Podněty k reformě Církve adventistů sedmého dne (kázání)


Milé sestry, milí bratři. Opět zde stojím, abych se s vámi pokusil sdílet své duchovní uvažování. Ten verš, který Radek (?) četl, mne provází už celý rok. Poprvé vstoupil do mého života s nástupem bratra Hrdinky do služby v našem sboru. Pro mne jako prorocké slovo od Boha předpovídající probuzenecký vliv jeho služby. Po druhé, když byl na přelomu roku čten jako jeden z novoročních veršů určených pro náš sbor. A po třetí mi přišel před oči při přípravě tohoto kázání….

"Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky. Čest mi vzdá zvěř pole, šakalové i pštrosi; obdařil jsem poušť vodou a pustou krajinu řekamiabych napojil svůj vyvolený lid."

Tento text říká, že Hospodin tvoří nové věci a že je už možné na obzoru vidět jejich zárodky. Čteme tu, že tam, kde je nyní suchá poušť, Bůh způsobí, že zde bude životodárný proud vláhy, který utiší žízeň jeho lidu. Stejně i my dnes jako jednotlivci i církev naléhavě potřebujeme takovouto vláhu, takový proud. Tehdy Bůh mluvil k Izraeli, dnes, věřím, hovoří k nám. Rád bych hovořit o změnách, které považuji za významné pro vývoj církve, abychom se více stali životodárným „napajedlem“ pro sebe i lidi okolo nás.

Téma reformy církve jsem si nevybral nahodile. Rád bych podnítil naše přemýšlení před členským shromážděním, které se uskuteční příští sobotu. Hlavním tématem budou návrhy pro jednání unijní konference. Nevím, jestli jste četli dokument, který poslal Mirek mailem. Ten vybízí členy všech sborů, aby se svobodně vyjádřili k tomu, co vnímají, že v naší církvi buď nefunguje, nebo nefunguje tak, jak má. Na základě těchto výstupů bude unijní konference – cituji - „hodnotit fungování naší církve v uplynulém období“, „přijímat opatření ke zvýšení duchovní úrovně členů církve“ či např. „reflektovat spolupráci s jinými církvemi“. Každý má jedinečnou příležitost, aby byl jeho hlas skutečně slyšen.

Toto téma mi v posledním čase velmi leží na srdci. Dovolte mi využít této chvíle a podělit se s Vámi o svoji vlastní reflexi k tématu reformy církve. Místy jsem se inspiroval knihou Neočekávaná odhalení aneb 31 mýtů, které brání církvi růst od Davida Riplayho – kazatele naší církve. Jsem přesvědčený, že jako církev potřebujeme změnu. Některé věci děláme výborně, jiné nám unikají. Pojďme se spolu podívat na některé z potřeb církve a hledat potenciál možné změny.

1. Potřebujeme dobré duchovní vůdce. Úkolem kazatelů je vést lidi k učednictví a vychovávat nové vedoucí. Dobří duchovní vedoucí jsou klíčem k duchovně živému sboru. Pokud jsou Boží vůdcové lidmi modlitby, dokážou se správně rozhodovat a pak následují i správné činy. To, že to tak samozřejmě nemusí být, ukazuje např. kniha Malachiáš. V době tohoto proroka se uctívání Boha stalo pro vedoucí spíše povinností než upřímným projevem zbožnosti. V pozadí stojí období 100 let, které uplynulo od doby, kdy byl obnoven chrám, a lidé ztráceli nadšení pro uctívání Boha. Zavládla lhostejnost, mezi lidmi i kněžími přežívali mnohé hříchy. To je něco, s čím jsme jako církev konfrontováni také. 150 let očekávání Kristova příchodu nás unavilo. Dobří duchovní vůdcové vedení Duchem Svatým nás však mohou probudit a nežádoucí stav změnit! Modleme se za ně!

2. Naslouchejme mladým. David Ripley na základě své kazatelské praxe píše, že mladí lidé dnes inklinují ke spiritualitě a mnohem vážněji berou sounáležitost s církví, než tomu bylo v době generace, ve které vyrůstal. Na druhé straně nejsou ochotní přijmout všechny ty adventistické, jak on doslova říká, kulturní „parádičky“, které od nich někdy požadujeme. Tyto zvyklosti souvisí tradičně s členstvím, ale nikoli s učednictvím. Děti a dospívající mohou vnést elán a energii do života našich sborů, přestože to pro nás možná bude znamenat méně klidu při bohoslužbě, změnu ustáleného pořadí v bohoslužbě, jiné druhy písní nebo třeba odvahu se zvednout ze židle a sloužit Pánu novým způsobem.

3. Zlepšeme zacílení sobotních školek. Cílem sobotních školek by nemělo být, aby někdo na děti hodinu dohlédl a zabavil je. Cílem školek je připravit děti, aby se staly učedníky Pána Ježíše a sdílely svou víru se svými vrstevníky. V době dospívání povážlivý počet mladých lidí odchází z církve. Proto naše největší evangelizační úsilí má být věnováno našim dětem. Děti ve věku 5-12 let podle výzkumů nejsnadněji přijímají Ježíše za svého osobního Spasitele a zůstávají v církvi. Využijme tento čas moudře!

4. Volme vhodné misijních nástroje. Ze statistik vyplývá, že 70 - 80% lidí, kteří přijali Ježíše, měli předtím blízký vztah s někým věřícím. Budování vztahů je investice s nejlepší návratností. Nedostatkovým zbožím v církvi dneška nejsou peníze, ale čas - čas, ve kterém se pro Ježíše věnujeme našim přátelům. Na konci jedné evangelizační série, o které David Ripley píše, bylo pokřtěno 48 nových sester a bratří. O rok později navštěvovali shromáždění už jen čtyři z nich. Důvodem byla nízká vztahová aktivita členů sborů. Na jiných přednáškách jsme zjistili, že kromě třech návštěvníků byli všichni ostatní adventisté z jiných sborů. Adventismus dneška se potřebuje naučit evangelizaci, která dokáže oslovit postmoderní společnost. Evangelizace musí být šita na míru pro každou dobu a místo. Inspirujme se společenstvími a církvemi, které rostou!

5. Zaměřme se na vztahovou evangelizaci. Klaďme větší důraz na sdílení vlastní víry (nikoliv kultury!) než na výuku věroučného systému. Ovšem pozor! Důraz pouze na vztahy vytváří slabé křesťany, kteří mají jen malé znalosti pravdy z Božího slova. Věřím ale, že nám Bůh dá moudrost, jak tyto dva póly vyváženě skloubit.

