Smlouva člověka s Bohem (kázání)

(přepis mého kázání s ilustrací z mého osobního života)

Dt 7,12-15 „Za to, že tato práva budete poslouchat a bedlivě je dodržovat, bude Hospodin, tvůj Bůh, zachovávat tobě smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům. Budě tě milovat a bude ti žehnat a rozmnoží tě… Hospodin od tebe odvrátí každou nemoc, nevloží na tebe žádnou ze zhoubných chorob egyptských, které jsi poznal, ale uvalí je na všechny, kdo tě nenávidí.“

Ex 24,3 „Všechen lid odpověděl jako jedněmi ústy. Řekli: Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“

Vzpomínáte na svůj manželský slib? Já velice živě. :-) Ten můj zněl takto: „Milá Barboro, odevzdávám se tobě a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost; že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh.“

Další nezapomenutelný okamžik, který mi vytane na mysli při zmínce o slavnostním slibu, je chvíle, kdy jsem žádal svoji nastávající o ruku. Bylo to večer v Praze na vrcholku Petřínské rozhledny. Moje nastávající vůbec nic netušila, když jsme po romantické sobotní procházce pomalu stoupali po točitých schodech rozhledny vzhůru. Tam jsem jí vyznal lásku a zeptal se, zda by si mě chtěla vzít.

V přesně načasovaný okamžik se dole pod věží rozsvítilo živé srdce tvořené našimi asi pětadvaceti kamarády, kteří nás v našem životním rozhodnutí přišli podpořit. Na závěr scenérie ozářil oblohu nad námi připravený ohňostroj. Pro nás oba to byl velmi dojemný moment. Přesto nejdůležitějším z celého večera bylo, co jsem Báře slíbil při nasazování zásnubních prstýnků. Vyjádřil jsem, jak moc pro mě znamená, a slíbil, tehdy poprvé, že jí budu prokazovat lásku, věrnost a péči, dokud nás smrt nerozdělí.
Poté přišel čas, kdy se měla k mé žádosti o ruku vyjádřit ona. K mému štěstí odpověděla „ANO“. :-)

V podobném duchu byla uzavřena smlouva s Izraelci na hoře Sínaj, kde Hospodin poté, co vyvedl svůj lid z otroctví v Egyptě, jim slovy i činy vyznal svoji lásku a zástup jednohlasně odpověděl své „ANO“.

Izrael byl vyvolen a zachráněn pouze z Boží milosti, nebyla to jejich zásluha, nýbrž dar (Dt 7, 7). V příběhu Sínaje vidíme iniciativu Boha, který si vyvolil zotročený lid, aby jej vysvobodil z Egypta, označil jej za svůj vlastní a odevzdal mu své srdce.

Bůh vstoupil do unikátního vztahu s izraelským lidem. Tento vztah byl vyjádřen ve formě smlouvy (berít), skrze niž Hospodin závazně uzavřel spojení s těmi, kteří se rozhodli opustit Egypt.
Smlouva sloužila jako prostředek k jejich dalšímu poznávání Hospodina, ale také jako ochrana nově vzniklého vztahu. K tomu, aby mohla být účinná, bylo třeba přijmout závazek z obou stran. Obsahem Sínajské smlouvy proto byl – vedle Božího slibu lásky, věrnosti a požehnání – také závazek Izraelců, že od nynějška budou uctívat pouze Hospodina, a to podle jím ustanovených pravidel uctívání.

Když lidé vstupovali do smluvního vztahu s Bohem, naslouchali Božím ustanovením. Poté je Bůh vedl, aby se je učili uplatňovat ve svém životě. Křesťané rovněž vstoupili svým křtem do smlouvy s Bohem skrze víru v Ježíše Krista, měli by proto odpovědně reagovat na to, co od nich jejich Pán očekává.

Izraelité měli být národem svatých kněží, kteří přivedou okolní národy k Bohu. Výraz „svatý“ znamená oddělený ke službě pro Boha. Záměrem této služby, stejně jako v případě novozákonní církve, bylo zvěstovat lidem Boží sebezjevení a evangelium (dobrou zprávu) o nabízené Boží záchraně.

Netrvalo však dlouho a první generace těchto Izraelců své závazky vůči Hospodinu porušila. V 2. Mojžíšově Bůh smutně konstatuje:
„Brzy uhnuli z cesty, kterou jsem jim přikázal. Odlili si sochu býčka a klanějí se mu, obětují mu a říkají: ‚To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.‘ “ (Ex 32,8)

Izraelci měli dostatečně pádné důvody, aby věřili Bohu a zachovávali jeho přikázání. Byli svědky řady velkých zázraků, kterými jim Bůh dokázal svoji lásku a péči o ně. Přesto měli Izraelci neustále problémy s tím, aby mu zůstávali věrní.

Mojžíš naštěstí Izraelce ujistil, že pokud se rozhodnou navrátit k Bohu, Hospodin bude vždy ochoten je znovu přijmout. Boží milosrdenství je veliké. Sahá mnohem dál, než si dovedeme připustit. I když lidé od Boha odešli a dobrovolně ničili své životy, Bůh byl neustále ochoten přijmout je zpět. To je patrné zejména u proroka Ozeáše (Oz 2, 14-15), kde je Boží láska k Izraeli ilustrována prorokovým vztahem k nevěrné manželce a jeho neúnavnou snahou získat srdce této ženy zpět.

Jako je smlouva na Sínaji určitou analogií k manželskému slibu, jsou i první dny Izraelců na poušti přirovnávány k „líbánkám“, viz Jeremjáš 2, 2: „Jdi a provolávej v Jeruzalémě: Toto praví Hospodin Izraeli: Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem, jak jsi za mnou chodila pouští, zemí neosívanou.“ Biblické pojetí smlouvy otevírá nový rozměr lásky, vroucnosti a intimity, jež jsou součástí Božího vztahu s jeho lidem.

Boží sliby a jejich splnění jsou jisté vždy. Jsou to lidé, kdo si musí zvolit, zda chtějí být jejich součástí. Z Božího jednání i z podstaty jeho charakteru vyplývá, že Bůh ke svému uctívání nikoho nenutí. On dává lidem na vybranou, zda jeho nabídku přijmou, či nikoli. Láska totiž „nenutí milovat s nechutí…“, jak se zpívá v jedné křesťanské písni.

Rozhodnutí pro vztah s Bohem je však otázkou života a smrti, vždyť Hospodin je zdrojem veškerého života. Odvrácení se od něj není ničím jiným než sebevraždou. Bůh si přeje, aby si to každý uvědomil, protože chce, aby si všichni zvolili život!

Dt 30,15-20: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení a právní ustanovení, pak budeš žít… Vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů…“

Bůh dal Izraelcům na výběr mezi dobrem a zlem, požehnáním a prokletím (Dt 11,26-28). Realitou je, že většina z nich si svojí neposlušností zvolila záhubu.

I nás dnes Bůh staví před stejně závažné rozhodnutí. Můžeme si žít buď jen sami pro sebe, nebo sloužit Bohu. Pokud jsme se rozhodli žít jen pro sebe, zvolili jsme si cestu, která končí smrtí. Pokud jsme si vybrali Boží cestu, získali jsme podle Jana 5, 24 věčný život v Božím království, kde „nebude smrt, nářek ani bolest“ (Zj 21, 4).

Izraelci neměli důvod, aby opustili Boha. Vychovával je a staral se o ně jako laskavý pastýř. „Chránil je jako oko v hlavě, pečoval o ně jako orel o své mládě.“ (Dt 32, 11)

Milí přátelé, byli jsme povoláni, abychom prožívali intimitu ve vztahu s Bohem, kterou většina lidí v naší ateistické zemi nepoznala. Pojďme se odevzdat do jeho láskyplných rukou a buďme mu věrní.

Přijměme závazek vyplývající z nabízené smlouvy s Bohem a vstupme do něho s plnou oddaností. Hospodin je spolehlivý a věrný, on to v dějinách i každému z nás dokázal mnohokrát! 

AMEN

Praktický výklad knihy Daniel - Jacques Doukhan (výtah z četby)


Mílí přátelé, právě jsem dočetl velmi obohacující knihu od Jacqua Doukhana, profesora starého zákona na Andrewsově univerzitě. Velmi logicky v ní vysvětluje naplnění Danielových proroctví odkazujících na rok 1844.

Proroctví o 70 týdnech

- nezaměňovat s Jeremiášovým proroctvím (Da 9, 1-2.20-27) o 70 rocích !!

- Jeremiášovo proroctví ukazuje na Mesiáše sobotního roku - Cýrus (každý 7. rok)

- Danielovo proroctví ukazuje na Mesiáše jubilejního roku (jednou za 7x7=490 let?)

Výpočet:

Od vyjití slova o vybudování Jeruzaléma (výchozí bod) + 70 (69+1/2) prorockých týdnů --> Ježíš Kristus

r. 457 př.Kr. (Artarxerxův dekret)  + 483 let (69x7) = 27 n.l. (křest JK)

                      + 1/2 týdne (3,5 roku) = 31 n.l. (smrt)

- 62 týdnů (Da 9, 26a) se připojí k 7 týdnům (Da 9, 25a) = 69 týdnů jako celek (3 důvody: ...)

Proroctví o 2300 večerech a jitrech

- předchozí vidění o 70 týdnech je pomůckou pro porozumění o 2300 v. a j.

- Ježíš Kristus je tak zde jako určitá kotva (autorizace) tohoto vidění

- platí-li jedno, musí platit i druhé - obě prorocké linie vychází ze stejné události

r. 457 př. Kr. + 2300 = 1844 (nultý rok se připočítává!)

