(přepis mého kázání s ilustrací z mého osobního života)
Dt 7,12-15 „Za to, že tato práva budete poslouchat a bedlivě je dodržovat, bude Hospodin, tvůj Bůh, zachovávat tobě smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům. Budě tě milovat a bude ti žehnat a rozmnoží tě… Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc, nevloží na tebe žádnou ze zhoubných chorob egyptských, které jsi poznal, ale uvalí je na všechny, kdo tě nenávidí.“
Ex 24,3 „Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“
Vzpomínáte na svůj manželský slib? Já velice živě. :-) Ten můj zněl takto: „Milá Barboro, odevzdávám se tobě a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost; že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh.“
Další nezapomenutelný okamžik, který mi vytane na mysli při zmínce o slavnostním slibu, je chvíle, kdy jsem žádal svoji nastávající o ruku. Bylo to večer v Praze na vrcholku Petřínské rozhledny. Moje nastávající vůbec nic netušila, když jsme po romantické sobotní procházce pomalu stoupali po točitých schodech rozhledny vzhůru. Tam jsem jí vyznal lásku a zeptal se, zda by si mě chtěla vzít.
V přesně načasovaný okamžik se dole pod věží rozsvítilo živé srdce tvořené našimi asi pětadvaceti kamarády, kteří nás v našem životním rozhodnutí přišli podpořit. Na závěr scenérie ozářil oblohu nad námi připravený ohňostroj. Pro nás oba to byl velmi dojemný moment. Přesto nejdůležitějším z celého večera bylo, co jsem Báře slíbil při nasazování zásnubních prstýnků. Vyjádřil jsem, jak moc pro mě znamená, a slíbil, tehdy poprvé, že jí budu prokazovat lásku, věrnost a péči, dokud nás smrt nerozdělí.
Poté přišel čas, kdy se měla k mé žádosti o ruku vyjádřit ona. K mému štěstí odpověděla „ANO“. :-)
V podobném duchu byla uzavřena smlouva s Izraelci na hoře Sínaj, kde Hospodin poté, co vyvedl svůj lid z otroctví v Egyptě, jim slovy i činy vyznal svoji lásku a zástup jednohlasně odpověděl své „ANO“.
Izrael byl vyvolen a zachráněn pouze z Boží milosti, nebyla to jejich zásluha, nýbrž dar (Dt 7, 7). V příběhu Sínaje vidíme iniciativu Boha, který si vyvolil zotročený lid, aby jej vysvobodil z Egypta, označil jej za svůj vlastní a odevzdal mu své srdce.
Bůh vstoupil do unikátního vztahu s izraelským lidem. Tento vztah byl vyjádřen ve formě smlouvy (berít), skrze niž Hospodin závazně uzavřel spojení s těmi, kteří se rozhodli opustit Egypt.
Smlouva sloužila jako prostředek k jejich dalšímu poznávání Hospodina, ale také jako ochrana nově vzniklého vztahu. K tomu, aby mohla být účinná, bylo třeba přijmout závazek z obou stran. Obsahem Sínajské smlouvy proto byl – vedle Božího slibu lásky, věrnosti a požehnání – také závazek Izraelců, že od nynějška budou uctívat pouze Hospodina, a to podle jím ustanovených pravidel uctívání.
Když lidé vstupovali do smluvního vztahu s Bohem, naslouchali Božím ustanovením. Poté je Bůh vedl, aby se je učili uplatňovat ve svém životě. Křesťané rovněž vstoupili svým křtem do smlouvy s Bohem skrze víru v Ježíše Krista, měli by proto odpovědně reagovat na to, co od nich jejich Pán očekává.
Izraelité měli být národem svatých kněží, kteří přivedou okolní národy k Bohu. Výraz „svatý“ znamená oddělený ke službě pro Boha. Záměrem této služby, stejně jako v případě novozákonní církve, bylo zvěstovat lidem Boží sebezjevení a evangelium (dobrou zprávu) o nabízené Boží záchraně.