6. Pracujme s konceptem skupinek a buňkových sborů. Dovolte mi zde citovat článek misionáře a profesora teologie na Andrewsově univerzitě Jona Dybdahla:

Křesťanské společenství a místní sbor nejsou jedno a totéž. O duchovní rodině můžeme mluvit pouze tehdy, když společně neseme břemena jedni druhých a když věřící, jak říkali raní metodisté - "v lásce dohlížejí jeden na druhého". To naplňuje záměr učednictví. Proto musí být počet členů ve skupině omezený. I když se raní křesťané někdy účastnili bohoslužeb v židovském chrámu, většina jejich setkání se odehrávala v malých skupinách v domácnostech (a to až do 3 stol.). Jedná se o typ společenství, který vytvořil Ježíš se svými učedníky. V dnešní době je povzbudivé sledovat, jak se sbory opět snaží oživit své společenství prostřednictvím malých skupinek. Mnozí čerpají svojí inspiraci z raného metodismu, který byl po určitou dobu největší denominací v Severní Americe. Pro Wesleyho byly dvanáctičlenné skupiny podstatou církve, protože jejich základem bylo pravé společenství. Úpadek metodismu přišel s opuštěním tohoto systému - s nadřazením jednotky sboru nad skupinami. Já nepropaguji nějakou konkrétní podobu těchto malých skupin, protože společenství může být po formální stránce velmi různě strukturované. Důležité je, aby lidé pochopili jeho význam a byli ochotni použít jakoukoli užitečnou strukturu, která toto osobní společenství umožní.“

7. Přijímejme hledající s trpělivostí a vlídností. David Ripley píše, že často vídá lidi, kterým byla dána až příliš dlouhá zkušební lhůta, aby se osvědčili, než jim bylo dovoleno, aby se stali součástí života a vedení sboru. A protože cítili odstup od dlouholetých tradičních adventistů, mnozí z nich i z církve odešli. Lidé se dnes podle něj ani tak nestarají o to, jestli máme nebo nemáme pravdu v drobných věroučných otázkách; chtějí hlavně vědět, jestli to s nimi myslíme upřímně a máme je rádi. Přicházejí různě zranění a je jim obtížné uvěřit, že náš zájem o ně je nesobecký. Postmodernisté chtějí - dříve než uvěří - vědět, že jsou v našem společenství přijímáni. Církev je nemocnicí, kde lidé nacházejí léčbu, ne muzeem, kde vystavujeme svaté. Rozvíjejme skutečné přátelství s nově příchozími a buďme vůči nim trpěliví. Uvažujme také o vhodném způsobu, jak by mohli mít účast na životě sborové rodiny. Zapojme je. Jsou oblasti přiměřené jejich darům a schopnostem jako nových členů církve. A měli by být zařazeni co možná nejdříve!

8. Nebojme se plurality a buďme invenční. Postmoderní kultura očekává širokou nabídku programů např. více typů tříd SŠ – ta, kde někdo přednáší; kde probíhá živá diskuse, hlubší exegeze Písma nebo i modlitebně - sdílející skupinka apod.).

9. Zaměřme se více na mužskou spiritualitu. V současnosti jsou 2/3 členů v církvi ženy. Věřím, že by to mohlo být vyrovnané. Přemýšlejme nad formami, které více oslovují muže. Není to nové téma, bylo o tom napsáno již mnoho knih.

10. Spolupracujme s jinými probuzeneckými církvemi. Při evangelizaci a vyučování by pro nás nemělo být hlavní otázkou, jak obhájit svoji odlišnost, ale jak můžeme přispět ke společné misijní jednotě probuzeneckých církví. Ekumenické hnutí v době našich průkopníků bylo sjednocovacím úsilím mezi denominacemi, které neznamenalo spolupráci mezi církvemi jako je tomu dnes, nýbrž šlo o sjednocování církví za cenu velkých teologických kompromisů. Čisté učení Božího slova bylo považováno za něco vedlejšího, nedůležitého. V duchu modernismu byla hlásána tolerance a láska na úkor pravdy. To ale dnes už není pravda. Proto bychom jako církev měli upustit od individualismu a teologické povýšenosti a měli bychom spolupracovat na světové misii a více se inspirovat (např. ve správcovství nebo růstu církve) od druhých církví. V tomto směru pro mě byla obohacením promluva Davida Nováka, předsedy ČEA a člena Rady Církve bratrské, přednesené v dubnu na konferenci „Innovate“, která se zaměřovala na zakládání nových sborů. 

Hlavními myšlenkami bylo:

1) Bez kontemplativního rozměru ztrácíme jako církve moc

2) Lidé se nemění na základě informací, ale skrze zkušenost

3) Vzory musí přicházet z duchovní oblasti, nikoliv z managementu

4) Je třeba překročit zónu komfortu a vzájemně se podporovat (i mezi církvemi)

5) Musíme se naučit investovat především do lidí (personálně i finančně).

11. Uvolněme ruce kazatelům. Jako církev jsme se v minulosti rozhodli nepoužívat kongregační model. To sice posílilo venkovské sbory, ale přineslo to kazatelům více stresu (1 kazatel na 2-4 sbory). To je dlouhodobě neuspokojivý stav, který se měl už dávno řešit. Na druhou stranu je třeba uvést, že důvodem zatížení kazatelů je i konzumní přístup členů vyvolaný členským místo učednickým paradigmatem.

12. Vychovávejme učedníky. Hlavním problémem je, že naše sbory se potřebují posunout od kultury členství ke kultuře učednictví. Někdy to vypadá, že nám více záleží na růstu počtu členů než na duchovním prohloubení, čímž vlastně oddělujeme evangelizaci od křesťanské výchovy. V tomto náboženství žijí mnozí bez opravdové víry, která vede k rozhodnému obrácení. Řešením je učinit učednictví základní strukturou našeho společenství.

13. Posilujme osobní spiritualitu. Někteří očekávají, že si v sobotu svou duchovní „nádrž“ natankují až nadoraz, a doufají, že jim zásoba vydrží až do příští soboty. Nebylo by ale mnohem lepší doplnit palivo vždy, když vidíme, že ručička ukazatele paliva jde rapidně dolů? A není vůbec nejlepší se každé ráno ujistit, že je naše nádrž plná?

14. Uctívejme Boha vroucně. Uctívání má být odpovědí na naši radost ze setkání s Bohem. Dejme k dispozici náš čas, naše nejlepší schopnosti a připravme například sobotní pobožnost s pečlivostí, aby byla radostnou oslavou Boha.

15. Buďme zdravě „charismatičtí“. Nechápejte mě prosím špatně. Nemyslím zde projevy letničního typu, ale původní význam řeckého slova „charismata“, tedy duchovní dary. Sbor má cítit zodpovědnost za to, aby každý člen dostal příležitost sloužit podle svého obdarování a Božího povolání. To se pak promítne i do kvality naší služby a radosti z ní.

16. Nechme se naplňovat Duchem svatým. Toužíme po zakoušení prožitku Boží přítomnost a projevu jeho moci? Někdy se zdá, jako by názor kolující v našich kruzích, že Duch svatý bude mocně působit až v době konce, způsobil jeho neaktivitu. Je to zřejmě největší rána, která může stihnout křesťanství, není-li prožíváno. K proměně našich srdcí a naplnění Božího povolání však musíme přijmout moc Ducha svatého, znamení Boží přítomnosti. Tímto znamením není sobota, jak si někteří mylně domnívají. Svěcení soboty k proměně nestačí!

17. Buďme v modlitbách horliví. Bůh je připraven probudit nás jako církev, pokud se budeme k němu upřímně modlit. Co nám dnes ve sborech chybí, to jsou rozhodní křesťané s odhodlaným jednáním, protože odhodlaná modlitba se zanedbává. Změňme to!

18. Buďme opravdoví a poslušní. Text u Micheáše 6, 8-9 říká (parafrázuji): „Náboženské obřady nestačí; Bůh chce vidět změněné životy. Nestačí jen konat náboženské skutky, je třeba správně žít.“ Zacharjáš 6, 15 říká povzbudivou věc: „I vzdálení budou přicházet a pomáhat při budování Hospodinova chrámu…, ovšem, budete-li opravdu poslouchat Hospodina, svého Boha.".

V sázce je věčnost každého člověka. Církev by proto měla vůči sobě být kritičtější než jakákoli jiná organizace.

To, co dnes v církvi potřebujeme, je životodárný proud změn v myšlení i jednání a touhu po změně inspirované od Boha. Modleme se prosím za ni! Stejně tak se prosím modleme za unijní konferenci, která bude rozhodovat o směřování česko-slovenské unie naší církve v následující polovině desetiletí.

AMEN.



MODLITBA

Dobrý Bože, přicházíš za námi jako Ten, kterému není lhostejné v jakých problémech se, jako církev, dnes nacházíme. Ano, je mnoho důvodů k vděčnosti. My však i jako Ty dobře víme, že v mnoha oblastech selháváme. Řada z nás, kdo jsme zde, dobře vidíme ten rozpor mezi tím, co je a tím, co by mělo být. Každý možná v něčem jiném. Mnohé církve nás předcházejí. Tvé slovo však burcuje ze spánku, abychom se nespokojili s tím, v čem nyní žijeme. Pane, my sami i lidé kolem nás žízní. Všude je poušť a duchovní vyprahlost. Sešli prosím proud vláhy, který způsobí změnu v našich vyjetých kolejích. Proud nového myšlení, který svlaží naši skomírající církev. Probuď prosím k odpovědnosti delegáty unijní konference a učiň změny v oblastech, které brání naší církvi růst. Děkujeme, že jsi to s námi ještě nevzdal. AMEN.

Principy vyslyšených modliteb (kázání)


„Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ Ř 12, 12

Úvod

Vážené sestry, vážení bratři. Byl jsem znovu požádán, abych s vámi sdílel své duchovní uvažování. Nejsem žádný myslitel. Proto bych se s vámi rád podělil o některé myšlenky ze své poslední četby. Omlouvám se těm, kteří čekali, že budu originální. Kdosi ale kdysi řekl, že od Adama stejně nebyl nikdo původní :-)

Proto i já chci v tomto kázání čerpat od někoho zajímavějšího, než jsem já. Shodou okolností tento muž, ačkoli žije v Norsku, právě přednáší v Kroměříži na semináři o Božím vedení v životě. Tohoto muže si velmi vážím. Je autorem několika inspirativních knih. Jeho jméno je Kornelius Nowak. Dnes bych rád hovořil o principech modlitby, o kterých bratr Nowak hovoří ve své knize s názvem Principy vyslyšených modliteb.

Kdo by si ji chtěl přečíst, mám jich s sebou pár na půjčení. Uživatelé elektronických čteček, si ji můžou stáhnout z adresy uvedené dole na obrázku.

Pro to, abychom naplnili Boží vůli a byli skutečnými Kristovými následovníky a učedníky, musíme přijmout dary a moc shůry. První křesťané to dobře věděli. Proto mezi čtyři priority prvotní církve patřila vedle apoštolského vyučování, společenství, lámání chleba také modlitba. Modlitební život je důležité měřítko duchovního života církve. Musíme si přiznat, že vlastními schopnostmi a talenty nejsme schopni úspěšně konat Boží vůli. Bez modlitby děláme vše, co je v našich silách, ale málo z Boží síly. Očekávané požehnání nepřichází, místo toho se dostavuje vystřízlivění doprovázené nenaplněním, přepracováním a frustrací. Jedni se zavalili svými aktivitami a projekty a marně čekají na požehnání. Jiní se prokopávají skrze suchou poušť dávno přežitých tradic. Mnozí chtějí budovat „Boží království“, ale spoléhají přitom téměř výlučně na světské prostředky. Vkládají svou důvěru do vzdělání, peněz, různých svých strategií, budov nebo techniky, ale jen málo na Boha. Takto vnímám naši církev dnes já.

Ale nenamlouvejme si. Nikdo nezažije skutečný Boží pokoj, pokud se nenaučí v modlitbě vstupovat do harmonie s Bohem a zůstávat v ní. Nikdo neponese ovoce Ducha a nikdo nepřivede jediného člověka k pravému obrácení bez modlitby! A můžeme se navzájem oklamávat „křesťanskými aktivitami“, jak chceme. Proto tvrdím, není nic důležitějšího než se modlit.

Teorii o tom Proč a jak se modlit každý z nás nějak zná. Přesto mi dovolte připomenout pár duchovních zákonů týkajících se modlitby. Snad to na konci kázání nebudete hodnotit jako „nošení dříví do lesa“.