- stejný výchozí bod, protože jde o odpověď na stejnou otázku: "Až dokdy bude trvat vidění(?)"

- předmětem naplnění je očištění svatyně od pustošitele (znovuobnovení ustavičné oběti)

- vidění je Danielovi dáno v Den smíření - univerzální očištění ukazuje na kosmický Jom Kippur

- tento den má být dnem začátku Božího soudu (na otázku: Do kdy bude trvat bezpráví?)

- eschatologicky má začít ČAS KONCE (?)

1335, 1290 a 1260 prorockých let (Da 12, 1-12)

1335 let (Da 12, 11) uplyne od odstranění ustavičné oběti a její nahrazení pustošící ohavností:

1844 (43?) - 1335 = 508 (církev s pomocí francského krále Chlodovíka upevňuje svoje politické postavení. Ariánský tábor, který brzdí její plány je odstraněný.

1290 let: 1290 + 508 = 1798 (zlomení papežské moci Napoleonem vrcholí uvězněním a deportací papeže

1260 let: 1798 - 1260 let = 538 n.l. (poslední Ariánské království je odstraněno císařem Justiniánem). Odteď může papežství v plnosti uskutečňovat svoje světovládné plány)

- tyto údaje se vážou na otázku vyřčenou u Da 12, 7-8 (stejně jako v případě 2300 v. a j.)

- proto konečný bod obou událostí musí být r. 1844

- rok 1844 je ROKEM PLNÉHO NAPLNĚNÍ (ROZLUŠTĚNÍ) TOHOTO PROROCTVÍ A KONTROLNÍM BODEM PROROCTVÍ

Význam roku 1844

Doukhan v podstatě říká, že ačkoli sám rok 1844 nemá z prorockého hlediska důležitý význam, je to kontrolní rok, na základě kterého se dá ověřit pravost Danielových proroctví odkazujících jak na příchod Krista, tak na působení antikrista v dějinách. Pokud jste Doukhanovu knihu nečetli, doporučuji vám si k tomu tématu přečíst str. 140-147 a především 178-181 (odkaz na celou knihu v elektronické podobě najdete na konci tohoto článku)


Prorocká údobí 1335, 1290 a 1260 roků jasně potvrzují správnost výsledné hodnoty 1844 a to s úžasnou matematickou přesností! Roky 508, 538 a 1798 n.l. to jen historicky dotvrzují.

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98eho%C5%99_I._Velik%C3%BD

http://cs.wikipedia.org/wiki/Chlodov%C3%ADk


http://cs.wikipedia.org/wiki/Justini%C3%A1n



PŘÍLOHY

Schemata prorockých událostí




Celá kniha v elektronické podobě (slovensky) je k dispozici na adrese:


https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3ZTREVV9jS0hMVjA/view?usp=sharing


Záznam z přednášky Jacquesa Doukhana (česky):

http://shop.awrstudio.cz/?go=8&kat=56&info=121

Dále si můžete přečíst mojí studii s názvem Danielovo proroctví o zastavení každodenní oběti, dostupnou na tomto webu:

http://matej4212.blogspot.com/2011/12/danielovo-proroctvi-o-zastaveni.html

Husitská kronika - Vavřinec z Březové (výtah z četby)


O knize

Autor Vavřinec z Březové byl mistrem artistické fakulty pražské univerzity a sám účastníkem revolučních událostí doby husitské. Informuje proto dosti podrobně o revolučním hnutí od jejích prvních náznaků v přijímání podobojí až po vypuknutí bouří v Praze, založení Tábora a po první léta husitských válek. Autor sám je mluvčím pražského měšťanstva, tedy příslušník umírněného husitského středu (viz poznámka na konci textu), proto kritizuje radikální učení táborské i pražské chudiny. Zároveň však vyjadřuje ostré protizikmundovské a protikatolické stanovisko. V jeho díle je patrný posun od počátečního nadšení až po skepsi z vyhroceného sledu událostí hnutí. Originál byl napsán v latině, překlady kroniky existovaly později i ve staročeském provedení (15. století). Kniha zaznamenává různá období husitských válek, ukazuje na jejich počátky a příčiny a poté velký vojenský úspěch hnutí včetně jednání o jeho programu, formulovaném ve čtyřech artikulech pražských. Kniha je jedním z nejcennějších pramenů pro toto období.

Výtah z knihy

Prvním, kdo podával podobojí v Čechách, byl Jakoubek ze Stříbra. Král Václav IV., císař i arcibiskup pražský této praxi bránili, přesto se podobojí začalo šířit po celých Čechách. V roce 1414 se konal Kostnický koncil, kam byl pozván Jan Hus, zaštítěný Zikmundovým glejtem. Ten však nebyl dodržen a Jan Hus skončil v žaláři. Účastníci koncilu nepravdivě tvrdili, že Jan Hus ve svých kázáních nabádal ke zrušení kněžstva. Koncil příjímání podobojí v církvi zakázal. Bylo rozhodnuto, že inkvizitoři mají všechny takto praktikující hubit jako kacíře a že se při tom mohou dovolávat pomoci světského ramene. Mistru Janu Husovi nebylo dopřáno se před koncilem hájit. Byl sice předvolán, ale diskuse neproběhla nad Písmem.

Poté, co upálili mistra Jana Husa, se Čechách vzedmula obrovská vlna odporu. Lidé začali vyhánět kněze, kteří bránili přijímání podobojí, z měst. Proto byl roku 1416 nad Prahou vyhlášen interdikt. Přívrženci Husa se začali ve sváteční dny scházet k přijímání podobojí na poutních místech. Jedním z nich byla hora Tábor. Nedlouho poté došlo v Praze k defenestraci konšelů a ustanovení lidové samosprávy. Lid pak začal plenit všechny kostely a kláštery, kde nebylo dovoleno podávat podobojí. Do Prahy se sjeli také mimopražští husité. Pražský hrad a Vyšehrad v držení královských, kteří bránili této revoltě. V té době přišlo na pomoc pražanům pod vedením táborského hejtmana Jana Žižkyna čtyři tisíce táboritů. S královskými bylo sepsáno dočasné příměří. Husité v ostatních částech Čech museli snášet kruté pronásledování. Zvláště v okolí Kutné hory, kde házeli husity do studní (zemřelo jich takto asi 1600).

Po smrti Václava vyhlašuje následovník českého trůnu Zikmund Lucemburský v Brně sjezd aristokracie. Zde sesadil z úřadu všechny vyznavače kalicha a vydal oficiální nařízení na vyhubení všech husitů. Ke střetu královských s táborskými došlo u Sudoměře, kde však bylo královské vojsko odraženoTéhož roku vyhlásil Zikmund proti Praze křížovou výpravu o počtu 150 tisíc ozbrojenců z mnoha evropských národů. Ti byli svým klérem povzbuzováni k vraždění „kacířských“ Čechů udělováním odpustků. Křižácké vojsko bylo však pražany odraženo. Křižáci ve zlosti vypalovali okolní vsi, znásilňovali ženy a házeli do ohně všechny, na které narazili. Poté křižácké vojsko odtáhlo.

Pražská obec si v té době ujednotila své vyznání v tzv. čtyřech pražských artikulech. Ty zahrnovaly tyto články: 1) Nesmí být bráněno kázat Boží slovo v českém jazyce, 2) Nesmí být bráněno přijímání „podobojí způsobou“, jak ustanovil Kristus, 3) Musí být kněžím odňata světská moc a bohatství, aby se vrátili k evangeliu a apoštolskému životu, 4) Všechny zjevné hříchy proti Božímu zákonu musí být těmi, komu to přísluší, potírány. U kněží jimi byly svatokupectví, prodávání odpustků a vybírání peněz za služby.

Táborští kněží začali horlivě hlásat přicházející druhý Kristův příchod a učili, že jen v pěti městech budou moci být lidé zapečetěni a spaseni. Mnozí na základě toho prodávali své statky a sjížděli se do těchto měst. Zde pak skládali peníze do komunální držby. V Praze zase Jan Želivský kázal na text Zjevení a nabádal k povstání proti Zikmundovi. Ačkoli Želivský nebyl příliš vzdělaný, byl velmi výmluvný a mnoho lidu strhl pro svou věc.

Táborité byli zpočátku lidé hlavně z oblasti Bechyně, kteří byli za přijímání podobojí vyháněni ze svých kostelů. Scházeli se na hoře Tábor a společně přemýšleli, jak by přivedli kněžstvo a církev k původnímu apoštolskému záměru. Táborské artikuly: odmítali výklady Písma raných církevních otců, uznávali pouze autoritu Písma. Odmítaly jakékoli církevní řády, svěcenou vodu, zpověď, dále nošení monstrancí a drahých rouch. Kněžími sloužícími klasickou mši opovrhovali. Svátost oltářní měla být vysluhována pouze kněžími s vousem bez tonzury, předkládající podobojí v prostém oděvu. Jejich kněží nesměli mít žádný majetek ani bydlet v domech získaných od laiků. Nevěřili v očistec, ani nekonali mše za mrtvé. Modlitby ke svatým a přechovávání svatých obrazů vnímali jako kacířství a modlářství. Někteří brali z kostelů zpěvníky a mešní monstrance, ty pálili, ostatky svatých pak rozhazovali po okolí. Kněžská roucha přešívali na košile a spodky . Bořili kostely s odůvodněním, že nebyly vybudovány ke cti Boží, nýbrž ke cti svatých. Kláštery vypalovali, protože v izolování mnichů viděli rozpor s Písmem.

