Velký spor věků - Ellen G. Whiteová (výpisky z četby)


PROROCTVÍ AP. PAVLA (2 TE 2,3.4.7) O ODPADNUTÍ V CÍRKVI SE NAPLŇOVALO ZVLÁŠTĚ OD DOB SPJATOSTI PŘEDSTAVITELŮ CÍRKVE SE STÁTEM (Citát z 3. kapitoly knihy Velký spor věků; GC 50)

FORMÁLNÍ OBRÁCENÍ CÍSAŘE KONSTANTINA na počátku čtvrtého století křesťané přijali s velkým nadšením. Když svět formálně oděný spravedlností vstoupil do církve, rozklad pak postupoval velmi rychle. Zdánlivě poražené pohanství vlastně zvítězilo. Pohanské myšlení ovládlo církev. Pohanské nauky, obřady a pověry byly zapracovány do věrouky a bohoslužby formálních Kristových následovníků. Kompromis mezi pohanstvím a křesťanstvím vedl k tomu, že se začal prosazovat "člověk hříchu", o němž proroctví předpovědělo, že se bude stavět proti Bohu a vyvyšovat se nad něj. OBROVSKÁ SOUSTAVA FALEŠNÉHO NÁBOŽENSTVÍ JE MISTROVSKÝM DÍLEM SATANOVY MOCI - pomníkem jeho úsilí dosednout na trůn, aby vládl zemi podle své vůle.

Satan se kdysi pokusil dosáhnout dohody s Kristem. Přišel za Božím Synem na poušť pokušení, ukázal mu všechna království světa a jejich slávu a nabídl mu, že všechno odevzdá do jeho rukou, uzná-li Kristus nadvládu knížete temnoty. Kristus pokáral opovážlivého pokušitele a přinutil ho, aby odešel. Satan však dosahuje větších úspěchů, svádí-li podobným způsobem lidi. NAVÁDĚL CÍRKEV, ABY HLEDALA PŘÍZEŇ A PODPORU U MOCNÝCH TOHOTO SVĚTA, ABY TAK ZÍSKALA SVĚTSKÉ VÝHODY A POCTY. Tím církev zavrhla Krista a začala se podřizovat představiteli odpadnutí - římskému biskupovi.

NESLAVENÍ PAPEŽSKÝCH OBŘADŮ A SVÁTKŮ BYLO ZBĚSILE PRONÁSLEDOVÁNO (Citát z 3. kapitoly knihy Velký spor věků; GC 54.55.60)

V šestém století bylo papežství již pevně nastoleno. Za své sídlo si zvolilo císařské město a římský biskup byl prohlášen za hlavu celé církve. Pohanství bylo nahrazeno papežstvím. Drak dal šelmě „sílu svou, a trůn svůj, a moc velikou“ (Zj 13,2; viz Dodatky). A nyní začalo 1260 let papežského útlaku, jak je předpověděla proroctví knihy Daniel a Zjevení (Da 7,25; Zj 13,5-7). KŘESŤANÉ BYLI NUCENI ROZHODNOUT SE BUĎ VZDÁT SVÉ ČISTOTY A PŘIJMOUT PAPEŽSKÉ OBŘADY A BOHOSLUŽBU, ANEBO TRÁVIT ŽIVOT VE VĚZENÍCH, PODSTOUPIT SMRT NA MUČIDLECH, NA HRANICI NEBO POD KATOVOU SEKEROU. Začala se plnit slova Ježíše: „Budete pak zrazováni i od rodičů a od bratrů, od příbuzných i od přátel, a zmordují některé z vás. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé.“ (L 21,16.17) Nad věrnými se rozhořelo PRONÁSLEDOVÁNÍ S VĚTŠÍ ZBĚSILOSTI NEŽ PRONÁSLEDOVÁNÍ DŘÍVĚJŠÍ. A svět se stal velkým bojištěm. Po staletí nalézala Kristova církev útočiště v ústraní a ve skrýších. Takto praví prorok: „A žena utekla na poušť, kdež měla místo od Boha připravené, aby ji tam živili za dnů tisíc dvě stě a šedesát.“ (Zj 12,6)