Netrvalo však dlouho a první generace těchto Izraelců své závazky vůči Hospodinu porušila. V 2. Mojžíšově Bůh smutně konstatuje:
„Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘ “ (Ex 32,8)
Izraelci měli dostatečně pádné důvody, aby věřili Bohu a zachovávali jeho přikázání. Byli svědky řady velkých zázraků, kterými jim Bůh dokázal svoji lásku a péči o ně. Přesto měli Izraelci neustále problémy s tím, aby mu zůstávali věrní.
Mojžíš naštěstí Izraelce ujistil, že pokud se rozhodnou navrátit k Bohu, Hospodin bude vždy ochoten je znovu přijmout. Boží milosrdenství je veliké. Sahá mnohem dál, než si dovedeme připustit. I když lidé od Boha odešli a dobrovolně ničili své životy, Bůh byl neustále ochoten přijmout je zpět. To je patrné zejména u proroka Ozeáše (Oz 2, 14-15), kde je Boží láska k Izraeli ilustrována prorokovým vztahem k nevěrné manželce a jeho neúnavnou snahou získat srdce této ženy zpět.
Jako je smlouva na Sínaji určitou analogií k manželskému slibu, jsou i první dny Izraelců na poušti přirovnávány k „líbánkám“, viz Jeremjáš 2, 2: „Jdi a provolávej v Jeruzalémě: Toto praví Hospodin Izraeli: Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem, jak jsi za mnou chodila pouští, zemí neosívanou.“ Biblické pojetí smlouvy otevírá nový rozměr lásky, vroucnosti a intimity, jež jsou součástí Božího vztahu s jeho lidem.
Boží sliby a jejich splnění jsou jisté vždy. Jsou to lidé, kdo si musí zvolit, zda chtějí být jejich součástí. Z Božího jednání i z podstaty jeho charakteru vyplývá, že Bůh ke svému uctívání nikoho nenutí. On dává lidem na vybranou, zda jeho nabídku přijmou, či nikoli. Láska totiž „nenutí milovat s nechutí…“, jak se zpívá v jedné křesťanské písni.
Rozhodnutí pro vztah s Bohem je však otázkou života a smrti, vždyť Hospodin je zdrojem veškerého života. Odvrácení se od něj není ničím jiným než sebevraždou. Bůh si přeje, aby si to každý uvědomil, protože chce, aby si všichni zvolili život!
Dt 30,15-20: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít… Vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů…“
Bůh dal Izraelcům na výběr mezi dobrem a zlem, požehnáním a prokletím (Dt 11,26-28). Realitou je, že většina z nich si svojí neposlušností zvolila záhubu.
I nás dnes Bůh staví před stejně závažné rozhodnutí. Můžeme si žít buď jen sami pro sebe, nebo sloužit Bohu. Pokud jsme se rozhodli žít jen pro sebe, zvolili jsme si cestu, která končí smrtí. Pokud jsme si vybrali Boží cestu, získali jsme podle Jana 5, 24 věčný život v Božím království, kde „nebude smrt, nářek ani bolest“ (Zj 21, 4).
Izraelci neměli důvod, aby opustili Boha. Vychovával je a staral se o ně jako laskavý pastýř. „Chránil je jako oko v hlavě, pečoval o ně jako orel o své mládě.“ (Dt 32, 11)
Milí přátelé, byli jsme povoláni, abychom prožívali intimitu ve vztahu s Bohem, kterou většina lidí v naší ateistické zemi nepoznala. Pojďme se odevzdat do jeho láskyplných rukou a buďme mu věrní.
Přijměme závazek vyplývající z nabízené smlouvy s Bohem a vstupme do něho s plnou oddaností. Hospodin je spolehlivý a věrný, on to v dějinách i každému z nás dokázal mnohokrát!
AMEN
Audiozáznam mého kázání:
