potvrdily negativní vliv rockového rytmu na lidský mozek - Rock působí agresi, nedostatek vůle, neboť tlumí morální inhibitory frontálního laloku. Efekt může být mírný, od narušení hormonální rovnováhy a poruch imunitního systému, až po závislost a předčasnou smrt.
Toto tvrzení je zcela neobjektivní, neboť studie o hudbě si navzájem odporují. Naopak většinou jsou výsledky studií s rockovou hudbou dobré, jen výjimečně negativní. Představa, že určitý druh hudby má zákonitě určitý vliv na člověka, jednoduše nefunguje. Když dva poslouchají stejnou hudbu, neznamená to, že je oba stejně ovlivňuje. Jeden z ní může být v transu a druhý se při ní klidně může soustředit na něco tvořivého. Záleží na tom, jak jsme vnitřně naladěni.
8) Synkopický rytmus je škodlivý. V jakékoli dobré skladbě by měla být první doba s nejsilnějším důrazem. Rocková hudba obrací tento běžný řád rytmu a používá tzv. „offbeat“ (hlavním důraz na čtvrtou a menší na druhou dobu = anapestický rytmus: da-da-DÁ+pauza). Poslední úder (Back beat), vyvolává nervové napětí, neboť působí proti přirozenému rytmickému cyklu našeho těla (při každém taktu má posluchač podvědomě dojem, že něco skončilo).
Jak už bylo zmíněno, vědecký výzkum v této oblasti není jednoznačný. Navíc ani Bible ani Ellen Whiteová nikde nepíše o tom, jaký rytmus je nebo není správný.
9) V ekumenické bibli je chybný překlad – hudební nástroj, který překládá jako buben, byla ve skutečnosti tamburína. Buben se nikde v bibli nevyskytuje, neboť byl v té době asociován s voodoo šamanismem a magickými rituály.
Tento argument je nelogický, neboť tamburína je buben, který je naopak navíc osazený mnoha činely. Přitom platí, že na tamburínu se dá zahrát totožný rytmus jako na buben – jednoduchý, synkopický i kombinovaný.
10) Bicí souprava byla zkonstruována pro hraní jazzových a rockových rytmů a proto na ni nejde hrát způsobem, který by byl přijatelný pro bohoslužbu.
Bicí souprava je neutrální nástroj jako každý jiný. Záleží na citu a nadání hudebníka, jak na něj bude hrát. Dobrý bubeník, pokud umí pracovat s rytmikou a dynamikou citlivě, může nerušivým a obohacujícím způsobem doprovázet ostatní nástroje a zpěváky.
11) Rockoví zpěváci nezpívají v pravém slova smyslu. Spíše chraptivým hlasem křičí nebo „zpívají“ akcentovaným vysokým hlasem, při kterém je larynx v křeči.
Toto může být pravda a je to zvláště charakteristické pro některé dekadentní rockové žánry (hardrock, death metal apod.). Jsou však zpěváci, kteří rock zpívají školeným operním hlasem (bell canto) např. Whitney Houston, Jeniffer Lopez aj.
12) Po roce 1972 přinesla nová hudba do některých sborů změnu v životních stylech členů. Došlo k nevídanému nárůstu tolerance sekularizace členů a sborových společenských aktivit. Demarkační čára, dělící postoje a zájmy sekulárně orientovaného člověka a postoje členů se posunula.
Tento nežádoucí fakt je spojen s celkovou společenskou změnou – zejména s nástupem postmoderny. Změna hudebních forem není příčinou, nýbrž projevem nové postmoderní kultury.
IV. Usnesení Generální konference CASD o duchovní hudbě (r. 2004)
1) Hudba, kterou křesťan poslouchá, se vyznačuje kvalitou, vyrovnaností, přiměřeností a opravdovostí.
Mezi emoční, intelektuální a duchovní dimenzí hudby musí být rovnováha. Hudba musí vyvažovat jak klid, tak napětí. Poselství textu by nemělo být zastíněno hudebním doprovodem.
2) Mezi poselstvím textu a hudby musí být soulad. Je třeba se vyvarovat směsi svatého a světského.
Hudební a textové prvky by měly být vyvážené, aby jejich vliv na přemýšlení a chování posluchače byl v souladu s biblickými hodnotami - neměla by vzbuzovat světské asociace (probouzet smyslnost) nebo vést k přizpůsobování se světským modelům myšlení a jednání.
3) Pokud je melodie harmonická, pak zajímavým a uměleckým způsobem využívá i rytmus, který ji doplňuje.
Měli bychom si však uvědomit, že v některých kulturách nejsou harmonie tak důležité - jednotlivé kultury chválí Boha odlišným způsobem. Hudební formy a hudební nástroje se v adventistické rodině v jednotlivých zemích po celém světě od sebe velmi liší. Hudba, kterou pěstuje jedna kultura, může znít zvláštně a cize někomu, kdo patří k odlišné kultuře.
4) Nemá být připuštěn kompromis mezi důstojností a excelencí podle pravidla „účel světí prostředky“.
Interpreti by se měli vyvarovat projevům herectví a upozorňování na sebe. Oblečení interpretů by mělo být v souladu s biblickou skromností a cudností.
V. Jaká by měla být křesťanská hudba podle Ellen Whiteové
1) Duchovní a posluchačům dobře srozumitelná (Ev 508)
2) Kvalitní (harmonická Ev 512, zpěv má být kultivovaný 5T 493, písně a přednes mají být řádně připraveny)
EGW varuje před duchovní hudbou, která:
- slouží jen pro zábavu - je lehkovážná ve svých textech jako např. některé populární písně, které se hodí jen do taneční síně (AH 407)
- je sebeoslavou – strhává pozornost na interprety místo na Boha (2MR 236)
- je užívána bez prožívání a oddanosti (4T 71)
- je modlou ve smyslu náhrady za zbožnost (MYP 296) a čas určený pro modlitbu a službu (AH 407)
- Je nekultivovaná a nevlídná (9T 143) - „křičení“ s bubny (SM 36)
- Je spojená s hlučnými entuziastickými projevy, s tancem a přebytkem nadšení (vzrušení), kterému v některých církevních společenstvích říkají působení Ducha svatého (1T506, CPTS 339)
Pozn.: Všimněte si, že nikde nevaruje před duchovně závadnými rytmy ani nástroji!
VI. Bible o duchovní hudbě
“David a celý Izrael bujaře křepčili (= tančili, hopsali) před Hospodinem a zpívali za doprovodu citar (dnes kytary) a harf, bubínku, cimbálů (dnes činely) a pozounů.” (1 Par 13, 8)
"Hrajte dobře za hlaholu (= radostného hluku) polnic." (Ž 33, 1)
„Chvalte Hospodina bubnem (= tamburínou) a tancem, strunami i flétnou, chvalte ho zvučnými cimbály (= činely), chvalte ho cimbály dunivými.“ (Ž 150, 4-5)
Ať tanečním rejem chválí jeho jméno, ať mu pějí žalmy při bubnu (= tamburíně) a při citeře. (Ž 149, 3)
VII. Závěr
Populární hudba patří k výrazovému (symbolickému) světu dnešní postmoderní společnosti. Je nejbližší čas, abychom se jako církev s tímto fenoménem vypořádali a přiblížili se k lidem žijícím v dnešní kultuře. Pokud je chceme oslovit evangeliem, musíme hovořit jejich jazykem. Jeho součástí je i soudobá populární hudba.
Bůh není formalista. Pokud Ho ze srdce chválíme, nezáleží na tom, jaký styl, pojetí nebo formu zvolíme, protože Bůh vidí do srdce. Zda je to chvála, určuje především text, který je doprovázen vhodnou hudební složkou. Kvalitní populární hudba se vyznačuje vhodnou kombinací užití rytmu, melodiky a výběru hudebních nástrojů příp. jejich elektronickou modifikací, normální hlasitostí a kultivovaným přednesem. V současné moderní hudbě je mnoho žánrů a stylů, která splňují tato kritéria umělecké vyváženosti.
Usnesení Generální konference ze šedesátých let (odsuzující např. jazz a rock) se dnes už nedá použít, protože sama GK tyto názory již překonala! Při hodnocení vhodnosti hudby se už nesnaží definovat vhodnost či nevhodnost konkrétních žánrů a stylů. Spíše nahlíží na problém výběru hudby z hlediska obecných principů, stejně jako o tom ve svých spisech psala i Ellen Whiteová.