Nástup římské církve k moci znamenal počátek doby temna. /…/ Papežství se stalo krutovládcem světa. Králové a císařové se klaněli nařízením římského papeže. Zdálo se, že papež rozhoduje o časném i věčném osudu lidí. Po staletí většina křesťanů přijímala učení Říma v plném rozsahu a bez výhrad, UCTIVĚ KONALA JEHO OBŘADY A ZACHOVÁVALA JEHO SVÁTKY. Ctila a štědře podporovala jeho kněze. Římská církev nedosáhla nikdy větší důstojnosti, velkoleposti a moci. Avšak „POLEDNE PAPEŽSTVÍ BYLO PŮLNOCÍ SVĚTA“.

V KAŽDÉ DOBĚ MĚL BŮH SVŮJ VĚRNÝ, AVŠAK ČASTO PRONÁSLEDOVANÝ LID (Citát z 4. kapitoly knihy Velký spor věků – GC 61.62)

Temno, které přikrylo zemi během dlouhé doby papežské nadvlády, nemohlo zcela zastřít světlo pravdy. V KAŽDÉ DOBĚ TU BYLI LIDÉ, KTEŘÍ SVĚDČILI O BOHU, VĚŘILI V JEŽÍŠE KRISTA JAKO JEDINÉHO PROSTŘEDNÍKA MEZI BOHEM A ČLOVĚKEM, POKLÁDALI BIBLI ZA JEDINÉ PRAVIDLO ŽIVOTA A SVĚTILI PRAVOU SOBOTU. Kolik svět vlastně vděčí těmto lidem, se jejich potomci nikdy nedoví. Byli upalováni jako kacíři, jejich pohnutky byly zpochybňovány, jejich povahy očerňovány, jejich spisy byly ničeny nebo překrucovány. Přesto tito svědkové zůstali pevní a po dlouhá léta uchovávali ryzí víru jako svaté dědictví pro přicházející generace.

Dějiny Božího lidu během staletí temna, které následovaly pod římskou nadvládou, jsou zapsány v nebi, LIDSKÉ ZÁZNAMY JIM VŠAK VĚNUJÍ MÁLO POZORNOSTI. Několik zmínek o věrných Božích následovnících může být nalezeno, kromě žalob jejich pronásledovatelů. Řím se snažil potlačit každý náznak nesouhlasu se svým učením nebo rozhodnutími. Snažil se zničit všechno, co považoval za kacířské, ať šlo o lidi nebo spisy. Projev nedůvěry nebo zapochybování o pravdivosti papežských dogmat stačil k tomu, aby byly mařeny životy bohatých i chudých, vysoce postavených či prostých lidí. ŘÍM SE TAKÉ SNAŽIL ODSTRANIT ZÁZNAMY O KRUTOSTECH, KTERÝCH SE DOPOUŠTĚL VŮČI VŠEM SVÝM ODPŮRCŮM. PAPEŽSKÉ KONCILY NAŘÍDILY, ŽE VŠECHNY KNIHY A SPISY, KTERÉ TAKOVÉ ZÁZNAMY OBSAHUJÍ, BY MĚLY BÝT VYDÁNY PLAMENŮM. Před vynalezením tisku existovalo jen málo knih a to ještě ve formě, že se stěží daly dobře uchovat. Proto se dalo Římu těžko zabránit, aby svůj záměr neprovedl.

ŘÍM V MINULOSTI NEVYŽADOVAL JEN ZACHOVÁVÁNÍ NEDĚLE, ALE TAKÉ ZNESVĚCOVÁNÍ SOBOTY (Citát z 4.kapitoly knihy Velký spor věků – GC 64.65)

Víra, kterou po staletí uchovávali a šířili valdenští křesťané, se podstatně lišila od falešného učení Říma. Jejich náboženské učení vycházelo z psaného Božího slova, z pravé křesťanské věrouky. Ale tito chudí zemědělci, žijící v ústraní, odloučení od světa – spjati každodenní těžkou prací se svými stády a na svých vinicích - nedospěli k pravdě vlastním zápasem proti bludům a dogmatům odpadlé církve. Neobdrželi nějakou novou víru. Jejich víra byla dědictvím po otcích. ZÁPASILI O VÍRU APOŠTOLSKÉ CÍRKVE - „víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Ju 3). „CÍRKEV NA POUŠTI“, A NIKOLI NADUTÁ KNĚŽSKÁ HIERARCHIE TRŮNÍCÍ V HLAVNÍM MĚSTĚ TEHDEJŠÍHO SVĚTA, BYLA PRAVOU KRISTOVOU CÍRKVÍ, STRÁŽCEM POKLADŮ PRAVDY, KTERÝ BŮH SVĚŘIL SVÉMU LIDU, ABY JEJ PŘEDAL SVĚTU.

K hlavním příčinám, které vedly k odluce pravé církve od Říma, patřila nenávist Říma k biblické sobotě. Papežská moc opovrhla pravdou, jak to předpověděla Biblická proroctví. Boží zákon byl zašlapán do prachu, zatímco lidské tradice a zvyklosti byly vyvyšovány. Církve, které se podřídily papežské nadvládě, byly velmi brzy donuceny, aby uctívaly neděli jako den odpočinku. V záplavě bludů a pověr byli mnozí tak zmateni - a to i praví Boží následovníci -, že sice světili sobotu, ale nepracovali ani v neděli. Toto ovšem papežské vůdce neuspokojilo. POŽADOVALI NEJEN, ABY SVĚTILI NEDĚLI, ALE TAKÉ ABY ZNEUCTÍVALI SOBOTU. Hrozil nejostřejšími slovy těm, kdo se opováží ji vzdávat úctu.

Komparace: karmická náboženství versus křesťanství

Stáhnout ve formátu PDF


-stojí za námahu zjistit, ve kterém z obou poselství je Pravda, jež obstojí ve zkoušce.

-Buddhismus -cílem je najít pravdu a její pravdivost vyzkoušet, jen tehdy jí mohu přijmout

HINDUISMUS = souhrnný název pro množství rozličných tradic a proudů v Indii
-náboženské muzeum (vše zůstává současně, postupně se zapracovalo):
  1. Nejstarší základ – uctívání démonů a model
  2. Přírodní náboženství – uctívání kultu matky, božstev plodnosti apod.
  3. Védské období 1800 – 900 př.Kr. vpád Árijců – vznik kast – védské spisy (v sanskrtu)
  4. Brahmanismus (védy) nahrazen reformním Buddhismem
  5. Návrat k hinduismu (do 300 po Kr.) – vznik Ramajány, Bhadadagíty, Mahabharáty
    1. Panteon Bohů se systematizuje: trojice Brahma, Šiva, Višna; polobozi: Krišna, Budha
    2. – deváté vtělení Boha stvořitele), řada inkarnací (kráva, had apod.)
  6. Důraz na etiku (Ghándí – řídil se Gítou, ale také Ježíšovým kázáním)
Pět cest k ukončení koloběhu života (mókše) – k vysvobození (vykoupení)
  1. Plnění povinností
  2. Askeze
  3. Jóga
  4. Povinnosti příslušné kasty
  5. Hledání poznání (o kosmu, duši, tajných souvislostech -esoterika)

BUDHISMUS (náboženství odříkání světa a meditace)

Tři pilíře: 1. Osvícení, 2. Učení, 3. Společenství (mnišská komunita)

Učení (Dharma): 1. Neexistence (popření bytí), 2. Potřeba nirvány (zbavení se tužeb – touhy žít, i touhy po vztazích), 3. Neexistence věčného slova


SROVNÁNÍ S KŘESŤANSTVÍM


Příčina utrpení: 