1) Cílem modlitebního života je důvěrný vztah s Bohem. Gn 15,1 říká: „Já jsem tvá přehojná odměna.“ Odměnou pro věřícího je Bůh sám v jeho životě. A skutečně, nespočet lidí už našlo v Boží blízkosti naplnění všech svých přání. Protože Bůh se odměňuje těm, kdo ho hledají (Žd 11, 6). A jak jsi na tom ty? Chceš se líbit Bohu nebo tě zajímá jen splnění tvých pozemských přání? Když se modlíš, hledáš v modlitbě dárce nebo dar? Vede tě k modlitbě touha po Bohu nebo tvá soběstřednost? To jsou vážné otázky a je třeba si na ně upřímně odpovědět.

2) Jen ten, kdo je připraven souhlasit s Boží vůlí, se může modlit tak, aby byl vyslyšen. Z toho vyplývá, že některé věci nejsou s Boží vůlí vůbec slučitelné! Bůh nám sděluje skrze své slovo a skrze Ducha co chce v našem životě dělat, co je pro nás důležité, co má s námi za plány. Předpokladem pro to je, abychom žili v harmonii s Boží vůlí a aby budování Božího království bylo doopravdy naší životní prioritou. Jsi ochotný změnit své priority kvůli tomu, abys dělal to, co chce Bůh? Jsi připraven zaplatit za to i vysokou cenu a - slovy kázání z minulého týdne - nést svůj kříž?

3) Aby Bůh vyslyšel naše modlitby, musíme v něj věřit. „Ale to my věříme“, řeknete mi. Ne, že by lidé nevěřili v Boha, ale nevěří některým jiným podstatným detailům. Mnozí evidentně nevěří, tomu, co říká Bible, že ďábel obchází jako lev řvoucí a svede nás k hříchu, najde-li nás v nebdělém stavu. Někteří lidé jsou víc než příliš zapleteni do tohoto světa. Možná „věří v Boha“, ale neberou ho a jeho varování před zlem doopravdy vážně. Tady jako církev potřebujeme probuzení!

4) Musíme Bohu důvěřovat. Jakub ve svém listě říká: „Kdo pochybuje… ať si nemyslí, že od Pána něco dostane.“ Bůh očekává důvěru ve všech oblastech našeho života. Očekává náš postoj dát mu vždy a všude důvěru předem. Kolik radosti by nám bylo posilou, kdybychom opravdu věřili, že Bůh je stále přítomný a že v našem životě aktivně jedná! Někdy mi přijde, jakoby si církev nechala ukrást vědomí Boží přítomnosti a nahradila ho vědomím o problémech. To, ale můžeme změnit. Důvěra v Boha, je otázkou volby. Proto Ježíš stále znovu káral malověrnost učedníků.
Existuje souvislost mezi Božím jednáním, naší vírou a modlením. Pro Boha není nic nemožné. Co potřebujeme, to jsou Boží divuplné zásahy do našich životů a přesně to chce Bůh s naším souhlasem dělat. Musíme mu ale věřit.

5) Musíme se nechat vést Duchem svatým. Je pravděpodobné, že nám Bůh něco „položil“ na srdce. Může to být například člověk, za jehož obrácení nebo probuzení se máme modlit. Nebo nějaká služba ve sboru či její rozšíření. Bůh nám také může sdělit, co zamýšlí provést, abychom se mohli na nějakou důležitou událost nebo službu připravit. Možná si říkáš, ke mně Bůh nemluví. Ale není to spíš tak, že ty neslyšíš? Není otázkou, zda k nám Bůh chce mluvit, ale zda naslouchám a zda jsem já připravený poslechnout. K tomu musím nejprve Bohu patřit. A když Bůh promluví, tak poslechnout.
Bůh k nám mluví skrze Bibli, skrze prorocké slovo (mimochodem, kdy jste naposledy četli něco od Whiteové?), mluví skrze sen nebo okolnosti, do kterých se dostaneme. Tím získáváme jasno v tom, co Bůh v našem životě zamýšlí. Dovolte mi uvést krátký příběh z mého života.

Nedávno jsem na chalupě zapomněl obě dvě knížky, které jsem měl zrovna rozečtené. Docela mě to mrzelo, ale zřetelně jsem vnímal, že vpozadí stojí nějaký Boží záměr. Pomalu jsem mu začal rozumět, když mi po příjezdu moje tchýně sama od sebe nabídla k přečtení knihu Chatrč od Williama Younga. Forma i duchovní obsah knížky byl geniální – kniha popisovala setkání hlavního hrdiny s Bohem, rozplynutí jeho některých falešných představ o křesťanství (a byl to člen církve) a jeho opravdové setkání s Bohem v jedné rozpadlé chatrči hluboko vlese na severu Kanady, kde vrah před třemi lety zabil jeho milovanou pětiletou holčičkuDo této chatrče ho pozval sám Bůh, aby uzdravil jeho hluboké zranění a odcizení od Boha. Do knihy jsem se tak hluboce začetl, že jsem ji četl dokonce i při chůzi na ulici. Mimochodem mám ji tu s sebou, kdybyste si ji chtěl někdo půjčit! Když v tom ke mně přistoupil nějaký starší pán s otázkou, co že to čtu za zajímavou knížku, že mě tolik vtáhla. Jsa zcela zaskočen jsem nebyl schopný mu prostě popsat literární žánr, tak jsem mu celý příběh o jednom zvláštním setkání člověka s Bohem prostě převyprávět. Evidentně ho to zaujalo a dokonce si název knihy i opsal. Zmínil se o tom, že má i hlubší otázky o Bohu. Odpověděl jsem, že i na těžké otázky existují uspokojivé odpovědi, a protože se celá událost odehrála na Proseku, kde od zítra shodou okolností začínají přednášky Radima Passera (taková malá podprahová reklama – zítra od 18:30 na Proseku :-), pozvaljsem ho tam. Řekl, že to zní zajímavě a že možná přijde. Tak se mi potvrdilo to, co jsem od začátku intuitivně (nebo spíše vnitřně duchovně) cítil, tedy že šlo o Boží záměr. I proto jsem se moc nevstekal, že jsem ty dvě rozečtené knihy na chalupě zapomněl.

6) Bůh vyslýchá jen vroucí modlitby. Jsem přesvědčený, že Bůh nevyslýchá modlitby, které nejsou myšleny opravdu vážně. Bůh touží po naší upřímné, neformální modlitbě. K tomu jsou ideální malé modlitební skupinky, které se v týdnu pravidelně setkávají. 