Eschatologie táborských byla velmi zhoubná. Hlásali totiž, že se právě obnovuje Kristovo království a že oni jsou těmi, kteří mají vykonat sedm posledních Božích ran vůči odpadlému světu. Kristus se prý měl v této etapě dějin zjevit pouze jako soud konající a tudíž jsou všichni věrní vyzváni prolévat krev, aby tím odstranili všechna pohoršení z přicházejícího Kristova království a zároveň vykonali pomstu Božího hněvu na národech. Četli Mk 13,14, kde se píše, že věřící mají utéct do hor. Kostely a města (kromě pěti) měly být zpustošeny, protože do nich již nikdo více nevkročí. Dále se ztotožnili s anděly ze Zjevení, kteří vyvedou všechny věrné z měst a vesnic do hor. Mnozí z nich úplně odložili milosrdenství na základě učení, že Kristus se v této etapě dějin má zjevit pouze jako soudce a mstitel a nikoli jako milosrdný Spasitel. Proto pobíjeli všechny, kdo s jejich názory nesouhlasili. Lid duchovní i světský vraždili cepy, po desítkách je upalovali, topili. Nešetřili nikoho. Dokonce i kněze, kteří podávali podobojí, ale nesouhlasili s nimi v ostatních článcích, nemilosrdně upalovali. Přitom se ospravedlňovali tvrzením, že si musí umýt ruce v krvi hříšníků. Čím více kdo pak zabil tzv. nepřátel zákona Božího, měl pak očekávat větší odměnu od Boha. Dokonce jim jejich kněží slibovali, že kam při vraždění jejich noha šlápne, tak tu zemi jim pak Bůh daruje do dědictví.

A tak padl na celé Čechy veliký strach z táboritů. A protože lidé nevěděli na kterou stranu se přidat, mnozí se k nim připojovali. Někteří tak činili kvůli náboženské horlivosti, jiní ze strachu, další ze ziskuchtivosti. Mezi tábory se objevili i různé sekty, například takoví, kteří se po vyhnání z Tábora svlékli do naha a tak chodili, přičemž to odůvodňovali tím, že oděv byl člověku dán až v důsledku hříchu. Ze stejného důvodu mysleli, že nehřeší, prováděli incest. Někteří muži také opustili své staré manželky a našli si mladé. Knihy odmítali, protože je údajně už nepotřebují, neboť jsou vedeni přímo duchem svatým (pneumatici) a zákon Boží mají zapsaný v srdci. Mezi zmíněné sekty patřili Pikarti aAdamité, z nichž obě nechával Žižka likvidovat.

Tak se české království rozdělilo na tři skupiny: táborité, umírnění husité v Praze, v Kutné hoře a v dalších městech odpůrci podobojí. Co se týče výkladu Písma, měli pražští husité k věci střízlivější přístup. Když přišel někdo s nějakou teologickou novinkou, nesměl jí ihned šířit mezi lidem, ale musel nejprve danou věc předložit k přezkoumání teologům a teprve poté věc mohl veřejně oznámit lidu. V Praze se navíc usnesli, že kromě nadbytečností a okázalostí budou zachovávat dosud dodržovaný mešní řád a to včetně užití ornátu i kalicha. Dále byli v Praze pod záštitou faráře a teologa mistra Jakoubka ze Stříbra vyhlášeny tyto články: 1) Všichni kněží musí poslouchat zvolené duchovních správce, 2) Nikdo nesmí bránit potrestání neposlušných kazatelů šířících bludy, 3) Nikdo nesmí zavádět novoty, aniž by to nejprve obhájil před zvolenými duchovními správci z Písma, 4) Kněží mohou být dosazováni do úřadu až po uvážení, zda jsou morálně a znalostmi způsobilí k převzetí správy nad dušemi. Z tohoto důvodu táborité v Praze nikdy dlouho nevydrželi. Teologové z Českého učení je totiž konfrontovali se sedmdesáti články, v nichž uváděli důvody, v čem s tábority nesouhlasí. Na to táborité reagovali slovy, že se pražané ještě zcela nezřekli papežského vlivu.

Mezitím si Zikmund stěžoval, že s pražskými není žádná dohoda a že jej chtějí oloupit o dědictví krále. Pražští se zase obávali královi lsti, neboť se doslechli, že mu papežský legát radil, aby pražanům mnoho nasliboval, ale nic nedodržel, to proto, že podle něj kacířům není nutné dodržovat sliby. Pražané na králi požadovali, aby odůvodnil (za pomoci svých teologů), v čem a proč nesouhlasí s pražskými artikuly. Přitom uváděli, že jsou připraveni přijmout z Písma větší pravdu, pokud jim bude předložena. Odpověď však pražané nikdy nedostali. Poté přijel do Prahy arcibiskup Konrád, který se přihlásil k zachovávání pražských artikulů. To pražany povzbudilo. Téhož roku (1421) byl ve městě Čáslavi uspořádán sněm pánů z Čech i Moravy ve snaze nastolit v Zemích koruny české mír a spravedlnost. Tam se také všichni shodli na tom, že budou hájit čtyři pražské artikuly. Poté se v Praze konal všeobecný kněžský synod, kam byli pozváni všichni kněží, aby zde rokovali o tom, jak nastolit v zemi duchovní mír. Byly zde přečteny články, na nichž se shodli všichni kromě táborských, kteří nesouhlasili zejména s dodržováním církevních řádů.

V téže době vtrhla do Čech u Žatce další křížová výprava s rytíři z celé Evropy (papež za účast slíbil odpustky trestů a vin). Bylo jich ke dvěma stům tisícům! Toto obrovské vojsko se však zázračně rozprchlo (Autor husitské kroniky uvádí, že vojsku začaly na mnoha místech hořet stany a prý nad nimi bylo vidět modrý sloup, který je zapaloval). Křižáci prchali a husité je pobíjeli. Nedlouho poté se však Zikmund spojil s Uhry a Tatary a ti společně vtrhli na Moravu. Moravské pány Zikmund donutil k poslušnosti a společně s novým obrovským křižáckým vojskem vytáhli ke Kutné hoře. Toto vojsko se chovalo obzvláště krutě. Mezitím se s husity spojili Kutnohorští. Ke střetu se Zikmundovým vojskem došlo u Kutné hory v prosinci 1421. Husitům bránícím vozovou hradbu se několikrát podařilo Zikmundovu útočící armádu odrazit. V jednu chvíli byli husité odříznuti od zásob a obklíčeni nepřáteli. Situace se však naprosto změnila, když se před rozedněním husité probili útokem z obklíčení a zaujali výhodnější pozici. Královské vojsko bylo tak překvapeno nočním útokem (v té době naprosto neobvyklým), že se nezmohlo prakticky na žádný odpor. V panickém ústupu zahynuly stovky žoldnéřů. Po tomto neúspěchu se již prchající král Zikmund o další vojenskou akci proti husitům nepokusil. A tak ačkoli na straně křižáckého vojska byla troj až čtyřnásobná převaha, byli husity poraženi. Vítězní husité tím načas upevnili své postavení v Čechách.


POZNÁMKA

Popis první části husitských válek z pera Vavřince z Březové může být tendenčně jednostranný, neboť obsahuje pohled účastníka pouze umírněného husitského středu..

Pro širší a především objektivnější pohled doporučuji knihu Prof. PhDr. Josefa Pekaře - Žižka a jeho doba. Výtah z ní najdete na tomto webu:

http://matej4212.blogspot.com/2014/12/husitske-hnuti-jak-to-bylo-s-tabority.html





Využití dietoterapie při léčbě psychických onemocnění


Úvod


Od poloviny 20. Století se začaly objevovat studie zaměřené na výzkum vlivu výživy na lidské chování, kognitivní schopnosti a psychickou výkonnost. Jsou všeobecně známy důsledky rané malnutrice1 na psychický vývoj dítěte, a „negativní působení deficitů určitých výživových látek na rozvoj kognitivních funkcí a chování člověka.“ (Čablová, 2011)

„Výživa má na nervové a mozkové funkce přímý  pozitivní i negativní – vliv a duševní poruchy ovlivňuje více způsoby. Typickým příkladem je nemoc beri-beri a neurastenie.“ (Schneider, 2005) Nemoc beri-beri je typická pro oblast tropů a subtropů, kde základ výživy tvoří bílá mouka, z níž byly odstraněny otruby, které tento vitamin obsahují. Přestože ve vyspělých průmyslových zemích lidé netrpí materiálním nedostatkem, „u řady z nich se může projevit nízká hladina vitamínu B1 v důsledku nevyvážené stravy.“ (Schneider, 2005). Ten se projevuje jako neurastenie neboneurovegetativní dystonie.

Fraňková a Dvořáková-Janů (1996) ve své knize „Psychologie výživa a sociální aspekty jídla“ o vitaminu B1 konstatují: „S nedostatkem thiaminu je spojená Korsakokova psychóza. Hlavními příznaky jsou: porucha paměti, neschopnost zapamatování, špatné vybavování, apatie, emoční prázdnota. Mezi behaviorální účinky thiaminu patří aktivita, učení (poruchy krátkodobé paměti), poruchy chování (introverze, pokles sebedůvěry) a agresivita.“ (Fraňková, Dvořáková-Janů, 2003, s. 35) Dalšími psychickými příznaky nedostatku vitamínu B1 jsou dle Schneidera (2005) snížený tělesný výkon a únava, neobratnost a neschopnost soustředit se, podráždění a deprese, nespavost a pocity úzkosti.