Karmická náboženství:
-příčinou utrpení je žádostivost (řešení je v nirváně: v potlačení žádosti, smíření se s realitou, zbavení se iluze vlastního já tj. v popření individuality)

Křesťanství: příčinou utrpení je hřích, který je důsledkem odloučení od Boha (vzpoury vůči jeho kosmickému řádu, morálnímu zákonu – jeho souhrnem je desatero). Řešení: obnova vztahu s Bohem (JK: jako inkarnovaný Bůh jsem přišel, abych tuto propast přemostil …). JK činí zázrak – hasí ničivé touhy a nahrazuje je novými legitimními (život z Božího Ducha)


Cesta vysvobození (spasení):


Karmický sytém: Člověk se rodí s morální zadlužeností – řešení: nirvána nebo cesta skutků -Buddha si při osvícení uvědomil své minulé životy -nevědomost vlastní karmy (morálního budgetu) vnímá jako problém

Křesťanství: Náš morální budget je stále minusový (díky narušenému vztahu z Bohem je člověk přirozeně nastaven proti Bohu a jeho vesmírné harmonii nepřátelsky). Nikdo není schopen žít 100% v souladu s Božími měřítky morálky bez Boha (normou je Boží zákon!). Ježíš (inkarnovaný Bůh) jediný žil bez hříchu a proto mohou být jeho zásluhy připočteny každému člověku, který o to stojí. Je to projev Boží lásky projevující se milostí a odpuštěním.


Stav po smrti: 


Východní náboženství: člověk i kosmos se neustále převtělují (Buddhismus -do zvířat, v ZENu ne; Hinduismus – opětovné vtělení samara -do člověka)

Cílem je paranirvána: fyzická smrt člověka, který prožil nirvánu -odchází do zapomnění

Křesťanství: Člověk může žít věčně, pokud přijme Boží plán spasení (po smrti Boží soud)


Smysl existence: 


Buddhismus – nenabízí smysl pro důvod bytí (učí neexistenci, život – moje já -je jen iluze)


Křesťanství: člověk byl stvořen k Božímu obrazu, k obecenství s Bohem, životu ve vztazích


Kvalita života:


Buddhismus: Vede ke zřeknutí se tužeb (i po vztazích… jsme pak ještě vůbec lidé?)

Ježíš Kristus: neničí iluzi vlastního já, ale iluzi vlastního já přednější než Bůh


Etika:


Buddhisté: nepijí alkohol, odmítají kastovní systém, snaží se být soucitní a nesobečtí - Gautama nejprve chodil s brahmány (podle véd) – žil asketicky (opustil manželku a dítě :-( -po prožití nirvány ani radost ani zármutek (= lhostejnost – ta je ale opakem lásky!) -Realita Indie: pověry, ponižování žen, kastovní systém, utrpení, bída


Křesťanství: ve světě, kde působí zlo, nejsme sami schopni dobrého -pomoc přichází shůry (Bůh pomáhá člověku, který se mu odevzdal, žít v souladu s jeho zákonem lásky)


Původ světa:


Buddhismus nemá odpověď.


Křesťanství: Bůh je stvořitel (Gn).


Teologie (nauka o) Bohu: 


Ve východní náboženství - různé teorie: 1) Bůh (Brahman) je s lidskou duší identický – Bůh je všechno a ve všech, 2) Bůh a svět jsou dvě různé věci, 3) Bůh se nemůže vtělit do zlého světa (JK: Inkarnoval se, aby překonal zlo – z lásky k člověku) Buddha: neexistuje všemocný stvořitel (Hinduisté: Stvořitelem je slunce) -Buddhismus sice odmítá víru v Boha Stvořitele, ale všude se spojuje s národnostními náboženstvími a jejich Bohy (v Tibetu usmiřování Bohů oběťmi – klasické pohanství) V klášterech: vzýván je celý panteon Bohů a polobohů (modlitební mlýnky) Višnú -dobrotivý Bůh, který v problémech světa zasáhne, aby zachránil Dharmu a svět (inkarnuje se jako člověk nebo zvíře) Šiva je bůh mnoha tváří (i ničící), je asketou, který medituje -vzorem pro všechny jogíny -většina Hinduistů věří v jediného Boha tzv. absolutno (Brahman)


Křesťanství: není to slepá síla osudu necitlivá k lidskému strádání (jing&jang – nemilosrdný), je to osobní Bůh – jediný, živý (jednající) a dobrý (jedná v můj prospěch). JK se vtělil (inkarnoval), aby překonal zlo a zachránil všechny, kdo touží po dobru (přivedl je k Bohu).