Oddaný modlitebník se modlí vytrvale. Kdo prosí Boha o nějakou věc a je spokojený, když zůstane bez odpovědi? Kupodivu mnozí! Bůh jistě každému odpoví, buď konkrétním vyslyšením modliteb, nebo zjevením své vůle v dané věci. Vytrvalá modlitba je čas, kdy nás Bůh vede hlouběji do problému a pracuje na nás. Odkrývá nám naše minulé jednání a zjevuje nám pravé motivy našeho srdce. Pokání je zde proto zcela nezbytné. A pokud selžeme, musíme si uvědomit, že jsme zanedbali modlitbu a dovolili si brát na lehkou váhu věci, které jsou pro Boha důležité. Vytrvalé modlení nás vnitřně proměňuje. Pokud ale vytrvalou modlitbu přerušíme, bereme Bohu možnost dokončit v nás a skrze nás své dílo a vyslyšení modliteb se nedostaví.

7) Modlit bychom se měli také kolektivně. Podle slov Pána Ježíše se máme modlit předně v soukromí a o samotě. Přesto Ježíš vedl své učedníky, aby se spojovali k modlitebnímu zápasu za různé konkrétní věci. Ve společných modlitbách bylo centrum síly první církve a hlavní ukazatel cesty. Výzev a problémů bylo dost. Ale to, jak si tento modlící se sbor uvědomoval Boha, převyšovalo vědomí všech problémů. Dnes jsme natolik individualizovaní, že upřednostňujeme osobní modlitbu před modlitbou ve společenství. Ovšem to není to, co čteme o tom, jak fungovala prvotní církev!

Ve společné modlitbě se navzájem sbližujeme, když se za sebe modlíme. Zde rozpoznáváme, čím můžeme tomu druhému posloužit. Tady se vytváří pouto jednoty a lásky. Zde člověk získává informace, které si s sebou může odnést do osobních modliteb. Společná modlitba sboru je výchozí bod, ze kterého má být modlitba přenesena do privátních vztahů.

8) Modlete se sami o samotě a také se svým manželským partnerem
Neexistuje žádný člověk, který by měl konstantní a hlubší modlitební vztah bez toho aniž by měl ráno pravidelně oddělený čas svých osobních modliteb. Tady se ukazuje, zda hledáme Boha skutečně celým srdcem, nebo jestli ho hledáme jen tak, vedle, televize, tréninků, práce a podobně.

Také jsem si jednu dobu myslel, že nedokážu ráno vstávat, abych se modlil a četl si z Písma. Ale Bůh změnil celé moje denní priority, aby bylo možné si tento čas pravidelně vyhradit. Dnes je po ránu a večer před spaním osobní čas s Bohem mým nejcennějším časem z celého dne.

A pokud jde o modlitby s naším manželským partnerem, jak by naše některé společné dny probíhaly úplně jinak, kdybychom je vždy začínali a končili společnými modlitbami! Jen tak se nám může podařit zachovat požehnání pro celý náš „dům“.

9) Bůh vyslýchá přímluvné modlitby. V Nu 21 je zajímavý příběh. Izraelité bojují proti amálekovcům. Když Mojžíš drží své paže zvednuté, národ v boji vítězí. Když mu ruce klesají, Izraelci prohrávají. Je zde názorně vystižený princip fungování přímluvné modlitby. Jaké ohromné souvislosti jsou mezi modlením a následnými účinky v realitě! Mojžíš to pochopil, proto si nechal podpírat ruce svými druhy. Také my bychom si každý měli zajistit modlitební podporu jiných křesťanů a také se pravidelně modlit za druhé.Pokud vás můžu poprosit, zahrňte do svých přímluv také moji službu! Moc to potřebuji.

Závěr

Dovolte mi to uzavřít. Jako sbor potřebujeme dát více prostoru modlitbám. Dokonce tvrdím, že modlitební shromáždění by měla být tím nejdůležitějším v celém našem sborovém životě! Není-li totiž modlitební život sboru pilířem, není divu, když je pak sbor v něčem postavený křivě. Mnoho našich sborů má v centru učení a ne modlitbu. A to je smutné. Ano, správné učení je životně důležité, ale správné učení přece vede k Bohu a k modlitbě! V sobotní škole mluvíme mnohými způsoby o Bohu, ale co je to platné, když nemluvíme s Bohem? Tolik lidí dnes dělá všechno možné, co je v jejich silách, jen ne to, co skutečně dělat mají – MODLIT SE. Dělají všechno, co je v jejich silách, ale možná nic z Boží síly. Rádi zpíváme a diskutujeme učeně o Bohu, ale když se máme vážně modlit, najednou to nejde. A mnohé probuzené církve okolo nás předcházejí. K našemu zahanbení. A tak se ptám, neměli bychom to změnit? Jsem přesvědčený, že naše církev i náš sbor nepotřebuje nic akutněji než živá modlitební shromáždění, kde se naučíme opravdově se modlit a budeme to také praktikovat!

Modlili jste se před kázáním za působení Ducha svatého a Boží promluvení? Nu, tak tady ho máte. Bůh říká, že není nic důležitějšího než se modlit. Co všechno by mohl Bůh učinit v nás, skrze nás a s námi, kdybychom jako jednotlivci, sbor a celá církev vstoupili na hlubinu modlitebního života? Odpověď zní: probuzení, posvěcení, evangelizace! Záleží jen na nás, co s tímto staronovým poznáním uděláme! Přesně za měsíc ode dneška začíná Modlitební týden. Věřím, že se ho tentokrát aktivně zúčastníme. Možná by ale bylo dobré začít nějakou modlitební skupinku už dříve. Takovou, která by měla pravidelný charakter a pokračovala i po skončení modlitebního týdne.

„Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ Ř 12, 12

Není nic důležitějšího než se modlit. Proto buďme v modlitbách vytrvalí!

AMEN.



MODLITBA

Otče náš, který jsi v nebesích. Odpusť nám lhostejnost a povrchnost v našem modlitebním životě. Vyznáváme, že jsme jako jednotlivci, sbor i celá naše církev v tomto bodě tragicky selhali. Ty nás však vybízíš k probuzení. Naše síla je jedině v modlitbě! Příliš často jsme se spoléhali pouze na sebe, na své síly a zdroje a tím tvého Ducha zarmucovali. A co nám bylo odměnou? Duchovní vlažnost, strnulost, vyčerpanost. Neměl by takový život konečně skončit? Neměla by konečně skončit služba, která nemá žádnou sílu? Jako bychom zapomněli, že jsme vtažení do skutečného duchovního boje se silami zla, které se snaží zmařit svatý úkol církve - záchranu světa. Děkujeme dnes za tvé slovo, které nám připomnělo, že zvítězit můžeme pouze duchovními zbraněmi: pravdou a modlitbou. V tomto potřebujeme probuzení. Děkujeme, že máš o náš sbor zájem, že nás chceš ve svém díle použít, že chceš, abychom vítězili. Nauč nás prosím znovu se svorně modlit, skutečně bdít. Tak, jak jsme o tom dnes přemýšleli. Ve jménu Ježíše Krista. AMEN.