Výzva: Používejme kromě siónských písní i kultivovanou moderní hudbu. Pán Bůh může evangelium komunikovat i tímto kanálem!
Na závěr přikládám ještě příspěvek mého kamaráda Tomáše Kábrta, vedoucího oddělení komunikace Československé unie (2014), který takto komentoval na internetu zveřejněné video Christiana Berdahla s názvem Nebezpečí hudby:
Toto video je smutnou ukázkou svévolné demagogické manipulace s naivními lidmi. Christian Berdahl sděluje typicky po americku bombasticky naprosté banality, jako že různá hudba odpovídá různým emocím a náladám. Emoce a nálady jsou ovšem věci ryze osobní a subjektivní a jakákoli paušalizace typu „tahle hudba je pro všechny dobrá a tahle je pro všechny špatná“ je proto zcela nesmyslná. Většinu přednášky, jak je u podobných řečníků obvyklé, věnuje Christian Berdahl velmi jednostranně negativnímu a podrobnému strašení satanem a démony ve veškeré moderní hudbě podle zásady všech demagogů „co se líbí mně, je Boží, a co se mně nelíbí, je satanské“, i když to oslavuje Krista. Takto odsuzovat druhé a hlásat své vlastní pochybné názory jménem Božím je ve skutečnosti opovážlivé rouhání (stavění se na místo Boha). Už Berdahlův výchozí výběr církevních a světských skladeb z doby renesance je zcela demagogicky účelový, primitivně manipulativní a může snad oslovit jen naivního amerického člověka, který světskou renesanční hudbu vůbec nezná a v životě o ní neslyšel. Stejně manipulativně zachází s dalšími hudebními styly tak, aby potvrdil svou vlastní svévolnou tezi, že stará hudba je dobrá a nová špatná, že určitý (delší) rytmus je „přirozený“ pro naše tělo a určitý (kratší, synkopický) „nepřirozený“ a „okultní“ apod. Používá i rasistické argumenty, že určitý rytmus je správný, protože vychází z evropské (bílé) tradice a určitý je špatný, protože vychází z (černé) tradice africké plné temných kultů atd. atd. Stejně nesmyslné by bylo argumentovat, že přirozené pro naše tělo i mysl je jen pomalu kráčet jako (bílá) anglická královna a nepřirozené a okultní běhat jako (černí) afričtí maratonci nebo dokonce tančit (!) jako (židovský) král David Od Christiana Berdahla se zde dočkáme i takových absurdit, jako že „správná“ hudba nesmí gradovat. Pan Berdahl zřejmě nikdy neslyšel velkolepě gradující vrcholná díla duchovní hudby od Johanna Sebastiana Bacha nebo Josepha Haydna. Prosím, přemýšlejme! Nejsou snad v Bibli různé emoce a nálady? Není Bible pro všechny rasy a kultury? Vyškrtáme z Písma všechna místa, která jsou smutná, depresívní, krutá, hrůzná, sporná, nepochopitelná, matoucí, gradující? Bude pak Písmo ještě univerzální, pravdivé, Boží? Nebo si ve jménu Božím vytvoříme vlastní sektářskou verzi dle vkusu pana Berdahla???
Na závěr dva citáty, které se přímo týkají tohoto videa:
„Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.“
(Bible, 1. Korintským 14, 20)
„Někteří křesťané příliš přemýšlejí a hovoří o satanově moci. Myslí na svého nepřítele, zmiňují se o něm ve svých modlitbách, mluví o něm. Stále víc a více se objevuje v jejich představách. Satan sice má velikou moc, ale díky Bohu máme mocného Spasitele, který vyhnal knížete zla z nebe. Satan má radost, když zveličujeme jeho moc. Hovořme tedy o Ježíši a oslavujme jeho moc a lásku.“
(Ellen Whiteová, Touha věků, DA 490)
Přílohy:
3. Hudba jako kontroverzní téma v církvi (přepis přednášky Wolfganga Kabuse na Teologickém semináři v Sázavě, 2002)
5. Ukázka českých chval v kvalitní populární interpretaci
(ke stažení písní je nutné opsat uvedený kód)