Meditace: 


Východní náboženství: rozum odsunut stranou, triumfuje cit, hledí se do vlastního nitra, Bůh se hledá uvnitř člověka (v klášterech: recitace súter, manter – k uchlácholení a odehnání démonů?)

Křesťanství: modlitba je rozhovorem s osobním, transcendentním Bohem (JK: Otče náš…) Bůh nabízí každému milost a spasení – žádá však po nás, abychom ho uznali za svého Pána a podřídili se (dobrovolně, z vděčnosti a lásky) jeho vůli (harmonizace s Bohem a jeho řádem).


Posvátné texty:


Hinduismus: upanišady (filosoficky zaměřené spisy), védy, novější knihy – o cestě k Bohu, k sebezdokonalení. Buddhismus nevěří v žádné věčné slovo.


Křesťanství: Bůh se zjevuje každému ve svém slově. Bible je věčné Bohem inspirované slovo

– udržuje život a řád ve vesmíru, je to sebezjevení vůle transcendentního Boha. Obsahuje: nabídku vztahu (přátelství), zkušenosti jednotlivců, národů s Bohem, vysvětlení původu zla (satan + démoni).

***

Jóga (jedna z cest sebevykoupení) - jógou se člověk dostává do harmonie s „Boží tvůrčí energií“ (kosmicko-božským vědomím) -v ose lidského těla je kanál životodárné energie prána (čínsky čchi) -na ní je umístěno 6 energetických center – čaker -v pánevní oblasti je sídlo kundaliny – stvořitelské síly -při jógovém cvičení se pomocí dýchání tato síla probouzí a stoupá nahoru až do nejvyšší čakry (v prostoru nad temenem hlavy) -tak dochází ke spojení s božstvím (dojde k pochopení a uznání vlastního ducha)

-seberealizace: sebezdokonalení, sebeočistění (JK: očistit nás může pouze čistý, svatý Bůh)


Alternativní medicína


-teorie, že neosobní kosmická energie proudí vesmírem a také člověkem -nedostatek této energie = nemoc -naladění na tuto energie = uzdravení (odblokování) a rovnováha v celém organismu -tím se člověk údajně dostává do souladu s přírodou

-při józe tato kosmická energie vstupuje do těla (díky dýchání) -psychotroničtí léčitelé tvrdí, že jsou schopni tuto energii nashromáždit a pak s ní léčit -homeopatika neobsahují téměř žádnou účinnou látku, zato jsou prý nabity touto energií -alternativní medicína -většinou autosugesce, ale člověk často přijímá východní náboženství


PŘÍLOHY:


Video: Indie – šokující dokument o New Age:



Buňkové sbory - utopie či Boží ideál?


Musím přiznat, že jsem byl silně na pochybách, když jsem o malých skupinkách v církvi slyšel poprvé. Chápal jsem je jako novou módu navrženou pro osamělé lidi, kteří potřebují přátele nebo nějakou terapii. Později jsem si však uvědomil, že můj problém (jako i u ostatních věřících) s přijetím malých učednických skupinek souvisí se způsobem jejich propagace. Lidé je vnímali jako další rozšíření programu sboru nebo církve. Stejně tak lze špatně pochopit i hnutí domácích (buňkových) sborů. Tady ale nejde o nějakou instituci „holistických buňkových skupinek“, nýbrž o hledání naší základní křesťanské hodnoty, o to úžasné „milujte se navzájem“ nebo „pomáhejte jeden druhému“. Jedná se o typ společenství, který vytvořil Ježíš se svými učedníky. Jde o vytvoření pospolitosti – pravého společenství. Apoštol Pavel úmyslně zakládal křesťanská společenství, která se scházela v domácnostech. Přijmout dobrou zprávu evangelia pro něj znamenalo přijmout duchovní rodinu a společenství. Společenství, to nebyl nějaký specifický program církve. Byl to hlavní důvod, proč ona duchovní rodina vlastně vznikla. 