Možné přírodní alternativy léčby rakoviny


Švýcarský lékař Berchtesgaden píše o svých zkušenostech s tzv. Breussovou biologickou léčbou rakoviny, při které tělo dokáže rakovinné buňky samo rozložit (strávit). Léčba spočívá v několikatýdenní postní šťávové kúře (nejde o alternativní medicínu, nýbrž o přírodní / příčinnou léčbu - a v tom je rozdíl, hlavně z duchovního hlediska!). Principy tohoto auto-regeneračního mechanismu popisuje následující článek:

http://www.magazinzdravi.cz/lepsi-stav-vice-stav

Je k tomu potřeba jistá odvaha a určité úsilí, ale mnoho lidí se touto metodou skutečně vyléčilo!

Zkušenost jednoho vyléčeného pacienta z českého prostředí a popis Breussovy metody viz zde:

http://www.ulozto.cz/xcjamDX/1-zkusenost-ing-dvoraka-pdf

http://www.ulozto.cz/x8f25Ju/2-breussova-metoda-pdf


Další přírodní bylinný prostředek používaný k léčbě rakoviny je konopí. Doc. Michal Miovský,CsC., asi největší odborník na lékařské využití konopí u nás, napsal knihu, ve které uvádí, že látkám v konopí je připisováno mnoho perspektivních léčebných využití včetně "protirakovinného působení, neboť tyto látky zmenšují růst nádorů a metastáz tím, že snižují cévní zásobení nádorů krví." Tento závěr potvrzuje také studie provedená na Harvardské univerzitě:

http://www.ulozto.cz/xSsREUW/3-konopi-a-rakovina-pdf

Následující francouzský dokument vysílaný na ČT2 ukazuje na značnou perspektivu využití konopí v léčbě rakoviny.





Přílohy:

Příčina rakoviny a prevence jejího vzniku:


Princip léčby rakoviny pomocí konopí


O vyhlídkách schválení léku proti rakovině z konopí



Ortorexie - posedlost zdravou stravou (video)

K tomuto videu jsem dělal české titulky. K jejich zobrazení je třeba
video otevřít přímo na Youtube a v pravém dolním rohu spustit titulky.




Toto video je o tom, jak se zdravé stravování může stát patologickou diagnózou. Tato porucha chování zatím není v patopsychiatrii samostatně kategorizována, přesto klinická praxe ukazuje, že existuje. Vzniká ve chvíli, kdy zájem o zdravou výživu přestává být prostředkem ke zlepšení a udržení zdraví, ale stává se cílem sám o sobě. Postižený člověk věnuje otázkám stravování nepřiměřenou část mentální kapacity na úkor osobního či pracovního a společenského života. Riziko ortorexie spočívá především v tom, že jeho některé průvodní jevy jsou často okolím vnímány kladně – jako zodpovědný přístup k vlastnímu zdraví či projev osobní sebekázně. Ortorexie postihuje nejčastěji osoby inklinující k různým extrémním směrům výživy jako např. vitariánství či frutariánství.

Více o Ortorexii najdete na:

https://drive.google.com/folderview?id=0B3IwNsUYpnl3NFduNVI1TUkyT2c&usp=sharing

Toto video je možné stáhnout na:

http://ulozto.cz/xpdHeXNf/ortorexie-avi

KLÍČOVÁ SLOVA: posedlost zdravou stravou, posedlost stravou, posedlost zdravou výživou, patologický vztah ke zdravé výživě, patologický vztah ke zdravé stravě, bulimie, anorexie, obsedantně kompulsivní porucha, jídelní obsese, obsese, ortorexie, orthorexia, orthorexia nervosa, vitariánství, pravda o vitariánství, frutariánství, pravda o frutariánství

Kniha Chatrč od Paul Younga (myšlenky z četby)




Pravé naplnění - spočívá v prožívání lásky a úcty ve vztazích s druhými a ve spokojenosti sám se sebou.

Bůh žije v láskyplných vztazích – proto ze své podstaty nemůže jednat bez lásky.

Bůh lidi zve, aby se přidali k jejich (trojičnímu) kruhu lásky. Začít to může pouze setkání s Bohem.

Důvěra je plod vztahu, ve kterém víš, že jsi milován.

Musíš se vzdát svého práva rozhodovat o tom, co je dobré a špatné podle tvých představ. Abys toho dosáhl, musíš mi věřit a umět se oddat mé přirozené dobrotě.

Uvědomuješ si, že tvé představy budoucnosti téměř vždy vyvolané nějakými obavami jez zřídkakdy, pokud vůbec, zahrnují i mě?

Proč je v mém životě tolik strachu? Protože nevěříš, že tě miluji.

Ryzí vztah se pozná podle pokory, i tehdy, když volba partnera není vhodná nebo rozumná.

V pokoře nejde o autoritu. Není to ani poslušnost. Jde v ní jen o vztah lásky a úcty.

Pokora je nejpřirozenějším vyjádřením Boží podstaty. Bůh se takto v pokoře podřizuje i nám.

Většina a mužů nachází své naplnění ve výkonech, ženy spíše ve vztazích.

V práci lidé hledají svou identitu, cenu a bezpečí.

Žena se upíná na muže (aby naplnil její potřeby – bezpečí a zajistil jí identitu) a on za to nad ní převzal vládu – tak si hraje na Boha. Touhou po moci a nezávislosti ničí vztah, po kterém prahne. Cesta z toho ven je vzdát se svých mocenských způsobů a manipulace. Naším úkolem není nikoho měnit nebo přesvědčovat. Můžeme je milovat svobodně bez jakéhokoli seznamu úkolů.

Ženy se od Boha odvracejí kvůli jinému vztahu. Muži se odvracejí k sobě a k půdě.

Láska je rozpínavá - je obalem rostoucího poznání (čím více někoho známe, tím ho máme raději – platí při zachování vzájemné svobody).

Souzení (hodnocení) někoho vyžaduje cítit se nad ním nadřazený. Boží soud není o ničení, ale o napravování věcí.

Bůh nikdy nepotřeboval zlo k dosažení svých dobrých úmyslů!

VŠECHNO ZLO PRAMENÍ Z NEZÁVISLOSTI NA BOHU A NEZÁVISLOST JE LIDSKÁ VOLBA!!!

Nešlo stvořit svobodu a nezaplatit za to.

(Pravou) církev buduje Bůh, ne lidé.

Náboženská mašinerie dokáže lidi semlít. Bůh nevytváří instituce. To dělají ti, kdo si chtějí hrát na Boha.

Náboženské, společenské, politické a ekonomické systémy, instituce a ideologie si lidé vytváří kvůli své nejistotě a strachu z budoucnosti.

Náboženství musí používat zákon, aby pro sebe získalo moc a mohlo ovládat lidi, které potřebuje pro přežití.

Je velice těžké někoho zachránit, pokud není ochoten ti důvěřovat.

Chyby jsou součástí života a i jimi Bůh dosahuje svého záměru.

Neměli bychom důvěřovat svým emocím více než Bohu.

Jedině Ježíš dokázal žít plně podle zákona. Aby to dokázal, musel se Bohu plně a naprosto oddat.

Zodpovědnost a očekávání jsou jen dalšími formami pravidel. Zodpovědnost a očekávání tvoří základ pro vinu, stud a soud a poskytují hlavní rámec pro to, aby se výkon stal rozhodujícím faktorem pro identitu a hodnotu.

Lidé se často snaží ovládat chování druhých prostřednictvím očekávání.

Díky Ježíši dnes neexistuje žádný zákon, který by požadoval, aby si Bůh hříchy lidí ve své mysli znovu vyvolával. Tak hříchy nijak nenarušují jeho vztah k lidem. V Ježíši Bůh lidem odpustil všechny hříchy vykonané proti němu, ale jen někteří si zvolí vztah.

Neodpuštění ničí radost, schopnost člověka plně milovat.

Bůh miluje i lidi, které jejich bolest znetvořila.

Bůh chce pomoci každému nacházet moc spíše v lásce a odpuštění než v nenávisti.

POKUD LIDÉ NEŘEKNOU PRAVDU O TOM, CO UDĚLALI, A NEZMĚNÍ SVÉ MYŠLENKY A SVOJE CHOVÁNÍ, VZTAH ANI DŮVĚRA NEJSOU MOŽNÉ. Bez opravdové změny nemůže vzniknout žádný skutečný vztah. Odpuštění však umožní toho, kdo nám ublížil (pokud svého činu lituje) milovat.

ODPUŠTĚNÍ V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEVYŽADUJE, ABYS TĚM, KTERÝM ODPOUŠTÍŠ, DŮVĚŘOVAL. POKUD BY VŠAK NAKONEC UČINILI DOZNÁNÍ A POKÁNÍ, OBJEVIL BYS VE SVÉM SRDCI ZÁZRAK, KTERÝ BY TI DOVOLIL SE PŘIBLÍŽIT A ZAČÍT BUDOVAT MEZI VÁMI MOST SMÍŘENÍ. A NĚKDY, COŽ TI MOŽNÁ PRÁVĚ TEĎ PŘIPADÁ NEPOCHOPITELNÉ – MŮŽEŠ PO JEHOSILNICI DOJÍT AŽ K ZÁZRAKU ZCELA OBNOVENÉ DŮVĚRY.

A co pobožnost, zeptal se Mack? Nic není rituál, takže dneska budeme dělat něco jiného.

Discovery Bible Study (Rodinné čtení Bible)




Praktická ukázka práce se skupinou (z česko-anglického semináře, který jsme s Bárou pořádali v Praze)



ZÁKLADNÍ PRINCIPY RODINNÉHO ČTENÍ BIBLE


1) Pracuje se s přirozenými sociálními vazbami (skrze Bohem připravené prostředníky).

2) Studium je vedeno formou diskusí, objevování a začleňováním objeveného do života.

3) Obsahem studia je velký příběh Bible (evangelia). Není to vysvětlování věrouky.

4) Autoritou je Boží Slovo, ne učitel (vedoucí skupinky je v roli moderátora, který klade otázky).

5) Nepředávají se jen informace (pravdy), ale i křesťanské DNA (láska, víra, vděčnost, poslušnost, ochota ke službě a misii).

6) Cílem je reprodukce skupinky.

7) Celá služba stojí na modlitbách vedoucích a modlitební podpoře sboru.



1. Co je to Rodinné čtení Bible?


Jde o nástroj hnutí, které je v současnosti rozšířeno po celém světě pod různými názvy. Jedná se o studium Bible v malých skupinách, které vede posluchače k Bohu. Pracovně pro nás jsme tento nástroj nazvali Rodinným čtením Bible. V originále se nazývá Discovery Bible Study. Čtení přímo v rodině není podmínkou, ale často probíhá právě tam. Důležitý je vztah důvěry ve skupince, který rodinné prostředí připomíná.

Rodinné čtení Bible je evangelizační nástroj, který vznikl v prostředí baptistů. V současné době se ukazuje, že může fungovat v různých podmínkách po celém světě. Pro nás je důležité, že toto hnutí je založeno na poctivém studiu Bible, které vede k rozhodnutím pro Boha. Není založeno na vyučování a vysvětlování věrouky, ale na objevování a pochopení Božího Slova. Vedoucí zde nevystupuje jako učitel, ale jako průvodce. Nemusí to být placený zaměstnanec církve, může to být kdokoli z nás.

Vedoucí skupinky se modlí za jednotlivé členy, dává prostor Duchu svatému a důvěřuje, že Duch svatý má tu moc přivést lidi k Bohu, dotknout se jejich srdce a proměňovat je k Božímu obrazu. Proč? Protože sám na sobě to už prožil. Ví, že Bůh lidi miluje, že je jejich Stvořitelem i Vykupitelem,a že mu na nich záleží. Existuje mnoho evangelizačních metod a Rodinné čtení Bible je jen jednou z nich. Má však předpoklady fungovat i tam, kde lidé o sobě říkají, že jsou ateisté nebo mají v představách zkreslený obraz Boha. Dává lidem možnost svobodné vůle a vlastních rozhodnutí. Ze zkušeností víme, že může přinést dobré výsledky i u nás v naší zemi. Proč to tedy nezkusit?

2. Čím se liší od jiných programů?


Někteří vkládají své naděje hlavně do masových evangelizací. Ale masy stále nikde. Doba se změnila. Vyzkoušeli jsme už několik různých způsobů a zdá se nám, že lidé v našem okolí nejsou pro nic z toho připraveni. Zkoušíme tedy různé „mostové programy“, máme mnoho přátel, za které se modlíme a toužíme přinést evangelium i do našich rodin, našim blízkým. Ale jak? Někdy používáme konfrontaci a vysvětlování, jak se věrouka naší církve liší od věrouk jiných církví. V zápalu boje zapomínáme na to, že lidé potřebují slyšet evangelium, ve kterém je obsaženo všechno podstatné. Pokud lidé uvěří Ježíši a nechají se vést Písmem, bude v nich formovat jejich nové názory a správný vztah k Bohu, sobě samému i druhým lidem. Bude z nich vychovávat živé a zdravé křesťany.

Vraťme se zpět k masovým evangelizacím. I ty jsou založeny na poznání evangelia. To se však děje formou přednášek, sdělováním poznané pravdy druhým. Bez osobního vztahu je však toto poselství často nepřenosné. Navíc pokud lidé jen sedí a poslouchají, vede je to k pasivitě a nevychová to z nich zralé křesťany ochotné a schopné sloužit druhým. Svět dnes nepotřebuje zástupy lidí, kteří se pouze jednou za týden sejdou v nažehlených košilích v modlitebnách. Jsme sice Adventisté sedmého dne, ale nechceme být adventisty jen sedmý den v týdnu. Máme jimi být stále. Dnešní nemocný svět potřebuje služebníky, kteří půjdou mezi lidi, stanou se solí světa a světlem pro zbloudilé. Služebníky, kteří se budou za druhé modlit a nabídnou jim pomoc, svůj zájem o ně, část svého času a energii, a kteří je krůček po krůčku povedou cestou víry.

Známe i podobné programy čtení Bible. Tento se nám líbí proto, že začíná „od Adama“. Začíná stvořením, představuje Boha jako Stvořitele, milujícího Otce a zároveň Zachránce. Ukazuje, co všechno Bůh pro člověka připravil a jak se k němu člověk, svedený hadem obrátil zády. Představuje Boží zaslíbení a vysvětluje svatyňovou službu. S tím, jak se člověk krok za krokem setkává s nezměrnou Boží láskou, Bůh mu předkládá i své požadavky a seznamuje jej s Desaterem jako mantinely pro zajištění bezpečného života na této hříchem zamořené zemi. Ježíš Kristus je zde představován ve světle Starozákonních textů a čtenář může nahlédnout, jak On jako Bůh, který sestoupil na naši zem, jednal s lidmi, jak je miloval až do úplné krajnosti -do ukřižování lidmi, které přišel zachránit. Zároveň čtení biblických příběhů ukazuje, že Ježíš je tím, který má moc i nad smrtí. Je schopen vzkřísit a je vzkříšen z mrtvých. Pro ty, kteří Mu uvěří, chystá nejenom lepší budoucnost na obnovené, hříchu zbavené zemi, ale nazývá je svými dětmi a zve je už teď a tady k životu ve svém království. Toto je tedy obsah evangelia a účastníci skupinek se s ním seznamují. Nezískávají jenom věcné poznání.

Studium je vedeno formou objevování a začleňování objeveného do osobního života
všech členů skupinky. Lidé, kteří se programu účastní, jsou také povzbuzování k tomu, aby příběhy dále promýšleli, pokoušeli se je převyprávět a pochopit, a aby to, co získali, předali dalším. Tak tento program vede k aktivitě všech, kteří jsou do něj zapojeni.

To, že začínáme se čtením Písma u prvních příběhů Starého zákona, je předpokladem správného pochopení evangelia. Čtenáři vnímají odlišnost kultury ve starozákonní době a hledají principy, které jsou nadčasové. Díky tomu může Písmo promluvit i do jejich vlastního života.


Na Rodinném čtení Bible se nám líbí, že skupinka není závislá na svém vedoucím, ale na Bohu. Vedoucí se modlí za jednotlivé členy a vede je k tomu, aby byli otevření Božímu působení. Ve chvíli, kdy skupinka projde celým programem, může se rozhodnout, jak bude dále pokračovat. Např. pomocí studia příběhů Janova evangelia se může dále zdokonalovat ve službě, kterou už vlastně začala na začátku setkávání, ale může i jinak růst ve víře. Také se může scházet k oslavě Boha (bohoslužbám) s dalšími podobnými skupinkami a založit tím nové společenství (sbor). V něm se lidé budou také sdílet o tom, jak Hospodin v jejich životě jedná, společně se modlit za další lidi kolem sebe a plánovat další službu.


3. Co je principem tohoto programu studia Bible?


Program rodinného studia Bible vede k tomu, že lidé, kteří se setkávají nad Písmem, získávají už od prvních setkání DNA křesťana. Všimněte si, že v přírodě má malé semínko i vzrostlý strom, zárodek kuřete ve skořápce i dospělý kohout stejné DNA. Jaké DNA má mít křesťan? K čemu jsou lidé ve skupinkách vedeni už od prvního setkání?
  • Hledat důvody k vděčnosti. 
  • Všímat si potřeb druhých, být ochotný pomoci, učit se pomáhat.
  • Učit se naslouchat.
  • Číst biblické příběhy a uvažovat o nich vcelku, nevytrhávat verše z kontextu a nepoužívat je ke zdůvodňování a obhajování vlastních představ.
  • Brát Písmo vážně.
  • Být otevřený vůči změnám ve svém životě.
  • Sdílet se s druhými


4. Kdo se může čtení zúčastnit?


Rodinného čtení Bible se může účastnit každý, kdo má chuť a dovede si pro to udělat čas. Nezáleží na věku ani na vzdělání. Společnému čtení se nebrání ani lidé, kteří o sobě říkají, že jsou ateisté. Nikdo jim zde totiž nevnucuje vlastní názory.Jde jen o to, že naslouchají příběhům a uvažují, jak se mohou dotýkat jejich vlastního života.

(Podle semináře Nathana Becka zpracovala Bronislava Hyvnarová) 




Možná, že vás při čtení napadli ještě další otázky jako například:

Jaké jsou podmínky účastníků studia


Jak se věnovat dětem, které jsou přítomné?

Jak najít zájemce o čtení Bible?

Kde se setkávat? Jak často se setkávat?

Jak vybrat části Bible ke čtení?

Jaká je a není role vedoucího skupinky?

Jaké otázky má vedoucí klást? Kam studium směřuje?

Odpovědi na tyto a jiné otázky a další užitečné materiály najdete v tomto adresáři:

https://drive.google.com/folderview?id=0B3IwNsUYpnl3S2FhUGtleE54c00&usp=sharing