Schneider (2005) uvádí, že „je pravděpodobné, že některé, pro dnešní dobu příznačné, choroby postihující nervový systém nejsou zapříčiněny naším životním stylem, nýbrž nedostatečným příjmem vitaminu B1. (Schneider, 2005) Osobně však považuji životosprávu (včetně příjmu jednotlivých nutričních látek) za součást životního stylu. Alespoň takto je definován jako součást životosprávy (anglicky „diet“).

Je zajímavé sledovat vlivy, které Schneider (2005) vyjmenovává jako faktory „zvyšující potřebu vitaminu B1“. Jsou jimi „fyzická námaha“, dále „výživa, ve které převažují rafinovaný cukr (např. bílý chléb, těstoviny, loupaná rýže apod.“, „těhotenství a období kojení“ a „období růstu“. (Schneider, 2005) V závěru své práce Schneider (2005) shrnuje, že „není pochyb o tom, že ke vzniku mnoha duševních poruch přispívá hektický způsob moderního života. Také je ale může zapříčinit nedostatečná výživa, především je-li chudá na vitamin B1.“ (Schneider, 2005)

Z hlediska dietoterapie je tedy možné shrnout: deficit některých nutrietů způsobuje poškození nervových funkcí. Tento vliv se prokázal např. u nemoci beri-beri a neurastenie (s jejich typickými příznaky), kde příčinou poruchy byl deficit vitaminu B1.

K nedostatečné výživě nervové soustavy může docházet nejen v chudých zemích třetího světa, ale někdy paradoxně také v průmyslově vyspělých zemích, kde z důvodů vysoké rafinace a nezdravého konzumního způsobu stravování chybí v denním příjmu obyvatel některé důležité živiny jako v tomto příkladě vitamin B12. Tento deficitní příjem se dá ovšem kompenzovat a to zavedením racionální výživy. V případě vitaminu B1 (pokud jej člověk pravidelně nechce užívat v tabletách) to znamená konkrétní krok v nahrazení bílého chleba, rafinovaných těstovin, loupané rýže jejich výživnějšími alternativami, kterou je strava bohatá na celozrnné cereálie (nerafinovaný chléb z celozrnného těsta, těstoviny, rýže, müsli apod.). Také snížený příjem niacini (Vitamin B3) „vede k neuropsychologickým symptomům, jako jsou závratě, nespavost, nervozita a emocionální labilita.“ (Čablová, 2011) Známé jsou také projevy nedostatku vitamínu B12, který působil u somatických pacientů poruchy nálady. Mezi nejčastější příznaky patřila snadná unavitelnost, slabost, poruchy vnímání, změny nálady a prohlubující se neurastenie. (Fraňková, 1996)

Slávka Fraňková (1996) podává ucelený přehled vlivu jednotlivých živin na psychické činnosti. Tento přehled uvádím v příloze č. 1 své souhrnné studie pojednávající o vlivu životního stylu na psychické zdraví.

Vliv dietoterapie při léčbě deprese


Další duševní poruchou, kde vedle psychogenních faktorů, které zvyšují nebezpečí jejího vzniku, hraje také roli nedostatek vitamínů skupiny B, je deprese. (Nedley, 2007; Schneider, 2005) Zde Schneider (2005) doporučuje kromě „stravy bohaté na vitamin B1, jehož nejlepším zdrojem jsou obilné klíčky, kvasnice, sušené ovoce a mléko“ také „stravu s vysokým obsahem vitaminu B6: kvasnice, celozrnné cereálie, pšeničné klíčky, sója, čočka, fíky, rozinky, vlašské ořechy, melasa (sirup z cukrové třtiny), špenát“ také „stravu bohatou na hořčík nebo užívání hořčíku v tabletách.“. „Během užívání antidepresiv je zároveň nutné zcela přestat konzumovat alkohol“. Stejně tak „by se z jídelníčku měly vyloučit sýry“, především sýry s modrou plísní, které obsahují vysoké množství tyraminu (2). (Schneider, 2005) Strava s vyloučením těchto látek a zároveň s vysokým obsahem potravin z první skupiny a vegetariánská strava pomáhá zlepšovat duševní rovnováhu a sebeovládání a dodává vitalitu, což jsou faktory, které se velkou měrou podílejí na zmírňování depresivních stavů. (Nedley, 2007)

Zároveň oba Nedley (2007) i Schenider (2005) důrazně doporučují při léčbě deprese striktně vegetariánskou stravu. Mozek depresivních pacientů totiž nedokáže produkovat serotonin z důvodu nepřítomnosti tryptofanu, „jehož přísun do mozku je blokován právě konzumací masa“ (Nedley, 2007, s. 95) Proto strava depresivních pacientů musí doplňovat nedostatek tryptofanu z přírodních zdrojů. Ten je vysoce zastoupený v tofu, dýňových semenech, sezamových semínkách, ořechách apod.

Vliv dietoterapie při léčbě psychotického chování


Vědecky byl prokázán „pozitivní efekt příjmu omega-3-mastných kyselin a dalších konkrétních přírodních látek obsažených v některých druzích ovoce a v zeleném čaji na proces učení a zlepšení paměti.“ (Čablová, 2011) Klinické studie také ukázaly „souvislosti mezi nedostatkem kyseliny listové a projevy psychotického chování.“. U pacientů byl zaznamenán zvýšený výskyt depresí, paranoidních stavů, hostilního (3) a dráždivého chování.“ (Čablová, 2011) Také zinek je nezbytný pro správnou funkci nervové soustavy. Snížený obsah zinku byl zjištěn u alkoholiků, schizofreniků a osob s různými poruchami mozku. (Fraňková, Dvořáková-Janů, 2003) V případě nedostatku vitaminu C se zase „snižuje kapacita v testech mentálních funkcí, zhoršuje se psychomotorický a intelektový výkon.“ (Čablová, 2011)

Dále terapeuticky zajímavými se jeví aktuální výzkumy poukazující na souvislost mezi schizofrenií, nedostatkem vitamínů skupiny B a konzumací cukru.

Vliv dietoterapie při snižování agresivity


V zahraničí bylo realizováno několik experimentálních projektů zaměřených na zlepšení dietních režimů v různých institucionalizovaných zařízeních. V jednom z nich, v rámci zvýšení efektivity psychologické terapie, provedl „Schoenthaler (2000) revizi podávané stravy, kterou nahradil dietou založenou na celozrnných cereáliích, luštěninách, bílém mase, zelenině a ovoci. Výsledky ukázaly snížení impulzivních, agresivních a destruktivních činů, zvýšení pozornosti a nárůst kooperativních projevů při práci v kolektivu.“ Také „Gesh (2002) navázal na předchozí práci o vlivu výživy na chování a provedl dvojitě slepou studii v oxfordské věznici, kde změnil stravu tak, aby obsahovala zvýšené množství důležitých vitaminů, minerálů a esenciálních kyselin. Výsledky přinesly 35,1% redukci agresivních a antisociálních projevů v chování vězňů. (Čablová, 2011) Ve věznici Nyborg v Dánsku proběhl stejný výzkum s podobnými výsledky.

Velkou výzvou pro naše zdravotnictví je pokusit se uskutečnit obdobný projekt také v našich podmínkách a to ve vězení, dětských diagnostických ústavech nebo terapeutické komunitě. Spolu se stanovisky České společnosti pro výživu a vegetariánství spatřuji ještě další významný faktor vlivu při léčbě a prevenci agresivity tím je pojetí vegetariánství jako „filosofie nenásilí a neubližování, tím že z lidské výživy vylučuje maso, jehož konzumace k agresivitě přispívá.“ (ČSVV, 2004)

Dietoterapie – závěr


Psychologie výživy směřuje k přesnějšímu pochopení vztahů a vzájemných interakcí mezi výživou a psychikou. „Optimálně navržený dietní program by mohl přispět nejen ke zlepšení léčebného procesu u nemocných pacientů, ale i k pozitivnímu působení na psychický stav zdravých lidí.“ (Čablová, 2011) Jeho využití spatřuji také v psychohygieně, psychologii výživy, hygieně výživy, nutriční epidemiologii, klinické výživě v oblasti klinické výživy v psychiatrii a samozřejmě v preventivní medicíně.

Přestože každou jednotlivou část této kapitoly zakládám na vědeckých poznatcích, musím konstatovat, že přístup k duševním poruchám, který vychází ze změny životního stylu, se při léčbě duševních nemocí (např. depresivních a úzkostných pacientů) běžně nepoužívá. Doufám však, že se brzy pod klinickým dohledem uskutečni studie zaměřené na léčebný postup, který vychází ze životního stylu, a že pokud se klinicky potvrdí, stane se běžným léčebným přístupem.

V souvislosti s tímto tvrzením musím však zdůraznit, že dietoterapie není v žádném případě jediná terapie, kterou by měl duševně nemocný podstoupit. Doufám, že z komplexního zaměření mé práce jednoznačně vyplývá, že duševní porucha, stejně jako každá jiná nemoc, je determinovaná více faktory a má mnoho různých příčin. Stravováni je obvykle jen jednou z několika, které se spolupodílejí na propuknutí duševní nemoci. Je potřebné se zabývat co možná největším počtem příčin, abychom docílili komplexní a trvalé léčby. Poradenství pro depresivní, úzkostné či bipolární pacienty však téměř nikdy neobsahuje doporučení změny jídelníčku. Jsem přesvědčen, že v léčebném přístupu k duševním nemocem tato doporučeni velmi chybí.