Přijmout a uvést do praxe výše uvedený princip by však vyžadovalo, abychom radikálně a hluboce promysleli, a dokonce změnili organizační strukturu západní církve. Abychom to pochopili, podívejme se na způsob, jak John Wesley formoval raný metodismus, z něhož se poté na dlouho stalo největší protestantské hnutí na světě (pietismus). Ustanovil tři strukturální úrovně: místní sbor, dvanáctičlenné skupiny (třídy) a týmy (počet členů byl menší – tým vykonával specifickou konkrétní potřebu, např. duchovní službu ve vězení atd.). Asi 20 % metodistů bylo zapojeno do týmů, ale všichni metodisté byli součástí malých skupin. Klíčem k Wesleyho organizaci byla malá skupina, tj. střední úroveň. Jednotlivci mohli být členy sboru, připojit se ke společenství a účastnit se Večeře Páně, jen pokud byli pravidelnými účastníky malé skupiny.

Pro většinu sborů dnes je nejdůležitější úrovní či základní organizací „sbor“. Pokud existují malé skupiny, jsou chápány jen jako menší části tohoto sboru a fungují jako Wesleyho „týmy“, tedy skupiny s úkolem, který je „navíc“. Proč se ale nezabývat myšlenkou buňkových sborů, ve kterých malé skupinky tvoří základní DNA duchovního společenství? Vím, že je to zásah do celého systému církve, ale potenciál této vize je obrovský!

Pokud jde o zapojení členů do služby, statistiky hovoří jasně (uvádím sbory, které alespoň v nějaké míře realizují potřebu skupinek scházejících se v týdnu):

1) Sbor založený na programech + malé skupinky - běžný sbor, který je navíc doplněný o malé skupiny (to je asi nejčastější typ sborů v Severní Americe). Do služby se aktivně zapojuje kolem 50% členů. 

2) Meta sbor - sbor otevřený změnám, v němž většina lidí se široce zapojuje do setkávání v malých zájmových skupinách. Do služby se aktivně zapojuje asi 90% členů. 

3) Buňkový sbor - skupiny „s komplexní náplní“ jsou v samém centru služby sboru a samy vlastně fungují jako malé sbory. Nejsou to nezávislé sborové jednotky, ale každá z nich je součástí jednotného systému několika dalších buněk, které se jednou týdně setkávají k bohoslužbě (a střídají se v jejím vedení). Potenciál zapojitelnosti členů je až 100%. 

Pokud by vás zajímaly zkušenosti s tímto typem společenství z našeho prostředí, přikládám odkaz na přednášky adventistického kazatele z Manchesteru, který buňkový sbor založil a úspěšně ho vede. Měl jsem možnost se s ním osobně setkat, a vřele záznam z jeho semináře doporučuji. 


Není to ale ojedinělý případ na půdě naší církve. Od roku 2010 je na divizi specializovaný konzultant pro buňkové sbory (v rámci Open Home Ministries), který na toto téma pořádá vzdělávací semináře. 


PŘÍLOHY:

1) Evangelizační přednášky versus vztahová evangelizace
http://matej4212.blogspot.com/2017/04/evangelizacni-prednasky-versus-vztahova.html

2) Přirozený růst církve
http://matej4212.blogspot.com/2017/04/prirozeny-rust-cirkve.html

3) Mistrův plán zvěstování evangelia
http://matej4212.blogspot.cz/2017/04/mistruv-plan-zvestovani-evangelia.html