Poznámky

1 Podvýživy (ve smyslu kvantitativním i kvalitativním)

2 Tyramin je aminokyselina, která je fyziologicky odbourávána pomocí enzymu monoaminooxidázy (MAO). Při současném užívání antidepresiv typu IMAO (inhibitory monoaminooxidázy) dochází k hromadění tyraminu, což může mít vážné toxické následky: bolest hlavy a strnulost šíje, zvracení, zrychlená srdeční činnost a vysoký krevní tlak. (Schneider, 2005)

3 Jedná se o chování, které je nenávistné, nepřátelské.


PŘÍLOHY


Celé znění studie pojednávající o vlivu životního stylu na psychické zdraví., z níž byl tento článek vyňat, je k dispozici na následující adrese:


http://matej4212.blogspot.com/2014/12/vliv-zivotospravy-na-psychicke-zdravi.html





Vliv životosprávy na psychické zdraví (komplexní studie)

Hlavní cíl

Zjistit příčinnou souvislost mezi faktory životního stylu a psychikou s ohledem na využití poznatků v pastorační péči a u pomáhajících profesí


Tři dílčí cíle

1) Analýza příčin podílejících se na vzniku psychického onemocnění
          o Geneticky podmíněné (neovlivnitelné)

o Objektivně ovlivnitelné (sociální zázemí, výživa matky v době těhotenství, strava dítěte apod.) = životní styl rodičů

o Subjektivně ovlivnitelné = životní styl dospělého jedince

2) Definování jak rizikových, tak zdraví podporujících způsobů chování a jejich rozdělení v rámci holistického čtyř-dimenzionálního pojetí zdraví na:
o Fyziologické faktory (stravovací návyky, pohyb, odpočinek…)

o Psychogenní faktory (stres, komunikace, závislosti, morálka…)

o Sociální faktory (potřeba někam patřit, altruismus apod.)

o Duchovní faktory (vliv křesťanské spirituality na duševní zdraví…)

3) Představit vybrané terapie, které mají efektivní podpůrný vliv při léčbě psychického onemocnění
o Psychofarmakoterapie (antidepresiva, přírodní přípravky…)

o Psychoterapie (kognitivně-behaviorální terapie…)

o Terapie čelního mozkového laloku

o Dietoterapie (nedostatečná výživa může způsobovat poruchy neuromediátorů a přítomnost škodlivých látek dysfunkci CNS)

o Detoxikace (půst)

Metody práce
- seznámení se s medicínskými poznatky týkajícími se psychického zdraví a hledání jejich využití v prevenci, diagnostice a léčbě psychických nemocí

- rozpracování konceptu psycho-somatické medicíny s ověřením hypotézy existence vztahu: tělesná (psycho-sociální, duchovní oblast) --> (ovlivňuje) psychiku

Závěr
- názory řady autorů se na základě výzkumů shodují v uznání pozitivního terapeutického přínosu zdravé životosprávy na duševní zdraví

- výzkumy připomínají základní premisu moderní medicíny, že léčba musí postihovat primární příčinu choroby (doplněnou příp. léčbou příznaků):

jako příklad je uváděna funkce frontálního mozkového laloku, kde hlavní příčinou poškození jsou právě škodlivé návyky životního stylu
- léčba změnou životního stylu – kam patří vegetariánská dieta, dostatek pohybu, odpočinku, zdravé společenské a duchovní klima – může přinést úplné uzdravení (ovšem kromě vrozených poruch, kde toto platit nemusí)

- úprava nesprávných návyků ve složení, kvantitě a pravidelnosti přijímané stravy má prokazatelný terapeutický vliv při léčbě deprese, psychotických projevů i snižování agresivity

PŘÍLOHY

1) Hlavní závěry ze studie - ve formátu PDF (13 stran)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3ZXpJNk1rQlpxNFE/view?usp=sharing


2) Čtyři hlavní faktory ovlivňující psychické zdraví - ve formátu PDF (2 strany)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3bzNIS1hjRTZvQ00/view?usp=sharing


3) Kompletní studie - ve formátu PDF (69 stran) 

4) Část příloh ke studii - ve formátu PDF (49 stran)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3cmkzM0NjeVJuMk0/view?usp=sharing


Danielovo proroctví o zastavení každodenní oběti

Stáhnout ve formátu PDF

Daniel popisuje vidění, ve kterém vidí berana a kozla, kteří spolu zápasí. Kozel s nápadným rohem uprostřed hlavy dostihl berana a „beran neměl sílu mu odolat“. (Da 8,7). Místo něho vyrostly čtyři nápadné rohy do čtyř nebeských větrů. Toto vidění je Danielovi v zápětí vysvětleno: „Dvourohý beran, kterého jsi viděl, jsou králové medo-perští. Chlupatý kozel je král řecký a veliký roh, který měl mezi očima, je první král.“ (Da 8, 20-21). Není potřeba spekulovat o typu výkladu, zde se jednoznačně hovoří o skutečné historické události. Pokud přijmeme fakt, že kniha Daniel pochází z 6. století př. Kr.(1) a nejedná se o žádné vaticinium ex eventum (2), potom tato pasáž předkládá proroctví o konkrétních říších navazujících v konkrétním čase na Novobabylónskou říši.

Historická fakta předpověděné události potvrzují. Po vládě Babylona nastupuje Medo-persie a po ní Řecko reprezentované Alexandrem Velikým. Naše perikopa pokračuje dále popisem čtyř rohů (království), které vyrostly do „čtyř nebeských větrů“ bezprostředně po smrti Alexandra. Těmito rohy byly Thracie, Sýrie, Makedonie a Egypt, na jejichž základě r. 168 př. Kr. vzniklo Římské impérium. Biblický text říká, že z něho pak vyrazil malý roh (Da 7, 1-8; 8, 9), který se „vzmohl tak, že sahal až k nebeskému zástupu, srazil na zem část toho zástupu, totiž hvězd, a rozšlapal je. Také se vypjal až k veliteli toho zástupu, zrušil každodenní oběť(3) a rozvrátil příbytek jeho svatyně. Zástup byl sveden ke vzpouře proti každodenní oběti. Pravdu srazil na zem a dařilo se mu, co činil.“ (Da 8, 10-12)

V reakci na vidění činnosti malého rohu zní otázka nebeských bytostí, kterou Daniel slyší: „Jak dlouho bude platit vidění o každodenní oběti a o vzpouře, která pustoší a dovoluje šlapat po svatyni zástupů?“ (Da 8, 13). Odpověď je pragmaticky konkrétní: „Až po dvou tisících a třech stech večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“ (Da 8, 14). Jinak řečeno: „Jak dlouhé časové období uplyne od vybudování svatyně (4), než bude každodenní oběť potažmo poslušnost (věrnost) Bohu (5) obnovena?“

Daniel vidění neporozuměl, proto mu jej přišel Gabriel vysvětlit (Da 9, 23). Tento výklad se nachází v Da 9, 24-27 a pokračuje v Da 12, 4-12, neboť obě pasáže odpovídají na stejnou otázku „Do kdy bude trvat zrušení každodenní oběti?“.

Pojďme se nyní blíže podívat na proroctví o sedmdesáti týdnech (6). Text v doslovném překladu říká, že uplyne „od vyjití slova o obnovení a vybudování Jeruzaléma až pomazanému vévodovi, sedm týdnů a (slučovací spojka atnach) šedesát dva týdnů“ (Da 9, 25). Sečteme-li 7 a 62, získáme číslo 69. Protože text hovoří o týdnech let (v. 24), znásobíme tento počet sedmi. Dostáváme tak 69 x 7 tj. 483 let. Nyní potřebujeme časový údaj ustanovení, které umožnilo návrat Izraelců a obnovu Jeruzaléma. K tomu došlo v roce 457 př. Kr. vydáním Artarxerxova dekretu, který dal Židům plnou autonomii (16). S výchozím rokem 457 př. Kr. se přičtením 483 let dostáváme do r. 27 po Kr. (7)

Další prorocký text odkazující se na pomazaného vévodu se týká jeho smrti (8), neboť říká, že pomazaný vévoda zastaví v polovině posledního (sedmdesátého) týdne obětní hod i oběť přídavnou. Polovina prorockého týdne, tedy tři a půl roku (1 týden = 7 let) po přičtení k roku 27 n.l. ukazuje na rok 31 n.l., který se považuje za rok ukřižování Ježíše Krista.

Protože proroctví o sedmdesáti týdnech z Da 9, 24-27 vychází ze stejné časové události (obnovení města a svatyně) jako proroctví o 2300 večerech a jitrech, potom se přičtením 2300 let (9) k roku 457 př. Kr. dostáváme do roku 1844 n.l.

Výklad proroctví o 2300 večerech a jitrech souvisí s mocí malého rohu definovanou v Da 7, 8.21.25 (10) a Da 8, 9-12, neboť ten je pravou příčinou pošpinění svatyně a pošlapání pravdy (Da 8,11-12). V pozadí je doba od znesvěcení do znovuposvěcení chrámu a předmětem naplnění proroctví je očištění od pustošitele. O době působení malého rohu se dočítáme na konci 12. kapitoly Daniele. Text říká, že bude působit „čas, časy a polovinu času“ (Da 12, 7), což v biblickém počítání znamená tři a půl roku neboli 1260 let (11). Text v souvislosti s působením malého rohu uvádí dvě další data, která jsou nezbytná k pochopení prorockého času 1260 let. Jsou jimi 1290 a 1335 let. Při počítání je nutné začít nejprve údajem z Da 12, 12, neboť obě vidění se vztahují na stejnou událost. 1335 dní, stejně tak 2300 večerů a jiter, vede ke stejnému času konce. Na základě předchozího výkladu proroctví o 2300 večerech a jitrech jsme dospěli k závěru, že tento rok je rokem 1844. Pokud je tomu tak, potom nám prorocké údaje uvedené v Da 12, 5-12 pomohou nejen ověřit hodnotu výsledku 1844, ale také nám umožní jednoznačně odhalit identitu malého rohu v dějinách.

Pokud od roku 1843 (12) odečteme 1335 let, dostáváme se do roku 508 n.l. To je rok, kdy „bude odstraněna každodenní oběť“, aby na její místo byla „vztyčena ohyzdná modla pustošitele“ (Da 12, 11). Pokud nyní k roku 508 n.l. přičteme 1290 let, a Daniel 12, 11 nás k tomu vyzývá, potom získáme rok 1798 n.l., který znamená obnovu náboženské svobody (13) (Da 7, 25; 12, 7). Nyní tedy již máme rok odstranění každodenní oběti (508 n.l.), rok ukončení vlády malého rohu nad svatými (1798 n.l.), ale stále nám chybí výchozí rok vlády malého rohu. Ten získáme odečtením 1260 let od konce nadvlády malého rohu tj. r. 1798 n.l. čímž získáme poslední prorocký údaj, kterým je r. 538 n.l. Tato událost není totožná s událostí odstranění každodenní oběti, neboť první událost připravuje cestu druhé. Text doslova říká, že každodenní oběť je odstraněná, aby na její místo byla umístěná pustošící ohavnost (14) (Da 12, 11, srov. 11, 31). Co se událo v těchto letech? Historie mluví s nepopiratelnou přesností. Byla to Římsko – katolická církev (17), která s pomocí franského krále Chlodovíka v roce 508 n.l. upevnila své politické postavení a kde se roku 538 n.l. stal Řehoř I. Veliký zakladatelem světské moci papežské, která na dlouhých 1260 let zastavila každodenní oběť (viz poznámka č. 3), a násilně omezila náboženskou svobodu a jejíž politická moc byla nakonec postupně zlomená následkem série událostí, které skončili uvězněním a nakonec deportací samotného papeže v roce 1798 n.l.

Pokud jde o rok 1844, právě zde se proroctví spojilo. Tento rok se tak stal kontrolním (potvrzovacím) rokem k dešifrování proroctví. Je zajímavé, že když tento rok skutečně nadešel, stal se příznačný zintenzivněním studia knihy Daniel (v souladu s proroctvím u Da 8.26; 12, 4.9) a oddělením nové skupiny věřících ke zvěstování zvláštního poselství na základě ztotožnění se s Božím hlasatelem (andělem) ze Zj 14, 6-12. A skutečně, v tomto roce vzniklo mezinárodní mezidenominační hnutí očekávání naděje, které se rozvinulo díky zaměření na čas Kristova druhého příchodu - na Boží advent. 

Poselství této skupiny křesťanů zahrnovalo zejména oznamovat světu 1) že nastala doba konce (Da 8, 17.19.26), 2) výklad Danielova proroctví doplněný o důležité souvislosti ze Zjevení 13 (15) včetně varování před závěrečným odpadnutím protestantů a jejich znovu - sjednocením s římsko - katolickou církví (Zj 13, 3-18), a 3) že dnem odpočinku podle čtvrtého Božího přikázání není neděle ustanovená ve 4. století papežstvím, jejíž svěcení má původ v pohanském vzývání boha slunce, nýbrž 7. den - sobota.

POZNÁMKY:

1 Ve prospěch zasazení knihy Daniel do doby novobabylonské a medo-perské hovoří: uvedený způsob datování, kralování panovníků, literární forma, teologická jednota, jazyk, odvolávky na dané historické období, odvolávky knihy Ezechiel a samotného Ježíše


2 Proroctví zapsané zpětně až po naplnění historických událostí

3 Tato oběť, hořela na oltáři bez přestání a měla znázorňovat věrnou přítomnost Boha uprostřed svého lidu. (Ex 29,42.45.46). Tím, že se malý roh zmocňuje ustavičné oběti, nahrazuje určitým způsobem v náboženské zkušenosti Boha. Tím se stává biblickým antikristem (1 J 2, 18) tj. někým, kdo se staví proti, ale i na místo Boha.

4 Proroctví je vyřčeno v babylonském exilu, kdy Jeruzalém a svatyně neexistují (byly srovnány se zemí)

5 „Slovo „emet“, které je přeložené jako „pravda“ (Da 8, 12), je synonymem „zákona“ (Ž 43,3; 119,43.123.142). V hebrejštině se pojem „pravda“ chápe především jako konkrétní akt poslušnosti vůči Bohu a nemá nic společného s naším abstraktním a filozofickým pojetím „pravdy“. Židovští vykladači Ibn Ezra a Rachi tento verš vyložili takto: „Malý roh zruší Zákon (Tóru) a zachovávání přikázaní“ (DOUKHAN, Jacques. Túžba země. Martin: Advent – Orion, 1996. 118 s. ISBN 80-88719-59-3

6 Nezaměňovat s Jeremiášovým proroctvím o 70 rocích zmiňovaným Danielem. To ukazuje na Mesiáše sobotního roku – Kýra. Danielovo proroctví hovoří o Mesiášovi jubilejního roku.

7 V případě přechodu přes nultý rok letopočtu se připočítává 1 rok

8 Obětní systém, který byl předobrazem Mesiášovy smrti se stal zbytečným, a byl zrušen (Žd 10,9).

9 Použití principu den za rok je jeden z nejstarších principů prorockého výkladu v bibli (viz např. Ez 4,6)

10 Je zajímavé si všimnout snah malého rohu o „změnění doby a zákona“. Výkladový aparát ČEPu uvádí, že jsou zde „míněny doby k bohoslužbám a svátky“ (ČEP. Praha: Biblická společnost, 2005, 108 s. ISBN 80-85810-40-9)

11 Ve starověku měl rok 360 dní (3,5 x 360=1260 dní let). Stejné číslo se uvádí také u Da 7, 25. Jinde se stejné období opisuje jako 42 měsíců (Zj 11,2; 13,5) nebo přímo 1260 dní (Zj 12, 6.14)

12 Nikoliv od čísla 1844, které by zahrnovalo celý probíhající rok

13 Nikoli však očištění svatyně. K tomu mělo dojít až na konci 2300 večerů a jiter.

14 Slovní spojení „pustošící ohavnost“ označuje utlačitelskou moc (Da 8, 11.13; 9, 27; srov. Mt 24,15; Mk 13, 14)

15 Oba texty jsou v eschatologickém paralelismu vzájemně provázány resp. text ze Zjevení terminologicky i kontextově odkazuje na uvedenou pasáž z Daniele.

16 Příkaz o obnovení chrámu byl vydán Kýrem v roce 537 př. Kr. Výnos o návratu posledních Židů a obnově bohoslužby byl ovšem vydán až za Nehemjáše a to v 7. roce Artarxerxovy vlády (Ezd 7, 13.27; 7, 8; 6, 15)

17 Pro úplnost je třeba doplnit, že Da 8. kapitola mluví i o řeckém králi Antiochovi Epifanovi IV., který roku 167 př. Kr. znesvětil Jeruzalémský chrám a pronásledoval praktikující Židy. V jeho případě se jedná o částečné naplnění proroctví (mnoho biblických proroctví se vyznačuje dvojím, příp. vícerým naplněním). Plné naplnění tohoto proroctví je však patrné až na přelomu starověku a středověku (malý roh se časově objevuje až v době zániku Římského impéria, čtvrté šelmy z Da 7,7-8a novověku (Da 8, 26). A tak identifikace s papežstvím je plnou a legitimní interpretací.

PŘÍLOHY:

1) Chronologický pohled na proroctví knihy Daniel






2) Historie, vznik Římsko – katolické církve
- Raná katolická církev – 3 znaky: monarchistický episkopát, kánon, regula fidei
- V pokonstantinovské době je módní být křesťanem – církev se stává církví státní
- Dochází k synkrezi – navazování na pohanství (např. svěcení kočiček apod.), věci původně pohanské se přeznačily (např. Diův chrám; Den slunce se stává sobotou)
- církev s pomocí franského krále Chlodovíka r. 508 (prorocké datum - Da 12, 11 o odstranění každodenní oběti) a r. 538 (další prorocké datum z Da o „malém rohu“) císaře Justiniána upevňuje svoje politické postavení a ariánské kmeny, které brzdí její mocenské plány jsou odstraněny – od této doby již Římsko-katolická církev
- Církev se šíří, ale nešíří se Boží království (být křesťanem = účastnit se svátostí)
- Římsko-katolická církev je více organizovaná než pravoslavná církev (hierarchie, mnišství apod.)
- Za Karla Velikého (9. stol.) je pomocí církve vybudovaný administrativní systém po celé zemi (výběr desátků)
3) Struktura katolické církve
- 1) papež (arcipastýř), od r. 1870 dogma o neomylnosti papeže ve věcech víry a mravů (co řekne ex katedra nelze odvolat), papeže volí konkláve, 2) kardinálové – různé úřady např. styk pro čistotu víry - inkvizice), 3) Arcibiskupové – správní funkce; 4) biskupové
4) Řády a kongregace (komunity)
- řehole (z lat. regula) = pravidla společného života
- základem řehole společné vlastnictví, celibát a poslušnost; ora et labora
- skládají se řeholní sliby, noviciát = čekací období před vstupem do řádu
- benediktíni (první), dominikáni, františkáni, basiliáni, augustiniáni, jezuité apod.
- terciáři (třetí stupeň členství) = řeholníci laici
5) Systém a teologie katolické církve
- ŘK církev stojí na přesvědčení o apoštolské sukcesi a na přivlastnění moci klíčů
- systém svatých (záslužnictví - dobré skutky svatých substančně přelity na věřící)
- kult Marie – je velmi silný (lidová zbožnost často nahrazuje Krista Marií)
- liturgický rok (slavení svátků podle předepsaných forem) je zavazující
- dogma o nesmrtelnosti duše
- víra v peklo, očistec a praktikování modliteb za mrtvé
- ŘK církev je sakramentální (stojí na svátostech), to je společné i s pravoslavím
- 7 svátostí: 1) eucharistie – vrcholná svátost (přepodstatnění na základě aristotelské filosofie; víno a chléb považují za skutečnou krev a tělo; kněz provádí v podstatě SZ oběť na oltáři, ačkoli Písmo říká, že Kristus byl jen jednou provždy obětován Žd 9, 28), 2) křest (hlavně dětí – vychází z mylné teologie o dědičném hříchu; 3) biřmování (akceptování za plnohodnotného člena – Duch svatý se přenáší přes biskupův dotek), 4) svátost kněžství – 3 svěcení: biskupské, kněžské (u obou povinný celibát), jáhenské, 5) manželství, 6) pomazání nemocných, 7) zpověď (min. 1x ročně)
- Podle katolicismu je ke spasení nutný vedle Krista ještě lidský prostředník - kněz
- Tomáš Akvinský (13. st.) vytvořil oficiální teologickou sumu - platná až dodnes
- Problém tomismu je v tom, že přeceňuje obecné zjevení (rozum, příroda apod.)
- Tradice (tvoří se lidovou zbožností a výroky apoštolských otců) je v katolicismu na stejné rovině s Písmem
- Dílo „Si et non“ ukazuje na mnoho rozporů ve výrocích církevních otců (dějinně to nevadilo - šlo hlavně o mocenské hodnoty)
- učitelský úřad si přivlastňuje autoritu rozhodovat (vykládat) písmo a teologii závazně pro všechny členy církve
6) Vztah k reformaci
- Do Tridentského koncilu (16. st.) je širokou střechou, kam se vejde mnoho proudů
- Tridentinum – plné vymezení toho, co je katolické (vůči protestantům). V reálu to znamená, že všichni, kdo věří (a žijí) jinak jsou prokleti (tento výnos platí dodnes)
- Jezuité jsou pověřeni v praxi vykonávat tento výnos (jak?)
- Na 1. vatikánském koncilu (19. st.) – se nezměnilo nic; modernistické tendence se vyřešili tím, že byla založena Starokatolická církev
- Na 2. vatikánském koncilu (60. léta 20. stol) – aggiornamento (snaha být moderní církví - bohoslužba v jazyce lidu, vyčištění kostelů od zbytečných soch, obrácení kněze tváří k lidem); nebyly ale provedeny žádné dogmatické změny (např. postoj k tradici versus Písmo nebyl přehodnocen)
- 2 současné postoje: 1) předkoncilní – nesouhlasí s modernizací a 2) ti kdo souhlasí
- dnes: spojení s pohanstvím na východě, na západě poměrně moderní více biblické
- Ve všech větvích vidíme jisté reformní snahy – církev se profiluje v jednotlivých místech svérázným způsobem; pozitivní: dnes roste touha po studiu Písma
7) Odkaz české historie 

"Historicky, Češi jsou náboženští lidé. Křesťanství se k nám dostalo už v devátém století prostřednictvím Cyrila a Konstantina, kteří přišli z východu. Později přišli misionáři ze západu, a výsledkem jejich práce bylo, že se celá země stala římskokatolickou zemí. Několik století později byla tato země naplněna náboženskou horlivostí a reformačními hnutími. Dnes je však tato země považována za jednu z nejateističtějších zemí na světě. Stručným pohledem do dějin naší země sleduje tato kapitola stopy dnes tak rozsáhlé sekularizace. Lidé dnes, kteří nechtějí mít s náboženstvím nic společného, tak většinou nečiní bez vědomí nebo předtuchy, že česká země bývala velmi náboženskou. Naopak, není tajemstvím, že „jako těžiště svaté říše byly Čechy nejkřesťanštější ze všech zemí.“ Odkaz oněch časů žije dodnes. Zatímco církev se rozrůstala mocí a majetkem a mezi duchovními se rozmáhala korupce, došlo v této zemi ke vzniku „nejvroucnější laické zbožnosti,“ a to v Čechách i na Moravě. Tehdy se Češi stali trnem v očích ostatních křesťanů zvláště v západní Evropě právě pro své náboženské přesvědčení, plné hloubky a radikální naléhavosti. Pro většinu katolického světa, Čechy se staly domem hereze. Evropa, která dychtila po potěšeních renesance a humanismu, mohla jen stěží podporovat radikalismus Čech, které „se oddaly a plně obětovaly absolutnímu, mravně duchovnímu pojetí křesťanství, „askezi ve světě‟.” Oponenti reformace hledali reprezentanta, který by byl ochoten postavit se za národ heretiků, aby se tak mohlo přinést rozřešení. Našli ho v jednom z vedoucích reformačních kazatelů, Janu Husovi, který byl ochoten hájit svou víru za všech okolností. Zemřel v 1415 a stal se hrdinou, kterým zůstává dodnes. I když cítění Čechů bylo zraněno a srdce zlomeno, dali přednost boji za své chápání evangelia. Pod vedením bojovníka Jana Žižky se husitská víra rozšířila po celé zemi. Víra v Boha se promítala do každodenního života lidí. Čechy byly křesťanskou zemí, ale vládlo tam však napětí. Na začátku sedmnáctého století byli češi poraženi katolickou armádou ve slavné Bitvě na Bílé Hoře (1620) a následně bylo jejich přesvědčení postupně vykořeněno a nahrazeno. Bible a jiné knihy byly odebrány; náboženští vůdcové odstraněni nejprve z měst, nakonec i ze země. Místo nich přišli katoličtí mniši, jejichž cílem bylo „obrátit“ české heretiky "na víru". Byli ochotni použít jakékoliv prostředky (včetně podplácení), aby dosáhli svého cíle. A tak měli být Češi zničeni a převychováni na náboženství dobyvatelů. Protože se Češi zprvu postavili proti korupci církve a chtěli nápravu, byla jim nyní násilně odňata náboženská svoboda jejich země. Násilná protireformace přiměla české věřící buď opustit zemi, předstírat že jsou katolíci nebo se vzdát své víry úplně. Česká vrchnost a šlechta ztratila svou moc, občané byli zbaveni všech práv a privilegií. Města i městečka byla českého království byla vylidněna a poněmčena. Poněvadž díky své geografické poloze byly Čechy dobrým strategickým ohniskem války, po svém dobití sloužila země 30 let přesně pro tento účel, jako bitevní půda cizích mocností. Jsouce zbaveny své autonomie, staly se Čechy zcela pasivním nástrojem, vystaveni potupě a násilí čelních hráčů. V samém důsledku byl český národ duchovně, mentálně, společensky a kulturně raněn a umrtven na dalších 150 let.


Zdá se, že média potvrzují a udržují stávající cítění lidí o církvi. Když se papež například omluvil v roce 1999 za hříchy církve (zejména za upálení Mistra Jana Husa v patnáctém století), v novinách se objevil následující komentář: „Mám-li být upřímný, jakkoli oceňuji Wojtylův čin, nezbavuje mě ostražitosti vůči katolické církvi. Je to ve své prapodstatě nedemokratická organizace, a otevřené zlo nyní nepáchá, protože jí to vnější okolnosti nedovolují. Její potenciál zůstal nezměněný. Je to puška, která visí na zdi, tichá, nevraždící, protože není nabitá. Zítra tomu může být jinak. Nedemokratické organismy jsou nevyléčitelné ze svého potenciálu konat zlo ve prospěch svého pojetí dobra.“


Zdroj poslední přílohy: ČINČALA, Petr.Tradice a proměny v soudobé společnosti: Chápání religiozity Čechů, 2003


8) Svědectví bývalého katolického kněze (audio přednáška)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3OENVWVN5T3hWeGs/view?usp=sharing

9) Kdo nebo co je biblický antikrist, nositel čísla 666?(audiopřednáška od Prof. Dr. Waltera Veitha )

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3d0VPR1UtTU9RWlk/view?usp=sharing

10) Proroctví a světové dějiny (výklad proroctví o antikristu)

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3VVlvWk9qYUJCY3M/view?usp=sharing

11) Fakta dějin - citáty z pera renomovaných církevních historiků a ze svědectví Ellen Whiteové

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3NXd0QkNTZEVUakk/view?usp=sharing

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3ajdDTl9IWlpNTUk/view?usp=sharing

https://drive.google.com/open?id=0B3IwNsUYpnl3ZXVMaVllUzJ5MlE&authuser=1

12) Katolicismus - Krize víry (video dokument). Omluvte prosím horší kvalitu.



Zhodnocení mého studia na Teologickém semináři v Sázavě


1) Domníváš se, že škola plní své základní poslání: vychovávat kvalitní duchovenské a pastoračně sociální pracovníky?

ANO.

2) Nabízí škola vhodnou šíři, hloubku i kvalitu odborného vzdělání a výchovy (odpovídající službě v církvi i v současném světě)?

ANO

3) Jsou studenti vhodně duchovně i odborně vedeni, a tak dostatečně připraveni pro praktické povinnosti služby kazatele (pastoračně sociálního pracovníka)?

Odborně ano. Duchovně částečně - v průběhu studia mi chyběl pastor, který by vedl k osobní spiritualitě.

4) Jak hodnotíš práci vedení školy, provozu a administrativy?

Vedení: výborný osobní přístup, zápal pro věc. Skvělá odbornost. Administrativa skvělá. Kuchyně by mohla připravovat ještě zdravější (méně rafinovaná) jídla a být ke studentům vřelejší.

5) Dělá církev a seminář dostatečnou propagaci studia na TS?

V letech 2007-2010 dělala vynikající.

6) Na kterou oblast je vhodné, aby se TS v budoucnu obzvlášť zaměřil?

Praktická duchovnost studentů. Praktikování životního stylu podle principů Newstartu.



Audiozáznam mé reflexe ze studia na Teologickém semináři v Sázavě:

https://drive.google.com/file/d/0B3IwNsUYpnl3a2VBZzFqR3lsVDA/view?usp=sharing


Husitské hnutí - jak to bylo s tábority doopravdy


            Hlavním pramenem této úvahy je kniha s názvem Žižka a jeho doba od Prof. PhDr. Josefa Pekaře, který byl předním českým historikem přelomu 19. a 20. století, žákem Jaroslava Golla, profesorem a rektorem Univerzity Karlovy. První díl knihy je studií o povaze a vývoji radikálního husitství a je uspořádán tak, aby se ke slovu dostaly všechny směry angažované v tomto revolučním hnutí. Snahou studie je zprostředkovat slyšení dobových svědků přímo a umožnit čtenáři udělat si vlastní úsudek. Následují mé postřehy z četby jednotlivých pramenů, týkající se zejména vývojových stádií, kterými prošel husitský Tábor.

Původní Tábor, jehož představiteli byli Petr Chelčický [1] a žáci Jakoubka ze Stříbra [2], se vyznačoval přiblížením k ideálu společenství prvotní církve. Vavřinec z Březové [3] popisuje toto období jako nevinné a čisté zanícení selského lidu živené uvnitř jedinou touhou: přiblížit se duchovně pravému Kristu. Důraz byl kladen na Kristův zákon lásky, zavržení lidských prvků v křesťanství (nebiblické ceremonie a tradice) a slepé poslušnosti oficiální církevní i světské moci, která se odvrací od praxe popsané v Písmu. Tábor spolu s ostatními husity zastával podobojí, bohoslužbu v českém jazyce, dále již osamoceně křest v obyčejné vodě, popíral očistec, svátost biřmování, zpověď, autoritu biskupů, posty a modlitby za mrtvé a později také skutečnou přítomnost Kristovu v svátosti oltářní. Tato učení vycházela z důsledné aplikace spisů Viklefa [4], vlivu Valdenských a pikardských. Duch radikální biblické sociální filosofie provozované v Táboře, čerpající z Kristova kázání na hoře, mělo své opory ve valdenském a františkánském zbožnění chudoby a pokory. Pokud jde o táborský protest proti vládnoucím řádům v církvi a státu, tyto myšlenky už odedávna vnášelo Valdenství na půdu střední Evropy. Církevní klerikalismus, který svou vnější okázalostí zakrýval vnitřní lež, měl být zbaven světské moci a nahromaděného majetku, čehož se v praxi zhostila, vedle obrany svobodného kázání stavící Písmo nad učitelskou i trestní autoritu církve, česká šlechta.

Druhá fáze táborského husitství vyrůstá vlivem Mikuláše z Drážďan [5], Korandy, Martina Loquise, Jana z Jičína, Želivského, Jana Žižky na šílenství chilialismu [6]. Táborští kněží kážou po celé zemi, že je pouze pět útočištných měst, kde můžou být lidé zachráněni v závěrečném čase Boží pomsty, jejímiž vykonavateli jsou právě táborští. Ti v této poslední době dějin mají následovat Krista ne ve smilování a tichosti k hříšníkům, nýbrž v zuřivosti a spravedlivé odplatě soudu. Táborští vnímali sami sebe jako anděly, poslané k vyvedení všech věrných ze všech měst, vsí a hradů na hory, a zároveň vojsko, poslané od Boha, jehož úkolem je vymítit všechna pohoršení z církve v celém křesťanstvu. Hnutí pozbývá spontánního rázu, je organizováno vlivnými vůdci z řad měšťanstva a šlechty [7] a získává povahu ozbrojených vojenských útvarů. Důsledkem uvedeného učení bylo programové boření kostelů, klášterů a provádění trestných výprav, jejichž oběťmi byli nejen kněží a řeholní řády, ale všichni, kdo s táborským učením nesouhlasili a nepřipojili se k jejich „svatému“ horlení. Zfanatizovaní řemeslníci a sedláci, kteří byli ke svým činům nabádání hrozbami a slovy starozákonních proroků citovaných táborskými kněžími v extatickém vytržení mysli, v duchu náboženského šílení vraždili, loupili, upalovali městský i duchovní lid a to vše ve jménu Kristově s vírou, že čím větší počet protivníků kdo zabije, tím větší dosáhne odměny od Boha.

Jakoubek ze Stříbra se s kolegy z pražské univerzity [8], snažil v době této radikální táborské propagandy, vnášet opravné prvky do táborského fanatického hnutí z opozičního pražského utrakvismu [9], zejména postoj, že evangelium nedovoluje usmrtit nikoho, tedy ani kacíře. Jakoubek učil, že zlým a zatvrzelým představeným (duchovním i světským) je třeba odpírat, avšak vždy laskavě a rozumně. Táboři však ve svém radikálním období touto naukou pohrdli. Ironií také bylo, že ačkoli Tábor obhajoval konec panování kněží právem světským, dospělo se v táborských obcích k takové formě theokracie, v níž kněz byl vskutku politickým, soudním i finančním vládcem města. Také jméno „bratří“, bylo v této druhé fázi již prázdným pojmem, neboť vojska plnila se řemeslnými násilníky všeho druhu, i z ciziny příchozími.

            Chilialistické blouznění nemohlo ovšem trvat dlouho, protože zázrak Kristova tajného příchodu se nedostavil. Zklamání lidu s sebou přineslo i vystřízlivění z horečky. V posledních měsících r. 1420 již o hlásání chilialismu neslyšíme. Naopak v této třetí fázi pochilialistického táborství je kdysi platné vyznání víry táborské v Táboře samém či aspoň u větší části táborů považováno za šílenství hodné hranice. Navíc táborství, čím více nabývalo moci, tím více se zbavovalo ohledu na selské a poddané vrstvy. Proto poddanský lid se konečně, kvůli násilí, které musel od nových pánů snášet, se odvrátil od táborského programu zcela.

K otázce odkud vysvětlit, že v obci „bratří“ jež v zemi vznikla v duchu Chelčického, který chtěl nový řád světa budovat jen na křesťanské lásce, zavrhujíce prolévání krve, nabyla převahy myšlenka násilí lze snad uvést zejména fakt, že mnozí se k táborům přidávali ze strachu před nimi, jiným bylo rozkazem městského pána, vydaným poddanému člověku [10], uloženo účastnit se tažení, a jiní, aby se obohatili o snadnou kořist. Zbožně řečeno, ďábel zneužil zpočátku dobrý záměr, zasetím koukolu do Božího díla, ve svůj ničivý prospěch.




[1] Petr Chelčický hlásal potřebu rovnosti všech lidí, přesto uznával moc světskou jako potřebnou ohradu pro svět, aby nepadl, čímž přímo zavrhuje odboj proti moci panské.

[2] Jakoubek ze Stříbra byl profesorem na univerzitě a předním pomocníkem v Husově reformním díle. Jakoubek překonal v radikální důslednosti vůdce strany a stal se z něj takřka dědic postavení a autority Husovy.

[3] Písař Nového města pražského, představitel husitské krajní pravice. Pozdější Tábor je pro něho zklamáním.

[4] John Viklef zastával názor, že je třeba držet se jen toho, co je zřetelně povězeno v Písmu svatém.

[5] Bakalář církevního práva na Pražské univerzitě, původně blízký spolupracovník Jakoubka ze Stříbra

[6] Očekávání Boží pozemské říše trvající tisíc roků, čerpající zejména z biblického romantismu Matěje z Janova, který učil, že Kristus brzy přijde, aby potřel římskou církev a založil království Boží na zemi.

[7] Šlechta byla hmotně zainteresovaná na potlačení církevní moci v zemi. Tato skutečnost přispěla ke vstupu největší části šlechty do strany reformní

[8] Husitská inteligence vystřízlivěla z počátečního radikálního bouření a redukovala svoje reformní požadavky na míru čtyř pražských artikulů, v nichž dohoda s církví nebyla vyloučena.

[9] Pražský utrakvismus nezavrhoval to, co přímo neodporovalo Písmu (zejm. bohoslužebný řád)

[10] Středověký trojiční model stavů dělících společnost na duchovní – pány – poddané platil i v Táboře 


PŘÍLOHY:

Interpretace událostí podle Husitské kroniky od Vavřince z Březové: http://matej4212.blogspot.com/2014/12/husitska-kronika-vavrinec-z-brezove.html